Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Březen 2008

Death Note - fanfikce, Near x L

29. března 2008 v 17:35 | KateChibi |  Povídky beze jména a krátké povídky/fanfikce
Už je tomu pár let… vidím to jako dnes, když jsem ho viděl poprvé. Tu jeho shrbenou postavu, vyhaslé oči, velké pytle pod očima a hlavně způsob jakým držel věci. Vešel do místnosti, kde jsme byly všechny děti pospolu, čekaly jsme na něj. Já jsem seděl v koutku a snažil se složit mléčně bílé puzzle, které byly ty nejtěžší co jsem tu našel. Tenkrát jsem byl ještě malý chlapec, mohly mi být tak 4 roky, ale pohled na tuto osobu mi otevřel oči. Věděl jsem hned jak vešel, že se stane mým vzorem a někde v koutku duše jsem také tušil, že jsem mu až moc podobný. Dal jsem se s ním tenkrát do řeči, když poprvé vešel, a on odložil papír který si nesl. Bavil se semnou a také s dalšími dětmi, hlavně také s Mellem. Mello je nadmíru inteligentní, jeden z mála který se mnou udrží krok. Když se usadil svým podivným způsobem, všechny děti se okamžitě nahrnuly okolo. Povídal si s námi a občas se i usmíval. Byl to podivný úsměv, ale ať dělal cokoliv to jak jsem se mu podobal mě až děsilo. Ano, byl to on, utajovaný detektiv, L. Konečně jsme se s ním setkali, vůbec nebyl podle mých představ, ale to něco podivného mě na něm přitahovalo. A proto jsem se snažil dostat se k němu co nejblíže. Bavil se semnou očividně hodně, na to jak jsem byl malý si pamatuji, že jsme si povídali skutečně na úrovni, i když mě musel mít za malé děcko. Vidím to jako dnes ten jeho úsměv… jako kdyby něco tušil, anebo se mu se mnou hezky povídalo?
O několik let později nás znovu navštívil, už jsem byl větší, a leccos jsem chápal. I podruhé jsem měl ten stejný krásný pocit, když byl s námi. Ale tentokrát jsem se k němu nehrnul, seděl jsem v koutku a závistivě pozoroval děti, které měly odvahu, nebo tu drzost s ním mluvit. Mello stál opodál a chroupal čokoládu, bylo na něm vidět, jak je nervózní, a nemůže jít za ostatními. A pak se to stalo, L vstal, a šel ke mně.
"Ahoj, ty jsi Near, že? Pamatuji si tě když jsem tu byl minule" řekl L. Chvíli jsem v duchu popadal dech, a když jsem se uklidnil, zvedl jsem hlavu a prohlídnul si ho. Seděl ve svém podivném způsobu, a mluvil na mě zblízka.
"Ano, já jsem Near" odpověděl jsem. Znělo to rozvážně a klidně, i když jsem v takovém stavu vůbec nebyl.
"Slyšel jsem o tvé inteligenci" mluvil dál, a úsměv se mu okamžitě objevil na tváři. Cítil jsem, že jsem lehce zčervenal, ale ovládal jsem se skvěle. Nesměl jsem dopustit aby na mě moji nervozitu viděl. Ale musel to poznat, je přeci jen geniální, jeho úsměv se roztáhnul po tváři ještě víc. Zaváhal jsem, ale pak jsem dál stavěl puzzle, které jsem nedávno objevil. Zaměstnávalo to moje ruce a mě to lehce uklidnilo.
"To je dost možné, ale je nás tu několik nadměrně inteligentních" odpověděl jsem. Cítil jsem se lepší.
"To ano, ale ty jsi mi dost podobný. Proč sedíš takhle podivně?" zeptal se, a dál byl u mě tak blízko… tak blízko… stačilo abych se více naklonil, a cítil jsem jeho dech, viděl jsem jeho oči, jež se zrovna upíraly na mě… cítil jsem, jak jsem polknul naprázdno. I moje myšlenky šly mimo. Nemohl jsem se soustředit a racionálně myslet. Co to se mnou tenkrát bylo? … teď už to vím, nás rozhovor trval delší dobu, ale nervozita ze mě postupně padala. Cítil jsem se neskonale dobře, náš rozhovor byl skutečně na úrovni a mě to dělalo dobře.
Od té doby se celkem často objevoval. Kolikrát sedával mezi námi ve společenské místnosti, a díval se před sebe, zatímco jedl sladké dorty. Chodíval jsem za ním, a bylo nám spolu dobře. Cítil jsem jakési pouto. Neustále jsem za ním chodil, musel jsem vidět ten jeho úsměv… sledovat každý jeho pohyb… doufal jsem, že cítí to stejné.
Až jednoho dne se to stalo… jak nerad chodím ven, radši zůstávám v místnosti, nebo někde v domě, ale ten den jsem musel jít. Byl déšť a já jsem toužil ho cítit. Cítit jak na mě padají kapky deště, a stékají po mém těle. Sednul jsem si pod strom, celkem daleko od sirotčince, kde na mě nebylo vidět. Seděl jsem, a zíral před sebe. Byl jsem celý mokrý, ale byl to příjemný pocit. Začal jsem si jako vždy podvědomě kroutit pramínek vlasů, a přemýšlel, co mě sem vylákalo, když mi někdo zakryl oči. Osahal jsem je, a bylo mi jasné, že to není žádné z dětí. Rozbušilo se mi srdce… L? A také jsem to zkusil. "L? Jsi to ty?"
"Poznal jsi" zněla odpověď a pak si sednul vedle mě. Chvíli jsme oba seděli a zírali do zataženého nebe. Oba jsme seděli svým divný způsobem. "Proč jsi vyšel ven? Slyšel jsem, že nerad chodíš ven" zeptal se zničehonic.
"Chtěl jsem… chtěl jsem cítit ten déšť, už tak dlouho jsem nic takového nezažil a toužil jsem po tom"
Pak bylo zas chvíli ticho. Najednou jsem cítil, jak mě chytil za ruku. Rozbušilo se mi srdce ještě víc. Pak mě k sobě přisunul a zašeptal "Nevadí ti to?"
