Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Květen 2008

Pozdrav z lázní č.1

21. května 2008 v 14:29 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Hojkyyy všicýýý... XD lol, mi tu z toho hrábne. :DD Docela se tu nudim, a tak sem začala v ruce psát pokračování Rubínového Deště a taky jednu Bleach fan-fikci. Doufejme že jí dokončim, ale nějak se mi zalíbila. XD V tý pokračuju momentálně víc, nějak mě Bleach v poslední době bere. :D Ale je mi jasný, že povídku o Latie a Rose dokončim. XD Mam to promyšlený do konce, tady na to bylo času... :D jen to sepsat. XD No, tak sem vás pozdravila, sem ráda. XD Psát se tu nedá, na to je málo času na počítači, ale vaše vkazy si přečtu, a jednou za tejden vám dám o sobě vědět že žiju. XD Tak se mějte^^
P.S.: Máte čas si přečíst co jste nestihli. XDDD (To je vtip. :D)

Chibinka odjíždí

13. května 2008 v 17:39 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Je to tu. X.x nějak sem to ani nepsala moc lidem, ale zejtra jedu na 4 tejdny do lázní. X.x Chtěla sem vám na rozloučenou napsat kapitolu Rubínového deště, ale nějak to nestíhám... Nebojte v lázních to sepíšu na papír, a někdy to dám i na net. XD Takže za maximálně 5 týdnů tu bude pokračování. Internet asi v lázních nebude, což je blbý... ale možná o sobě dám vědět, pokud internet bude.
Uwaaa, bude se mi stejskaaaat, a moc mě mrzí že když se mi blog tak pěkně rozjel, že se na pár tejdnů zastaví. X.x No, i tak děkuju za lidi co moje povídky čtou a děkuju za všechny komentáře. :D Doufám že až přijedu, budete zas moje povídky a básničky číst. :DD
Vaše KateChibi. ^^

Kapitola 6. Osudové setkání (Varování! (natvrdo teď XD) shoujo-ai! Dívka+dívka!)

3. května 2008 v 15:44 Rubínový déšť
Latia spokojeně plnila pozorování, a pečlivě zapisovala v kterých lokacích objevila člověka schopného vidět démona. S pár dokonce navázala kontakt, a pečlivě zapsala všechny informace o nich. Hned byli nasazeni démoni, kteří ještě nikoho neměli, a začali s nimi spolupracovat. Svého člověka si každý může vybrat, pokud to vedení vyloženě nezakáže. Latia už kolikrát zalitovala, že nikoho nedostala, a ani si zatím ale nevybrala. Její pozorovací mise dopadaly dobře, a několikrát dokonce musela unikat před lidmi, které už ovládali andělé. Byl tu i jeden velmi mocný stařík, co ji skoro dostal, ale nakonec jen zaklela, omráčila ho kouzlem, a uletěla mu.
Ze dne na den byla silnější a dovedla čelit stoupencům andělů víc a víc. Vergilius jí učil všemožná kouzla, a Latia se je ochotně učila. Už jí často lezly krkem jeho poučky a nemohla se dočkat, až bude plně zaučená a on odejde. Pak bude mít lidi ve svých drápech, a konečně si bude dělat co chce.
Byl deštivý den, ale Latia stejně musela jít na svoji pravidelnou obhlídku. Vůbec se jí nechtělo, déšť ji studil. Na korzet, který měla na sobě, si dala lehký voděodolný svetřík, který vyráběli démoni z nejlepší látky. Protáhla křídla, a pak vzlétla. Už viděla tolik lidí, a všichni jí připadali úplně stejní, tento den měla dovoleno jít i mezi nimi. Přistála poblíž velkého města, a kouzlem si zmenšila křídla. Pak se ušklíbla, a vyšla do ulic. V tuhle chvíli ji viděli všichni lidé, ale málokdo viděl její křídla. Opět jen ti se schopnostmi mohli poznat, že je démonka. Potutelně se na všechny usmívala, a pak procházela mezi nimi. I když byla noc, venku bylo dost lidí, hlavně v centru, a to se jí zamlouvalo.
Procházela zrovna okolo výkladní skříně, která už z dálky křičela, že má za výlohou oblečení, které by se Latie líbilo. Došla k ní, a nahlídla, když jí najednou někdo objal nohu v úrovni stehna. "Co chceš?" vyštěkla, viděla, že je to malý kluk.
"Slečno démonko, vezměte si mě k sobě… žádný démon mě nechce" řekl kluk, a Latia ho zpražila pohledem.
"Proč chceš být v područí démona, chlapečku?" zeptala se.
"Protože andělé jsou děsiví, už jsem to s nimi zkoušel, ale nutili mě denně se modlit k bohu, a také dodržovat jistá pravidla. Slyšel jsem, že démoni mají daleko měkčí pravidla, já chci k vám"
"Hmm… zapíšu si tě, třeba ti někoho přidělí…" odpověděla, a pak provedla rutinu zaznamenávání jména člověka se zvláštními schopnostmi. Dělala to zatím jen párkrát, ale šli si na to radši sednout stranou do uličky. Déšť v tu chvíli byl jen slabý, a když se loučili, tak opět nepříjemně zesílil. Latia se chtěla vydat zpátky do rušné ulice, když z uličky zaslechla tichý hlas.
"Jdi… jdi k čertu démone! Takhle lákat malé děti! Za to zemřeš!" ze začátku byl hlas nejistý, ale postupně sílil na jistotě, a Latia se celá zatřásla. Hlas byl tak sladký a milý, ale zároveň tak pevný a tvrdý… neuměla to popsat, nikdy nic takového od člověka neslyšela. Vykročila tím směrem i když váhavým a pomalým krokem.
"Kdo je tam? Neměj ze mě strach…" řekla Latia, nechápala, proč použila tak mírná slova na někoho, kdo jí právě chce zabít, a ne že by to ještě nezažila.
"Já! Velká přemožitelka démonů, Rosa Jasmin!" zněla odpověď. Latie opět přeběhl mráz po zádech, ten hlas byl tak příjemný. Nakonec popošla až do koutku odkud se ozýval, a cítila jak déšť zesílil, a tiše šumí… kapky deště cítila po celém těle, a srdce se jí rozbušilo. Nakonec do koutku natáhla ruku.
"Vyjdi ven… já ti neublížím" řekla Latia šeptem, a postava vyšla ze stínu. Držela a tiskla k sobě velkou knihu. Byla to dívka, vypadala tak křehce a zranitelně, ale v očích jí jiskřilo odhodlání Latiu zabít. Když ji Latia viděla, srdce se jí rozbušilo ještě víc, a udělala několik kroků dopředu.
"To je mi jedno co mi uděláš! Já se nebojím ničeho!" vykřikla dívka, a nakonec už jen cítila, jak ji tiskne ke zdi. Na Latiu tato slova působila jak červená na býka. Rosa cítila, jak jí nutí svůj polibek, jako kdyby byla smyslů zbavená, knížka jí vypadla z rukou a hlasitě dopadla na zem. Rosa sebou mrskala a snažila se křičet, ale moc jí to platné nebylo, nakonec její polibek přijala. Když se Latia ovládla a odtáhla se od ní, dívka se na ní zmateně dívala.
"Tak takoví jste démoni. Děláte jen to, co vaše hříšná duše chce!" a do Latiy strčila. Pak měla Latia rudo před očima, a jediné co chtěla bylo na místě Rosu znásilnit, udělat ji svou za každou cenu. Opět jí přimáčkla ke zdi, a zasunula jí ruku pod krajkovanou košili, kterou měla na sobě, dívka sebou škubala, ale neměla šanci utéct, Latia byla silnější. Rosa byla očividně bezbranná, a to se Latie líbilo, jenže najednou ucítila něčí spalující dotek na rameni, prudce se otočila a spatřila velkého anděla. Byl to muž.
"Ve tvém dobru nechám tu dívku na pokoji" zaslechla.
"Je moje věc, co budu dělat, a věř, že tahle dívka se jednoho dne přidá k démonům!" vykřikla Latia, a pak si zvětšila křídla a velmi rychle uletěla…
Anděl přišel k Rose, a jemně ji objal. "Neudělala ti ta zlá démonka nic?" zeptal se jí, a Rosa jen zakroutila hlavou. Měla slzy na krajíčku, ale zároveň jí něco na té démonce lákalo, a pak už jen myslela na její poslední slova před odletem. Tahle dívka se jednoho dne přidá k démonům. "Co je na tom pravdy?" pomyslela si, a celý večer měla o čem přemýšlet. Na jednu stranu byla už dva roky s tímto andělem, a na druhou zase někdy přemýšlela o tom, jaké to je být s démonem… nechtěla ale svého anděla zklamat, vždyť do něj kdysi byla zamilovaná, a věděla co on k ní cítí.
Latia letěla nad městem, a pak se převrátila na záda, a jen lehce plachtila, občas máchla křídly aby nespadla. "Proč musí patřit k andělům?" ptala se sama sebe. "A co když se jí dívky nelíbí? … byla s mužem, andělem. Ale to nevadí, já jí někdy zas vyhledám, musí se přidat k démonům. Bohužel nebyl nejlepší nápad to co jsem udělala. Jsem k ničemu, neumím se ani ovládat…" takové myšlenky jí napadaly zatímco plachtila nad městem. Celou situaci si znovu přehrála, a pak se rozhodla že musí rapidně zesílit. Zapojí všechny síly, a pak přemůže jejího anděla, a nakonec jí ukáže, že démoni nejsou tak zlí. Musí se přidat… musí…
Celý večer už nemyslela na nic jiného, a když doletěla zpátky do místa kde byla s Vergiliem, tak mu sepsala zprávu jako vždycky. Trošku ji zkreslila a setkání s andělem a Rosou Jasmin skoro vynechala. Nevypsala o nich nic. Pak se uložila ke spánku, který byl ovšem velmi neklidný. Jak ji přetáhnout na svoji stranu? …