Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Únor 2008

Tak co dál?

24. února 2008 v 21:55 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Možná si někdo říká: "Hmm... dopsala Fénixe, co bude dál?". Já vám to povím. XD Rozepsala jsem jednu shonen-ai povídku... i když v té moc budoucnost nevidím (shonen-ai, vztah kluk x kluk) protože jsem se zasekla v jednom místě... Dál jedna yuri povídka (yuri, dívka x dívka, i postelové scény), ta v tuhle chvíli budoucnost docela i má... ale možná že se zaseknu, to se všechno uvidí. Sem tam sem asi hodím jednu z mých kratších co jsou jen tak... nic významného. Určitě se tu jednou za čas objeví nějaká ta básnička, s tím taky můžete počítat. Mám také rozdělané dvě fan-fikce, ale taky to nevidím růžově... Takže něco z toho co jsem tu vypsala určitě dopíšu. ^^ a objeví se tu zas něco významnějšího a delšího. Děkuji za čtení mých povídek, jsem ráda, když vím, že se přeci jen někomu líbí a taky děkuji všem co mi napsali komentáře. ^^
Tak zatím do další povídky či básničky, Kate Chibi. ^^

(zatim bez názvu *kapka*

13. února 2008 v 21:50 | KateChibi |  Koutek poezie
Zas mam blbě odstavce jako vždy... X.x tak prosím, moje nová básnička.
Jednoho deštivého rána
Oči jsem otevřela
Za mnou ozvala se rána
Tak hlasitá jak z děla.
Proč jen? Proč svět tak oplácí?
Co jsme mu udělali?
Vždyť my tu nejsme jen tak na práci…
Teď mi oči zaslzely
Venku vítr skučí…
Krev po mém těle se řine
Proč jen? Proč?
Nepříjemná myšlenka se mou hlavou žene
A tak tedy svět oplácí…
Jsme tu skutečně jen na práci…
Kdo ocení naši píli?
Kdo postojí nad námi chvíli?
Nikdo… nikdo…
Já to vím…
Nikdo… nikdo…
Pravdu neustojím…

