Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Povídky beze jména a krátké povídky/fanfikce

Saint Seiya - Hyoga x Shun - Měsíční noc

14. června 2012 v 22:11 | KateChibi
Zaznamenala jsem zvýšený zájem o pokračování "Nové pomocnice". Potěšilo mě to, dokonce jsem o tom příběhu i chvilku přemýšlela, asi si ho znovu pročtu a uvidim, jestli zvládnu pokračovat. :3 A děkuju za komentáře, jsem ráda, že se někdo s nimi namáhal. ^^

Ale teď k tomu, co tu máte před sebou. Saint Seiyu asi nikdo z vás neviděl, tak to asi ani nebude číst, ale nevadí. Nemohla jsem odolat a musela jsem napsat něco fluffy angstovního k mýmu oblíbenýmu páru Hyoga x Shun. :3 Tak snad si to někdo přece jen přečte a to i když nezná postavy. 8D

City v dešti

1. května 2012 v 21:40 | KateChibi
Oooouuu jéééé!!! 8D Tyranno x Sho pro Hoples hlavně... ale i pro mě, uznávám... XD V podobě této povídky... :D Začalo to tak, že sem si řekla, že napíšu cokoliv, abych se donutila, bez nápadu a čehokoliv... Ale jak jsem začala psát něco s Shoem, bylo mi jasný, co z toho udělám... XD Jurassicshipping, protože Angelshipping neni pro mě... :D Omlouvám se, Hoples-dono... XD A tak tedy tady je, Yu-Gi-Oh GX, shonen-ai, Kenzan x Sho! :3 Nezapomeňte se označkovat, že ste tu byli, jinak vás spapám a utopim se v žalu a pak už vám tuplem nic nenapíšu a zastrčim si to někam k sobě do počítače a bude hotovo... XD Udělejte mi reklamu!! 8DDD ... XDDD

Brouček

20. dubna 2012 v 17:00 | KateChibi
Achich ach... letos sem se moc nepochlapila... :( Ani veřejný kolo v soutěži animefestu... S touhletou obludárnou, co sem sepsala... >< Nuf... 8D kéž bych aspoň dostala kritiku, docela bych o ni stála... XD No, co to je zač? :D Digimon fanfikce, žánr tentokrát přátelství, konkrétně mezi Kenem a jeho Digimonem Wormmonem... :3 Očividně nif mof, no... XD Ale co už, napsala sem to, tak to sem dávam, ostatně jako všecky blbiny... 8D


S provokací nejdál dojdeš

4. dubna 2012 v 14:43 | KateChibi
NYAAAAAAAAA!!!!!! Příspěveeeek!!! ... XD Ehm... pardon za výlev... XD Ale začala sem koukat mimojiné taky na Yu-Gi-Oh GX znova, a moje OC, co kdysi vznikla, jen sem si to moc nepamatovala, dostala pořádnej kabátek! 8D Dovolte, abych vám představila Keiko Suzumuru... :3 Studentku Red Osirise (Slifer Red pro ty, kdo to znají s anglický dabingem.) Její pár je Manjoume Jun (Chazz Princeton). Pak je k tomu pár poznámek, kdybyste nepochopili Manjoume Thunder a tak... :3 De hlavně o komedii, s lehkým dotykem romance... :D Klidně si na ně pak zarolujte dolů, označila sem je jako 1 a 2... XD Proč to tu vypisuju jak pro blbý, když vy ste chytrý (narozdíl ode mněXD), to nevim... :D Jo a objeví se tam i krátce Ai a Hotaru... OC od Hoples a Misuzee. :3 edit: Přidala sem perex... XD

Kéž by byl každý den takový... - Daisuke x Ken fanfikce 8D

10. února 2012 v 18:42 | KateChibi
Woohooo! :3 Radujte se, veselte se! :3 Nepřátelé shoty, nebojte se... XD Oběma je tu 15. =D Digimon, Daisuke x Ken, milujeme to! XD My... teda... Chibinka... :D No, snad se vám bude líbit aspoň trochu... Jak jinak... XD Kecy co vždycky... XD Tu je pod perexem...! :3 Jen... je to asi prototyp, možná pár větiček pak ještě upravim... XD A buďte mírný... nepsala sem půl roku nic... :( A vy to víte! XD


Dárek Arakanze k narozeninám!! ^^ - Varia na prázdninách

10. prosince 2010 v 20:10 | KateChibi
Arakanga měla narozeniny, takže jsem jí něco sepsala a mělo to jaksi přednost před úplně všim, protože je to pro mě jedna z nedůležitějších kamarádek! ^^ A když jsem jí slíbila, že jí to napíšu, tak jsem jí to napsala... XD Už ji teda ode mě dostala osobně vytištěnou, a slíbila jsem jí to poslat v elektronický podobě, což se ještě nestalo... XD Ale tady ji dávám, abyste si ji třeba mohli přečíst i vy. ^^ 

Tak... fanfikce s věnováním pro Arakangu... XD

Je to Crossover - D.Gray-Man x Katekyo Hitman Reborn!
Hlavní postavy z KHR jsou pouze Varia... A varuji... prý je to crack... XDDD (jako obvykle)


Nečekaná budoucnost - KHR fanfikce s OC

24. července 2010 v 16:56 | KateChibi
Tak jo, dlouho se tu nic nedělo, já vím! Ale tak... prázdniny, s rodičema na dovolenou, dělám si řidičák... A hledám si práci, navíc je příští tejden Advík. Krásný výmluvy, co?XD No, nedá se nic dělat. V poslední době není moc inspirace pro povídky, nějak mi to prostě nejde... XD A proto je tu jen krátká blbinka s mojí nejnovější OC, která ještě není úplně vypracovaná, Manami Capasantou. (Jo, inspirace od Capasanta Family, ale já jejich cosplay videa prostě miluju!!! ^^) Je do anime Katekyo Hitman Reborn a spárovaná s Gokuderou Hayatem... :D
Tak se tímhle omlouvám všem, kterejm sem slíbila pokračování něčeho, klidně mě kousněte, já si to zasloužim. XD Pokud jedete na Advík, tak se vrhněte na Laviho s kladivem, co mu bude někam do pasu, a zakousněte ho taky, protože to budu s největší pravděpodobností já... XD A konec keců, zde je ta fanfikce... :D




Nezahojitelná popálenina

8. října 2009 v 13:33 | KateChibi
No jo... neměla bych rozepisovat už žádnou sériovou fanfikci, ani nic takovýho... XD pak hrozí, že to nedopíšu a to je fuj. >< no... ale je to MŮJ blog, že?XD jenže pak se cejtim blbě, když sem někdo začne chodit kvůli nějaký sériovce a ono pak nic... :( no... :( proto v poslední době se tu objevujou hlavně jednorázový věci, abych si nepřišla tak blbě... :D kdo ví, třeba někdy ten Rubínovej déšť, nebo Novou pomocnici dopíšu... XD

A jo... k tomuhle sem chtěla něco napsat... :D moje první angst fanfikce, co sem kdy psala. XD párování je tu Roy Mustang x Jean Havoc... :D je to teda z pohledu Roye. :) pozor, pozor!! XD spoilery k 39.? (tak nějak, nepamatuju si XD) kapitole mangy!! :D a kdo viděl jen první anime, možná to ani nepochopí! :D v druhym tam už ta scéna taky byla vlastně... :D ale já sem mangovej purista, co se týká FMA!!! XD





Zápletka? Jaká zápletka? Roy x Ed-FMA

20. září 2009 v 22:41 | KateChibi
Tak sem zas napsala další volovinku... XD tentokrát je to shonen-ai, RoyEd... ^^ yay! Super páreček!! ^^ ale pozor, není to jak jste zvyklí ode mě, tentokrát to fakt nemá hlavu ani patu... XDD (teda... pokud sem se právě nepřecenila...XD a je to jako zbytek, jen horší...XD)

Chlípný plukovník - YAOI!!

16. července 2009 v 17:44 | KateChibi
Je to yaoi fanfikce, značená s písmenkem M. Kdo ví co to znamená, ten ví... :D Je to 16+, protože sou tam tak trochu podrobnosti... XD Psala sem ji pro kamarádku k narozeninám a je to Roy x Ed. ^^ Ona má ráda všechny detaily, takže je to s nimi, a proto 16+. :D (ale vy si to stejně přečtete i mladší a navíc to není doopravdy tak hrozný... jen pro jistotu...XD) P.S. Droboučké úpravy dne 15.10. ... XD jen pár menších logických nesmyslů... :D

Weiß Kreuz seznamka

6. července 2009 v 14:45 | KateChibi
Naprostá kravina, co mě nedávno napadla. XD Docela sem se u toho bavila, kdo viděl Weiß Kreuz, možná se pobaví taky, nebo prostě řekne, že sem blbá... :D A co to je? Postavy z Weiß Kreuz si podali inzeráty... a jak by to asi vypadalo, je tady... :D

Strašná blbost

20. června 2009 v 0:32
Tento příběh byl napsán podle skutečné události, ano… stal se… jen autorka by měla radši místo hlavní mužské postavy Asagiho, postavu Ruizu… ale to by nedávalo potom smysl… tak tedy…:


Byl poklidný a příjemný večer, a já jsem posedávala doma a četla jsem si knížku. Upíjela jsem svoje čerstvě vychlazené pivo, a usmívala, se protože ten večer byla velká pohoda, jenže… něco se mělo změnit. Přišla mi tajemná SMS od neznámé slečny, která byla v mém seznamu uložená jako "*****-Aho".
"Drahá Chibinko, mám vaše auto, jestli se ještě dnes večer do půlnoci nedostavíte k lesíku za městem známým jako Černý les, na jeho jediné mýtince, tak mu poškrábu lak!"
Po tomto přečtení jsem okamžitě vylítla! Tak tato neznámá a tajemná osoba co se nepodepsala mi zničí moje krásné autíčko!! Okamžitě jsem vyběhla ven, sedla na nejbližší autobus, a blížila se k onomu lesu. Kdo je ona tajemná? Když jsem doběhla k lesu, a vešla na mýtinku, kterou obklopovaly celé čtyři stromy. Rozhlédla jsem se zmateně, a objevila jsem o kousek dál zaparkované svoje milované autíčko. Kdo to mohl jen udělat!! Vjet s ním do lesa! Mohl se o ty stromy co jsou tu všude okolo poškrábat. Ale… proč jen chtěla moje auto? A kdo je to? Chvíli jsem přemýšlela, proč vím že je to dívka… a pak mi to došlo! Byla to přeci *****-Aho! Proč mě to nenapadlo jen dřív?

A pak se to stalo… vyšla z lesa, a bylo to skutečně ona… *****. Ušklíbala se, a šla pomalu ke mně. "Co chceš *****?! Proč jsi unesla moje auto?!" vykřikla jsem.
"Potřebuji znát kouzelnou formuli k vysvobození prince z tvého auta… a hned mi ji řekni, nebo ti skutečně lak poškrábu!" zněla její ostrá odpověď.
"Ne! Já žádnou neznám, co po mě chceš?" nechápala jsem.
"Ale ty to moc dobře víš…" odpověděla uštěpačně, a pak ke mně došla, a popadla mě pod krkem. Moje oči zamžikaly, a já jsem se se slzami v očích podívala směrem ke svému milovanému autu…
"Asagi…" vylétlo mi z hrdla, a najednou jsem nevnímala nic. Musela jsem omdlít.

Když jsem se po chvíli probrala, seděl proti mně temný princ, s černými vlasy přes jedno oko, ale byl přivázaný k židli, měl roubík, a zuřivě mumlal přes roubík že mu nebylo rozumět, také na ní poskakoval. Nebyla jsem plně při smyslech, a věděla jsem, že ***** okolo něj kroužila, a měla hrozné poznámky…
"Asagi-san… podívej se na mě…" řekla.
"Hmmm mmm mmm" byla odpověď, a Asagi otočil hlavu jinam. ***** si povzdechla.
"Asagi-san, podívej se na mě! Nejsem krásná? Nejsem dokonalá?!" pokračovala.
"Hmmm mmm mmmmm!!!" řekl tentokrát, a stále se na ni nedíval.
"Ale no taak, víš že mě chceš, tak přestaň blbnout, a podívej se na mě! Se mnou budeš spokojený!" zašvitořila, ale dočkala se jen odpovědi v podobě:"Hmmm hmmm mmm… hmmmm!!!" po ní si ***** povzdechla.
Jenže to už jsem nevydržela! Tak krásnému princi nebude nikdo ubližovat!! Vyběhla jsem proti ní, a svalila jsem jí na svoje autíčko, až se rozhoukalo. O to zuřivěji začal Asagi na židli poskakovat, a mumlat. Vrazila jsem jí pěstí do břicha, až se na mě vyděšeně podívala, kde se ve mně vzalo tolik síly, jenže ani ona neváhala, a zaryla do mě svoje nehty. Zamračila jsem se…
"Volám vás síly všemocné, síly všech pramenů a proudů… nevim čeho ale…" a pak jsem jí s křikem udeřila do obličeje.
"Nee!! Tam mě nebij! Nebudu pak krásná!" zavřískla, ale to už schytala další ránu. Za námi se ozvalo zuřivé povzbuzování: "Mhhhhmmm mmmm!!" a po tom jsem se dala do boje ještě o to s větší vervou.
Vzájemně jsme se drápaly, mlátily, fackovaly za povzbuzování Asagiho a houkajícího auta, které asi fandilo mě. Po chvíli jsme byly obě tak unavené, jenže pak mě napadla spásná myšlenka, rychlostí blesku jsem si odepnula pásek, a poté i z košile sundala pár stužek. Ušklíbla jsem se, a pak jsem jí mistrovským tahem svázala ruce. Mrskala sebou, jenže to už jsem měla po ruce svoje pevné stužky, a vrhla jsem se jí na nohy, a držela jsem ji za ně. Moji zbraň jsem vyndala, a pevně uvázala, div nepraskla. Pak jsem do ní prstíčkem strčila, až upadla na záda obrovským žbuchnutím. Neváhala jsem a nic jsem nepodcenila, a do svého krásného houkajícího autíčka jsem si došla ještě pro něco, čím bych jí přivázala opravdu pevně. Našla jsem pár věcí, a také jsem to udělala, tentokrát to byla ona, která mumlala… ona vřískala! …
"Hmmm!!! Mmm!!! Hmmm mmm!!" se ozývalo, a já jsem se oprášila ruce o sebe, a s úšklebkem pomalu šla k Asagimu. Srdce mi bušilo jak zvon… co mi asi poví… co se vůbec stalo?! Pomalu s roztřesenýma rukama jsem ho rozvázala, nejdřív tělo od židle, ale bylo to hrozně utažené, že to nešlo skoro rozvázat… pak jsem ucítila, jak okolo mě ovinul svoje ruce za nesouhlasného mručení z rohu "MMMHH HMMM MMM!!!" pokračovala jsem v rozvazování, bylo to jako rozvazování vánočního dárku, o kterém vím co v něm je, ale o to víc se na něj těším. Nakonec jsem mu rozvázala i roubík. První co poté bylo, bylo že si urovnal část vlasů do obličeje.
"Děkuji ti, vysvobodila jsi mě, před touhle…" začal mluvit melodickým hlasem, a pak se znechuceně podíval na tu hromádku čehosi co se kroutila a snažila se dostat z uvázání. "fúrií" dodal.
"Ale… to nic nebylo… Asagi-san…" dostala jsem ze sebe, zatímco jsem se dívala do země.
"Řekni si, co si přeješ, a já ti to splním, máš tři přání" a po těchto jeho slovech se mi rozzářily oči.
"Opravdu můžu?!" skoro jsem vykřikla a on je přikývnul. "Tak… podepiš se mi! Tady! Tady!" zvolala jsem, a vyhrnula si tričko, aby mi koukalo břicho… papír jsem u sebe neměla. On se jen usmál, vytáhnul fix, a podepsal se. Ono "Hmmm hmmm mmm" za námi jsem už skoro ani nevnímala.
"Jiné přání?!" zeptal se.
"Ano! Ano!" zatleskala jsem "Zazpívej mi Barairo no hibi!" a Asagi začal zpívat. Jen tiše jsem se kývala do rytmu a se zavřenýma očima to poslouchala. Když dozpíval, slastně jsem vzdychla. Tentokrát bylo ticho, ani "Hmmm mmm" se neozývalo.
"Ještě máš poslední přání" usmál se.
"Vezmi si měě!!! ASAGI-SAMAAA!!" vykřikla jsem, ale pak jsem si zakryla pusu. To jsem nechtěla…
"Ale jistě, jsi koneckonců moje zachránkyně" řekl Asagi, a pak mi zalehly uši od šíleného jekotu, který byl za námi slyšet, ale já jsem jen stála jak omráčená. Pak jsem začala radostí tančit, a první co bylo, že jsem popadla telefon, a zavolala jsem na policii. Ohlásila jsem únos, a pak už zbývalo jen dosvědčit co se stalo, když policie přišla. Asagi vyprávěl, jak na něj byl použit pokus o znásilnění, a když to nešlo pořádně, jak byl spoutaný, dále také jak pozoroval bitvu, a jak jsem ho zachránila.

Je to hloupost říkáte si? … to potom neznáte dívku… *****-Aho!! >.<


A žili spolu šťastně až do smrti… blá blá blá blá… XDDD

Je to přímo za tebou, Kurosaki-kun

15. května 2009 v 14:14 | KateChibi
Povídka co jsem psala na soutěž animefestu, ale nikam se nedostala... XD no co... pár lidem co to pak četli se to líbilo, proto ji sem dávám... XD je to o Bleachi. ^^ hlavní postava Ichigo a Urahara. (Moje nej postava Bleache! XD) Osobně jí mam radši než "Noční můra z Ishbalu", která se umístila jako třetí v kategorii čtenářů. ^___^

Detektivka...? XD

18. listopadu 2008 v 15:48 | KateChibi
Kdysi jsem napsala takovou kratší a moc jednoduchou detektivku... XD Je to nic moc, a na Rubínovém dešti teprve dělám, ale nechci aby to tu bylo úplně neaktivní než to dodělam. XD Tak aspoň tohleto... :DDD Pod perexem. ^^

Ona a Ona jsou ony... (varování! Shoujo-ai! Dívka x Dívka!)