Tiše jsem odpověděl že ani trošku. Nikdy jsem nenechal někoho se mě dotýkat, a teď… déšť a L. Byl on zvyklý na lidský kontakt? … pravděpodobně ne. Ležel jsem u něj na klíně, a bylo mi tak krásně… podíval jsem se na něj, a viděl jak má svoje tričko přilepené k tělu. Nevěděl jsem co si myslet… myslel jsem si že jsem podivný, když se mi to líbilo, ale nemohl jsem si pomoci. Pak jsem udělal něco, čeho jsem pak ještě chvíli litoval. Zadíval jsem se na něj, a pak mu dal pusu na rty. L se jenom usmál, a přitisknul mě k sobě, dal mi polibek. Ještě dlouho jsme seděli pod stromem, a objímali jeden druhého, a sem tam se políbili. Bylo to krásné. Nic víc se toho dne sice nestalo, ale nemohl jsem na to zapomenout. Bylo to jenom jako sen, až jsem u něj v objetí usnul. Probral jsem se až u sebe v posteli… sen?
Druhý den jsem po snídani L objevil jak sedí zas ve společenské místnosti, a jí dort, a pije kafe se svými mnoha kostkami cukru. Došel jsem až k němu. Stál jsem vedle něj a matně si uvědomoval, že si kroutím pramínek vlasů. "L?" řekl jsem.
"Ano? Potřebuješ něco Neare?" odpověděl mi s plnou pusou.
"Já jen… jen jsem…" kde je moje rozhodnost? Můj klid? Dnes poprvé… i jindy jsem byl nervózní, ale nikdy ne tolik.
"Hm? Mrzí tě co se včera stalo?" zeptal se, on byl v klidu… naprosto, ale mě opouštěl. Zmocnila se mě panika, ale stále jsem se snažil racionálně myslet.
"Ne to ne… jen jsem trochu přemýšlel… ani nevím proč jsem sem šel, budeš tu dlouho?"
"Jistě, plánuju tu zůstat, než se najde další složitý případ" odpověděl mi, a dál se bez výrazu cpal svým dortem. Usmál jsem se. Pak jsem bez jediného slova odešel zpátky ke svým hračkám. Potřeboval jsem se uklidnit a trochu přemýšlet. Musel jsem zaměstnat svoje ruce. Vytáhnul jsem svoje oblíbené staré mléčné puzzle. V klidu jsem se posadil po chvíli mi bylo lepší. Myšlenky mi neustále běhaly okolo L, a já nevěděl co to znamená… opravdu jsem se zamiloval? A má rád on mě? Tušil jsem že to není správně… vždyť je o tolik starší. A navíc je to sám L. Měl bych na to zapomenout, tak mi velel rozum. A bylo mi taky jasné, že to nikdo nesmí vědět. Děti by si myslely, že se takhle vtírám do jeho přízně, aby mě pak vybral na jeho místo, a dospělí by možná odsuzovali L, to nemůžu dopustit. Ale tak to není… doopravdy mě okouzlil, a já si uvědomil, že jsem skutečně zamilovaný… jako kdyby to bylo včera…
Už pravidelně jsme se scházeli na našem místě, kde nás nikdo nemohl objevit. Na to jsme byli oba až moc opatrní a ve střehu. Nerad jsem chodil ven, ale když jsem věděl že přijde, anebo že tam bude čekat, a budeme tam mít klid, rád jsem vyšel ven. Rád jsem se nechával objímat, líbat, hladit a to se stejné se pokoušet oplácet. Byli jsme si TAK podobní, tak strašně moc podobní… a on byl tak inteligentní, občas jsem ho nestíhal, ale možná to tenkrát bylo věkem. Teď už jsme oba mlčeli, a já ucítil jeho ruce pod svojí košilí. Na jeho doteky už jsem byl zvyklý a nedělalo mi to problémy, ale tohle bylo přeci jen něco víc než jindy. Nechal jsem si košili svléknout, a pak mi věnoval plno polibků. Zadržoval jsem dech, aby nepoznal jak se mi to líbí, ale občas se mi to nepovedlo. L jako kdyby si toho nevšímal, a dál pokračoval. Pokusil jsem se mu sundat i jeho triko, a nechal se. Všimnul jsem si jeho pobaveného úsměvu, když jsem zápasil s jeho trikem. Cítil jsem se trošku bezradně, ale pak mi trochu pomohl. V tu chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než na něj. I on musel mít oči jen pro mě. Dlouho opravdu dlouho jsme se jen tak mazlili, a dávali si polibky, dokonce jsme spolu té noci i spali. Věděl že mi ani nemusí říkat o tom, že to nemám nikde vykládat. Dokonale jsme byli spříznění, mysleli jsme skoro identicky, a spoustu zvyků jsme měli společných. Takových chvilek jsme prožili opravdu hodně. Jenže… tohle štěstí nevydrželo dlouho.
Objevil se záhadný zločinec, který byl znám jako Kira. Nikdo nevěděl jak zabíjí, nikdo o něm nic nevěděl a L musel urychleně odjet do Japonska. Věděl jsem že to přijde, ale nijak mě to netrápilo. Čas plynul a já jsem zas zapadal do starých kolejí. Posedával jsem ve společenské místnosti a zaměstnával svoje ruce hračkami, ve škole měl nejlepší známky jako obvykle a sám přemýšlel o Kirovi. Až přišla on rána…
Roger si nás pozval do svojí kanceláře. Nás? Mě a Mella. Věta kterou nám řekl se mnou otřásla, tak hrozně moc… zní mi dodnes v hlavě. "L je mrtev. A proto vy dva teď budete spolupracovat na Kirově případu" zatočil se semnou svět. L je mrtev? Nedal jsem na sobě nic znát, a vysypal z rámu vzteky puzzle. Udělal jsem to ovšem naprosto klidně. Pak jsem očima probodával všechno okolo sebe. V klidu jsem se vydýchal, a pak jsem je klidně začal skládat znovu. Ale Mello vylítnul.
"A určil kdo z nás bude jeho nástupce?"
"Ne, to ne… proto budete oba spolupracovat, spolu Kiru určitě dopadnete" odpověděl mu Roger.
"Fajn, v tom případě odcházím! Neare, odhalím Kiru sám!" vykřiknul Mello, a pak si ukousnul čokolády, okamžitě vystartoval, a odešel.
"Já to vyšetřím… najdu Kiru" řekl jsem potichu, pak jsem sebral svoje puzzle a odešel… POMSTÍM TĚ L!!
Je to jako kdyby to bylo včera…

Death Note - fanfikce, Near x L, o čem je?

