Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Duben 2009

Nová pomocnice 4. část

24. dubna 2009 v 15:07 | KateChibi |  Bleach fanfikce-Nová pomocnice
Dlouho jsem zhluboka dýchala a dodávala si odvahy zaklepat. Pak jsem sáhla na dveře, ale ruku jsem zas stáhla. "Urahara-dono…" špitla jsem potichu a s lehce uslzenýma očima jsem se podívala do země. Jenže pak na mě dopadly dveře, a já jsem sebou sekla.
"Hej, holko! Budeš tu dlouho stát?" zařval na mě nějaký spratek.
"Nech mě na pokoji kluku!" zařvala jsem. "Přišla jsem za Uraharou-dono!"
"Jo, jasně, tak pojď dovnitř" zavrčel a popostrčil mě. "Ale teď zrovna spí, v poslední době měl spoustu práce, ale já ho pro tebe vzbudím"
Kývla jsem mu na odpověď. Posadila jsem se a roztřeseně jsem tam čekala. Žmoulala jsem svoji ruku a snažila se udržet co nejvíc v klidu.
"Hiromi-san?!" zvolal Urahara překvapeně hned ve dveřích. Celá červená jsem kývla a podívala se do země.
"Urahara-dono… unikla jsem… nechtěla jsem tu otravovat, ale nevím kam jinam jít… a hlavně mám menší problém…" špitla jsem. Možná jsem se přeci jen měla vrátit do Soul Society.
Urahara se se zaujetím posadil hned vedle mě. "Problém? Jaký problém?" zeptal se a trochu se zamračil.
"Mám… mám v sobě nějakou věc, pokud budu vzdorovat, vybuchnu…" zašeptala jsem a dál žmoulala jednu ruku tou druhou.
Urahara hned vytřeštil oči. "Opravdu?!" zvolal a potom si strhnul klobouk. Popadnul mě a nesl mě do místa, které bych nazvala laboratoří. "Kde je?" zeptal se, když jsme byli sami. Celá jsem zčervenala a ukázala si na hruď. Mladý muž se zatvářil přemýšlivě, musel vidět, jak se stydím. "Vyndám to, tak prosím, chvíli vydržte" řekl potichu, a pokynul mi, ať se svléknu. Roztřeseně jsem sundala vrchní část svého oblečení a srdce mi bilo jako zvon. Bylo to stejně nepříjemné, jako když mě viděl nahou Aizen, ale ne tak hrozně… tohle bylo jinak nepříjemné, opět jsem celá zčervenala. "Hiromi-san, nemějte strach… pokusím se to udělat rychle" zašeptal a vzal si na mě nějaké nástroje. Chvíli mě zkoumal, a po chvíli jsem to nevydržela a omdlela jsem, jak už se jednou stalo.
Když jsem se probrala, měla jsem ovázanou hruď, nebolelo to, ale tak nějak mě to uvnitř brnělo. Rozhlížela jsem se, nikdo tu nebyl… začala jsem obvaz rozvazovat, když se za mnou ozval ten milý hlas. "Yareyare, Hiromi-saan, nedělejte to!"
Trhla jsem sebou a otočila se na něj. Stál tam, vypadal dost unaveně a ospale, pokusila jsem se usmát. Vyšlo z toho jen to, že jsem zrudla a podívala se do země. "Proč… proč ne?"
"Není to úplně zahojené, někdo to deaktivoval, ale jediný špatný pohyb a skutečně by to vybuchlo… udělala jste dobře, že jste zašla zrovna za mnou, jestli tu chcete zůstat… stvořil jsem vám speciální gigai" Rozzářily se mi oči, on mě tu opravdu chce! "Avšak! Něco za něco, budete mi pomáhat, potřebuji někoho, kdo by udržoval můj malý obchůdek se sladkostmi. Myslím si, že jste na to dokonalá"
Byla jsem tak šťastná! Ještě ke všemu mě zaměstná a budu mít zas důvod proč žít! Dokážu být zas někomu užitečná. Novou gigai položil přede mě. Vypadala skvěle, do detailů přesně jako já. Prohlédla jsem si ji pořádně, a pak do ní vstoupila.
