Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Duben 2008

Smutná Chibinka

29. dubna 2008 v 21:34 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Mno... mrzí mě to, ale asi nikdo moc moje povídky nečte. XDDD Člověk se ani nediví snad... XD A tak proto tak nějak rušim to co sem chtěla, tu povídku na pokračování, ale kdyby přece jenom někdo měl nějak zájem, a dalo se nás dohromady 4... tak jsem ještě ochotná to rozjet, ale pochybuju... tak pá, děkuju za přečtení žvástu tohohle typu. XD

Kapitola 5. Když se setmí (Varování! Shoujo-ai! Dívka + Dívka!)

27. dubna 2008 v 11:53 | KateChibi |  Rubínový déšť
Tma nastala, a Vergilius jí pověděl že nyní je bezpečné vyjít, ale ať si raději brýle nechá. Latia se zaradovala, že se tedy konečně podívá mezi lidi. I když jak věděla, většina lidí v noci spí.
"Půjdeme jen oblastí kde není mnoho lidí. Jinde je totiž i přes noc hodně světla" řekl Vergilius a vedl Latiu ven. Latia se rozhlédla a zhluboka se nadechla. Vzduch se dal tak lehko dýchat, nebyl plný neznámých pachů síry a všelijakých podobných věcí co znala z Podsvětí. Vzduch tu byl sladký a čistý. Usmála se.
Očividně jí nechtěl vést daleko, ale byla to jen procházka pro zvyknutí si očí. Na chvíli si také dovolila brýle sundat a vydržela bez nich poměrně dlouho, než okolo projela svítící věc.
"Co to bylo?" vypískla.
"To bylo auto. Říkají tomu také dopravní prostředek" odpověděl jí a ušklíbnul se. Latia chvíli přemýšlela a pak si vzpomněla na učebnici a hned věděla co to přibližně je. I na to, že tato věc v noci svítí, aby lidé viděli na cestu. Vzpomněla si také na lampy, a různá jiná osvětlení. Pokračovali tmou, až viděli lehce osvětlený malý domeček podél cesty. "No, jak jsou na tom tvoje oči ze světla tohohle domu?" zeptal se jí, a Latia si opatrně sundala brýle. Ostré světlo jí do očí opět uhodilo, a ihned je přivřela, ale dalo se na to jakž takž dívat. Začala mít naději, že si přeci jen zvykne.
Noční šero zvládla, a celou dobu už pak byla bez brýlí. Zvykla si za týden ve dne spát a v noci zvykat oči. Občas si poodhrnula i přes den závěsy a žaluzie, ale hned to zas skryla. Uplynulo celých čtrnáct dní a začala být skoro bez naděje, avšak její část stále doufala… jednou už byla naštvaná, a vylezla prostě ven. Slunce bylo vysoko na obloze, a svoje brýle měla stále na sobě. Chvíli mžourala, a snažila se s bolestí oči otevřít, až oči skoro otevřela. Ještě chvíli se trápila a pak se to stalo. Doširoka rozevřela oči, a viděla všechno. Viděla velmi dobře svoje ruce, nohy, oblečení… všechno pod tím světlem vypadalo tak podivně. Venku nevydržela dlouho, ale pak hned šla svůj objev oznámit Vergiliovi. Ten si jenom cosi zapsal do zápisníku, který neustále nosil u sebe, a kdykoliv Latia nějak pokročila, nebo udělala něco špatného či dobrého, hned to zapisoval.
"Výborně slečno Latio, teď už jen vydržet venku dlouho a ihned vás pošlu na obhlídku lidí. Nejdříve budete používat i kouzlo neviditelnosti, a budete je pozorovat z výšky. Budete pečlivě pozorovat jejich reakce. Kdo vás uvidí, je jasné že má nadpřirozené schopnosti. Máte skvělý orientační smysl, tak si zapamatujte v které lokaci jste je viděla… později vás vpustím i mezi ně. Nikdo vás neuvidí jako démona, opět kromě těch, co mají nějaké síly. To už budete chodit ve vytipovaných oblastech. Jen pozor na stoupence andělů… těm se raději vyhněte, nejste kvalifikovaná na matení lidí a následné převedení na naši stranu"
"Ale… proč bych neměla se pokoušet převést stoupence andělů na naši stranu? Vždyť mám dost šarmu, ne?" namítala Latia a Vergilius ji hned usadil.
"Ne, ne, ne! Jsou to fanatici, lidé, kteří důvěřují jen tomu nahoře. A nejen ti co mu věří, a denně se k němu modlí, ale i obyčejní lidé bez víry. Našeho pána zatracují, a nechtějí slyšet o tom, že by mohl být taky dobrý. Jen proto, že vyznáváme jiné hodnoty… to prostě nejde brát tak na lehkou váhu. Vezmou na vás hned svatá slova, a ty zatraceně pálí. Naštěstí se najdou i hloupí, kteří si myslí že na nás zabere stříbro nebo kříže… ten co ho máš na hrudi musíš asi přestat nosit"
Po jeho slovech zrak Latiy ihned zaletěl k výstřihu. "Vážně musím? Já ho ale nosím tak ráda…" a jeho rázné přitakání jí odpovědělo. "Tak já ho budu nosit takhle pod korzetem… on nevyklouzne…" řekla potichu. I to se mu nelíbilo, ale už si nestěžoval.
Dál se už nedohadovali. Ještě ten večer jí naplánoval její noční obhlídku. Měla být právě zatím jen v noci, protože se neodvážil jí do světla poslat. A tak její první obhlídka byla naplánovaná hned na další noc. Znovu jí dokolečka opakoval to stejné, a Latia už ho skoro neposlouchala. Vypadalo to, že má až strach, že něco provede.
Nastal večer, Latia se nachystala skoro jako kdyby měla jít na nějaký večírek, a nemohla se dočkat. Konečně uvidí víc lidí! Zatím viděla jen pár, když chodili málo rušnými místy. Dnes už konečně měla letět nad městem, ale v úctyhodné vzdálenosti od světel, a pozorovat, jestli na ni někdo nebude reagovat. Když se konečně vybavila, a doposlechla si poslední poučky z kterých už měla zlost, vzlétla do postupně přibývající tmy. Znovu přemýšlela o tom, jak ho bude poslouchat a dělat že jí to všechno co jí říká zajímá… ale cítila že to bude čím dál tím obtížnější. Ale musí zatnout zuby a vydržet do konce, pak si bude bez něj už dělat skoro co chce.
Letěla za světly. Ty ve dne už celkem zvládla a tyhle slabší noční jí nedělaly potíže. Bylo to nádherné letět tím čistým vzduchem. Ani přehnaně chladno nebylo, a ona se pilně rozhlížela. Nikdo se jejím směrem nedíval, nikdo ji skutečně neviděl. Až najednou uviděla dvě hlavy, jak se otočily jejím směrem a ukazovali si na ni… podle rozkazů rychle odletěla dál, ale zapamatovala si, kde to bylo. Ostatní na ty dva koukali jak na blázny, na co si to ukazují. Podobnou reakci viděla ještě u jedné dívky, u staršího muže a jedné malé holčičky. Sem tam sice někdo zvednul hlavu, ale viděla v jeho nebo její tváři naprosté znechucení či strach… to museli být stoupenci andělů. Letěla až do úmoru, až do samého rána. Zapamatovala si lokace, a pak letěla zase zpátky. Normálně si touhle dobou zvykala dál na světlo, ale dnes byla velmi utahaná a bolela jí křídla. Jakmile stála, hned je zas zmenšila, aby se mohla pohybovat po domě.
"Jsem tu!" zvolala Vergilius jí vyšel naproti.
"Výborně… tady je papír, a vypiš do něj všechny svoje dnešní akce. Pomůžu ti kdybys váhala, ale pak to budeš vyplňovat vždycky sama"
Latia se vzala papír a dala se do vyplňování. Ke konci už byla docela otrávená, byly tam divné otázky, co dělala, kolik lidí se schopnostmi viděla, a také otázky co dělala, pokud potkala anděla. Všechno pěkně vypsala, a když konečně skončila, podala to Vergiliovi. Ten si všechno jen zkontroloval a spokojeně pokýval hlavou. Pochválil ji, a potom jí doporučil, aby šla spát.

Kapitola 4. První krůčky ve světě lidí (Varování!! Shoujo-ai!! Dívka + dívka!)

10. dubna 2008 v 19:04 | KateChibi |  Rubínový déšť
Latiu probralo až pořádné hlasité bušení na dveře. Rychle procitla a běžela k nim. Když dveře otevřela, stál tam mohutný démon a tvářil se dost přísně. "Slečna Latia?" zeptal se.
"Ano… ano to jsem já" odpověděla, měla rozpuštěné vlasy, a nervózně si je zkusila zarovnat za ucho.
"Jmenuji se Vergilius, jsem tu pro vás. Ode dneška projdete speciálním výcvikem o kterém jste jistě už byla informována. Jste nejmladší démon který bude vpuštěný na Zemi a proto jsem byla dosazen já, abych na vás dohlížel a poučil vás o všem. Několik akcí budete absolvovat naprosto sama, já vám nebudu radit, ale budu na vás dohlížet. Doufám, že budeme mít příjemnou spolupráci. Sbalte si svoje věci, můžete skoro všechny, stejně budete na Zemi ubytovaná. Zbytek později, teď se sbalte co nejrychleji, budete se stěhovat" pak jí dal papír s ostatními instrukcemi. Přišlo jí to až hloupé, už několikrát slyšela to stejné. Ty stejné poučky, instrukce… pořád dokola, začala toho mít dost, ale rozhodla se, že se do konce zkušební doby udrží a teprve potom si bude dělat věci po svém. Poděkovala, a rychle ho vyprovodila. Trochu se ho bála, protože vypadal skutečně mohutně, ale možná chápala proč na ni nasadili zrovna někoho takového. Bojí se, že nebude Latia dělat přesně to co se po ní bude chtít.
Jakmile byl pryč, zavýskala radostí. Pak se rozeběhla po pokoji a začala sbírat nejdůležitější věci. Nejdřív je házela na hromádku, tam letěly korzety, tam sukně, támhle kalhoty, vysoké boty, podkolenky, nadkolenky, rukavice, krajkované spodní prádlo ale i to obyčejné. To všechno nanosila, většinou to mělo pouze rudou nebo černou barvu. Její oblíbené… dala si tam i něco na spaní, a nějaká obyčejnější trička. Sice nenosila skoro nic jiného než korzety, ale i tak chtěla mít něco jiného, pro ni neobvyklého. Naházela ještě nějaké šperky, a pozastavila se nad rubínovým přívěskem s náušnicemi… vybavila se jí vzpomínka na toho kdo jí je dal, i když byla velmi matná. Nechtěla si jí vybavovat, a hned ji uklidila do pevné krabičky, kde se jen tak něco nerozbije. Pak začala všechno skládat a zkoušela aby se jí toho do jejího ohromného kufru všechno vešlo a aby nemusela mít několik menších tašek. Jenže to už někdo klepal, tentokrát jemně.
"Dveřmi!" řekla otráveně Latia, avšak hodně nahlas.
"To… to jsem já, Mia" ozval se za ní jemný dívčí hlas. Pak věděla že zírá jak Latia balí. Latia čekala, že bude Mia plakat.
"Tak je to tak… viděla jsem tu gorilu co sem přišla… ty jsi včera něco provedla a odvedou tě do vězení, že jo?" až se zajíkla a ta poslední slabika věty vyzněla divně. Když popadla zas dech dodala "A proto si všechno balíš…"
"Milá zlatá Mio…" začala Latia a ušklíbla "Jelikož jsem nejlepší ze všech studentů, dostala jsem nabídku na práci už teď, a proto se stěhuju, za prací. Takže tu nevzlykej. Včera jsem opravdu odešla kvůli tomu, protože jsem si musela promyslet, jestli tu práci doopravdy vezmu nebo ne. Tak a teď s klidem můžeš jít, neboj se, rozloučím se s tebou až budu odcházet" Mia se trochu rozveselila, když věděla že Latiu nezavřou, ale i tak byla smutná z toho že jí opustí… ale možná to pro ni bude nejlepší, protože ji jen trápila. Takhle časem zapomene a najde si jiného démona nebo démonku.
Ještě chvíli lítaly pokojem kusy oblečení a pak zas se ozývaly skřeky Latiy, že nevěděla co si tam má dát, aby se jí to všechno důležité vešlo. Nakonec objevila další kufr. Věděla že ho má, ale nějak na něj v tom zmatku pozapomněla. Teď už si byla jistá že má všechno. Podívala se do papíru, a věděla kde se má stavit s tím, že je všechno připraveno. Pak se rychle rozloučila s Miou a hned běžela zpátky pro kufry, sebrala je, a odletěla tam. Byla to samozřejmě místnost někde ve škole.
Ihned po přistání zašla dovnitř a zaklepala. Bez váhání vešla dovnitř, a démon už tam seděl a četl si nějakou knihu. "Už jsem tady" řekla.
"To je dobře. Máte sbaleno, můžeme jít… ale napřed" démon vstal a zavřel dveře a zajistil je "Napřed vám povím to nejdůležitější. Je to tajemství těch, kteří vědí jak se dostat na zemi… to se nikde neučí, protože je to velmi tajná věc. Zde, se podepište, že o tom nebudete mluvit s nikým, kdo nikdy na Zemi nebyl" a vrhnul před ní papír. Latia si ho pečlivě pročetla a psalo se tam jen to, že bude mlčet o tom jak se dostat na Zemi a tak… hned po důkladném přečtení to podepsala, tak jak se podepisují smlouvy u démonů, krví. Po tom si spokojeně ocucávala prst, odkud krev vzala a usmívala se. "Výborně… a teď dávejte pozor, svěřím vám vzácnou věc. Jeden z důvodů proč neuděláme invazi na Zemi je, že těchto zázračných věcí je jenom málo, a všichni bychom neprošli branou… jen on nám zajistí průchod" a pak sáhnul do kapsy a vytáhnul velký zářivý rubín. Latia ho pozorovala se zářícíma očima.
"Tak tohle mě dostane na Zemi?" řekla ohromeně, a pak si ho vzala do rukou. Pulzoval v rukou a probíjel magickou energií, která byla znát.
"Jistě, ale musíte do toho vložit špetku vlastní magie, už jste se to učili?"
"Jen základy… ale snad jí uvolnit umím" odpověděla potichu Latia a vypadala tím kamenem takřka zhypnotizovaná. Pak se soustředila a uvolnila ji. "Je to tak správně?" zeptala se, a Vergilius přikývnul.
"A teď řekněte" a řekl cosi pro nás nesrozumitelného, a Latia se zhluboka nadechla a zopakovala to. Bylo to starou démonskou řečí, kterou se už dnes nemluví. Najednou se nad nimi objevila díra. "Kdyby jste neměla křídla, musela by jste si pokaždé sehnat někoho kdo je má aby vás tam dopravil, nebo se naučit levitace… ze Země se díra utvoří naopak. Doufám že jste si ta slova dobře zapamatovala, teď držte rubín, a držte koncentraci, ať se tunel nezavře. S nasaďte si tohle" Vergilius jí po těch slovech podal sluneční brýle, a Latia přikývla. Nikdy je viděla, pomyslela si co uvidí, když sou ty brýle tmavé. Vždycky znala jen obyčejné. Vergilius popadnul její kufry, a vyletěl první. Latia ho s rubínem v ruce následovala. Nebyl nejmenší ale byl také dost velký na to, aby se vešel jen do jedné ruky. Letěli dlouhým tunelem, když viděla ohromné světlo. Teď Latia pochopila. Její démonské oči přivyklé na tmu by dostaly šílený šok. Přivřela oči, ale i s tmavými brýlemi sotva viděla.
Přistáli, a Vergilius jí pokynul, ať zopakuje opět jeho slova. Latia to udělala a tunel se okamžitě za nimi zavřel.
"Vergilie… to světlo…" zaskuhrala, a zavřela oči, pak si je zakryla i přes brýle.
"Dal jsem vám špatné brýle… přes kraje se k vám dostává světlo… vezměte si tyto" odpověděl, a na ruku jí je podal. Latia s bolestí brýle vyměnila. Ty co si nasadila vypadaly příšerně, ale světlo se k ní dostávalo jen přes skla. Zbytek byl překrytý a nasazený těsně k hlavě, takže skutečně nic neproniklo. "Kdo by si byl pomyslel, že s vámi tak zamává světlo… budete muset než si zvyknete, pokud vůbec, vycházet jen za tmy. Ta bude…" pak se podíval na hodinky. "Přibližně za dvě hodiny" Latia zadoufala a zatoužila po tmě. Ale když tvrdí že si její oči zvyknou…
"Jak dlouho to trvá mému druhu démona?" zeptala se.
"No…" Vergilius očividně chvíli přemýšlel "Tak, týden, maximálně čtrnáct dní, a pokud si vaše oči nezvyknou, bohužel se pro tuto práci nehodíte" Latia posmutněla. Byla tu chvíli, oči v černých brýlích, a zažívala bolest do očí. "Jinak, začneme s prvním kouzlem pro tohle místo. Dívejte, vaše křídla jsou ohromná, lidé vás sice neuvidí, kromě těch se schopnostmi, tak jak vypadáte teď, ale o vaše křídla zavadit mohou. A proto se musíte naučit zmenšovací kouzlo alespoň na ty křídla. Dáme se do toho?"
Latia přikývla. Bylo to její druhé doopravdické kouzlo co se učila. Do té doby uměla jenom soustředit energii. Zjistila, že jí tenhle obor nedělá problémy, a po celkem krátké době měla křídla akorát. Malinkaté, do šířky jejích zad. Spokojeně s nimi lehce zatřepetala a bylo to akorát.
"Výborně, takže magie vám jde dobře" usmál se Vergilius. "Za chvíli už bude tma, takže budeme moci vyrazit. Svítí sice hvězdy a měsíc a hlavně spoustu světel, takže půjdeme jen lesem nebo tak… ale lidé už jsou takoví, mají strach ze tmy, a všude musí mít světlo. V některých místech mají dokonce světlo jako ve dne. Asi nemají zas pro změnu tak dobře vyvinuté oči pro tmu"
Pozorně ho poslouchala, a měla touhu jít ven. Pak si ale vzpomněla, jak Vergilius kvůli ní zatahoval okna, aby tam neproudilo světlo a nebylo to tak bolestivé. Doufala že už brzy bude tma…

Kapitola 3. Čas na změnu (Varování!! Shoujo-ai!! (dívka + dívka))

2. dubna 2008 v 23:45 | KateChibi |  Rubínový déšť
Druhý den hned měly být výsledky testu, kdo prospěl, a kdo jak dopadl. Mia už byla pryč, asi byla nedočkavá jestli vůbec prošla, a Latia teprve vstala. Šla si opláchnout obličej a chvíli na sebe zírala do zrcadla. "No ty vypadáš holka… měnění partnerů ti tak docela nesedí… jenže zatím tě nikdo neupoutal, tak co se vázat?" pomyslela si, a dál na sebe zírala. Pak si prohrábla vlasy, a svázala do copu. To jí zabralo dlouhou dobu. Nakonec se vykolébala z ubytovny pro studenty, a vyšla do školy podívat se na ony výsledky.
Loudala se do školy, a přemýšlela co na ní čeká. Avšak čekala jako každý rok "prospěla s vyznamenáním". Pro ni nuda. Když došla do školy, všude pobíhali démoni, jeden přes druhého a občas viděla ty jejich významné pohledy, co se na ni dívaly. Nechápala co se děje, a tak elegantně a rozvážně kráčela k tabuli s výsledky. Hledala se, a nemohla se najíst, když jí jedna nesmělá malá démonka zatahala za sukni, a někam jí vedla. Bylo stranou na tabuli její jméno, a že má co nejdříve dojít za ředitelem. Latia si pomyslela, že asi něco provedla a zhluboka si povzdechla. "Děkuji, maličká" řekla holčičce a zamířila tam.
Měla trochu strach, ředitel byl hodně přísný, a tak si dodala odvahy, které už tak měla dost a zaklepala. Ozvala se pobídka k tomu aby vešla, a Latia tak učinila. Seděl tam ředitel a úplně sám.
"Slečno Latio? Proč jste nepřišla už dřív?" zeptal se.
"Omlouvám se, ale teprve jsem vstala" zněla odpověď.
"Tak se tu posaďte, neslavila jste moc, že jste přišla tak pozdě?"
"Ne, to ne… jen…" pozvedla svůj cop "Je to poněkud nadlouho svoje vlasy učesat a upravit" ředitel se usmál jakože pochopil.
"Latio, měla jste naprosto nejlepší výsledky a praktická část se vymykala standardům i těch nejlepších studentů, a proto jsme se s ostatními profesory dohodli, že bychom vás zkusili nasadit do nějaké akce na Zemi. Samozřejmě, dostanete k sobě někoho kdo vás zaučí, budete nejmladší démon nasazený do akce, pokud ovšem budete souhlasit a nechcete si ty dva roky dostudovat, než vás skutečně nasadíme"
Latia byla ráda že sedí, protože tohle bylo jak ledová sprcha. Čekala průšvih a místo toho jí nabízejí to nejlepší místo pro démona. To nejlepší co by mohl dosáhnout… dostat se do elitních jednotek a být na Zemi. Čelit andělským bytostem, a hlavně… poznat lidi, a přinutit je spolupracovat s démony. Doufala že dostane nějakého roztomilého človíčka, s mnoha schopnostmi pro člověka nezvyklých. Pak zas uvažovala, jak by ho přemluvila pro spolupráci a jak by ho bránila před ukořistěním anděly…
"Slečno Latio? Slečno Latio?" probralo jí až.
"A… ano? Jistě…"
"Slečno, proberte se. Jste v pořádku?" mluvil na ni ředitel, a stál až u ní.
"Omlouvám se, bylo to pro mě moc nečekané" řekla Latia a zamračila se. Podívala se do země.
"Jistě, to je mi jasné. Tak, až se rozhodnete, dejte mi vědět, ano? Byl bych rád, kdyby jste mi odpověděla do konce tohoto týdne" Latia kývla a šla směrem do apartmánu.
Latia padla v ubytovně na postel, když někdo vlítnul do jejich pokoje s křikem. "Latio! Latio! Prošla jsem! Povedlo se!" a skočila na ni.
"Mio… gratuluji, ale kroť se prosím. Mám tu něco na přemýšlení…" zněla odpověď Latiy a odvalila jí od sebe.
"No taak, nebuď tak bručivá" snažila se jí Mia rozptýlit. Opravdu ji milovala, i když věděla jaká je a snažila se jí často odmítnout. Latia si jen povzdechla a pak se sebrala a odešla na svoje oblíbené místo k přemýšlení. Ani jí nechtěla prozradit co se vůbec stalo.