29. března 2008 v 17:34 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Fan-fikce. Tohle párování (Near x L) málokdy vidím, sice se věkem k sobě vůbec nehodí, což mnohé vysvětluje, ale i tak tenhle pár miluju. Jsou si taaak podobní. ^^ Moc se mi to tak líbí. Tak tedy ať žije shonen-ai/yaoi! XD
VAROVÁNÍ! :P Párování kluk x kluk, komu se to nelíbí, ať to nečte! :P Radím vám dobře.

Kapitola 2. Zkouška (Várování!! Shoujo-ai! Láska mezi dívkami.)

23. března 2008 v 20:14 | KateChibi |  Rubínový déšť
Nastal den zkoušek postupu do dalšího ročníku, a Latia byla vyzívaná, všechno pro ni bylo snadné. Byla hbitá, měla trpělivost, a o světě lidí toho uměla dost, protože až se toho bála, zajímalo jí to. Bylo to pro ní jakési tajemno. Byla mezi posledními a u zkoušek ostatních pospávala. Skutečně se nudila. Když přišla řada na ni, profesor co zkoušku vedl se na ni přísně podíval. "Latio! Nespi! Jsi na řadě, jsem zvědavý co nám tu předvedeš když jsi ospalá, co si zas v noci dělala? Je to velmi důležitá zkouška o postup do dalšího ročníku, a všechny tvoje výsledky budou zaznamenané" Latia zavrávorala a zlehka se propleskla.
"Ano profesore, už jdu na zkoušku" řekla.
"A víš vůbec co máš dělat?" zeptal se nedůvěřivě profesor, ale to už Latia vzletěla. Jako první bylo roztrhat živočicha podobného naší ovci, to zvládla tak rychle, že to sotva postřehli. Další bylo vylézt nebo vletět na vysoký strom a umístit tam do misky rozpálenou kovovou věc. Ani jí to nestihlo pálit, zabrala všemi svaly a pomohla si menším démonským kouzlem aby jí to tolik nepálilo. Čas měla stále výborný a poslední zkouška, zbavit se svatého symbolu tak, aby jí neublížil také zvládla skvěle. Sice pocítila velkou bolest ať dělala cokoliv, ale nakonec si rozvzpomněla na jednu poučku ze školy a zbavila se toho. Pak doletěla pyšně do cíle.
"Hotovo!" řekla pyšně div nekřičela, a chystala se opět si lehnout. Profesor se na ni zkoumavě podíval.
"Latio?" řekl profesor a Latia se na něj opět otočila "Škoda že máš k tomu všemu tak hrozný postoj. Máš na to, dostat se do jedné ze skupin co smí na území lidí" pak se podíval pořádně na její výsledky, a zúžily se mu oči překvapením, měla daleko lepší výsledky než čekal "Pokračuj k písemné části… myslím že ti něco nabídnu, pokud i ten test dopadne dobře" Latia si přestala hrát s vlasy a kývla, popošla do místnosti kde za chvíli proběhne písemný test znalostí. Zasedla do lavice. Bylo jí zas na spaní, a nudila se, vedle ní sedělo několik nervózních démonů, co si pečlivě opakovali, dívali se na jejich papíry nebo jiné záznamy a úzkostlivě si něco pro sebe špitali. Latia se položila na lavici, a hrála si s velkou mašlí na konci jejího copu.
"Hej, Latio, hodně štěstí v testu" řekla jí její kamarádka. Latia jen otráveně kývla a dál se věnovala svojí činnosti. Občas pobaveně pozorovala ty nervózní démony. Hodně z nich mělo svoje plány, chtěli pomáhat jiným, třeba nemocným démonům, nebo pracovat pro výrobce jídel a lovit živočichy. Ale na to museli mít dobré výsledky i v testu. Zhruba za 20 minut, když dodělali praktický test i ostatní a měli dostatek času na to se vydýchat, přišla profesorka, která Latiu tak přitahovala. Všem rozdala papíry a zadání testu. Všichni se po papírech lačně vrhli a ti co byli pečlivě naučení velmi rychle začali psát že to zapomenou. Profesorka procházela třídou a kontrolovala, jestli se někdo nesnaží nějak podvádět nebo opisovat. Latia začala také pomalu psát, až ji samotnou překvapilo kolik toho ví. Možná jeden den věnovala učení, ale moc to nevnímala, její myšlenky jí běhaly po jejích milenkách a milencích. Když jí začala bolet ruka od psaní, pozorovala profesorku, jak prochází. Její boky se vlnily, a Latiu takřka hypnotizovaly, když se nahnula, aby někomu něco řekla, s něčím poradila, to byla nejvíce v pozoru. Měla celkem hluboký výstřih, a to Latiu doslova dovádělo k šílenství. Nakonec se odtrhla a dopsala zbytek otázek. Neodevzdala to sice mezi prvními, protože tu byli démoni, co nebyli zrovna hbití, ale perfektně a ochotně se učili, ale i tak měla nad mnohými navrch. Profesorka si test od ní vzala a dívala se na ni poněkud zle, určitě jí trápilo, že se Latia málo připravovala, jinak by měla lepší výsledky. I když čas písemky se neměřil, tak není v podstatě co řešit. Po ní se odloudala na místo, kde byli všichni domluvení na srazu po písemce.
Místo to bylo docela dobré. Pil se tu čistý alkohol, ale i lehčí. Někteří démoni jsou uzpůsobeni tak, že s nimi alkohol nic neudělá i když je samotný. Latia mezi ně nepatřila. Tak teda… lidské maso nejí, alkohol jí opije? Co je to za démona? Celkem křehký, když se nad tím tak někdo zamyslí… na první pohled chladná a arogantní, to jistě. Na druhý pohled dost chtivá, a nezastavitelná při cestě za svojí kořistí. A na ten třetí? … kdo ví?
Latia si sedla do koutka pod strom, kde sedávala ráda na podobných akcích a objednala si lehčí alkohol. Tiše pozorovala ostatní, jak se baví o testu, jak si sdělují jestli ho zvládli nebo ne, a co zažili při praktickém testu. Jeden štěbetal přes druhého a Latie to docela začalo vadit. Tiše si popíjela svoje pití, když si k ní přisedl jakýsi mladík. S lišáckým úsměvem se na ni podíval, ale ona mu ho neoplatila. Zchladila ho přísným pohledem.
"Co tu chceš?" zeptala se ho.
"Nemůžu vidět, jak tu taková krásná dáma sedí tak osamocena" odpověděl jí. Očividně už naučená fráze. Latia zvolila ignoraci. Tenhle démon se jí očividně nelíbil, ale on si připadal neodolatelný a nemohl pochopit, že není její typ. Pak jí dal zlehka ruku na stehno, ale v tom Latia vyletěla, a praštila ho tak, že sebou trhnul. "Tak pozor… kočička je divoká" řekl a držel se za ruku, kam dostal ránu.
"Nehrávej si se mnou. Kdybych měla zájem, poznal by jsi to" sykla Latia a to měla svoji hlavu blízko jeho, a dívala se mu chladně zpříma do očí. Démon se zaleknul, a pak povolil. Sebral se a odešel za jinou vyhlídnutou démonkou. Latia si povzdechla a zhluboka se napila. Když dopila, zaplatila. Objevila se tu, každý ji viděl a to se počítá. Když odcházela, připojila se k ní Mia.
"Latio! Počkej, už jdu taky, je tu nuda" řekla jí, když jí doběhla. Latia se na ní usmála, a popadla jí za ruku. Pak se se smíchem rozeběhly směrem kde bydlely. Trochu se bavily o škole, ale ne moc. Tohle měly společné. Mia si nevedla nejlépe a Latiu nezajímalo jak vlastně dopadla. Pak spolu zakončily den společnou sprchou a zpříjemněným usínáním…