"Urahara-dono! Děkuji vám! Nikdy vám to nedovedu splatit…" zajásala jsem, a on se jen usmíval.
"To jsem rád…" pak mohutně zívnul. "Jinta nebo Ururu ti vysvětlí co dělat, já se musím konečně vyspat" a pak odešel. Takže on nebyl líný… jen vždy dlouho na něčem dělal a potom to dospával.

Nová pomocnice 3. část

17. dubna 2009 v 21:26 | KateChibi

Ani jsem nevěděla, jak to bylo dlouho… uplynula dlouhá doba a moje povaha se ani trošku nezměnila. Všechno mě lekalo, byla jsem hrozně stydlivá a navíc všude okolo chodili samí hollow a… začali se objevovat i podivní kříženci. Aizen se neustále rozčiloval a přemýšlel o jakési hougyoku. Strašně po ní toužil, a nevěděl jak se k ní dostat. Měla jsem být jeho léčka. Tou dobou mě už naučil i bankai, o kterém jsem netušila, že bych ho kdy dosáhla. Jeho plán byl… podivný. Věděl, jak se stydím před kapitánem Uraharou a chtěl mě poslat mezi lidi na zemi, podle něj už není v Soul Society. Měla jsem hougyoku přinést, a aby se pojistil, že ho neopustím, tak do mě dal menší zařízení, které mě mělo zabít, pokud by se objevila známka vzdoru. Měla jsem strach, když mi oznámil, že ho do mě dal, rozplakala jsem se. On se jen smál, a když jsem se dozvěděla, že se dostanu na zemi, a mám jít za Uraharou, rozplakala jsem se ještě víc. Vždyť před ním nevydržím ani chvilku a nevím proč… byla to už taková doba, co jsem ho viděla naposledy, ale ty pocity byly stále stejné. Jen jsem na něj pomyslela, celá jsem zčervenala, na to Aizen určitě sázel.
"Michiko, jen mi přineseš hougyoku… a pokud mi budeš třeba jen trošičku vzdorovat, zařízení v tobě vybuchne a bude po tobě…" varoval mě zlým hlasem. Celá jsem se roztřásla, pláč neustával.
Neuplynul ani týden a z toho podivného místa, které nazýval Las Noches mě vyslal na zemi. Objevila jsem se před Uraharovým obchodem. Zmateně jsem se rozhlédla, a udělala pár nesmělých krůčků dovnitř. A pak přišel…
"Yareyare, kdopak to tu…" zaslechla jsem ten milý hlas, který mu určitě patřil. Ohlédla jsem se… byl to skutečně on, měl zelený klobouk, co mu zakrýval oči, ale poznala jsem ho. Když mě spatřil, ztuhnul na místě. "Hiromi…-san?" pronesl váhavě, celá jsem zčervenala a na místě jsem omdlela. Ještě jsem cítila, jak jsem mu přistála v náručí, abych si neublížila.
Když jsem otevřela oči, ležela jsem v jakési místnosti, vedle mě pospával Urahara v židli a před sebou měl nějaké podivné zkumavky a papíry. Opatrně jsem vstala a pocítila jsem ty pocity, co jsem v jeho blízkosti mívala. Chvíli jsem ho lehce omámeně pozorovala, byl roztomilý jak takhle spal, ale pak jsem si vzpomněla na svoji misi… hougyoku… a také, že nesmím vzdorovat. Urahara se také probral, protřel si unaveně oči a chvíli mě s něžným úsměvem pozoroval. "Hiromi-san, jsem moc rád, že jste v pořádku… bál jsem se, že vás Aizen popravil, nebo vám něco provedl… celou dobu jsem si to vyčítal…" řekl po chvíli ticha a smutně se díval do země. Neudržela jsem se, a zase jsem se dala do pláče.
