Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Červen 2009

Strašná blbost

20. června 2009 v 0:32 Povídky beze jména a krátké povídky/fanfikce
Tento příběh byl napsán podle skutečné události, ano… stal se… jen autorka by měla radši místo hlavní mužské postavy Asagiho, postavu Ruizu… ale to by nedávalo potom smysl… tak tedy…:


Byl poklidný a příjemný večer, a já jsem posedávala doma a četla jsem si knížku. Upíjela jsem svoje čerstvě vychlazené pivo, a usmívala, se protože ten večer byla velká pohoda, jenže… něco se mělo změnit. Přišla mi tajemná SMS od neznámé slečny, která byla v mém seznamu uložená jako "*****-Aho".
"Drahá Chibinko, mám vaše auto, jestli se ještě dnes večer do půlnoci nedostavíte k lesíku za městem známým jako Černý les, na jeho jediné mýtince, tak mu poškrábu lak!"
Po tomto přečtení jsem okamžitě vylítla! Tak tato neznámá a tajemná osoba co se nepodepsala mi zničí moje krásné autíčko!! Okamžitě jsem vyběhla ven, sedla na nejbližší autobus, a blížila se k onomu lesu. Kdo je ona tajemná? Když jsem doběhla k lesu, a vešla na mýtinku, kterou obklopovaly celé čtyři stromy. Rozhlédla jsem se zmateně, a objevila jsem o kousek dál zaparkované svoje milované autíčko. Kdo to mohl jen udělat!! Vjet s ním do lesa! Mohl se o ty stromy co jsou tu všude okolo poškrábat. Ale… proč jen chtěla moje auto? A kdo je to? Chvíli jsem přemýšlela, proč vím že je to dívka… a pak mi to došlo! Byla to přeci *****-Aho! Proč mě to nenapadlo jen dřív?

A pak se to stalo… vyšla z lesa, a bylo to skutečně ona… *****. Ušklíbala se, a šla pomalu ke mně. "Co chceš *****?! Proč jsi unesla moje auto?!" vykřikla jsem.
"Potřebuji znát kouzelnou formuli k vysvobození prince z tvého auta… a hned mi ji řekni, nebo ti skutečně lak poškrábu!" zněla její ostrá odpověď.
"Ne! Já žádnou neznám, co po mě chceš?" nechápala jsem.
"Ale ty to moc dobře víš…" odpověděla uštěpačně, a pak ke mně došla, a popadla mě pod krkem. Moje oči zamžikaly, a já jsem se se slzami v očích podívala směrem ke svému milovanému autu…
"Asagi…" vylétlo mi z hrdla, a najednou jsem nevnímala nic. Musela jsem omdlít.