Přechod?

19. března 2008 v 14:49 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Není to zatím oficiální, ale uvažuju o tom že přejdu na estranky... Podle mě se to z nich lepší čte, a hlavně tam nemám problémy s odstavci jako tady. Nejsem ráda, když si tu odstavce skáčou jak chtějí, přitom jsem je zamýšlela jinak... ono by to samozřejmě šlo, a já to umím. XD Ale je to moc pracné. ^^"" Jinak už jsem na tom začala pracovat. Postupně po jednom se tam bude objevovat to co je tady a až to přesunu, tak se uvidí. Doufám že mi pomůžete pak rozhodnout co je lepší. ^^""" Ale rušit to tu úplně nechci, to je mi zas líto.
A věc další, vyhrála sem dík vám všem soutěž o blog. ^^ Dostala jsem roztomilý diplom.
Ten je roztomilej, co? ^^ Děkuju moc všem co mi dali hlas.
P.S.: Anketa pod článkem, prosím pomozte mi rozhodnout se. XD

Kapitola 1. Svět démonů - Varování, shoujo-ai!! (láska mezi dívkami)

16. března 2008 v 13:58 | KateChibi |  Rubínový déšť
Běží… stále běží a její vlasy jí vlají podél jejího krásného obličeje, zastaví se, aby si je zarovnala za uši, a pak zbystří všechny smysly. Chvíli potichu sleduje oběť a pak po ní vystartuje. Sebere malého tvora, a radostně zakřičí "Mám ho paní profesorko!" její učitelka za ní s úsměvem došla. Měla těsný, upnutý obleček, a rudě namalované rty, které přímo vyzývaly k něčemu víc.
"Výborně Latio. Máš body navíc, byla jsi skutečně rychlá" usmála se její profesorka a zapsala si její známku. "Je z tebe skutečně skvělý démon. Myslím si, že z naší skupiny máš nejlepší schopnosti a za chvíli tě budu moct zapsat rovnou do nějaké slabší akce na zemi…" a vyzývavě se na ni usmála. Latia se v duchu zatřásla a hladově se zadívala na její pevný zadeček.
"Latio!" dloubla do ní kamarádka "nedívej se na ni tak… najdi si radši nějakého pořádného démona…" Latia jí sežehla pohledem, a pak spolu tiše přihlížely na zkoušky i ostatních spolužáků.
Latia byla obyčejná démonka, s velkými blanitými, temnými křídly a rudýma očima, které žhnuly jako rubíny. Její vlasy byly rudé stejně jako její oči, a dlouhé tak, že se člověk divil že si na ně nešlape. Ráda si je večer česala a kochala se jimi. Nohy měla velmi vypracované, nespoléhala se totiž pouze na křídla. Líbili se jí jak démoni tak démonky, ale nejvíce byla vysazená právě na svoji učitelku. Nechtěla si to připustit, ale nelíbila se jí jenom fyzicky, její představy byly plné nejen erotiky a všelijakých představ, ale také něhy a zamilovaných pohledů. Ale pak se otřásla a soustředila se jenom na představy bez náznaku lásky. Takhle podobně, podle jejích představ, skoro každou noc sváděla svoji spolubydlící, Miu. Ta si kolikrát říkala, že Latie už nenaletí, jenže stačilo pár doteků a polibků, a Mia se poddala. A pokud Latia nepřemluvila Miu, zabrousila i mezi démony. K těm chodila pozdě v noci, a byla skutečně skvělá v tom, aby ji nikdo nenašel. Démoni jí sice tolik neoslovovali, ale když nesvedla nějakou démonku, absolvovala to.
Neobešla se bez neustálého fyzického kontaktu a okolo svých 20 let pozemského roku (ve skutečnosti jí bylo něco okolo 200 let, čas v jejich světě plynul trochu jinak) měla několik stálých partnerů, avšak její vysněná profesorka byla moc daleko. Její 4 démonky a její démon nebyli dost. Ať na profesorku zapůsobila sebevíc, neměla zdaleka ani vyhlídky na to, že by ji svedla do postele, nebo se alespoň nechala svést. Jenže v poslední době…
Latia věděla, že je ze třídy nejlepší a pošlou jí konečně na Zemi, na různé akce od krádeží, přinášení mrtvol lidí, aby se nasytili a hlavně si pochutnali i démoni co se živí jen masem. Někteří speciální budou nasazeni na lidi, kteří jsou málo hlídaní anděly, a budou jim působit noční můry. Takoví lidé mají povětšinou nějaké speciální síly, a když démon dostatečně zapracuje, může ho strhnout na svoji stranu. To byl sen každého démona, protože smrtelníci pro ně byli něco naprosto neobvyklého, a něco je na nich přitahovalo… pokud tedy nebyli ti co jedí jejich maso jako pochoutku. Ty k nim ani nepouštěli, ale Latia měla šanci, protože mezi ně nepatřila. Jedla jen maso zvířat, po lidském neprahla a ani jí nechutnalo, jenže to bylo tím jaký byla druh démona. Ve světě lidí byli krotčejší zvířata, a snadněji dostupné jídlo, i oblečení a šperky a vůbec všechno co by Latia mohla chtít. Jenže pouhá stovka elitních démonů měla tu čest tam pracovat a ona na sobě nepracovala, protože z toho měla strach. Tady dole jí vlastně bylo dobře… její stálí partneři, přátelé a pak profesorka… co mohla chtít víc? A navíc, ještě na to neměla pořádně věk. Až za dva roky se vychází do pravého provozu a po dalších dvou letech intenzivního výcviku může dostat přiděleného člověka. Určitě si o ní teď dovedete udělat obrázek a nejen o ní, ale také celém světě démonů. Samozřejmě že se v něm dělo víc věcí, ale ty nejdůležitější… nejdůležitější pro Latiu byly tyto. A blížila se zkouška na postup do dalšího ročníku, a tentokrát velmi důležitá.

O.O

13. března 2008 v 20:30 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Představte si, i já sem se dala do soutěže o nej blog. ^^"" A to jsem se kdysi zařekla že to dělat nebudu. (Asi málo sebevědomí, anebo holt blogovou mánii tak neprožívám a prostě si píšu povídky. XD) A tak tady dávám odkaz, kdo chce, může pro mě hlasovat. ^^ Budu ráda. ^^ Je to už druhé kolo. Tadyyy, tadyyy XD

Rubínový déšť o čem je?

12. března 2008 v 12:45 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Aaaahhh, tak jo, chystám zas něco delšího... mam inspiraci, a baví mě to, protože sem tenhle druh ještě nepsala. XD Je to shoujo-ai (láska mezi dívkami) až yuri... (i postelové scény). Taaaakže, komu se to nelíbí, ať to nečte, myslim to dobře. :P Pouze pokud by jste byli fakt zvědaví tak směle do toho. XD
O čem to vlastně je? Hlavní hrdinka je démonka Latia, která je ve škole celkem hodně dobrá, hlavně po té fyzické stránce, ale neni ani hloupá. Jejím snem je dostat se do světa lidí, i když se toho bojí, a to dokáže pouze, pokud bude dobrá ve škole a přeřadí ji do zvláštní jednotky, která se na zem dostane. No, a tam ... ^^"" viz příběh.
Stav: Nedodělaná, pracuju na ní (doufám že budu i nadále XD ono mě to může přestat bavit, nebo si nemusim najít čas ^^""") První kapitola se tu objeví do dvou dnů. :D