4. září 2008 v 18:35 | KateChibi
Její pohled…
Potkávám ji denně, je to totiž moje dobrá kamarádka, i když je o dva roky mladší. Ale… proč o ní vlastně mluvím? To jak se na ni dívám mluví za vše. Je totiž krásná, milá a inteligentní. Miluji, když si projede prsty svoje dlouhé vlasy, když se usměje, anebo se na ni také ráda dívám, když jí nabídnu aby si zkusila či půjčila nějaké moje oblečení, než někam jdeme, a sleduji ji jak se převléká. Ten pocit se jí dotknout… tolik úsilí mě stojí to neudělat… Jsem divná? … určitě ano. Kdyby to jen tušila, tak asi už nebude mojí kamarádkou, a to se nesmí stát! Chci s ní být pořád, a jak by to asi vzala, kdyby se to dozvěděla? … nezbývá, než být dál její kamarádkou.
Její pohled…
Potkávám ji denně, je to totiž moje dobrá kamarádka, i když je o dva roky starší. Ale… proč o ní vlastně mluvím? Můj úsměv když se na mě podívá mluví za vše. Je totiž krásná, milá a inteligentní. Miluji, když mi řekne že mám krásně dlouhé vlasy, když mi opětuje úsměv, anebo když někam jdeme, mi nabídne na půjčení svoje oblečení. Dávám si při převlékání na čas, líbí se mi, když se na mě dívá. Ten pocit, nechat ji se mě dotýkat… stojí tolik úsilí se nerozplakat, když vím že to neudělá. Jsem divná? … určitě ano. Kdyby to jen tušila, tak asi už nebude mojí kamarádkou, a to se nesmí stát! Chci s ní být pořád, a jak by to asi vzala, kdyby se to dozvěděla? … nezbývá, než být dál její kamarádkou.

Další DN Fanfikce, varování!! Shonen-ai (kluk x kluk)

12. července 2008 v 15:05 | KateChibi
Bylo to tady, Near uvařil moc dobrý dort, a byl na něj moc pyšný. Bude se L líbit? A bude mu chutnat? Na to se ptal sám sebe. Přičichl, krásně voněl. Teď už jen najít L. Byl si skoro jistý kde ho najde. Seděl v obýváku, a cosi sledoval na obrazovce. Už zas řešil případ, a očividně ho to bavilo. Jinak by ho ani neřešil, že? Near se usmál. "L, něco pro tebe mám" řekl, a ukázal jsem mu jeho vyrobený dort. L pozvednul oči od televize, vypadalo to že ho dost ruší. Near se zkusil znovu usmát, ale už to nešlo tak jasně. Tvářil se skoro stejně jako L, naprosto bez výrazu.
"Položíš mi ho sem?" zeptal se a pak se znovu díval na televizi a něco si mumlal.
"NE! To nepůjde, něco za něco… ty dostaneš dort a já…" začal Near mluvit. Nedokončil větu, nebylo třeba. L vstal, došel k němu a položil mu ruce na ramena.
"Neare, co všechno by jsi nechtěl za dort…"
"Vyrobil jsem ho" odpověděl naprosto klidně.
"Máš pravdu, když jsi ho vyrobil, tak něco dostaneš. Na chvíli snad kvůli tobě práci přeruším, tak… co bys chtěl?" po těch slovech Near lehce zčervenal, jeho prsty si začaly hrát s pramínkem vlasů. "Hm, nevíš co chceš, takže si můžu vzít dort" dodal a jeho oči si už dortík mlsně prohlížely.
"Stejné jako vždy!" pomyslel si Near "Ale ne… dnes se nenachytám, řeknu mu co po něm chci!" a pak začal mluvit "Žádný dort nebude dokud…" začal, ale nemohl se přinutit mluvit dál.
"Dokud co?" zeptal se L, očividně byl pobavený jeho rozpaky. Near, normálně naprosto v klidu, byl úplně rozhozený… stres snášel snadno, ale když byl s L, to bylo něco jiného. Near k němu došel, a zatahal ho za rukáv. Pak se na něj podíval s psím pohledem. L se usmál a lehce mu pocuchal vlasy. "Tak vidíš, nevíš co chceš, dort je můj"
A tak to skončilo… pokaždé to tak bylo, Near pekl výborné dortíky a L našel způsob jak se k nim dostat, aniž by cokoliv musel dělat. Sice je pokaždé pochválil a to Neara těšilo ale… nějak to nebylo všechno co by chtěl, až jednou dostal nápad.
Uvařil dort jako vždy, a pak ho položil na stůl, ale před to dal lístek na který napsal Pro L. L procházel okolo, protože právě dosledoval kazetu s důkazy a zastavil se u dortu. Chvíli na to zíral a přemýšlel, jestli ho sníst, anebo si nejdříve přečíst lísteček. Zvědavost byla větší, protože mu bylo jasné že to připravil Near. Otevřel ho a četl. "L, čekám na tebe vedle v pokoji, Near" dort nechal být, a vešel.
To co uviděl ho uvedlo do rozpaků. Byl tam Near oblečený pouze do zástěry v které pekl dorty, a nic jiného na sobě neměl. Seděl na posteli svým podivným způsobem, točil si pramínkem vlasů a díval se před sebe. Když L vešel, cuknul sebou, a celý červený zapadl do postele. L se objevil úsměv na obličeji. "Ale ale… tak tohle jsi si vždycky přál? Za ty svoje dorty…" řekl, sice to vždycky věděl a věděl také že je Near jenom moc stydlivý aby mu to řekl, ale i tak byl rád, že mu to takhle hezky naznačil. Near se jenom díval někam do prázdna a dál si hrál s pramínkem vlasů, zatímco byl překrytý dekou. L deku nadzvednul, a vklouznul k němu. Jednou rukou ho k sobě přitisknul a druhou mu lehce přejel přes rty. V tu chvíli se z Neara vytratil ten nepřítomný výraz. Vypadal naprosto mimo, a pak se k L přitisknul sám od sebe, L ho políbil. Pak z něj strhnul deku, a prohlížel si ho. "Ta zástěra ti moc sluší" zašeptal, a začal ho líbat na krku. Near slastně přivíral oči, a tisknul ho k sobě. Konečně pochopil… pak L-ova ruka zamířila po Nearově hrudníku směrem dolů. Near za vzdychal, a tisknul se k němu ještě víc. Cítil jak se jeho ruka dotýká jeho citlivého místa, když tam sjel i polibky. Tohle si Near vždycky přál… to za tu námahu a pečení dortů vždycky stálo.
"Ale… ale co ty?" řekl uprostřed L-ovy snahy o to udělat mu dobře.
"Na tom nezáleží" zněla odpověď, ale to už mu Near sundaval triko a zahrnoval ho také polibky po celém těle. Nakonec šly dolů i kalhoty a trenky. L si hrál s Nearovými vlasy a druhou rukou ho hladil kam jen dosáhnul. Nechal ho, aby se mu věnoval až do samého konce.
Near si spokojeně otřel pusu, a po L-ových vzdychách vypadal poněkud omámeně. Když je slyšel, dělalo to s ním divy. Ale to už L nenechával nic náhodě, a daroval mu úplně stejnou rozkoš.
Když bylo po všem, jeden druhému spokojeně leželi v náručí, a usmívali se. Občas se políbili. "Miluji tě… L…" pomyslel si Near, ale nějak mu to vyklouzlo nahlas.
"Vždyť i já tebe… nevím proč ses styděl mě o tohle poprosit" pak ho pohladil po vlasech. Near lehce zčervenal, a usnul u L, když si kroutil pramínek vlasů… L spal asi hodinu a pak se šel zas věnovat práci…
"Příště se už stydět nebudu" myslel si Near, když usínal…

Death Note - fanfikce, Near x L

29. března 2008 v 17:35 | KateChibi
Už je tomu pár let… vidím to jako dnes, když jsem ho viděl poprvé. Tu jeho shrbenou postavu, vyhaslé oči, velké pytle pod očima a hlavně způsob jakým držel věci. Vešel do místnosti, kde jsme byly všechny děti pospolu, čekaly jsme na něj. Já jsem seděl v koutku a snažil se složit mléčně bílé puzzle, které byly ty nejtěžší co jsem tu našel. Tenkrát jsem byl ještě malý chlapec, mohly mi být tak 4 roky, ale pohled na tuto osobu mi otevřel oči. Věděl jsem hned jak vešel, že se stane mým vzorem a někde v koutku duše jsem také tušil, že jsem mu až moc podobný. Dal jsem se s ním tenkrát do řeči, když poprvé vešel, a on odložil papír který si nesl. Bavil se semnou a také s dalšími dětmi, hlavně také s Mellem. Mello je nadmíru inteligentní, jeden z mála který se mnou udrží krok. Když se usadil svým podivným způsobem, všechny děti se okamžitě nahrnuly okolo. Povídal si s námi a občas se i usmíval. Byl to podivný úsměv, ale ať dělal cokoliv to jak jsem se mu podobal mě až děsilo. Ano, byl to on, utajovaný detektiv, L. Konečně jsme se s ním setkali, vůbec nebyl podle mých představ, ale to něco podivného mě na něm přitahovalo. A proto jsem se snažil dostat se k němu co nejblíže. Bavil se semnou očividně hodně, na to jak jsem byl malý si pamatuji, že jsme si povídali skutečně na úrovni, i když mě musel mít za malé děcko. Vidím to jako dnes ten jeho úsměv… jako kdyby něco tušil, anebo se mu se mnou hezky povídalo?
O několik let později nás znovu navštívil, už jsem byl větší, a leccos jsem chápal. I podruhé jsem měl ten stejný krásný pocit, když byl s námi. Ale tentokrát jsem se k němu nehrnul, seděl jsem v koutku a závistivě pozoroval děti, které měly odvahu, nebo tu drzost s ním mluvit. Mello stál opodál a chroupal čokoládu, bylo na něm vidět, jak je nervózní, a nemůže jít za ostatními. A pak se to stalo, L vstal, a šel ke mně.
"Ahoj, ty jsi Near, že? Pamatuji si tě když jsem tu byl minule" řekl L. Chvíli jsem v duchu popadal dech, a když jsem se uklidnil, zvedl jsem hlavu a prohlídnul si ho. Seděl ve svém podivném způsobu, a mluvil na mě zblízka.
"Ano, já jsem Near" odpověděl jsem. Znělo to rozvážně a klidně, i když jsem v takovém stavu vůbec nebyl.
"Slyšel jsem o tvé inteligenci" mluvil dál, a úsměv se mu okamžitě objevil na tváři. Cítil jsem, že jsem lehce zčervenal, ale ovládal jsem se skvěle. Nesměl jsem dopustit aby na mě moji nervozitu viděl. Ale musel to poznat, je přeci jen geniální, jeho úsměv se roztáhnul po tváři ještě víc. Zaváhal jsem, ale pak jsem dál stavěl puzzle, které jsem nedávno objevil. Zaměstnávalo to moje ruce a mě to lehce uklidnilo.
"To je dost možné, ale je nás tu několik nadměrně inteligentních" odpověděl jsem. Cítil jsem se lepší.
"To ano, ale ty jsi mi dost podobný. Proč sedíš takhle podivně?" zeptal se, a dál byl u mě tak blízko… tak blízko… stačilo abych se více naklonil, a cítil jsem jeho dech, viděl jsem jeho oči, jež se zrovna upíraly na mě… cítil jsem, jak jsem polknul naprázdno. I moje myšlenky šly mimo. Nemohl jsem se soustředit a racionálně myslet. Co to se mnou tenkrát bylo? … teď už to vím, nás rozhovor trval delší dobu, ale nervozita ze mě postupně padala. Cítil jsem se neskonale dobře, náš rozhovor byl skutečně na úrovni a mě to dělalo dobře.
Od té doby se celkem často objevoval. Kolikrát sedával mezi námi ve společenské místnosti, a díval se před sebe, zatímco jedl sladké dorty. Chodíval jsem za ním, a bylo nám spolu dobře. Cítil jsem jakési pouto. Neustále jsem za ním chodil, musel jsem vidět ten jeho úsměv… sledovat každý jeho pohyb… doufal jsem, že cítí to stejné.
Až jednoho dne se to stalo… jak nerad chodím ven, radši zůstávám v místnosti, nebo někde v domě, ale ten den jsem musel jít. Byl déšť a já jsem toužil ho cítit. Cítit jak na mě padají kapky deště, a stékají po mém těle. Sednul jsem si pod strom, celkem daleko od sirotčince, kde na mě nebylo vidět. Seděl jsem, a zíral před sebe. Byl jsem celý mokrý, ale byl to příjemný pocit. Začal jsem si jako vždy podvědomě kroutit pramínek vlasů, a přemýšlel, co mě sem vylákalo, když mi někdo zakryl oči. Osahal jsem je, a bylo mi jasné, že to není žádné z dětí. Rozbušilo se mi srdce… L? A také jsem to zkusil. "L? Jsi to ty?"
"Poznal jsi" zněla odpověď a pak si sednul vedle mě. Chvíli jsme oba seděli a zírali do zataženého nebe. Oba jsme seděli svým divný způsobem. "Proč jsi vyšel ven? Slyšel jsem, že nerad chodíš ven" zeptal se zničehonic.
"Chtěl jsem… chtěl jsem cítit ten déšť, už tak dlouho jsem nic takového nezažil a toužil jsem po tom"
Pak bylo zas chvíli ticho. Najednou jsem cítil, jak mě chytil za ruku. Rozbušilo se mi srdce ještě víc. Pak mě k sobě přisunul a zašeptal "Nevadí ti to?"