Když jsem se po chvíli probrala, seděl proti mně temný princ, s černými vlasy přes jedno oko, ale byl přivázaný k židli, měl roubík, a zuřivě mumlal přes roubík že mu nebylo rozumět, také na ní poskakoval. Nebyla jsem plně při smyslech, a věděla jsem, že ***** okolo něj kroužila, a měla hrozné poznámky…
"Asagi-san… podívej se na mě…" řekla.
"Hmmm mmm mmm" byla odpověď, a Asagi otočil hlavu jinam. ***** si povzdechla.
"Asagi-san, podívej se na mě! Nejsem krásná? Nejsem dokonalá?!" pokračovala.
"Hmmm mmm mmmmm!!!" řekl tentokrát, a stále se na ni nedíval.
"Ale no taak, víš že mě chceš, tak přestaň blbnout, a podívej se na mě! Se mnou budeš spokojený!" zašvitořila, ale dočkala se jen odpovědi v podobě:"Hmmm hmmm mmm… hmmmm!!!" po ní si ***** povzdechla.
Jenže to už jsem nevydržela! Tak krásnému princi nebude nikdo ubližovat!! Vyběhla jsem proti ní, a svalila jsem jí na svoje autíčko, až se rozhoukalo. O to zuřivěji začal Asagi na židli poskakovat, a mumlat. Vrazila jsem jí pěstí do břicha, až se na mě vyděšeně podívala, kde se ve mně vzalo tolik síly, jenže ani ona neváhala, a zaryla do mě svoje nehty. Zamračila jsem se…
"Volám vás síly všemocné, síly všech pramenů a proudů… nevim čeho ale…" a pak jsem jí s křikem udeřila do obličeje.
"Nee!! Tam mě nebij! Nebudu pak krásná!" zavřískla, ale to už schytala další ránu. Za námi se ozvalo zuřivé povzbuzování: "Mhhhhmmm mmmm!!" a po tom jsem se dala do boje ještě o to s větší vervou.
Vzájemně jsme se drápaly, mlátily, fackovaly za povzbuzování Asagiho a houkajícího auta, které asi fandilo mě. Po chvíli jsme byly obě tak unavené, jenže pak mě napadla spásná myšlenka, rychlostí blesku jsem si odepnula pásek, a poté i z košile sundala pár stužek. Ušklíbla jsem se, a pak jsem jí mistrovským tahem svázala ruce. Mrskala sebou, jenže to už jsem měla po ruce svoje pevné stužky, a vrhla jsem se jí na nohy, a držela jsem ji za ně. Moji zbraň jsem vyndala, a pevně uvázala, div nepraskla. Pak jsem do ní prstíčkem strčila, až upadla na záda obrovským žbuchnutím. Neváhala jsem a nic jsem nepodcenila, a do svého krásného houkajícího autíčka jsem si došla ještě pro něco, čím bych jí přivázala opravdu pevně. Našla jsem pár věcí, a také jsem to udělala, tentokrát to byla ona, která mumlala… ona vřískala! …
"Hmmm!!! Mmm!!! Hmmm mmm!!" se ozývalo, a já jsem se oprášila ruce o sebe, a s úšklebkem pomalu šla k Asagimu. Srdce mi bušilo jak zvon… co mi asi poví… co se vůbec stalo?! Pomalu s roztřesenýma rukama jsem ho rozvázala, nejdřív tělo od židle, ale bylo to hrozně utažené, že to nešlo skoro rozvázat… pak jsem ucítila, jak okolo mě ovinul svoje ruce za nesouhlasného mručení z rohu "MMMHH HMMM MMM!!!" pokračovala jsem v rozvazování, bylo to jako rozvazování vánočního dárku, o kterém vím co v něm je, ale o to víc se na něj těším. Nakonec jsem mu rozvázala i roubík. První co poté bylo, bylo že si urovnal část vlasů do obličeje.
"Děkuji ti, vysvobodila jsi mě, před touhle…" začal mluvit melodickým hlasem, a pak se znechuceně podíval na tu hromádku čehosi co se kroutila a snažila se dostat z uvázání. "fúrií" dodal.
"Ale… to nic nebylo… Asagi-san…" dostala jsem ze sebe, zatímco jsem se dívala do země.
"Řekni si, co si přeješ, a já ti to splním, máš tři přání" a po těchto jeho slovech se mi rozzářily oči.
"Opravdu můžu?!" skoro jsem vykřikla a on je přikývnul. "Tak… podepiš se mi! Tady! Tady!" zvolala jsem, a vyhrnula si tričko, aby mi koukalo břicho… papír jsem u sebe neměla. On se jen usmál, vytáhnul fix, a podepsal se. Ono "Hmmm hmmm mmm" za námi jsem už skoro ani nevnímala.
"Jiné přání?!" zeptal se.
"Ano! Ano!" zatleskala jsem "Zazpívej mi Barairo no hibi!" a Asagi začal zpívat. Jen tiše jsem se kývala do rytmu a se zavřenýma očima to poslouchala. Když dozpíval, slastně jsem vzdychla. Tentokrát bylo ticho, ani "Hmmm mmm" se neozývalo.
"Ještě máš poslední přání" usmál se.
"Vezmi si měě!!! ASAGI-SAMAAA!!" vykřikla jsem, ale pak jsem si zakryla pusu. To jsem nechtěla…
"Ale jistě, jsi koneckonců moje zachránkyně" řekl Asagi, a pak mi zalehly uši od šíleného jekotu, který byl za námi slyšet, ale já jsem jen stála jak omráčená. Pak jsem začala radostí tančit, a první co bylo, že jsem popadla telefon, a zavolala jsem na policii. Ohlásila jsem únos, a pak už zbývalo jen dosvědčit co se stalo, když policie přišla. Asagi vyprávěl, jak na něj byl použit pokus o znásilnění, a když to nešlo pořádně, jak byl spoutaný, dále také jak pozoroval bitvu, a jak jsem ho zachránila.

Je to hloupost říkáte si? … to potom neznáte dívku… *****-Aho!! >.<


A žili spolu šťastně až do smrti… blá blá blá blá… XDDD

Strašná blbostXD - O čem je?

20. června 2009 v 0:32 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Tak tohle je "Strašná blbost". XD Je to o jedný holce, z který se bezvadně dělá legrace. XDD A proto ji mam hrozně ráda, protože se z ní opravdu dělá dobrá sranda. :D Její reakce sou naprosto neodhadnutelný a to je na tom to vtipný... no to je jedno XD každopádně pro jistotu místo jejího nicku je pět hvězdiček, pro jistotu. XD No, nejen o ní, taky v podstatě o mě a Asagim. (Zpěvák Visual Kei skupiny D ^^ v)

Nová pomocnice 6. část

2. června 2009 v 17:39 | KateChibi |  Bleach fanfikce-Nová pomocnice
Tak... další část, hahaha... XDDD Michiko je tak rozkošná. ^^

Celkem rychle jsem se naučila žít s pocitem, že jsem zamilovaná. Ale doopravdy jsem se o něj začala starat. Ráno dostal čaj, a nutila jsem ho vstát, aby byl večer unavený a šel spát… večer jsem ho vždy osobně dovedla do ložnice, doufám, že opravdu spal, ale podle všeho spal. Chodíval mě občas navštívit do obchůdku, i když jsem často měla spousty zákazníků. Vždy byl dobře naložený a usmíval se, motala se mi z toho hlava.
Jednou, když byla přestávka na oběd, jsem vyběhla podívat se, jak je na tom Kisuke-san. Snědla jsem oběd připravený Ururu a udělala Kisukemu čaj. Potichu jsem si pobrukovala a nesla jsem mu to do laboratoře. "Kisuke-saaan, nesu vám čaj" volala jsem zpěvně od dveří.
"Michi-chaan, děkuji, děkuji" řekl a potom vstal. Opřel se o stůl a hned se napil. "Aaah, tak výborný čaj děláš jen ty" usmál se.
"D… Děkuji, Kisuke-san…" špitla jsem lehce nervózně, jak mě chválil.
"Čaj je vždycky výborný, když se vaří s láskou" pronesl uvolněně.
Všechno ve mně ztuhlo… celá jsem zrudla a s pláčem jsem vyběhla pryč. Slyšela jsem, jak ťuknul v rychlosti hrníček o desku stolu a potom jeho kroky. Pak jsem ucítila jeho hřejivou ruku na mém zápěstí. "Co se děje, Michi-chan? Řekl jsem něco špatně?" zeptal se trochu rozpačitě.
Celá červená a uplakaná jsem se na něj otočila. Rychle jsem si slzy otřela. "Kisuke-san… ne, to je v pořádku… nechte mě jít, mám práci…" odpověděla jsem mu a vysmekla se. Běžela jsem do krámku, kde jsem se rychle uklidnila kvůli zákazníkům. Pak už jsem měla jen práci a nemusela jsem na nic myslet, to nejhorší přišlo až po skončení pracovní doby.
Když jsem si uvědomila, že je zavřeno, zamkla jsem a posadila se. Zírala jsem před sebe a viděla jsem ten jeho usměvavý obličej a vzpomínala na to, co mi řekl. Takže… on to o mě ví? Dělá si ze mě legraci? … byla jsem zmatená. Ani jsem nechtěla jít na večeři, ale co by si o mě pomysleli, kdybych nešla?
Druhý šok mě čekal na večeři. Kisuke vypadal docela nesvůj, všimla jsem si také, že se neodvažoval se na mě podívat. Možná si opravdu jen hrál a teď toho litoval… ale Jinta se dnes očividně bavil.
"Hej! Příživníku! Jak to že nepracuješ jak máš? Furt se jen flákáš, a to ještě dlužíš Uraharovi-san spoustu peněz za tu gigai!" posmíval se mu.
"Já ale pracuju jak jen můžu!!" bránil se Renji. "Tak mi nenadávej!"
"Že se snažíš? Koukni na Michiko, ta se snaží!" Trošku jsem nad jeho chválou zčervenala.
"Jo, mohla by tu vypustit duši jak se snaží, ale stejně to dělá jenom proto, protože je zabouchlá do Urahary!" zpražil ho Renji pohledem a pak mi jeho slova došla. Skoro jsem vyplivla sousto, co jsem měla v puse a viděla jsem zmatený pohled Kisukeho. Ani vteřinu jsem neváhala a vyběhla ven. Jen jsem ještě zaslechla, jak Kisuke říká "Tak tohle jsem přehnal… měl jsem reagovat dřív, a ne čekat, až si toho všimnete také vy! Snadno se poleká, tak jsem s tím čekal, tohle jsem nechtěl…"
Potom jsem se znovu rozeběhla… Proč to Renji musel tak hloupě prozradit? Zaběhla jsem někam do lesa mimo město a tam se schoulila do klubíčka a plakala… a plakala… ani jsem si nevšimla reiatsu, co se rychle přibližovala. Byla podivná, ani hollow, ani shinigami.
"Holčičko! Tady jsi! Aizen tě celou dobu hledá!" ozval se hřmotný hlas. Otočila jsem se, poznala jsem ho, byl to Yammy!
"Nech… nech mě být!" zakřičela jsem, když mě popadly čísi něžné ruce.
"Ani na ni nesáhneš, arrancare!" ozvalo se mrazivě. Už jsem to slyšela… Kisuke-san!!
"Grr… tak ty ji máš?" zavrčel Yammy "Výborně, alespoň vím, co mám nahlásit… počkej, shinigami, přijde čas a i ty padneš. Žádné ty tvoje vynálezy tě nezachrání!" a pak zmizel.
Překvapeně jsem mrkala. "Ki… Kisuke-san…?" špitla jsem potichu, a celá červená jsem se na něj podívala. Ještěže byla tma.
"Michiko-chan…" odpověděl potichu, jeho hlas měl zas ten jemný a něžný tón. "Proč jsi mi nic neřekla?" zeptal se a postavil mě opatrně na zem.
"Proč bych měla? … stejně by to pro vás bylo jen na obtíž, už tak vás otravuji dostatečně…" zašeptala jsem a lehce se mi podlomila kolena, ale on mě přidržel, abych nespadla.
"Michiko-chan…" zašeptal znovu moje jméno. "Bylo ode mě možná ošklivé, že jsem to ignoroval… měl jsem moc práce, a navíc jsem se bál, že pokud ti řeknu, že tě mám taky rád, tak tě vyděsím a odejdeš nadobro…" a potom mě pevně objal, cítila jsem, že se lehce třese. "Moc jsem se o tebe bál… proč myslíš že jsem tě nikam nepouštěl? Vynalezl jsem speciální pole, co zakrývá naši reaitsu… gigai to sice potlačí, ale ne dostatečně, kam se hneš, tam si tě Aizenovi poskoci hned všimnou. Prosím, drž se blízko mě, a už nikdy neutíkej"
Nevěřila jsem vlastním uším. Takže Kisuke… ano, cítil ke mně to co já k němu. Jemně jsem se k němu přitiskla, jeho dotek byl úplně jiný, než dotek Aizena. Přiměl moje srdce bušit, ale ne strachem, opojením se mi motala hlava. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem se znovu rozplakala. Už jsem neměla skoro žádné slzy, ale tentokrát to byly slzy štěstí. Kisuke se zarazil. "Michi-chaan proč pláčeš?" zeptal se smutně.
"Já… jsem jen šťastná, Kisuke-san…" odpověděla jsem šeptem a zabořila svoji hlavu do jeho oblečení. Jemně mě hladil po vlasech a stále mě utěšoval. Čím více se snažil, tím více mi bylo do pláče. Jeho chlácholivý hlas byl na mě moc. Trvalo dlouho, než jsem se uklidnila, ale když jsem se konečně utišila, vzal mě do náručí jako nevěstu a nesl si domů. Než jsme doběhli domů, usnula jsem mu v náručí.
Probrala jsem se až druhý den na jeho velké posteli. Trošku polekaně jsem vstala, ale byla jsem oblečená tak, jako včera, zatímco vedle mě Urahara pokojně podřimoval. Usmála jsem se. Pak jsem opatrně vyklouzla z postele a připravila mu jeho ranní čaj, z včerejšího pláče mě docela silně bolela hlava. Tak on to o mě celou tu dobu věděl a nechal mě v tom… ale zasloužila jsem si to, za to, že jsem tak naivní a stydlivá. Ale v podstatě se zachoval moc hezky, věděl, že by mě to polekalo. Takže to s tím čajem… to se podřekl! Je věčně takový bezstarostný… není se čemu divit. Možná to udělal schválně, aby studoval moji reakci, a chystal se konečně udělat první krok. A protože moje reakce nebyla dobrá, tak neudělal. Jak jsem rozjímala nad výrobou čaje, došlo mi, že pokaždé dosáhne svého! Občas podivnou cestou, ale dosáhne… je skutečně velmi inteligentní. Nebo spíš vychytralý? Ale vsadím se, že kdybych do něj nebyla zamilovaná, ale on do mě ano, tak by mě ještě naučil, mít ho ráda.
Spokojeně jsem dodělala čaj a nesla mu ho. Položila jsem ho vedle postele ale on stále nebyl vzhůru. Trošku jsem se zamračila, normálně by už vstal. Došla jsem tedy k němu, naklonila se nad něj a lehce do něj dloubla. "Kisuke-san, je čas vstávat…" zašeptala jsem něžně, když mě pevně objaly jeho ruce a stáhly k němu. Překvapeně jsem vypískla. "Kisuke-saaan, co to děláte?" řekla jsem zoufale.
"Michi-chan, už mi nevykej. To za prvé a za druhé… byl bych rád, kdyby sis zvykla na fyzický kontakt se mnou" odpověděl mi vesele, zatímco jsem na něm nedobrovolně ležela. Jak nezodpovědné… nezbylo mi nic jiného, než mu na to kývnout. Ještě chvíli jsem tak ležela, bylo to sice dost příjemné, ale po několika minutách jsem se pokusila vstát zatímco mi srdce splašeně tlouklo, nebránil mi.
"Tak… já tedy… půjdu do práce…" řekla jsem potichu, Kisuke se mile usmál a zamával mi. Vydala jsem se do krámku, jeho jistě trápí nějaká myšlenka na nějaký vynález… nejspíš ho neuvidím až do večeře, jako vždycky.
Den plný práce uplynul jakoby nic, je to vždycky největší zábava. Skvěle jsem se u toho odreagovala, navíc mám ráda všechny ty zákazníky, co k nám chodí. Spoustu z nich jsou už stálí. Jen jsem se na ně usmívala a obsluhovala je jako vždycky.