Kapitola 6. Koenmovo rozhodnutí

12. února 2008 v 22:08 | KateChibi |  Vzlet Fénixe
A JE TO TADY!! Chibinka se konečně dokopala k napsání poslední kapitoly Vzletu Fénixe. ^^"" pokud jste se mnou vydrželi až doteď, sem vám moc vděčná, že jste na mě počkali. ^^ já vim... trvalo to dlouho, ale co Chibinka slíbí, to taky splní!XD a proto je to tu! :D Snad se bude líbit. :P
"Georgi! Okamžitě musím odejít! Když mě mohl otec kdysi vyhostit na dlouhou dobu, tak se výjimečně vyhostím sám. Na zemi si najdu nějaký dům, a budu tam, než všechno potřebné dám do pořádku" zahřměl Koenma, a George se před ním krčil. "Je to jasné?" zeptal se ještě a jeho podřízený jen přikývnul. Pak si Koenma sbalil nějaké věci a vydal se do Ningenkai.
Dole se rozhlédnul a došel do domu, který mu od té chvíle patřil. Dal si tam nějaké věci, a celou dobu byl ve své lidské, dospělé podobě. Pak rázně vykročil ke Kuramově domu, když si byl jistý že je už doma. Nakonec se rozhodnul, že tam jen tak vtrhne. Zničehonic se objevil v pokoji, kde ti dva spolu hráli šachy. "Neruším?" zeptal se.
"Ahoj, Koenmo" pozdravil ho Kurama a pak udělal konečný tah, a Megumi se roztomile rozčilovala, že jí zase porazil. Koenma se při pohledu na ni usmál.
"Koenma! To jsi ty s tím dudlíkem, že?" řekla Megumi a zasmála se. To opět Koenmu přinutilo k úsměvu, protože jí poprvé viděl se smát na vlastní oči. Ale pak si uvědomil co řekla a zčervenal.
"No… každopádně jsem říkal, že si pro ni dojdu. A ten čas právě nastal" a v duchu doufal, že není ještě pozdě.
"Ne… to… to nemůžeš, Koenmo" řekl Kurama a nevěřícně se na něj podíval.
"Ale Kuramo, já se určitě zase vrátím. Koenma nevypadá jako zlý chlapík, já se za tebou někdy stavím. Určitě mi prospěje poznat zas někoho jiného, neříkám že by mi tu s tebou nebylo hezky, ale chci na nějakou dobu jít s Koenmou" Ani jeden z nich nevěřil tomu, co teď řekla. Bylo to plné emocí a pěkně od srdce a navíc Kuramu mrzelo, že ho chce opustit. "Tak na týden a zas se vrátím, uvidíš" usmála se na Kuramu, aby ho rozveselila. Chtěla jenom poznat co je Koenma zač, protože už při první návštěvě ji docela zaujal.
"Vidíš, Kuramo. Chce jít se mnou" řekl vítězoslavně Koenma a chytil ji zlehka za ruku. "Megumi, sbal si nějaké věci a půjdeme, ano?"
"Ale Koenmo, nemáš práci?" zkoušel ještě Kurama, chtěl, aby u něj za každou cenu Megumi zůstala. Oba dva se probodávali pohledem. Megumi se na ně nechápavě dívala, ale pak odběhla vedle do pokoje pro věci. Zaslechla jenom jak se ti dva o něčem hádají a zvyšují na sebe hlasy. Moc se jí to nelíbilo ale s tím už nic nenadělala, řekla si, že to určitě časem ti dva dořeší a nebudou už na sebe křičet. Když se vrátila s kufříkem a milým úsměvem, oba ztichli a užasle se na ni podívali.
"Tak si jí teda odveď, ale až bude chtít zpátky, tak mi jí zas přivedeš. To jí nemůžeš udělat" řekl Kurama a dál se na Koenmu zle díval. Koenma mu pohledy oplácel a pak chytil Megumi znovu za ruku a v mžiku byli pryč.
Kurama dopadnul na postel a trochu si v duchu nadával. Takhle se hádat se samotným Koenmou, zadělal si na další problém. Ale nemohl si pomoct, přišlo mu to absurdní, vždyť se Megumi u něj měla dobře. Tak proč ji chce odvést? A proč Megumi souhlasila, že s ním půjde? Kurama si myslel totiž, že ho začíná mít ráda, nejen jako kamaráda s kterým bydlí. Pak zavřel oči a vzpomínal na to, jak mu vždycky dává pusu, když dojde domů, jak se na něj usmívá, a chvilky, kdy se tupě dívá před sebe a je jí do pláče, protože ji její vzpomínky pronásledují.
Koenma Megumi odvedl do toho svého domku, a ta si ho chvíli prohlížela. Pak pustil její ruku. "Páni, je to tu velké" řekla překvapeně. Koenma se usmál. Megumi se rozeběhla po domě a zkoumala kde co má. V tu chvíli se Koenma cítil opravdu skvěle, byl moc rád, že jí má konečně u sebe a byla mnohem lepší než když ji jenom pozoroval. Na to jak se Kurama díval na Megumi a jak na sebe křičeli už zapomněl. Možná to bylo něčím v Megumi že právě pozapomněl.
Potom se spolu posadili do velké a prosvětlené místnosti, a Koenma ji chvíli mlčky pozoroval. Megumi se neustále rozhlížela, takový dům snad ještě nikdy neviděla. Nemohl ji stále poznat, tu starou smutnou Megumi bez kousku emocí, teď jich byla skoro plná a proudily všude okolo. Kdyby byly hmotné, tak ho snad srazí k zemi. Koenma byl v sedmém nebi, a po několika dnech mu bylo jasné, že to není jenom nějaká sympatie… tušil že se skutečně zamiloval, ale nevěděl jak teď z toho ven. Na Kuramu žárlil, to si teď uvědomoval.
I oni spolu prožili krásné chvilky které měly být něčím narušeny… nastal onen osudný den, byl prosluněný a Koenma se s Megumi bavil jako vždycky. Ať už spolu hráli nějakou hru, nebo si jen tak povídali či se dívali na televizi. Koenma byl skoro jako obyčejný člověk, ale nepřemýšlel co by se mohlo stát dál. Zrovna seděli na zahradě toho velkého domu a právě si jen tak povídali. Koenma řekl něco čím ji chtěl poškádlit a přiletěl na něj polštář, oba se srdečně zasmáli. A najednou stál na zahradě Kurama.
"Koenmo! Jsem tu, budeš se muset za chvíli vrátit, mluvil jsem s tvým otcem…" řekl, když k nim s klidem došel.
"Ale… já měl volno ještě několik dní! Co ty se mi do toho pleteš?" vyjel na něj Koenma.
"To je moje věc, teď se zas o Megumi postarám, nemusíš mít strach, určitě si viděl, že u mě jí bylo celkem dobře" a zpražil Koenmu pohledem. Oba na sebe chvíli civěli, a nenávistně pozorovali jeden druhého.
"Já si to líbit nenechám!" vykřiknul Koenma, a přichystal se k útoku, což Kuramu překvapilo. On? Bojovat? To snad ne…
Chvíli se ti dva proháněli po zahradě, a Kurama měl značně na vrch. Megumi všechno pozorovala s hrůzou v očích… ale byla zticha jak pěna. Když se Kurama přestal bránit a jen tak uhýbat, rozčílil se, že toho Koenma ještě stále nenechal, když ví, že proti němu němá šanci. Co tím sleduje? Tohle nemůže přeci vyhrát! Kurama vyndal bič, a to byl poslední impulz pro Megumi. Vyběhla proti němu a zakřičela "NECHTE TOHO!!!" a jen tak tak si udělala silové pole, které jí ochránilo před Kuramovým bičem. Dopadla na kolena se slzami v očích. "Proč?... proč si všichni neustále ubližují?" ptala se, a dala se do tichého pláče. Kurama s Koenmou se skutečně zarazili, a došli k ní.
"Megumi… omlouvám se, bylo to skutečně pošetilé… neměl jsem zaútočit, když jsem věděl že Koenma nemá šanci" řekl potichu Kurama a za to si zasloužil další zlý pohled.
"Megumi, teď to rozhodneš ty" řekl zas Koenma "řekni… s kým chceš být, protože já…" a v tom ho Kurama umlčel.
"Ne, neposlouchej Megumi, to já…" a tentokrát to byl Koenma kdo ho umlčel. A pak se oba nadechli a najednou řekli "protože já tě miluji." A bylo ticho… tak hrobové ticho, a Megumi byla tak zaražená, že nevěděla co dělat.
"Tak s kým chceš být, teď… když to víš?" pokračoval Koenma. Když se Megumi zase narovnala, tak se usmála, a vroucně políbila Kuramu… Koenma byl jak opařený, a cítil porážku. Jenže v tu chvíli se pověsila na něj a dostal úplně stejný polibek.
"Já vás miluji oba, můžeme žít všichni tři pohromadě, ne?" usmála se, a chytla oba za ruku. Ani jeden v tu chvíli nevěděl jak reagovat.
"Megumi je prostě jedinečná…" řekl potichu Kurama a usmál se na Koenmu, Koenma tiše přikývnul. Odteď mohli Meguminu duši léčit společně… přejme jim mnoho štěstí. ^^