Tiše jsem odpověděl že ani trošku. Nikdy jsem nenechal někoho se mě dotýkat, a teď… déšť a L. Byl on zvyklý na lidský kontakt? … pravděpodobně ne. Ležel jsem u něj na klíně, a bylo mi tak krásně… podíval jsem se na něj, a viděl jak má svoje tričko přilepené k tělu. Nevěděl jsem co si myslet… myslel jsem si že jsem podivný, když se mi to líbilo, ale nemohl jsem si pomoci. Pak jsem udělal něco, čeho jsem pak ještě chvíli litoval. Zadíval jsem se na něj, a pak mu dal pusu na rty. L se jenom usmál, a přitisknul mě k sobě, dal mi polibek. Ještě dlouho jsme seděli pod stromem, a objímali jeden druhého, a sem tam se políbili. Bylo to krásné. Nic víc se toho dne sice nestalo, ale nemohl jsem na to zapomenout. Bylo to jenom jako sen, až jsem u něj v objetí usnul. Probral jsem se až u sebe v posteli… sen?
Druhý den jsem po snídani L objevil jak sedí zas ve společenské místnosti, a jí dort, a pije kafe se svými mnoha kostkami cukru. Došel jsem až k němu. Stál jsem vedle něj a matně si uvědomoval, že si kroutím pramínek vlasů. "L?" řekl jsem.
"Ano? Potřebuješ něco Neare?" odpověděl mi s plnou pusou.
"Já jen… jen jsem…" kde je moje rozhodnost? Můj klid? Dnes poprvé… i jindy jsem byl nervózní, ale nikdy ne tolik.
"Hm? Mrzí tě co se včera stalo?" zeptal se, on byl v klidu… naprosto, ale mě opouštěl. Zmocnila se mě panika, ale stále jsem se snažil racionálně myslet.
"Ne to ne… jen jsem trochu přemýšlel… ani nevím proč jsem sem šel, budeš tu dlouho?"
"Jistě, plánuju tu zůstat, než se najde další složitý případ" odpověděl mi, a dál se bez výrazu cpal svým dortem. Usmál jsem se. Pak jsem bez jediného slova odešel zpátky ke svým hračkám. Potřeboval jsem se uklidnit a trochu přemýšlet. Musel jsem zaměstnat svoje ruce. Vytáhnul jsem svoje oblíbené staré mléčné puzzle. V klidu jsem se posadil po chvíli mi bylo lepší. Myšlenky mi neustále běhaly okolo L, a já nevěděl co to znamená… opravdu jsem se zamiloval? A má rád on mě? Tušil jsem že to není správně… vždyť je o tolik starší. A navíc je to sám L. Měl bych na to zapomenout, tak mi velel rozum. A bylo mi taky jasné, že to nikdo nesmí vědět. Děti by si myslely, že se takhle vtírám do jeho přízně, aby mě pak vybral na jeho místo, a dospělí by možná odsuzovali L, to nemůžu dopustit. Ale tak to není… doopravdy mě okouzlil, a já si uvědomil, že jsem skutečně zamilovaný… jako kdyby to bylo včera…
Už pravidelně jsme se scházeli na našem místě, kde nás nikdo nemohl objevit. Na to jsme byli oba až moc opatrní a ve střehu. Nerad jsem chodil ven, ale když jsem věděl že přijde, anebo že tam bude čekat, a budeme tam mít klid, rád jsem vyšel ven. Rád jsem se nechával objímat, líbat, hladit a to se stejné se pokoušet oplácet. Byli jsme si TAK podobní, tak strašně moc podobní… a on byl tak inteligentní, občas jsem ho nestíhal, ale možná to tenkrát bylo věkem. Teď už jsme oba mlčeli, a já ucítil jeho ruce pod svojí košilí. Na jeho doteky už jsem byl zvyklý a nedělalo mi to problémy, ale tohle bylo přeci jen něco víc než jindy. Nechal jsem si košili svléknout, a pak mi věnoval plno polibků. Zadržoval jsem dech, aby nepoznal jak se mi to líbí, ale občas se mi to nepovedlo. L jako kdyby si toho nevšímal, a dál pokračoval. Pokusil jsem se mu sundat i jeho triko, a nechal se. Všimnul jsem si jeho pobaveného úsměvu, když jsem zápasil s jeho trikem. Cítil jsem se trošku bezradně, ale pak mi trochu pomohl. V tu chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než na něj. I on musel mít oči jen pro mě. Dlouho opravdu dlouho jsme se jen tak mazlili, a dávali si polibky, dokonce jsme spolu té noci i spali. Věděl že mi ani nemusí říkat o tom, že to nemám nikde vykládat. Dokonale jsme byli spříznění, mysleli jsme skoro identicky, a spoustu zvyků jsme měli společných. Takových chvilek jsme prožili opravdu hodně. Jenže… tohle štěstí nevydrželo dlouho.
Objevil se záhadný zločinec, který byl znám jako Kira. Nikdo nevěděl jak zabíjí, nikdo o něm nic nevěděl a L musel urychleně odjet do Japonska. Věděl jsem že to přijde, ale nijak mě to netrápilo. Čas plynul a já jsem zas zapadal do starých kolejí. Posedával jsem ve společenské místnosti a zaměstnával svoje ruce hračkami, ve škole měl nejlepší známky jako obvykle a sám přemýšlel o Kirovi. Až přišla on rána…
Roger si nás pozval do svojí kanceláře. Nás? Mě a Mella. Věta kterou nám řekl se mnou otřásla, tak hrozně moc… zní mi dodnes v hlavě. "L je mrtev. A proto vy dva teď budete spolupracovat na Kirově případu" zatočil se semnou svět. L je mrtev? Nedal jsem na sobě nic znát, a vysypal z rámu vzteky puzzle. Udělal jsem to ovšem naprosto klidně. Pak jsem očima probodával všechno okolo sebe. V klidu jsem se vydýchal, a pak jsem je klidně začal skládat znovu. Ale Mello vylítnul.
"A určil kdo z nás bude jeho nástupce?"
"Ne, to ne… proto budete oba spolupracovat, spolu Kiru určitě dopadnete" odpověděl mu Roger.
"Fajn, v tom případě odcházím! Neare, odhalím Kiru sám!" vykřiknul Mello, a pak si ukousnul čokolády, okamžitě vystartoval, a odešel.
"Já to vyšetřím… najdu Kiru" řekl jsem potichu, pak jsem sebral svoje puzzle a odešel… POMSTÍM TĚ L!!
Je to jako kdyby to bylo včera…

Pohádka o medvídku, co si cucal tlapku

3. března 2008 v 18:09 | KateChibi
Byl jednou jeden malý medvídek, ještě stále bydlel u maminky, a měl jeden takový docela ošklivý zlozvyk. Neustále si totiž cucal svoji tlapku. Maminka se na něj nemohla dívat a neustále mu říkala. "Medvídku, necucej si tu tlapku. Vypadáš hloupě, a navíc je to velmi nespolečenské." Medvídek si vždycky něco pro sebe brumlal, a nakonec si stejně tlapku cucal. Nijak mu nevadilo, že se mu dokonce někteří ostatní menší medvědi smáli a ukazovali si na něj. Jeho kamarádi sice stáli při něm, ale kolikrát i od nich slyšel že vypadá směšně a měl by si svoji tlapku přestat ocucávat. Medvídek se ale jejich slovům ani trošku nevěnoval, jako kdyby mu to bylo úplně jedno. S tlapkou v tlamičce byl spokojený. Usínal s ní, občas i mluvil s plnou pusou. Když se cpal jídlem, tak bylo samozřejmé, že onou tlapkou putovalo jeho jídlo do jeho tlamičky.
Jednoho dne se potuloval po lese, a kráčel si majestátně po lesní pěšince po dvou nohou, aby mohl cucat svou tlapku. Potkal jednu svoji kamarádku, a ta na něj nevěřícně zírala. "Medvídku? Proč chodíš po dvou? Vždycky tě vidím tlapkat po třech." řekla mu. Medvídek se postavil na dvě tlapy, a zabručel na ni. Ta se ulekla a uskočila. Medvídek se hnal dál po cestě. Teď se kolíbal a něco si broukal.
Najednou dostal chuť zrovna na med a všimnul si poblíž velkého včelího hnízda, zalovil vevnitř, a vytáhnul slaďoučký med. Včeličky nebyly nikde v dohledu, posadil se pod strom, a mlaskal na celé kolo s každým soustem. Cítil jak se mu tlapka lepí čím dál tím více, ale to mu nijak nevadilo, pořád se cpal, funěl a mlaskal. Když dojedl skoro všechen med, tak si strčil packu pořádně do tlamy a celou jí olízal, jenže v tu chvíli se to stalo... tlapka mu zůstala k tlamičce přilepená. Vytřeštil očka, a stoupnul si. "Co se to děje?" pomyslel si, nemohl ani pořádně mluvit, tlapka mu nešla z tlamičky ven. Skoro se rozplakal, když k němu přilítla malá lesní vílka.
"Ahoj Medvídku, nejde ti tlapka ven, co? To máš z toho jak si začal chodit místo na čtyřech tlapkách, tak na dvou, a jak sis jí neustále cucal. Pozorovala tě velká víla a potrestala tě takhle... mě tě bylo líto, tak jsem sama od sebe vyletěla, že ti pomůžu, jsi rád?" zašvitořila. Medvídek se slzičkami v očích přikývnul. Víla pokračovala v monologu "Pokud mi slíbíš že odteď si už tu tlapku nebudeš tolik dávat do tlamičky, a že začneš chodit po čtyřech jako správný medvěd, tak tě dovedu ke kouzelnému jezírku hluboko v lese, a ty se v ní vykoupeš a hlavně smočíš zakletou tlapku, chceš vyjít hned?" zeptala se, a Medvídek zas jenom kývnul. Vílka se zasmála, a rozletěla se vpřed. Medvídek za ní pomalu ťapkal, a šel po třech. Bylo mu do pláče a říkal si, proč jenom ostatní neposlechl? A teď byl proklet.
Cesta nebyla nejlehčí, občas se prodíral křovím, které ho drápalo a docela ho to bolelo. Sem tam přespali někde, a on nemohl pořádně jíst. V bříšku mu kručelo, a bylo mu jasné, že si už tlapku cucat nebude, a pouze s ní bude jíst jako každý normální medvěd. Když putovali tři dny a tři noci, dorazili k onomu jezírku. "Tak Medvídku... jsme tu, jdi se vykoupat, a tlapka se ti odlepí" řekla vílka, a sedla si mu na záda. Medvídek po třech doběhnul k jezírku, a chvíli se v něm ráchal, když se voda dotkla i jeho tlapky, tak se skutečně sama odlepila. Medvídek hlasitě zabručel štěstím, a lehce drknul do víly hlavou.
"Děkuji ti vílko, už si tlapku cucat nebudu... jsem moc rád, že jsi mi pomohla" vílka se zasmála, a poté co se najedl, tak ho odvedla zpátky do míst lesa, kde už to znal. Od té doby pomáhal vílám zaseklým v křoví, a nikdo se mu už kvůli tlapce v tlamě nesmál, protože toho nechal. A proto nebuď tak hloupá, a přestaň si cumlat ty prsty, ať nedopadneš jako Medvídek. Dobrou noc. ^^

Povídka bez jména 1.

21. ledna 2008 v 15:32
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi bylo něco, co Latiu neustále přitahovalo. Latia byla obyčejná tulačka, kterou lesy vždycky přitahovaly, ale tohle bylo poprvé, co v lese našla dům. Obcházela ho dokola a docela se bála vejít, netušila co všechno by se mohlo stát. Promýšlela všechny možné situace, ale skutečně netušila co ji tam čeká. Představovala si krásného mladíka, který je stydlivý a tak bydlí stranou od lidí, nebo jí také napadla zlá temná čarodějnice, které okolí zavrhlo. Obešla další kolečko... "A co když je tam jen starý poustevník. To by nebyla zábava..." nakonec si lehla na blízkou malou mýtinku a pozorovala z dálky dům. Začalo jí kručet v břiše, a tak se zvedla a otrhala keřík s borůvkami. Když zahnala nejhorší hlad, vydala se opět k domku. Neměla odvahu se k němu znovu přiblížit, protože si myslela že ten kdo tam bydlí si jí musel všimnout. Zašla hlouběji do lesa, a zachumlala se do klubíčka. Po chvíli usnula.
Když se probrala druhý den ráno, první co udělala hned po jídle bylo, že šla k onomu domku. Opět jen chodila okolo, ale dnes se odvážila se podívat oknem. Bylo docela zašlé a umazané, ale chvílemi měla pocit, že se tam něco mihlo... "Co to jenom může být? A proč obyvatel domku nevychází ven?" přemýšlela, ale skutečně se cosi míhalo za okny... dlouho chodila okolo a dívala se střídavě jinými okny domku, až to vzdala. Rozhodla se, že se vydá do dalšího nejbližšího města, a pořádně se nají, protože byla velmi roztomilá a hezká a když hezky poprosila skoro každý se s ní rád podělil o nějaké jídlo. Někteří ji hnali koštětem z domu, ale opravdu se stávalo často, že na ni byli lidé milí. Půl dne jí trvalo než objevila vesnici a vyhlídla si jeden domek, který vypadal že v něm žijí ani bohatí ale ani chudí lidé. Výběrem se trefila, a oni ji přijali celkem vlídně. Za něco málo práce pro ně dostala najíst, napít a dovolili jí také přespat.
Hned časně z rána si vzala něco málo na cestu k jídlu, a nedalo jí to... musela se k tomu domu vrátit. Ptala se na něj, ale nikdo ani nevěděl, že tam nějaký domek je, což jí mátlo. Nějakou dobu po poledni už byla zas u domku, a načuhovala dovnitř oknem. Opět viděla že se tam něco míhá, a dostala strach. "Že by byl domek nakonec prokletý?" napadlo ji. "Třeba ho vidím jenom já... musím se dovnitř dostat. Překonám ten strach" a pak se odhodlala, a zabrala za kliku... jenže bylo zamčeno. V tu chvíli byla tak rozklepaná a vyděšená, že si myslela, že jenom kliku málo zmáčkla. Ruku měla jak z gumy, tak se ani nedivila. Zabrala podruhé, jenže ani teď se dveře neotevřely. Byla z toho docela mimo. Když se uklidnila a srdce jí přestalo bít, rozčílila se a dveře nakopla. "Je tam někdo?" zavolala, ale nic se neozývalo. "Někdo tam přeci musí být..." přemýšlela, a vzpomínala na to co viděla za okny. Nakonec jí napadlo, že poodejde a bude celý den číhat na to, jestli neuvidí někoho vycházet. Usídlila se u keře s borůvkami, a průběžně se jimi živila. Nic se nedělo... "Možná je někde pryč, a odešel zatímco já sem byla ve městě..." zapřemýšlela a pak se schoulila na stejném místě co předtím a usnula.
Hned ráno byla bystřejší, a napadlo ji dveře vykopnout. Rozeběhla se s křikem, a vší silou do nich praštila. Dveře se ani nehnuly... byla moc slabá. Poposedla si, a zírala na ně. Přemýšlela, čím jí otevřít. Rozhlížela se po lese, a zároveň přemýšlela. "Nějak je vypáčit?" napadlo ji, a sáhla po větvičce, jenže ta se zlomila... "To byl mizerný nápad" nadávala si. Na ty dveře zkoušela co jí jen napadlo, a za celý den jediný výsledek byl, že je trošku naštípla v místech, kde to nebylo ani důležité. Průběžně jedla ovoce, z kterého měla i dost vody. Opět se a to vyspala, s tím, že druhý den něco vymyslí.
Hned ráno byla její první myšlenka na dveře. Opět nakoukla oknem, a pak jí to napadlo. "Okno!! Vysklím ho a dostanu se dovnitř!" a také hned popadla kámen, a začmouzené špinavé okno rozbila. Opatrně vylámala střepy a vešla dovnitř. Její první pohled byl na naprosto prázdnou místnost bez jediného kusu nábytku... vešla vedle a tam to samé. "To snad ne?! ... zabila jsem spoustu dní něčím tak hloupým... a co byly ty stíny míhající se?" a pak se otočila a zjistila, že na druhé straně visí na stromě zrcátko, které ony stíny ukazovalo... schlíple se vydala na další cestu.
 
 

Reklama