Pohádka první

5. března 2008 v 12:52 | KateChibi |  Perverzní pohádky z chatu
Tak... žila byla jedna princezna a žila... kupodivu na zámku. Každý den vyhlížela z okna ven, jestli neuvidí dva bishíky, kterak se líbají nebo dělají něco takového... jenže nic takového se dlouho nedělo a začala být znuděná, a chěla utéct ze zámku, aby je něde našla. princezna se jmenovala Shuuchanka, a i když chtěla uniknout, tak měla zálusk na zahradníka... zahradník měl dlouhé červené vlasy, a s květinami dělal opravdové divy... jednoho dne se rozhodla, že právě tomuhle bishíkovi někoho sežene... a vyšla do nejvyšší věže, aby si prohlídla portréty všech možných princů.Ve věží trávila dlouhou dobu, protože tam bylo skutečně mnoho princů. Její macecha klepala mnohokrát na dveře, co tam tak dlouho dělá, a ona jí pokaždé neslušně odpověděla. Ale jak obrazy prohlížela, nikdo se jí nezdál pro jejího zahradníka dost dobrý... akorát seběhla pokaždé na večeři a tak to šlo celý týden.
Všichni začali být dost nevrlí, a nevěděli co s ní, nakonec si jídlo začala brát i nahoru na věž, a nikdo z toho nebyl moudrý. Nakonec poodhrnula jeden z posledních portrétů a jen tak tak unikla než jí plamen z něj ošlehnul obličej. Zatvářila se nejdřívě překvapeně... ale pak... "To je ono!!" zaradovala se, když obraz spatřila. Na obrazu byl spanilý princ, s krátkými černými vlasy, ale okolo něj šlehaly plameny... "Aby to tak byl ale nějaký Lucifer..." pomyslela si, a dál na obraz hleděla. "Ne, když se na něj pořádně zadívám, tak je až roztomilý..." nakonec obraz sebrala zabalila zpátky do plátna a utíkala s ním k sobě do pokoje.
Shuuchanka nějakou dobu obraz ještě sledovala a její nejbujnější fantazie plnil její zahraník po boku totohle prince. Nemohla si pomoct a jednoho dne si zavolala jednoho z rádců, aby jí o tom princi něco řekl, že nikde nebylo žádné info o něm... rádce jí nakonec prozradil, že je zakletý, ale zaradoval se, že jí choutky na pohled dvou mužů spolu opustil, a začíná pomýšlet na svatbu.
Shuuchanka si nechala pro sebe, že se vdávat rozhodně nehodlá, a že jí to doopravdy nepustilo. Nakonec si nechala vyprávět jak byl zakletý kvůli tomu, že byl na svoje okolí pořád zlý a ke všem se choval chladně... a když si ho vybral zlý Seme za svojí hračku, odmítnul a on ho proklel, coby obět svojí vášně po zbytek Semova života.
Bylo jí líto chudáka prince, že je otrokem vášně nějakého Seme... Seme se jmenoval Ultík
"Ultík?" podivila se Shuuchanka... "To on ho proklel? Tohohle ohnivého prince?" rádce přikývnul a vyprávěl, jak Ultík provozuje s princem všelijaké věci přes Bondage až po sado maso, a princ musí poslouchat na slovo.
Okamžtě se rozhodla, že ho ze spárů Ultíka osvobodí, a pak bude sledovat, jak podobné praktiky dělá také s jejím zahradníkem. Nemohla se dočkat, jen si to představovala... Bodage ani sado maso moc neznala, ale jakousi představu o tom už měla. Sbalila si svoje věci, rozloučila se se svými psy a kouzlem si nechala udělat malý portét ohnivého prince.
Putovala přes sedmero hor a řek, až narazila na zámek, z kterého cítila síru už na míle daleko. "Teda, jestli ten princ takhle smrdí, tak to bych svému zahradníkovi nepřála... ale ne, to je určitě kouzlo, aby to odradilo lidi, co sem přijdou" pomyslela si, a přidala do kroku, ale jak se snažila přiblížit, zámek jako by se vzdaloval... a vzdaloval..
"Co je to?" pomyslela si, když k ní připutovala jakási víla. "Ahoj princezno Shuuchanko, já jsem dobrá víla Ayme, a budu ti po boku. S mými kouzly snadněji proklouzneš za svým princem"
Shuuchanka se pokusila vykouzlit zamilovaný úsměv, ale vyšlo z toho spíše něco jako perverzní škleb. "Vidím, že jsi zamilovaná... budiž ti láska je cestou, pojď" Ayme vzlétla, a Shuuchanka jí následovala. Tentokrát se zámek doopravdy přibližoval, ale po nějaké době těsně před zámkem Ayme padla vyčerpáním.
"Je ti něco?" ptala se starostlivě Shuuchanka, a Ayme jí ujistila, že to bude v pořádku, že se jen vyčerpala. Shuuchanka rozhodla, že než budou čelit Ultíkovi, že se na to pořádně nají a vyspí.
Jak řekla, tak se stalo. Svými střevíčky sice rozdupala několik jahod a borůvek kterých se měli najíst, ale když přišla na to co udělala, hned je začala sbírat, a pořádně se nasytila. Pak hned usnula, Ayme už dávno ležela u rozdělaného ohně. Shuuchanka se na chvíli ještě zahleděla na obrázek, a pak jí klesly víčka únavou.
Druhý den vstaly brzy ráno, byly teprve dvě hodiny odpoledne, a vydaly se dovnitř. Ayme jí varovala před každou pastí, a vždycky se jí jen tak tak vyhnuly. Až došly do ohromné komnaty, kde bylo mnoho nástěnek, a na každé bylo namalované srdce s jménem a přišpendlené přesně uprostřed špendlíkem. "Co to je?" vyděsila se Shuuchanka.
Ayme se zúžily oči hrůzou. "To je Ultíkova kletba... podívej, tady jsou samá holčičí jména" a ukazovala, různá jména, mnoho různých... a když se Shuuchanka jednoho dotkla, přebehnul jí mráz po zádech. Viděla tam jakousi dívku, jak sedí u studánky, a pláče.
"Co to je?" zeptala se znova Shuuchanka. "Nevim budeš se muset zeptat samotného Ultíka" odpověděla Ayme... a po chvíli se za nimi objevil, mocný Ultík, černokněžník. Shuuchanka i Ayme dostaly částečně strach a cosi je tížilo, když se na něj podívaly. Ale po chvíli se Ayme zašklebila a řekla "Nic lepšího neumíš?"
Ultík se mocně zasmál, ale skoro... jako kdyby to nebyl ani pozemský tvor. "Ty se opovažuješ se mi smát?" a zadíval se na Ayme probodávajícím pohledem. Ayme přemýšlela a drkla do Shuuchanky aby taky něco řekla. Ta polkla naprádzno a ukázala obrázek. "Chci... chci tohohle prince"
Ultík se zamyslel, a pak řekl "A to je všechno?" Shuuchanka přikývla. "Tak toho prince nedostaneš. Všechny dívky, co tu vidíš jejich jména na nástěnkách mě zklamaly, a tak jse přišel na to, že kluci jsou daleko lepší... a navíc, tenhle princ je něco extra, a je moje nejnovější hračka"
Shuuchanka ale viděla vidinu její zahradníka a prince, a tak se kurážně postavila a řekla "NE! Toho prince si odvedu, pokud máš nějaké podmínky, co pro to musím udělat, tak mi je hned řekni!"
Ultík se opět mocně zasmál "Tak ze všeho nejdřív chci novou hračku. Někoho stejně roztomilého, jako je on. Druhý úkol, bude sehnat mi nový bič, a nové kožené věci na svázání, moje se už trošku ošoupaly... a poslední úkol bude prostý, musíš si sehnat nového zahradníka, a to všechno do jednoho týdne, jinak ohnivý princ propadá mě!"
A pak se zasmál, protože mu to přišlo docela nemožné to do týdne sehnat. A navíc si řekl, že kdykoliv to může odmítnout, ať mu ukáže seberoztomilejšího prince. Nikdo nebude jako jeho ohnivý princ. Ayme do ní povzbudivě šťouchla, že spolu to zvládnou, a tak se vydaly na cestu. Dny začaly plynout docela rychle, a oni zatím měly nakoupeny jen bič a kožené věci.Jednoho dne, už celé skoro utrmácené došly do jedné vesnice. Před ně skočila jakási rozverná dívka, a hned se k nim přitočila. "Kampak jdete? Neměly by jste pro mě práci?" snažila se vetřít. Ayme si jí prohlédla a mrkla na Shuuchanku "Pokud umíš pracovat na zahradě... velké královské zahradě..." řekla Shuuchanka.
Dívka přikývla, zasmála se, a hned natahovala ruku "Jsem Kate Chibi, ale říkejte mi klidně Chibinka, práci na zahradě zastanu jedna dvě!" a bylo na ní vidět, že je ráda, že má práci. Očividně jí až tak moc nedůvěřovaly, ale novou společnost uvítaly. Postupně jí vyprávěly o ohnivém princi, Ultíkovi a jeho úkolech.
"Vím o jednom princi! Je přesně tak roztomilý, jak potřebujete, ale cesta není žádný med... projdeme přes vrch pokušení a ajajajaj.... vždycky tam zapadnu s nějakým hezkým bishíkem či bishinkou, a neumím se odtamtud tak snadno dostat... však uvidíte. Ale ten princ, co žije na druhém konci je tisíckrát lepší, než pokušení v lese... ani tak jsem to
nedokázala..." vyprávěla s nadšením Chibinka, a Ayme se Shuuchankou na sebe kývly.
"Tak dobrá, beru tě jako svoji zahradnici, pod podmínkou, že splníš co si slíbila... a to jsi tak hříšná, že to nevydržíš, takové pokušení?" ptala se Shuuchanka a podezíravě si jí prohlížela. Chibinka se očividně zatvářila rozpačitě a Ayme se rozesmála. "Ale... počkejte až to uvidíte! Takové pokušení, to jste ještě nezažily!"
Pak se Chibinka nervózně rozeběhla, a ukazovala jim cestu. Vrch měl být nedaleko podle jejích slov, když náhle se ze křoví objevil bishík, podle snů Chibinky. Ta zaúpěla a zakřičela "Běžte dál! To už trefíte, princ má támhle hrad... jen to musíte vydržet" a pak skočila po bishíkovi a skutálela se s ním někam, kde na ni nebylo vidět.
Pak ale i Shuuchanka uviděla bishíka svých snů... také zaúpěla, a pak po něm skočila. Ayme se jí snažila strhnout, ale šlo to těžko. Nakonec Ayme použila jedno ze svých kouzel, a společně ho obešly. Po nějaké době se už postavy podle jejich snů neobjevovaly, a stály před hradem.
"Už jsme tu..." zašeptala Shuuchanka a zhluboka se nadechla. Pak otevřela dveře, a uvítal je sluha. Všechno mu převyprávěly, a on je zavedl za princem. "Princ Jujky vás rád uvítá" řekl po cestě. "Jujky?" divila se Shuuchanka a Ayme jen pokrčila rameny.
Vešly do Jujkyho pokoje, ale místo Jujkyho tam byla nějaká hezká slečna. Ale když se pozorně zadívaly, zjistily, že to vůbec neni slečna, ale princ. "Vy... jste princ Jujky?" zeptala se Shuuchanka, a Jujky přikývnul. "Chcete se seznámit s mocným čarodějem?" ptala se dál, a on se jen usmál.
"Rád se seznámím" usmál se Jujky. "A nevadí vám... BDSM?" zeptala se Ayme, jen tak okrajově. "Co je to?" divil se Jujky. "No... to poznáte" ušklíbla se Shuuchanka, a začala Ultíka vychvalovat, jak je mocný a silný a bohatý...
Jujkymu se to zamlouvalo čím dál tím víc, a po hodině souhlasil. Vydali se přes vrch pokušení, a volali, jestli najdou někde Chibinku. Když sešli kopec, objevili že Chibinka sedí dole, a kouká někam do neznáma. "Tak co Chibinko? Jsi v pořádku? Pořád mi chceš dělat zahradnici?" zeptala se jí Shuuchanka, Chibinka se otočila a usmála. "A uprav se..."
dodala Shuuchanka ještě, a rukou jí smázla jasně rudou rtěnku z tváře.
Chibinka se zatvářila dotčeně, ale prohlédla si prince Jujkyho. "No? Neměla jsem pravdu? Ty šaty mu opradu sluší" Ayme se Shuuchankou přikývly, a Jujky se pokusil uchichtnout jako dívka, ale moc se mu to nepovedlo. Týden byl skoro u konce a zbýval poslední den. Celá parta se vydala k zámku mocného Utíka.
Došli, a Ultík jim vyšel vstříc. Prohlédnul si pořádně prince Jujkyho a řekl "Já chtěl ale prince a ne princeznu". Shuuchanka mu strhla korzet, a bylo vidět, že to je skutečně princ.
Jujky se trochu vztekal, ale nakonec se uklidnil, a opatrně si korzet opět navléknul. Ultík vypadal spokojeně. "Tak kde máte zahradníka?" zeptal se, a Chibinka přestoupila a uklonila se. "Dobrá... a teď to nejdůležitější, moje nové věci na BDSM" Všichni je vyndali a Ultík se spokojeně usmíval.
Ale pak se zarazil "Ale počkat? Kde je roubík?" a zatvářil se přísně. Všichni částečně zpanikařili ale pak přistoupila celá červená Chibinka a řekla "Asi... bude muset být z mých vlastních zásob... je jako nový" a podala mu jej.
Teď byl teprve Ultík spokojený, po chvíli přišel a přivedl ohnivého prince. Shuuchanka se k němu vrhla, a Ayme zamáčkla slzu, jak láska zvítězila. Chibinka se zatvářila otráveně, ale nechala to být. Věděla, že jí čeká práce jako zahradnice.
Opustili zámek Ultíka, a Ayme se divila, proč se Shuuchanka nedívá na ohnivého prince zamilovaně... "Děje se něco Shuuchanko? Proč už jste si nedali pusu?" ptala se Ayme. "Proč bychom měli? Splní mi můj sen, spolu s mým zahradníkem utvoří skvělý pár!" zaradovala se Shuuchanka, a Ayme nevěřila vlastním uším. V tu chvíli Chibinka ožila, a začala se
na zahradníka vyptávat , a pak si spolu se Shuuchankou ty dva vedle sebe představovala... Ohnivý princ, vypadaj docela stydlivě, ale chladně zároveň. Ale tušily, že spolu se zahradníkem budou skvělý pár.
Ayme se s nimi rozloučila, že musí jít pomoct někomu jinému, a že její dobrodružství zdaleka nekončí. Shuuchanka s Chibinkou a ohnivým princem se vydali na zámek. Cesta byla úmorná, ale ubíhala docela vesele.
Došly na zámek a hned ohnivého prince omyly, a nasadily mu roztomilé oblečení, a vůbec ho vyfěšákovali pro zahradníka s dlouhými červenými vlasy. Ohnivý princ byl s tím co po něm Shuuchanka chce obeznámen a souhlasil. Hned jak zahradníka uviděl, oči se mu rozzářily.
"Ty... jsi ten princeznin zahradník?" zeptal se ho, a zahradník přikývnul. Bylo na nich vidět, že je to láska na první pohled a Shuuchanka s Chibinkou se na sebe štastně podívaly. Ti dva k sobě perfektně seděli... splnil se Shuuchance sen, Chibinka dostala práci a od té doby už Shuuchanka není tak znuděná, a chodí ty dva z okna oslintávat.

