Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 4. Počátek proměny

8. listopadu 2007 v 17:46 | KateChibi |  Vzlet Fénixe
No dobře... nebyl moc čas, co se dá dělat. Ale tady je další část. ^^" nechť se líbí.XD
Došli až k domu Keiko. Kurama zazvonil, a nemýlil se, už byla doma. "Keiko, to jsem já, Kurama. Mám na tebe jednu prosbu" řekl, když vykoukla z okna. Keiko hned seběhla a dívala se na Megumi.
"Ahoj, tebe ještě neznám" usmívala se.
"Jsem Megumi Kusoraki. Bydlím teď s Kuramou" řekla klidně Megumi. Keiko celá zčervenala a vyjekla. "Co se děje?" nechápala Megumi. Kurama byl také trochu rudý.
"Ale nic Megumi…" povzdechnul si Kurama a pak se podíval na Keiko. "Keiko, rád bych tě požádal, jestli máš nějaké oblečení co už nenosíš, nebo tak… Megumi nic nemá, a jak vidíš, tohle je jí poněkud větší" Keiko se usmála, a zavedla je dovnitř. Mezitím jí Kurama o Megumi trochu vyprávěl, hlavně to nejzákladnější. Keiko pobíhala po bytě a po svých skříních a kupila oblečení co už nenosí. Byla jen o málo větší než Megumi, takže jí všechno bylo akorát. Megumi bylo očividně jedno co si vezme na sebe, takže Kurama vzal k sobě všechno, s Keiko to probrali co je pěkné a ještě se dá nosit, dali to do větší tašky a odnesli.
"No? Teď jdeme nakupovat? Nebo se na to vykašleme?" zeptala se Megumi když vyšli ven.
"Původně jsem chtěl jít s tebou nakupovat… ale podívej se, co ti toho Keiko dala"
"No, ale musíme. Nemám žádné spodní prádlo" řekla poněkud nevzrušeně, ale přeci jenom se alespoň v těchto věcech začínala být poněkud normálnější a v duchu se chtěla chovat jako normální lidé a vzpomínala co dělala když nebydlela ještě v tom hrozném domě.
Kurama trochu zčervenal. "No… to je pravda. Zvládneš to?" pak mu došlo, že povídal nesmysly když byl v rozpacích a dodal "Vlastně… ty tam netrefíš. Dáme to domů a půjdeme nakoupit, ano?" Megumi přikývla. Cesta domů netrvala tak dlouho, a jenom odložili tašky. Pak se Kurama poněkud rozpačitě otočil při myšlence co to vlastně jdou nakoupit. Zahrabal pro nějaké peníze a vydali se na cestu.
"Tak… ale měla bys tam jít možná sama" řekl jí před obchodem. Megumi se na něj nechápavě podívala. Proč s ní nechce jít dovnitř, a proč je tak rozpačitý?
"Já si myslím, že by jsi měl jít se mnou, ne? Nehodlám se s těma lidma bavit" řekla nakonec. Chvíli si dodával odvahy, ale nakonec se přeci jen vydal do obchodu s ní. Držel se u ní blízko, aby všem bylo jasno, že je tam s ní a nedělá tam nic co by neměl. Megumi chvíli přecházela po obchodě a nevěděla jaké spodní prádlo by si měla koupit. Vytáhla jedno hezké krajkované a ukazovala ho Kuramovi. "Tohle je dobré?" ptala se ho. Chtěla jenom vědět co si myslí, ale on to jako už delší dobu chápal trošku jinak… už poněkolikáté se kvůli ní necítil moc jistě a bylo to navrch docela znát.
"No… hlavně si něco vyber" řekl když se raději díval jinam. Megumi pokrčila rameny a vzala je i s krajkovanou podprsenkou. Pak vzala ještě nějaké obyčejné kalhotky, a Kurama jí pobídnul, že si může vzít ještě něco. Postupně plnila košík, když znuděně chodila po krámku. Patnáct kalhotek, dvě podprsenky a k tomu hodně ponožek, slušný nákup. Kurama jí popostrkával ať si to jde zaplatit sama, ale nakonec musel zase on. Konečně měli nakoupeno a oba si oddychli. Megumi proto, že se mezi lidmi necítila zrovna dobře. Její pocity začaly postupně proudit, i když to stále nebylo vidět, a vnímala, že ostatní jsou v tomhle jiní a ona jediná je mezi nimi jako zombík. Po nějaké době to přestala řešit a přidala do kroku aby zas šla vedle Kuramy.
Už byli doma a tentokrát se Megumi vrhla na oblečení. Kurama se pousmál, i když se její výraz v tváři nezměnil, určitě z toho všeho musela mít radost. Alespoň to si myslel. Popadla to krajkované spodní prádlo a už si ho chtěla obléknout, když jí napadlo, že se asi nesluší, aby se tu převlékala. Vzala si tedy hromádku oblečení do vedlejšího pokoje a Kurama se usmíval, když to viděl, že v tomhle se už alespoň poučila. Pak si vzal knížku a pohodlně se posadil do křesla.