"Urahara-dono… omlouvám se, opravdu mě unesl, a mám tady misi… mám mu donést hougyoku, a nesmím vzdorovat, jinak…" začala jsem mluvit a v mém hlase byl můj pláč dost znát.
Urahara vstal a tentokrát byl jeho úsměv spíš soucitný. Má mě určitě za malé děcko… posadil se ke mně a objal mě. Cítila jsem, že za chvíli opět omdlím, ale tentokrát jsem ten nátlak vydržela. Byla jsem zticha, sotva jsem dýchala, jen jsem se vytřeštěně se zbytky slz dívala před sebe. "Hiromi-san, tu ti nemůžu dát… už ji ani u sebe nemám" šeptal. "Ale můžeš u mě zůstat, já tě ubráním před Aizenem. Chci odčinit všechno, co jsem tak pokazil, že jsem dovolil, aby tě odnesl"
Nechápala jsem, o čem to mluví. Co na mě bylo tak zvláštního? Nic jsem neříkala a jen plakala, neumím snad ani nic jiného. "Pak se tedy… musím vrátit" odtáhla jsem se od něj. Urahara se zmateně díval. "Jinak vybuchnu…" dodala jsem potichu a rozeběhla se ven. Běžel za mnou, ale nedostihnul mě. Dala jsem znamení Aizenovi, a po chvíli pro mě někdo z jeho poskoků přišel. Urahara právě doběhnul… "Urahara-dono, doufám, že se ještě někdy potkáme" řekla jsem s uslzenýma očima a nechala se odvést. Zůstal tam smutně stát.


V Las Noches jsem neustále přemýšlela, co to mělo znamenat. Aizen na mě kupodivu ani nebyl zlý, když jsem hougyoku nedonesla. Naopak mě chválil, když věděl, že ji u sebe nemá. Ale co Urahara? Neustále jsem měla před očima to co se tam dole stalo. Cítila jsem jeho hřejivé objetí a byla jsem smutná z jeho slov… chce jen odčinit to, že nezadržel Aizena, jinak mu na mě určitě nezáleží. Ale proč jen o tom takhle přemýšlím? Copak chci, aby mu na mě záleželo? Vždyť se ho bojím, a omdlela jsem před ním… to byla ostuda.
Uplynul zas nějaký čas a já jsem se z toho setkání s Uraharou oklepala, vydal se Aizen na dlouhou dobu do Soul Society, neměl tam svojí zanpakutou, ale přímo sám sebe… podle všeho co jsem slyšela, to bylo kvůli nějaké dívce. Také Gin a Tousen se tu vůbec neukazovali, dříve sem tam ano. Něco se chystalo… a já jsem začala uvažovat… jak se odsud dostat? Chci znovu vidět kapitána Uraharu! Ať už dělá na zemi cokoliv…
Po dobu, co byl Aizen pryč, už jsem měla vymyšlený plán. Povedlo se mi poničit moje zařízení, které mě při vzdoru má nechat vybuchnout, to byl první krok. Divím se, že při tom nevybuchlo, měla jsem skutečně namále. Druhý krok… až se objeví a otevře bránu, tak uniknu! Uniknu zpátky do Soul Society, nebo na zem… ale já nechci přidělávat Uraharovi starosti, co jen budu dělat, když brána bude otevřená k živým lidem? Mám využít toho, že se ke mně cítí zavázaný? Nebude to ode mě ošklivé? Ale já chci opravdu odsud pryč… jen mě moří tréninkem, a nevím ani proč. Zapisuje si každý můj pokrok a pořád si něco brumlá o hougyoku. A to co mi jednou za čas dělal… opřel mě o stůl a potom… potom… všude se mě dotýkal, bylo mi zle. Poprvé to bolelo… postupně jsem si sice zvykla, ale nechci, aby v tom pokračoval! A pokud se vrátí, určitě to udělá znovu… vždycky u toho pláču a skoro pokaždé to bolí, i když ne tolik jako když to udělal poprvé. Otřásla jsem se při těch vzpomínkách.
Tiše jsem číhala ve svém pokoji, snažila jsem se udržovat v co nejlepší kondici, abych dovedla uniknout. Aizen se dlouho nevracel… copak asi dělal? Mohlo uplynout několik měsíců, možná jen týdnů, když se prostor rozevřel. Rozhodla jsem se teď, nebo nikdy. "Aizen-samaaa!!!" vykřikla jsem a vyběhla mu vstříc. Překvapeně se na mě usmál a vztáhnul ke mně ruce, ale já jsem ho oběhla a vyskočila tou dírou co nechal otevřenou mimo Las Noches… díra se za mnou zavřela, povedlo se mi to! Zabrala jsem ze všech sil a dopadla bezpečně. Byla to díra na zemi, jak je to jen možné? V tu chvíli jsem dostala strach, že přístroj ve mně jsem špatně poničila, a každou chvílí může být po mě.
Celá roztřesená jsem se rozeběhla najít Uraharův obchod. Vyběhla jsem po městě za pomoci shunpa, ale po chvíli jsem cítila cizí reiatsu… kdo to je? Vydala jsem se tím směrem, a viděla jsem jakéhosi zrzka v uniformě shinigamiho. "Hej, kluku, co tady děláš?" zavolala jsem na něj. Překvapeně se na mě otočil.
"Já? Spíš co ty, ne? Hollow je dávno pryč, tak se nestarej" odseknul mi, a doskákal ke mně.
"Ale to mě nezajímá…" řekla jsem potichu. "Nevíš, kde najdu Urahara Shoten?" zeptala jsem se ho.
Mladík chvíli přemýšlel. A pak kývnul. "Jistě, vím kde je Urahara Shoten. Dovedu tě tam" a dal se do běhu. Nelíbilo se mi, že se neustále mračil. Udělala jsem mu něco? Lehce mi zvlhly oči, ale hned jsem to setřela. Během chvilky jsme byli na místě…
"Děkuji ti, mladý shinigami" řekla jsem.
"Nemáš zač, a nejsem mladý shinigami, ale Ichigo Kurosaki" odpověděl mi a zamával. To jméno si zapamatuji…

Nová pomocnice 2. část

6. dubna 2009 v 15:57 | KateChibi |  Bleach fanfikce-Nová pomocnice
Začínala jsem mít postupně strach i vycházet z pokoje. Co kdybych ho zas potkala? Proč se jen chovám tak divně? Ani Shiroiyasu mi nedokázala odpovědět. Pracovala jsem jako kdy jindy, ale stále jsem se snažila zdržovat se jen na území čtvrté jednotky. Bohužel, se tu zdržoval čím dál tím více. Tak jsem se rozhodla pracovat jinde, nějakou dobu byl klid, ale pak mi přišlo, že ho stále častěji potkávám. Vždycky jsem raději utekla a pak to skončilo… podle Shiroiyasu jsem si to jen namlouvala, a když jsem se nad tím zamyslela, byla to pravda. Potkávala jsem ho obyčejně, jako všechny ostatní lidi. Iyasu-chan mi byla velkou oporou a otevřela mi oči.
I s tímto problémem bych se vyrovnala… jenže… v Soul Society se začala objevovat podivná úmrtí. Měla jsem zlost, někdo si tu jen tak zabíjí a já musím jen nečinně přihlížet! Aniž by o tom moje kapitánka věděla, vyslechla jsem její rozhovor. Z něj jsem se dozvěděla, kde se to teď zrovna dělo. Vyběhla jsem okamžitě ven, chtěla jsem se svojí zanpakuto a léčivou kidou pomoct, jak jen můžu. Věděla jsem, že jsem slaboučká a moc nedokážu, ale chtěla jsem dělat to co dokážu!
A pak jsem to viděla. S hrůzou v očích jsem pozorovala, jak se naši kapitáni a také někteří podkapitáni mění na hollow. Opodál stál podkapitán Aizen se škodolibým úšklebkem. Jak je to možné?! On… zradil Soul Society? Stála jsem tam jak opařená. Jenže Aizen si mě všimnul, nedokázala jsem se schovat. Máchnul rukou, a tomu geniálnímu klukovi co stál vedle něj poručil, aby se mě zbavil. Začala jsem zmateně couvat, když se objevil kapitán Urahara. Naprosto nečekaně mě zachránil, měl na sobě podivný černý plášť a spolu s ním přišel ještě někdo.
"Nechte je na pokoji" pronesl tak chladně, až mě zamrazilo. Chtěla jsem se rozeběhnout pryč, ale to mě Aizen sebral a nikam mě nepustil.
"Kapitáne Uraharo!" křičela jsem ze všech sil a dívala jsem se na ty na zemi s maskami. "Musíte jim pomoci!" křičela jsem a draly se mi do očí slzy, nevěděla jsem co dělat. Kapitán se na mě udiveně podíval, a potom vstal kapitán Hirako.
"Ki…Kisuke, co tu děláš ty hlupáku?" zeptal se ho.
"Páni, co to máš za ošklivou masku?" podivil se Urahara.
"Víc toho nepovíš?" zeptal se kapitán Hirako s úšklebkem. Měla jsem oči plné slz, ale Aizen mě držel pevně, neměla jsem jak pomoci.
Pak se Urahara podíval naším směrem. Tolik znechucení a tolik chladu jsem v nich nikdy neviděla. Vždy jsem viděla jen roztomilý úsměv, z kterého jsem se červenala. "Podkapitáne Aizene…" pronesl chladně.
"Ano?" zněla odpověď od Aizena, čekal, co z něj vypadne.
"Co tu děláte?"
"Nic moc… jak vidíte kapitáne, tak objevil jsem pár zraněných lidí a snažím se jim pomoci"
"Proč lžete?" ptal se Urahara naprosto bez výrazu, měla jsem z něj strach, ale z Aizena ještě víc. "A proč držíte tu nebohou dívku?"
"Lžu? Máte problém s tím, že pomáhám zraněné dívce a svému kapitánovi?"
"Pomáháte? Tomuhle říkáte zranění? Já tomu říkám hollowifikace…" pronesl Urahara chladně.
"Chápu… tušil jsem, že budete všemu rozumět, kapitáne… jsem rád, že jste dnes přišel, tak pojďme, Kaname… Gine…" řekl Aizen a otočil se k němu zády.
"Počkejte!!" zařval Urahara, já jsem stále byla v rukou Aizena a cítila jsem se hrozně.
"Z cesty Uraharo!!" křičel muž co stál za ním a napřáhnul ruku k použití Kidou. Objevil se ohromný záblesk světla, jenže Aizen to snadno zastavil. Nechápala jsem to… byl to jenom podkapitán a měl takovou moc! A pak jsme byli pryč…
Nevím co se stalo, nevím co se dělo! Nějakým způsobem jsme se objevili na podivném místě. Všichni čtyři, Aizen, Tousen a Ichimaru. Měla jsem strach, tak hrozný strach… a pak se ke mně Aizen přiblížil s tím svým odporným šklebem. A to jsem si vždy myslela, že je velmi milý. "Tak děvenko… nyní jsi v mojí moci, budu tě trénovat, až z tebe vykřešu to nejlepší. Pozoruju tě už dlouho, tvoje moc rapidně stoupá. Ještě nám budeš prospěšná…" řekl mi a já jsem se nezmohla na nic, ani slzy už jsem neměla… co se stane s ostatními? Co se tu vlastně sakra děje?