Dodatek:
Ultík použil svoje nové nádobíčko, a Jujky se mu pouze podřídil... ze začátku měl Jujky strach, ale po nějaké době mu to přestalo vadit a zvyknul si... a dokud se nenajde další princezna, co zatouží po tom si Jujkyho odvést, bude s Ultíkem provozovat BDSM až do smrti ...

Perverzní pohádky, o čem jsou?

5. března 2008 v 12:52 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Tyhlety pohádky čas od času napíšu na chatu... obsazuju do nich lidi, co jsou zrovna přítomní a na místě vymýšlím příběh. Většinou je to plné překlepů, přeci jen pospíchám, a i když jsem na to už koukala, určitě se ještě něco najde... Možná ještě nějakou napíšu. Každopádně většinu bych označila od 15 let + :P Možná od 14... XD Dnešní mládež je skažená. XD

Pohádka o medvídku, co si cucal tlapku

3. března 2008 v 18:09 | KateChibi |  Povídky beze jména a krátké povídky/fanfikce
Byl jednou jeden malý medvídek, ještě stále bydlel u maminky, a měl jeden takový docela ošklivý zlozvyk. Neustále si totiž cucal svoji tlapku. Maminka se na něj nemohla dívat a neustále mu říkala. "Medvídku, necucej si tu tlapku. Vypadáš hloupě, a navíc je to velmi nespolečenské." Medvídek si vždycky něco pro sebe brumlal, a nakonec si stejně tlapku cucal. Nijak mu nevadilo, že se mu dokonce někteří ostatní menší medvědi smáli a ukazovali si na něj. Jeho kamarádi sice stáli při něm, ale kolikrát i od nich slyšel že vypadá směšně a měl by si svoji tlapku přestat ocucávat. Medvídek se ale jejich slovům ani trošku nevěnoval, jako kdyby mu to bylo úplně jedno. S tlapkou v tlamičce byl spokojený. Usínal s ní, občas i mluvil s plnou pusou. Když se cpal jídlem, tak bylo samozřejmé, že onou tlapkou putovalo jeho jídlo do jeho tlamičky.
Jednoho dne se potuloval po lese, a kráčel si majestátně po lesní pěšince po dvou nohou, aby mohl cucat svou tlapku. Potkal jednu svoji kamarádku, a ta na něj nevěřícně zírala. "Medvídku? Proč chodíš po dvou? Vždycky tě vidím tlapkat po třech." řekla mu. Medvídek se postavil na dvě tlapy, a zabručel na ni. Ta se ulekla a uskočila. Medvídek se hnal dál po cestě. Teď se kolíbal a něco si broukal.
Najednou dostal chuť zrovna na med a všimnul si poblíž velkého včelího hnízda, zalovil vevnitř, a vytáhnul slaďoučký med. Včeličky nebyly nikde v dohledu, posadil se pod strom, a mlaskal na celé kolo s každým soustem. Cítil jak se mu tlapka lepí čím dál tím více, ale to mu nijak nevadilo, pořád se cpal, funěl a mlaskal. Když dojedl skoro všechen med, tak si strčil packu pořádně do tlamy a celou jí olízal, jenže v tu chvíli se to stalo... tlapka mu zůstala k tlamičce přilepená. Vytřeštil očka, a stoupnul si. "Co se to děje?" pomyslel si, nemohl ani pořádně mluvit, tlapka mu nešla z tlamičky ven. Skoro se rozplakal, když k němu přilítla malá lesní vílka.
"Ahoj Medvídku, nejde ti tlapka ven, co? To máš z toho jak si začal chodit místo na čtyřech tlapkách, tak na dvou, a jak sis jí neustále cucal. Pozorovala tě velká víla a potrestala tě takhle... mě tě bylo líto, tak jsem sama od sebe vyletěla, že ti pomůžu, jsi rád?" zašvitořila. Medvídek se slzičkami v očích přikývnul. Víla pokračovala v monologu "Pokud mi slíbíš že odteď si už tu tlapku nebudeš tolik dávat do tlamičky, a že začneš chodit po čtyřech jako správný medvěd, tak tě dovedu ke kouzelnému jezírku hluboko v lese, a ty se v ní vykoupeš a hlavně smočíš zakletou tlapku, chceš vyjít hned?" zeptala se, a Medvídek zas jenom kývnul. Vílka se zasmála, a rozletěla se vpřed. Medvídek za ní pomalu ťapkal, a šel po třech. Bylo mu do pláče a říkal si, proč jenom ostatní neposlechl? A teď byl proklet.
Cesta nebyla nejlehčí, občas se prodíral křovím, které ho drápalo a docela ho to bolelo. Sem tam přespali někde, a on nemohl pořádně jíst. V bříšku mu kručelo, a bylo mu jasné, že si už tlapku cucat nebude, a pouze s ní bude jíst jako každý normální medvěd. Když putovali tři dny a tři noci, dorazili k onomu jezírku. "Tak Medvídku... jsme tu, jdi se vykoupat, a tlapka se ti odlepí" řekla vílka, a sedla si mu na záda. Medvídek po třech doběhnul k jezírku, a chvíli se v něm ráchal, když se voda dotkla i jeho tlapky, tak se skutečně sama odlepila. Medvídek hlasitě zabručel štěstím, a lehce drknul do víly hlavou.
"Děkuji ti vílko, už si tlapku cucat nebudu... jsem moc rád, že jsi mi pomohla" vílka se zasmála, a poté co se najedl, tak ho odvedla zpátky do míst lesa, kde už to znal. Od té doby pomáhal vílám zaseklým v křoví, a nikdo se mu už kvůli tlapce v tlamě nesmál, protože toho nechal. A proto nebuď tak hloupá, a přestaň si cumlat ty prsty, ať nedopadneš jako Medvídek. Dobrou noc. ^^

Pohádka o medvídku, co si cucal tlapku, o čem je?

3. března 2008 v 18:08 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Je to obyčejná pohádka jako každé jiné... no, ale každopádně jsem jí napsala sama, a pokud nemáte co dělat, klidně si jí přečtěte. Hmm... proč bych jí sem jinak dávala?XD A o čem je? ... viz název. :P
Stav: Dokončená, pokračování není potřeba... a ani nebude.