Megumi se začala prohrabovat oblečením od Keiko. Byla zvyklá nosit jen svoje ošoupané kalhoty a mezi tím tam bylo tolik sukní! Nebyla na ně zvyklá, ale zalíbily se jí. Pak pocítila radost z toho, že má tolik krásného oblečení. Její oči nabyly trošku lesku, který ale hned zanikl. Vyzkoušela si toho několik a nakonec se jí nejvíce zamlouvala dlouhá elegantní sukně a bílá košile. Pak přišla vedle a dívala se chvíli jak si Kurama čte. Nevěděla co by teď měla říct, nebo udělat. "Kuramo?" zeptala se.
"No? Co potřebuješ?" divil se, a zvednul hlavu od knížky. Zůstal chvíli zírat, moc jí to slušelo.
"Chtěla bych si rozvzpomenout na to, jak se čte. Je to dlouho co sem něco četla" Kurama se na ní usmál.
"No, to je skvělý nápad. Třeba to pořád umíš ani nevíš jak" Megumi chvíli váhala, ale pak jí Kurama naznačil, aby šla k němu. Přesunuli se na gauč, a na stole jí rozevřel jednu knížku s většími písmeny. "Tak, které písmeno neznáš?" zeptal se a Megumi text chvíli pozorovala. Některé písmena si skutečně nepamatovala. (Poznámka autorky: Beru to jako kdyby to byla čeština ^^"" japonsky by se asi jen tak číst nenaučila…) postupně mu je ukázala, a za chvíli už úspěšně slabikovala. Přeci jen to tak úplně nezapomněla. Kurama se na ní díval a cítil, že mu není tak docela lhostejná. Chtěl její zraněnou duši znovu dát dohromady a vyléčit ji. Teď už u ní seděl docela blízko a sledoval jí. Chvílemi přestával vnímat jak čte a jestli to čte dobře.
"Kuramo? Tohle mi nedává smysl" řekla Megumi a tím ho probrala z jeho zamyšlení… pokud se to tak dá nazvat. Znovu se zkusil soustředit a podíval se co nemůže přečíst. Pak jí poradil a ona se dala dál do hlasitého čtení. Cítil, že by jí chtěl upravit vlasy a dát ruku okolo pasu, ale věděl že to není dobrý nápad. Muselo mu stačit, že sedí vedle něj. Začal opět vnímat její čtení, nevedla si špatně.
"No, už můžeš číst i těžší texty a lepší knížky" řekl jí. "O čem by sis chtěla přečíst? Nějaký román? Klasiku? Scifi nebo fantasy?" chvíli běhal po bytě, a nakonec jí přeci jen vybral. Fantasy román.
Zbytek večera si oba četli. Megumi sem tam došla za Kuramou, aby jí pomohl něco přečíst, nějaké delší slovo a podobně, zatímco on ze svojí knížky moc neměl. Pořád přemýšlel o tom, jak vyléčit její duši a přiznal si, že se do ní postupně zamilovává. Snažil se na ni moc nedívat, ale nad tou knihou vypadala celkem zajímavě. Bylo na ní vidět, že je zamyšlená.
V asi osm hodin večer se najednou v pokoji zjevil Koenma v jeho lidské podobě.
"Koenmo? Co tady děláš?" podivil se Kurama a odložil svoji knihu.
"Koenma? Kdo je to?" ptala se bez výrazu Megumi a nezvedala hlavu od knížky.
"Dobrý večer, Kusoraki Megumi" pozdravil ji Koenma a když slyšela cizí hlas, zvedla hlavu aby se podívala kdo jí to pozdravil.
"Ahoj, Koenmo" řekla bez výrazu. Koenma se na ni cituplně podíval. Věděl co si prožila, v tu chvíli chtěl hned k ní jít a obejmou ji. Když ji viděl v takhle dobré formě, převlečenou, umytou a ostříhanou, přišla mu ještě krásnější a byl si jistý, že ta co před ním je, je dívka kterou miluje. Ale nemohl si to tak docela dovolit, protože jeho práce ho plně zaměstnávala. Pak se podíval na Kuramu a přemýšlel co se za ten den asi stalo. Představil si Kuramu coby ďábla jak nutí Megumi aby se s ním šla vykoupat, ale pak myšlenku na to rychle odehnal.
"Rád bych si Megumi odvedl, ale zatím nemůžu. Doufám že se o ni budeš hezky starat než jí odvedu s sebou"
"S tebou?!" nechápal Kurama "Vždyť není mrtvá, ne?"