Svoje oblíbené místo měla v lese. Skoro nikdo tam nechodil, protože měl strach. Latia se posadila pod velký dub, zaklonila hlavu a dívala se do nebe skrz koruny stromů. Nebylo toho sice moc vidět, ale alespoň něco. Sem tam nějaký bělejší obláček, ale jinak krásné temné nebe. Usmála se a dál se věnovala svým myšlenkám. Co všechno zlého i dobrého může ve světě lidí být, když nakonec usnula. Byla už noc, když se probrala. Věděla že Mia neudělá paniku, protože bude očekávat že Latia zas šla za jiným partnerem. Vydala se tedy zpátky.
Bylo to přesně jak očekávala. Miu našla v slzách, že zas Latia šla za někým jiným a ani to s ní nehnulo. V poslední době neodcházela tak často a to v ní asi probralo naděje, že toho nechala a ustaluje se. Neměla ani chuť jí utěšit, nikdy se o druhé zrovna nestarala tak proč by měla teď? Rozpustila si vlasy, a hned zalehla do postele. Věděla že hned druhý den půjde za ředitelem a jeho nabídku přijme. Neměla už chuť tady zůstávat a ani neměla tendence váhat mezi stálými partnery a novou zkušeností.
Ráno když se probrala, tak se velmi rychle převlékla a učesala, a pospíšila si za ředitelem. Doletěla tam, to bylo nejrychlejší. Před školou si protáhla pečlivě křídla, a pak zašla do ředitelny. Věděla naprosto přesně co chce, a to hodlala také udělat. Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře. Ozvalo se pobídnutí aby vešla a Latia tak učinila.
"Dobré ráno, pane řediteli" pozdravila ho.
"Dobré ráno slečno Latio, tak jak jste se rozhodla?" zeptal se, a Latia elegantně se uklonila.
"Ráda bych vaši nabídku přijala a vyzkoušela to" odpověděla, a pak se na něj sebevědomě usmála. Ředitel takřka poposkočil.
"Výborně Latio! Skvěle!" zaradoval se "Jsem skutečně rád, že jsi se takto rozhodla… ano, dostaneš někoho kdo tě pořádně proškolí, i když jsem viděl tvůj test, a všechny otázky o Zemi jsi měla správně, takže teorii ovládáš velmi dobře. Ale některé věci jsi ještě ve škole neměla, proto ti ještě dnes někdo donese ode mě vzkaz, a kdy a kam máš jít. Pravý výcvik začne až na Zemi"
Latia se lišácky usmála a opět se lehce a elegantně uklonila. Do bytečku došla pomalu, a rozvážně. Šla tak pomalu, že jí cesta trvala skutečně dlouho. V ubytovně už ležela Mia na gauči ve společenské místnosti a něco si četla. Beze slova prošla, došla do pokoje a lehla si. Přemýšlela co jí všechno čeká… viděla také mnoho obrázků lidí, ale pořád si je nedovedla tak pořádně představit. Chvíli jí to přišlo, jako kdyby všichni vypadali skoro stejně, jen uměla odlišit muže od ženy. Většinou to rozlišovala snadno, to hezčí a křehčejší je žena a to statnější je muž. Promítala si je, a pak si představila všechna možná nebezpečí. Ale podle toho co se učili je potřeba pro akci na Zemi hlavně rychlost, mrštnost a nenechat se chytit. Normální lidé bez jakýchkoliv schopností sice démony nevidí tak jak by měli, takže je buď nevidí vůbec, anebo jako obyčejné lidi. Jenže jsou lidé, kteří tyto schopnosti mají, a už pracují pro Anděly… a to bude úkol Latiy. Přinutit lidi, co mají tyto schopnosti, aby se přidali na jejich stranu a zároveň se nedostali do zajetí Andělů. Byl stále ještě den, ale byla v noci tak rozrušená a měla tolik myšlenek, že toho moc nenaspala… a tak usnula i když čekala návštěvu.