Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Březen 2009

Nová pomocnice 1. část (z nevim kolikaXD)

21. března 2009 v 17:14 | KateChibi |  Bleach fanfikce-Nová pomocnice

Kde jsem se vzala, tu jsem se vzala. Najednou jsem se objevila v Rukongaii, po svojí smrti, a nevěděla jsem co dělat. Byla jsem malá roztomilá holčička jménem Michiko. No… malá a roztomilá jsem stále, a Michiko také, ale už ne holčička… Ale měla jsem štěstí v neštěstí, velmi brzy se mě ujala ctihodná rodina Hiromiů. Nejsou to žádní slavní šlechtici, avšak to také nejsou žádní bezvýznamní vesničané. Maminka mě donutila chodit na školu pro shinigami, protože objevila, že nějaké síly mám. Velmi rychle se ze mě stala obyčejná shingami a to ve čtvrté jednotce, v té nejvíce opovrhované. Nedalo se nic dělat, na boj jsem se nehodila, měla jsem jen skvělé léčitelské schopnosti, proto jsem byla schopná stát se shinigami, a odtud tedy proudila moje síla. Moje matka, z toho neměla zrovna radost, ale nakonec se s tím smířila. Sama patřila k šesté jednotce, ale nebyla tam nic výrazného. Celkem brzy jsem také zjistila jméno svoji zanpakuto, jmenovala se Shiroiyasu. Byla jsem velmi pyšná, když se mnou poprvé promluvila a hned to věděla i moje matka. Má podobu malé holčičky, která je dost naivní… ale taková jsem asi i já. Vím, že síla to jakou máme zanpakuto se určuje podle nás, je to naše vnitřní síla.
Ze začátku se mi v mojí čtvrté jednotce nelíbilo, protože námi právě každý opovrhoval a měl nás za poskoky, ale nakonec jsem byla spokojená. Bylo to místo, kde moje schopnosti vyjdou na povrch. Atmosféra v naší jednotce byla více než mírumilovná, a to jsem zbožňovala. Jinde vládla soutěživost o vrchní posty, nebo přinejmenším jistá nevraživost, ale u nás byli samí milí a klidní lidé, co chtěli jen pomáhat. A pokud ne, byli přinejmenším tišší či dokonce až zakřiknutí. To mi vyhovovalo, postupně jsem se stala úplně stejnou. Pomáhala jsem kde bylo potřeba, třeba i s pomocí moji zanpakutou v shikai formě. Skutečně jsem k ničemu, moje zanpakuto umí jen léčit. To Shiroiyasu nesmím nikdy říct, že mě to mrzí, ale tuším, že ona to ví. Přeci jen vychází ze mě, ale kdybych jí to řekla, určitě by se rozplakala, jak ji znám.
Tajně jsem si přála mít nějaký vyšší post, ale kvůli tomu jsem se nesnažila bojovat, místo toho jsem pomáhala kde jsem mohla. Bylo to zvláštní, ale zabralo to, stoupala jsem stále vzhůru. Dokonce i matka na mě byla pyšná, ačkoliv jsem byla v podřadné jednotce. Můj život začal být plný radosti z práce, byla jsem skutečně šťastná. A pak jednoho dne…
Přišel k nám, podle řečí, kapitán dvanácté jednotky a něco zjišťoval od kapitánky Unohany. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, vždycky jsem ho chtěla vidět, byl kapitánem teprve nedávno a slyšela jsem, že je k ničemu. Když jsem nakoukla, otočil se mým směrem, hned si mě všimnul! Celá jsem zčervenala a rychle zapadla zpátky. Srdce mi prudce bušilo, takhle ne… jak to že si mě všimnul?
"Slečno, klidně pojďte dovnitř, neřešíme nic tajného" zaslechla jsem ho odvedle, měl velmi milý hlas. Rychle jsem se sebrala a utíkala pryč. Proč jsem jen musela být tak zvědavá?
Doběhla jsem do svého pokoje a zhroutila jsem se na zem. Srdce mi stále prudce bušilo, asi od toho běhu. Zavřela jsem oči a celá jsem se chvěla. Už několikrát jsem sledovala, co se kde děje a do čeho mi nic není, ale nikdy mě to takhle nerozhodilo. Viděla jsem před sebou jeho usměvavý obličej… tak bezstarostný, opravdu byl asi příšerný kapitán, ale ne ve smyslu děsivý. Dokáže si vůbec zjednat respekt? Urahara Kisuke-dono… že?
Od té doby jsem leccos kazila, porážela jsem věci, přistihla se, že jsem naprosto mimo a kolikrát také, že jsem o tom momentu neustále přemýšlela. Také jsem se snažila mu vyhýbat jak jen to šlo, ale několikrát se to nepovedlo. Dokonce jsem měla pocit, že mě občas doslova vyhledával. Vždycky když jsme se potkali, tak se na mě mile usmál a pokusil se si se mnou povídat. Možná ho mrzelo, že před ním doslova utíkám.


A mezitím… Kapitán Urahara si dával čaj s kapitánkou Unohanou. "Kapitánko Unohano… co to je s tou dívkou? Pokaždé se mi vyhýbá, je mi to docela líto… nejsem rád, když někoho děsím."
Unohana se jen usmála. "Ne, tím to nebude. Michiko je velmi stydlivá, ale ani já jsem jí neviděla nikdy reagovat takhle přehnaně…" a pak si usrkla čaje a trochu se zamyslela.
"Skutečně? … tak… Michiko se jmenuje?"
"Ano, Michiko Hiromi"
"Ona je z té známé rodiny?!" podivil se Kisuke. A Unohana kývla.
"Ano, a je velmi pracovitá. Snaží se pomáhat kde jen může, a zastává často i práci jiných. Vše to dělá s úsměvem, práce jí očividně baví. Skutečně velmi milá dívka, ale jak už jsem řekla, neskutečně stydlivá," rozpovídala se kapitánka. Urahara se jen nepřítomně usmíval, přišlo mu to zvláštní.
"Michiko Hiromi-san… že?" šeptnul do ticha a pak se s úsměvem napil čaje.

Zatím bez jména... XD

21. března 2009 v 17:14 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Takže tedy... bylo mi hloupé, že jsem se v Rubínovém dešti tak zasekla. Ano... mám tvůrčí krizi neustále... XD dokážu psát jen tupé romantické fanfikce... XD jedna z nich je tady... nemam jí udělanou na kapitoly, to se omlouvám... XD je to jen tak... no... XD hlavní hrdinka je roztomilá a naprosto bezradná dívčina ze 4. jednotky... Kdo četl/viděl Bleach, tak ví. XD no... a dále moje nejoblíbenější postava z Bleache, Kisuke Urahara. ^^ Tak kdo chce, má zas co číst... XD Mam napsáno asi 9 stránek, a tady je začátek... :D