"To samozřejmě není, ale rád bych jí nabídnul u sebe útočiště. Proto to říkám" odpověděl Koenma a probodnul Kuramu pohledem. Kurama nechápal proč se na něj tak Koenma dívá. "No, vidím že je všechno v pořádku. Megumi se u tebe asi bude mít docela dobře. Do práce jí neposílej, pokud budeš něco pro ni potřebovat, zajistím ti to celkem rychle" pak si už Kurama stranou vyslechnul jak pěkně se o ni má starat, a tak. Koenma mu toho řekl celkem dost, ale nevěděl proč mu to říká, protože tak by se stejně zachoval. Pak s těžkým srdcem Koenma konečně odcházel. Kurama vešel zpátky do pokoje kde byla Megumi.
"Proč měl dudlík?" divila se.
"Proč? … no je to… není to tak docela dudlík" řekl Kurama. Tušil že by ho před ní neměl shazovat.
"A co je to?"
"No… já ani sám nevím, ale už jsem ho viděl to jednou použít. Je to zároveň i obranná zbraň" Megumi si to chvíli srovnávala v hlavě a pak začala znovu číst. Kurama si povzdechnul a sklesle si sednul zpátky na křeslo. Proč se tu objevil? A proč si jí chce odvést?
Druhý den Kurama odešel brzy do práce. Megumi nebyla zvyklá toho hodně naspat, takže když se budil, ona už byla vzhůru a četla si tu knihu co jí půjčil.
"Dobré ráno, Megumi. Proč nespíš?" řekl jí, když vešel do jejího pokoje. Chtěl vědět proč má rozsvíceno.
"Spát? To se musí? Já skoro nikdy nespím" odpověděla bezvýrazně a otočila stránku.
"Vážně? A nejsi ani trošku unavená?" divil se Kurama. Megumi zakroutila hlavou že není. Pak jí řekl, že takhle bude každý den, kromě dvou dnů v týdnu odcházet. Tentokrát Megumi zakývala, jako že rozuměla.
"Ještě než půjdeš, máš ještě jinou podobnou knihu?" zeptala se, a Kurama jí za chvíli přinesl dvě. Nepoděkovala ale zvláštně se na něj podívala. Možná se jí trošku na chvilku rozmlžil pohled, jako už jednou, ale byl to takový zlomek, že by si toho obyčejný člověk nevšiml.
Koenma razítkoval spoustu papírů, měl pořád hodně práce, ale pořád přemýšlel jak se z toho vykroutit aby na chvíli mohl za Megumi. Moc ho toho nenapadalo, a nakonec neodolal a pustil si pásku, co Megumi dělá. Vypadala skutečně skvěle, když už nebyla v tom hrozném domě a začala mít touhu trochu žít. Seděla na posteli a četla si. Knížku kterou měla, byla velmi zamilovaná a i smutná, ale Megumi se ani nehnula. Jen tam tak seděla a četla si… byl to docela smutný pohled, vidět, jak s ní tak dojemná knížka ani nehne. Pak to zas vypnul a věnoval se práci.
Megumi knížka očividně dost zajímala. Chvílemi se zastavila, zavřela oči a očividně si celou scénu představovala. Knížka měla dost detailně popsané pocity postav. Megumi se snažila se pokaždé rozvzpomenout, kdy se takový pocit dá zažít, ale knížka jí to dostatečně popsala. Když jí dočetla, dostala hlad. Bylo asi už půl desáté, a tak se podívala do kuchyně. Našla tam na talířku jídlo přebalené fólií, aby to neoschlo. Udiveně se na to podívala našla tam lísteček. "Megumi, to je pro tebe. Musíš něco sníst, takže až se vrátím ať je to snědené, Shuichi ^^ v" Megumi ucítila hřejivý pocit u srdce, přesně takový jaký byl popsaný v knížce. Sedla si k jídlu a všechno snědla a docela se přecpala. Pak seděla chvíli v kuchyni a zírala na prázdný talíř. "Proč se o mě tak stará? Přečtu si tu druhou knížku… doufám, že si přečtu tolik zajímavých a hezkých věcí co sem nikdy nepoznala jako v té ze včera a té z rána" pomyslela si a pak vstala. Celou dobu než se Kurama vrátil si četla a skutečně jí to bavilo.
"Jsem doma! Jsi tu někde, Megumi?" ozvalo se chvíli poté co šramotily klíče v zámku. Kurama se vrátil, a Megumi se k němu doplouhala. Chvíli si ho prohlížela a ucítila, že se uvnitř chvěje. Neuměla ten pocit popsat. Dopomohla jí knížka znovu vnímat pocity?
"Vítej" odpověděla mu potichu "všechno co jsi mi tu přichystal jsem snědla"
"Vážně? No to je skvělé!" radoval se Kurama, byl rád, že alespoň něco snědla. Ovšem už nevěděl že to bylo proto, aby mu udělala radost, a že díky knížkám znovu její duše začíná být schopná citu, po tak krátké době. Kurama jí také pozoroval a přišlo mu, že se muselo něco změnit, usmál se na ni. Celý den proběhnul celkem obyčejně, jen večer…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :)) :)) | 18. listopadu 2007 v 20:48 | Reagovat

daaalsiii diel!..ryychloo..plsss....ciim skoor tiim lepsieeee:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama