Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 5. Střípky vzpomínek

19. listopadu 2007 v 21:39 | KateChibi |  Vzlet Fénixe
Megumi večer ležela na posteli a dívala se do stropu. Nechtěla si už číst, a cítila, že se jí do očí hrnou slzy i když její výraz v tváři se nezměnil. Po chvíli jí skutečně skápla slza. Okamžitě jí její ruka vystřelila, aby se podívala co je to. Pak se schoulila a představovala si jak se na ní Kurama usmívá. Zavřela oči a objevila se jí tvář Koenmy. Také se usmíval, a Megumi byla docela zmatená. Když je teď u Kuramy, proč se jí vybavil on? Viděla ho přeci jen jednou v životě! Oči zas otevřela a šla se podívat, jak Kurama spí. Vypadal opravdu roztomile, tak by to v tu chvíli popsala i Megumi. Pak se opřela o stěnu, a v hlavě jí zamžikaly vzpomínky, byla asi jedna hodina ráno. Schoulila se k zemi, a objímala si kolena. Zírala před sebe…
Megumi se viděla jako malou holčičku, jak běhá okolo svého pravého tatínka. "Tati! Tati! Jdeme si ještě hrát?" ptala se ho, když se zastavila a zatahala ho za košili.
"Ale samozřejmě, pojď Megu-chan" pak jí tatínek chytil za ruku a spolu se rozeběhli mezi alej plnou sakur. Pak se ho Megumi pustila a hrabala se v spadaných lístkách.
"Tati! Tady je krááásně!" radovala se Megumi a lehla si na zem.
"Pojď Megumi, podívej se támhle" řekl jí tatínek a ona zas vstala. Dívala se s ním a na řece se plavil pták.
"Ten je nádherný, tati!" zajíkala se Megumi a chtěla se za ním rozeběhnout.
"Pozor, ať ho nevyplašíš" varoval jí tatínek a Megumi kývla, že k němu už blíž nepůjde. Pak si spolu ještě dlouho hráli, než šli domů.
"Tati mám tě ráda!" slyšela ve svých vzpomínkách ještě jak říká.
Chvíli ze z toho vzpamatovávala, nikdy dřív se jí takovéhle hezké vzpomínky nevracely, ani nevěděla, že je někdy měla. Schoulila se ještě víc, a cítila jak jí tečou slzy. Tentokrát nepřetržitě, až začala vzlykat, ale zatím jen potichu.
"Ami-chan? Půjdeme dnes spolu k nám? Řekneš zas mamince?" ptala se Megumi kamarádky ze školky.
"Tak jo, Megumi. Chci si s tebou ještě potom hrát" byla její odpověď a obě dívky si kreslily. Smály se spolu a ukazovaly si svoje obrázky.
Megumi byla v tu chvíli moc šťastná, tak šťastná, jak už dlouho ne. Pak chvíli nepřemýšlela. A před jejíma očima se objevily obrazy hrůzy. Všechny hrůzné okamžiky, fyzické tresty od jejího otce a pak na chvíli přestala brečet úplně. Tupě zírala do prázdna, a postupně se jí promítaly i ty horší okamžiky než před chvílí, ale to už nevydržela, a lehla si k zemi v slzách a za velmi hlasitého vzlykání se prostě zhroutila, okolo ní mocně zářila duchovní energie.
V tu chvíli to probralo Kuramu, jak pláč, tak světlo. "Megumi? Co se děje?" chtěl hned vědět. Ale místo odpovědi se ozýval jen pláč. Došel až k ní a zvednul ji ze země. Ani se na nic neptal, a objal ji. Megumi se mu schoulila do náručí a ještě dlouho brečela. Kurama jí něžně hladil po vlasech a byl zticha. Na jednu stranu byl rád, že se v ní probraly emoce, ale na druhou stranu nechtěl aby trpěla. "Kdybych ti tak dokázal na to vymazat vzpomínky" řekl potichu.
Když Megumi pláč přešel, tak se dál choulila u Kuramy a dívala se do prázdna. "Kuramo… je to krásný pocit" zašeptala, a Kurama byl rád, že je tma, protože se začervenal. Nakonec usnula. Kurama ji vzal, a odnesl do postele, v tu chvíli její energie přestala zářit. Pak jí přikryl a usmál se, ještě jí zlehka pohladil po tváři a odešel tam kde spal. Musel se vyspat do práce.
Ráno se probral v sedm hodin ráno a šel se podívat co dělá Megumi. To co viděl ho doslova vyděsilo, celý pokoj byl porostlý různými rostlinami, a některé nebyly ani z Ningenkai. Věděl, že má duchovní síly, ale že podobné těm jeho, to už nevěděl. Ale zajímavé bylo, že Megumi pořád spala. Vždyť minulý den už byla vzhůru. Stoupnul si do ohniska květin, a všechny je odvolal. Jenže když to udělal, tak Megumi vzbudil.
"Co se děje, Kuramo? Měla jsem takový… divný sen. Viděla jsem tě v něm, jak vyvoláváš květiny a když jsem to zkusila taky, tak se mi to i povedlo" řekla rozespale a protřela si oči.
"No, on to asi nebyl úplně sen. Květiny vyvolávat umím a ty jsi s nimi pokryla celý pokoj, musel jsem je zas nechat zmizet" pak ukázal na zem pokrytou různými semínky a začal je sbírat. Megumi se chvíli nechápavě dívala, a pak vzala jedno semínko do ruky. Soustředila se, a na ruce jí ihned vyrostla květina.
"Máš pravdu, skutečně mi to jde" řekla udiveně.
"To jsem zvědavý, jestli mi udělá do domu díru až v jejím snu bude Yusuke" pomyslel si Kurama a při té představě se otřásl.
"Děje se něco?" zeptala se ho, ale Kurama jen zakroutil hlavou.
"Budu muset jít do práce. Támhle jsem ti vyndal knížku, jestli chceš, tak si ji přečti" řekl, pak se otočil a vyšel ven.
Megumi se chvíli probírala a pak se rozhodla že bude ještě chvíli jen tak ležet v posteli. Normálně byla na nohou hned, ale dnes si pomyslela že je hezký den a není třeba nikam pospíchat a už vůbec nemusí být v pozoru. Tady u Kuramy se jí nemůže nic stát. Když už měla dost ležení v posteli, tak se šla podívat na tu knížku co jí tam Kurama nechal. Chvíli ji četla, a neustále přemýšlela co to mělo znamenat včera a na pocit který cítila, když jí Kurama objímal. Pak knížku odložila a šla se na sebe podívat do zrcadla. Moc se sobě rozespalá nelíbila, a zamířila do koupelny. Naštěstí tam nezpůsobila potopu a v klidu se umyla a dokonce učesala. Když se na sebe podívala do zrcadla i po tom, už se sobě líbila. Další její pohled byl na její nehty, byly ošklivé a polámané, ale po dlouhé koupeli čisté. Našla pilník, a nehty si trochu upravila a vůbec celý den se věnovala tomu, aby vypadala krásně. Když byla se sebou docela spokojená, tak se šla najíst. Tentokrát už u připraveného jídla neměla lísteček, ale i tak jí to udělalo radost.
Kurama byl doma už asi ve dvě odpoledne a hned ve dveřích řekl jako včera "Megumi, už jsem tady!" jenže to co se stalo potom, opravdu nečekal. Odněkud vyběhla Megumi a vrhla se mu okolo krku až se zapotácel.
"Vítej doma, Kuramo!" řekla a z jejího hlasu byla znát radost. Opravdu jí tam slyšel a dost zřetelně.
"M… Megumi, ty jsi mě překvapila" odpověděl jí celkem rozpačitě, a pak se na ní zadíval. Megumi se usmívala a vrazila mu pusu a dál se k němu lísala, to už vůbec nečekal. Jen rozpačitě stál na prahu a objímal ji. Pak zavřel a strávili zbytek dne spolu. Megumi chvílemi byla stále stejná jako když ji poznal, ale po většinu času se alespoň trochu usmívala anebo něco zaujatě vyprávěla, co se dočetla v knížce.
Když to takhle běželo už čtrnáct dní, Megumi byla čím dál šťastnější a veselejší, a Koenma to pozoroval, nemohl to už ani vydržet a jednoho dne se rozhodl že zakročí…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama