Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Listopad 2007

Magus a skřeti

25. listopadu 2007 v 0:02 | KateChibi |  Magusovy příhody
Jednoho dne Magus sáhnul do kapsy a zjistil, že je opět skoro prázdná a že mu peníze zbudou tak na tři dny. Nemohl si dovolit limonádu, bylo mu jasné, že se nedá dělat nic jiného, než si najít práci a krást rozhodně nechtěl. Byl mág a to se přeci na mága nesluší. Dnešního dne měl výjimečně štěstí, nikdo ho nehnal koštětem a dokonce na něj ani neposlal psa.
Po chvíli bloumání po vesnici vešel do zdejší hospody a hned se zeptal na práci hospodského. "Měl by jste pro mě nějakou práci? Jsem mág."
Hospodský na něj chvíli nevěřícně zíral a pak řekl: "Pokud jsi mág… tak určitě zvládneš vymlátit skřety za vesnicí. Usídlili se v lese a nechtějí se hnout, a dokonce ohrožují lidi" Magus přikývnul, a jako důkaz že je pobil měl přinést medajlon, který hospodskému ukradli.Magus přikývnul, a chvíli smlouval cenu. Hospodský byl hodně lakomý a nic mu nechtěl dát, a tak po opravdu dlouhé debatě konečně dospěli k rozumné ceně.
Vydal se tedy za vesnici a na skřetí doupě narazil celkem rychle. Nebylo nijak extra ukryté ani hlídané, a hned si pospíšil dovnitř a přemýšlel jaké kouzlo to použije. Napadla ho obyčejná ohnivá koule, ta by na hloupé skřety mohla zapůsobit a přinejmenším je vyhnat. Vyšel opatrně do jeskyně a dával pozor, aby se mu nic nestalo, kouzlo si už připravil a vyslal… Ozval se zvuk výbuchu, a Magus okamžitě zjistil co se stalo… samotné kouzlo mu vybuchlo do obličeje. Tiše zaklel, a oslepený se pokusil přenést se do města. Tohle kouzlo použil snad milionkrát, takže se mu lehce povedlo. Objevil se na kraji vesnice a dotápal ke studně, už trochu viděl. Omyl si obličej, a pomohlo mu to úplně. Tohle kouzlo už několikrát popletl a už znal co na to pomáhá. Vzpomněl si jak se mu to stalo poprvé ještě ve škole, a učitel mu poradil, že stačí omýt vodou, protože kouzlo nevyšlo. Kdyby se povedlo, už by neměl důvod si omývat obličej… a zároveň by ho to nesežehnulo. Sednul si tedy na studnu a zíral před sebe… přemýšlel co by mohl použít a co nesplete. Tentokrát si to opravdu rozmýšlel, a byl rád, že zareagoval tak rychle, nebo by ho skřeti rozsekali. Jediné co vymyslel, byla neviditelnost, a pak chtěl mezi ně zasít svár a neshody třeba obyčejným kamenem. Spokojeně seskočil ze studny a vyšel zpátky do míst, kde sídlí skřeti.
Zkoumal terén a rozvzpomínal si na jiná kouzla, kdyby se zas něco zvrtlo. Radši už tam na sebe spustil kouzlo neviditelnosti a pak se vplížil do doupěte. Nebylo to nic těžkého, a sám pro sebe se v duchu usmíval. Potichu našlapoval a cítil srdce až v krku… pokud se jeho kouzlo prolomí, bude v pěkné kaši. Došel až k jednomu skřetovi a popadl kámen, co mu přišel pod ruku, a hodil ho na nejbližšího skřeta.
"Hej co to děláš?" zakřičel skřet na jiného. V tu chvíli se Magus málem prozradil, protože se lekl, že je viděn. Ale překonal to, když zjistil, že ten křik není na něj.
"Já? Nic jsem neudělal…" odpověděl mu druhý skřet.
"To jsi udělal! Trefil jsi mě kamenem!" zaječel první a onen kámen vzal a mrsknul s ním po něm. Druhý skřet se na chvíli skácel k zemi a pak se otřepal a vstal na něj už s mečem. Chvíli se řezali, a vletěl mezi ně jiný skřet.
"Co to tady děláte?" vykřikl rozhořčeně, ale protože byl skutečně natvrdlý, tak vstoupil zrovna do rány a byl rozseknutý napůl.
"Co jste to udělali šéfovi?" ozvali se dva skřeti, kteří ještě poté přišli.
"Nic, byl hloupej, vletěl mi do rány!" vykřikl první skřet. Pak se dali do rvačky a šlo skutečně o život… I malý kamínek dokáže strhnout lavinu… nakonec zůstal jeden, a tvářil se vítězoslavně.
"A mám tě!" vykřiknul Magus, a seslal na něj blesk, který se mu povedl vykouzlit, až se sám divil. Ale předtím než to udělal, tak si to kouzlo v hlavě několikrát zopakoval. Blesk projel skřetem, a on zůstal na místě mrtvý. Magus se ušklíbnul, že se mu zas něco povedlo. Dal se do prohledávání doupěte a protože se ještě trochu bál, radši zůstal neviditelný. Bylo mu sice řečeno, že jsou tu čtyři skřeti, ale jeden nikdy neví…že? Když byl přesvědčený, že tu nikdo jiný není, hned se vrhnul na jejich poklady. Prohledal jejich smradlavá mrtvá těla a sesypal do měšců zlato, které u nich našel. Dohromady měl měšec a půl plný zlata. Byl spokojený. Našel dokonce i medajlon a některé jiné poklady, které si schoval. Moudře je ukryl, že si pro ně dojde až půjde z hospody.
Rychle se vrátil k hostinskému a ten mu vyplatil odměnu za skřety a medajlon celkem snadno, až se sám divil. Spokojeně si nesl tři velké měšce peněz a věděl, že dva měsíce nemusí nic dělat. Ještě ten den si vzal koně a pospíchal vedle do města, protože v téhle vesnici se žádná limonáda neprodávala. Jeho první zastávka byla právě v hostinci na limonádě. Už seděl spokojeně u stolu a dopil čtvrtou sklenici, vytáhnul svoje peníze, že zaplatí a půjde někam přespat když… jeden měšec byl celý prázdný. Vyděšeně sáhnul po druhém, a v něm byla jenom polovina peněz…
"Zatracený hostinský… kouzelné zlato" potom zaklel, a byl naštvaný, že si toho nevšimnul, dokud byl v té vesnici… vztekle zaplatil, a byl rád, že alespoň obral ty skřety a sebral si poklady ze svojí skrýše. Takže nebyl pravda, že nebude muset celé dva měsíce nic dělat… stěží si vystačí na jeden měsíc. Už aby si teď začal hledat další práci…

Kapitola 5. Střípky vzpomínek

19. listopadu 2007 v 21:39 | KateChibi |  Vzlet Fénixe
Megumi večer ležela na posteli a dívala se do stropu. Nechtěla si už číst, a cítila, že se jí do očí hrnou slzy i když její výraz v tváři se nezměnil. Po chvíli jí skutečně skápla slza. Okamžitě jí její ruka vystřelila, aby se podívala co je to. Pak se schoulila a představovala si jak se na ní Kurama usmívá. Zavřela oči a objevila se jí tvář Koenmy. Také se usmíval, a Megumi byla docela zmatená. Když je teď u Kuramy, proč se jí vybavil on? Viděla ho přeci jen jednou v životě! Oči zas otevřela a šla se podívat, jak Kurama spí. Vypadal opravdu roztomile, tak by to v tu chvíli popsala i Megumi. Pak se opřela o stěnu, a v hlavě jí zamžikaly vzpomínky, byla asi jedna hodina ráno. Schoulila se k zemi, a objímala si kolena. Zírala před sebe…
Megumi se viděla jako malou holčičku, jak běhá okolo svého pravého tatínka. "Tati! Tati! Jdeme si ještě hrát?" ptala se ho, když se zastavila a zatahala ho za košili.
"Ale samozřejmě, pojď Megu-chan" pak jí tatínek chytil za ruku a spolu se rozeběhli mezi alej plnou sakur. Pak se ho Megumi pustila a hrabala se v spadaných lístkách.
"Tati! Tady je krááásně!" radovala se Megumi a lehla si na zem.
"Pojď Megumi, podívej se támhle" řekl jí tatínek a ona zas vstala. Dívala se s ním a na řece se plavil pták.
"Ten je nádherný, tati!" zajíkala se Megumi a chtěla se za ním rozeběhnout.
"Pozor, ať ho nevyplašíš" varoval jí tatínek a Megumi kývla, že k němu už blíž nepůjde. Pak si spolu ještě dlouho hráli, než šli domů.
"Tati mám tě ráda!" slyšela ve svých vzpomínkách ještě jak říká.
Chvíli ze z toho vzpamatovávala, nikdy dřív se jí takovéhle hezké vzpomínky nevracely, ani nevěděla, že je někdy měla. Schoulila se ještě víc, a cítila jak jí tečou slzy. Tentokrát nepřetržitě, až začala vzlykat, ale zatím jen potichu.
"Ami-chan? Půjdeme dnes spolu k nám? Řekneš zas mamince?" ptala se Megumi kamarádky ze školky.
"Tak jo, Megumi. Chci si s tebou ještě potom hrát" byla její odpověď a obě dívky si kreslily. Smály se spolu a ukazovaly si svoje obrázky.
Megumi byla v tu chvíli moc šťastná, tak šťastná, jak už dlouho ne. Pak chvíli nepřemýšlela. A před jejíma očima se objevily obrazy hrůzy. Všechny hrůzné okamžiky, fyzické tresty od jejího otce a pak na chvíli přestala brečet úplně. Tupě zírala do prázdna, a postupně se jí promítaly i ty horší okamžiky než před chvílí, ale to už nevydržela, a lehla si k zemi v slzách a za velmi hlasitého vzlykání se prostě zhroutila, okolo ní mocně zářila duchovní energie.
V tu chvíli to probralo Kuramu, jak pláč, tak světlo. "Megumi? Co se děje?" chtěl hned vědět. Ale místo odpovědi se ozýval jen pláč. Došel až k ní a zvednul ji ze země. Ani se na nic neptal, a objal ji. Megumi se mu schoulila do náručí a ještě dlouho brečela. Kurama jí něžně hladil po vlasech a byl zticha. Na jednu stranu byl rád, že se v ní probraly emoce, ale na druhou stranu nechtěl aby trpěla. "Kdybych ti tak dokázal na to vymazat vzpomínky" řekl potichu.
Když Megumi pláč přešel, tak se dál choulila u Kuramy a dívala se do prázdna. "Kuramo… je to krásný pocit" zašeptala, a Kurama byl rád, že je tma, protože se začervenal. Nakonec usnula. Kurama ji vzal, a odnesl do postele, v tu chvíli její energie přestala zářit. Pak jí přikryl a usmál se, ještě jí zlehka pohladil po tváři a odešel tam kde spal. Musel se vyspat do práce.
Ráno se probral v sedm hodin ráno a šel se podívat co dělá Megumi. To co viděl ho doslova vyděsilo, celý pokoj byl porostlý různými rostlinami, a některé nebyly ani z Ningenkai. Věděl, že má duchovní síly, ale že podobné těm jeho, to už nevěděl. Ale zajímavé bylo, že Megumi pořád spala. Vždyť minulý den už byla vzhůru. Stoupnul si do ohniska květin, a všechny je odvolal. Jenže když to udělal, tak Megumi vzbudil.
"Co se děje, Kuramo? Měla jsem takový… divný sen. Viděla jsem tě v něm, jak vyvoláváš květiny a když jsem to zkusila taky, tak se mi to i povedlo" řekla rozespale a protřela si oči.
"No, on to asi nebyl úplně sen. Květiny vyvolávat umím a ty jsi s nimi pokryla celý pokoj, musel jsem je zas nechat zmizet" pak ukázal na zem pokrytou různými semínky a začal je sbírat. Megumi se chvíli nechápavě dívala, a pak vzala jedno semínko do ruky. Soustředila se, a na ruce jí ihned vyrostla květina.
"Máš pravdu, skutečně mi to jde" řekla udiveně.
"To jsem zvědavý, jestli mi udělá do domu díru až v jejím snu bude Yusuke" pomyslel si Kurama a při té představě se otřásl.
"Děje se něco?" zeptala se ho, ale Kurama jen zakroutil hlavou.
"Budu muset jít do práce. Támhle jsem ti vyndal knížku, jestli chceš, tak si ji přečti" řekl, pak se otočil a vyšel ven.
Megumi se chvíli probírala a pak se rozhodla že bude ještě chvíli jen tak ležet v posteli. Normálně byla na nohou hned, ale dnes si pomyslela že je hezký den a není třeba nikam pospíchat a už vůbec nemusí být v pozoru. Tady u Kuramy se jí nemůže nic stát. Když už měla dost ležení v posteli, tak se šla podívat na tu knížku co jí tam Kurama nechal. Chvíli ji četla, a neustále přemýšlela co to mělo znamenat včera a na pocit který cítila, když jí Kurama objímal. Pak knížku odložila a šla se na sebe podívat do zrcadla. Moc se sobě rozespalá nelíbila, a zamířila do koupelny. Naštěstí tam nezpůsobila potopu a v klidu se umyla a dokonce učesala. Když se na sebe podívala do zrcadla i po tom, už se sobě líbila. Další její pohled byl na její nehty, byly ošklivé a polámané, ale po dlouhé koupeli čisté. Našla pilník, a nehty si trochu upravila a vůbec celý den se věnovala tomu, aby vypadala krásně. Když byla se sebou docela spokojená, tak se šla najíst. Tentokrát už u připraveného jídla neměla lísteček, ale i tak jí to udělalo radost.
Kurama byl doma už asi ve dvě odpoledne a hned ve dveřích řekl jako včera "Megumi, už jsem tady!" jenže to co se stalo potom, opravdu nečekal. Odněkud vyběhla Megumi a vrhla se mu okolo krku až se zapotácel.
"Vítej doma, Kuramo!" řekla a z jejího hlasu byla znát radost. Opravdu jí tam slyšel a dost zřetelně.
"M… Megumi, ty jsi mě překvapila" odpověděl jí celkem rozpačitě, a pak se na ní zadíval. Megumi se usmívala a vrazila mu pusu a dál se k němu lísala, to už vůbec nečekal. Jen rozpačitě stál na prahu a objímal ji. Pak zavřel a strávili zbytek dne spolu. Megumi chvílemi byla stále stejná jako když ji poznal, ale po většinu času se alespoň trochu usmívala anebo něco zaujatě vyprávěla, co se dočetla v knížce.
Když to takhle běželo už čtrnáct dní, Megumi byla čím dál šťastnější a veselejší, a Koenma to pozoroval, nemohl to už ani vydržet a jednoho dne se rozhodl že zakročí…

Další vzhled XD

12. listopadu 2007 v 23:29 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Tak změna, lidičky. ^^"" Tenhle vzhled mám od svojí kamarádky Iri-chan, moooc děkuju, je krásnej, že? ^^ Vy jste na mě tak hodní, že mi tvoříte vzhledy. *pláče dojetím*
A jinak, jak to vypadá s povídkami? Rozepsala jsem jednu shonen-ai... pohádku? A na Vzlet fénixe pozapomínám... abych se přiznala, trošku jsem se zasekla. Ještě mám hotovou 5. kapitolu a kousek 6. ... Jenže, no... uvidíme ^^" Přinejhorším zas sáhnu do šuplíku a dám sem nějakou mojí starší "spatlaninu". XP anebo krátkou povídku... Ale slibuju že Vzlet fénixe dopíšu! XD mám vymyšlený konec, jen se musím přesunout přes jednu hloupou část... ^^" Tak tedy vzhůru na další pokračování... něčeho. XDD

Kapitola 4. Počátek proměny

8. listopadu 2007 v 17:46 | KateChibi |  Vzlet Fénixe
No dobře... nebyl moc čas, co se dá dělat. Ale tady je další část. ^^" nechť se líbí.XD
Došli až k domu Keiko. Kurama zazvonil, a nemýlil se, už byla doma. "Keiko, to jsem já, Kurama. Mám na tebe jednu prosbu" řekl, když vykoukla z okna. Keiko hned seběhla a dívala se na Megumi.
"Ahoj, tebe ještě neznám" usmívala se.
"Jsem Megumi Kusoraki. Bydlím teď s Kuramou" řekla klidně Megumi. Keiko celá zčervenala a vyjekla. "Co se děje?" nechápala Megumi. Kurama byl také trochu rudý.
"Ale nic Megumi…" povzdechnul si Kurama a pak se podíval na Keiko. "Keiko, rád bych tě požádal, jestli máš nějaké oblečení co už nenosíš, nebo tak… Megumi nic nemá, a jak vidíš, tohle je jí poněkud větší" Keiko se usmála, a zavedla je dovnitř. Mezitím jí Kurama o Megumi trochu vyprávěl, hlavně to nejzákladnější. Keiko pobíhala po bytě a po svých skříních a kupila oblečení co už nenosí. Byla jen o málo větší než Megumi, takže jí všechno bylo akorát. Megumi bylo očividně jedno co si vezme na sebe, takže Kurama vzal k sobě všechno, s Keiko to probrali co je pěkné a ještě se dá nosit, dali to do větší tašky a odnesli.
"No? Teď jdeme nakupovat? Nebo se na to vykašleme?" zeptala se Megumi když vyšli ven.
"Původně jsem chtěl jít s tebou nakupovat… ale podívej se, co ti toho Keiko dala"
"No, ale musíme. Nemám žádné spodní prádlo" řekla poněkud nevzrušeně, ale přeci jenom se alespoň v těchto věcech začínala být poněkud normálnější a v duchu se chtěla chovat jako normální lidé a vzpomínala co dělala když nebydlela ještě v tom hrozném domě.
Kurama trochu zčervenal. "No… to je pravda. Zvládneš to?" pak mu došlo, že povídal nesmysly když byl v rozpacích a dodal "Vlastně… ty tam netrefíš. Dáme to domů a půjdeme nakoupit, ano?" Megumi přikývla. Cesta domů netrvala tak dlouho, a jenom odložili tašky. Pak se Kurama poněkud rozpačitě otočil při myšlence co to vlastně jdou nakoupit. Zahrabal pro nějaké peníze a vydali se na cestu.
"Tak… ale měla bys tam jít možná sama" řekl jí před obchodem. Megumi se na něj nechápavě podívala. Proč s ní nechce jít dovnitř, a proč je tak rozpačitý?
"Já si myslím, že by jsi měl jít se mnou, ne? Nehodlám se s těma lidma bavit" řekla nakonec. Chvíli si dodával odvahy, ale nakonec se přeci jen vydal do obchodu s ní. Držel se u ní blízko, aby všem bylo jasno, že je tam s ní a nedělá tam nic co by neměl. Megumi chvíli přecházela po obchodě a nevěděla jaké spodní prádlo by si měla koupit. Vytáhla jedno hezké krajkované a ukazovala ho Kuramovi. "Tohle je dobré?" ptala se ho. Chtěla jenom vědět co si myslí, ale on to jako už delší dobu chápal trošku jinak… už poněkolikáté se kvůli ní necítil moc jistě a bylo to navrch docela znát.
"No… hlavně si něco vyber" řekl když se raději díval jinam. Megumi pokrčila rameny a vzala je i s krajkovanou podprsenkou. Pak vzala ještě nějaké obyčejné kalhotky, a Kurama jí pobídnul, že si může vzít ještě něco. Postupně plnila košík, když znuděně chodila po krámku. Patnáct kalhotek, dvě podprsenky a k tomu hodně ponožek, slušný nákup. Kurama jí popostrkával ať si to jde zaplatit sama, ale nakonec musel zase on. Konečně měli nakoupeno a oba si oddychli. Megumi proto, že se mezi lidmi necítila zrovna dobře. Její pocity začaly postupně proudit, i když to stále nebylo vidět, a vnímala, že ostatní jsou v tomhle jiní a ona jediná je mezi nimi jako zombík. Po nějaké době to přestala řešit a přidala do kroku aby zas šla vedle Kuramy.
Už byli doma a tentokrát se Megumi vrhla na oblečení. Kurama se pousmál, i když se její výraz v tváři nezměnil, určitě z toho všeho musela mít radost. Alespoň to si myslel. Popadla to krajkované spodní prádlo a už si ho chtěla obléknout, když jí napadlo, že se asi nesluší, aby se tu převlékala. Vzala si tedy hromádku oblečení do vedlejšího pokoje a Kurama se usmíval, když to viděl, že v tomhle se už alespoň poučila. Pak si vzal knížku a pohodlně se posadil do křesla.
Megumi se začala prohrabovat oblečením od Keiko. Byla zvyklá nosit jen svoje ošoupané kalhoty a mezi tím tam bylo tolik sukní! Nebyla na ně zvyklá, ale zalíbily se jí. Pak pocítila radost z toho, že má tolik krásného oblečení. Její oči nabyly trošku lesku, který ale hned zanikl. Vyzkoušela si toho několik a nakonec se jí nejvíce zamlouvala dlouhá elegantní sukně a bílá košile. Pak přišla vedle a dívala se chvíli jak si Kurama čte. Nevěděla co by teď měla říct, nebo udělat. "Kuramo?" zeptala se.
"No? Co potřebuješ?" divil se, a zvednul hlavu od knížky. Zůstal chvíli zírat, moc jí to slušelo.
"Chtěla bych si rozvzpomenout na to, jak se čte. Je to dlouho co sem něco četla" Kurama se na ní usmál.
"No, to je skvělý nápad. Třeba to pořád umíš ani nevíš jak" Megumi chvíli váhala, ale pak jí Kurama naznačil, aby šla k němu. Přesunuli se na gauč, a na stole jí rozevřel jednu knížku s většími písmeny. "Tak, které písmeno neznáš?" zeptal se a Megumi text chvíli pozorovala. Některé písmena si skutečně nepamatovala. (Poznámka autorky: Beru to jako kdyby to byla čeština ^^"" japonsky by se asi jen tak číst nenaučila…) postupně mu je ukázala, a za chvíli už úspěšně slabikovala. Přeci jen to tak úplně nezapomněla. Kurama se na ní díval a cítil, že mu není tak docela lhostejná. Chtěl její zraněnou duši znovu dát dohromady a vyléčit ji. Teď už u ní seděl docela blízko a sledoval jí. Chvílemi přestával vnímat jak čte a jestli to čte dobře.
"Kuramo? Tohle mi nedává smysl" řekla Megumi a tím ho probrala z jeho zamyšlení… pokud se to tak dá nazvat. Znovu se zkusil soustředit a podíval se co nemůže přečíst. Pak jí poradil a ona se dala dál do hlasitého čtení. Cítil, že by jí chtěl upravit vlasy a dát ruku okolo pasu, ale věděl že to není dobrý nápad. Muselo mu stačit, že sedí vedle něj. Začal opět vnímat její čtení, nevedla si špatně.
"No, už můžeš číst i těžší texty a lepší knížky" řekl jí. "O čem by sis chtěla přečíst? Nějaký román? Klasiku? Scifi nebo fantasy?" chvíli běhal po bytě, a nakonec jí přeci jen vybral. Fantasy román.
Zbytek večera si oba četli. Megumi sem tam došla za Kuramou, aby jí pomohl něco přečíst, nějaké delší slovo a podobně, zatímco on ze svojí knížky moc neměl. Pořád přemýšlel o tom, jak vyléčit její duši a přiznal si, že se do ní postupně zamilovává. Snažil se na ni moc nedívat, ale nad tou knihou vypadala celkem zajímavě. Bylo na ní vidět, že je zamyšlená.
V asi osm hodin večer se najednou v pokoji zjevil Koenma v jeho lidské podobě.
"Koenmo? Co tady děláš?" podivil se Kurama a odložil svoji knihu.
"Koenma? Kdo je to?" ptala se bez výrazu Megumi a nezvedala hlavu od knížky.
"Dobrý večer, Kusoraki Megumi" pozdravil ji Koenma a když slyšela cizí hlas, zvedla hlavu aby se podívala kdo jí to pozdravil.
"Ahoj, Koenmo" řekla bez výrazu. Koenma se na ni cituplně podíval. Věděl co si prožila, v tu chvíli chtěl hned k ní jít a obejmou ji. Když ji viděl v takhle dobré formě, převlečenou, umytou a ostříhanou, přišla mu ještě krásnější a byl si jistý, že ta co před ním je, je dívka kterou miluje. Ale nemohl si to tak docela dovolit, protože jeho práce ho plně zaměstnávala. Pak se podíval na Kuramu a přemýšlel co se za ten den asi stalo. Představil si Kuramu coby ďábla jak nutí Megumi aby se s ním šla vykoupat, ale pak myšlenku na to rychle odehnal.
"Rád bych si Megumi odvedl, ale zatím nemůžu. Doufám že se o ni budeš hezky starat než jí odvedu s sebou"
"S tebou?!" nechápal Kurama "Vždyť není mrtvá, ne?"
"To samozřejmě není, ale rád bych jí nabídnul u sebe útočiště. Proto to říkám" odpověděl Koenma a probodnul Kuramu pohledem. Kurama nechápal proč se na něj tak Koenma dívá. "No, vidím že je všechno v pořádku. Megumi se u tebe asi bude mít docela dobře. Do práce jí neposílej, pokud budeš něco pro ni potřebovat, zajistím ti to celkem rychle" pak si už Kurama stranou vyslechnul jak pěkně se o ni má starat, a tak. Koenma mu toho řekl celkem dost, ale nevěděl proč mu to říká, protože tak by se stejně zachoval. Pak s těžkým srdcem Koenma konečně odcházel. Kurama vešel zpátky do pokoje kde byla Megumi.
"Proč měl dudlík?" divila se.
"Proč? … no je to… není to tak docela dudlík" řekl Kurama. Tušil že by ho před ní neměl shazovat.
"A co je to?"
"No… já ani sám nevím, ale už jsem ho viděl to jednou použít. Je to zároveň i obranná zbraň" Megumi si to chvíli srovnávala v hlavě a pak začala znovu číst. Kurama si povzdechnul a sklesle si sednul zpátky na křeslo. Proč se tu objevil? A proč si jí chce odvést?
Druhý den Kurama odešel brzy do práce. Megumi nebyla zvyklá toho hodně naspat, takže když se budil, ona už byla vzhůru a četla si tu knihu co jí půjčil.
"Dobré ráno, Megumi. Proč nespíš?" řekl jí, když vešel do jejího pokoje. Chtěl vědět proč má rozsvíceno.
"Spát? To se musí? Já skoro nikdy nespím" odpověděla bezvýrazně a otočila stránku.
"Vážně? A nejsi ani trošku unavená?" divil se Kurama. Megumi zakroutila hlavou že není. Pak jí řekl, že takhle bude každý den, kromě dvou dnů v týdnu odcházet. Tentokrát Megumi zakývala, jako že rozuměla.
"Ještě než půjdeš, máš ještě jinou podobnou knihu?" zeptala se, a Kurama jí za chvíli přinesl dvě. Nepoděkovala ale zvláštně se na něj podívala. Možná se jí trošku na chvilku rozmlžil pohled, jako už jednou, ale byl to takový zlomek, že by si toho obyčejný člověk nevšiml.
Koenma razítkoval spoustu papírů, měl pořád hodně práce, ale pořád přemýšlel jak se z toho vykroutit aby na chvíli mohl za Megumi. Moc ho toho nenapadalo, a nakonec neodolal a pustil si pásku, co Megumi dělá. Vypadala skutečně skvěle, když už nebyla v tom hrozném domě a začala mít touhu trochu žít. Seděla na posteli a četla si. Knížku kterou měla, byla velmi zamilovaná a i smutná, ale Megumi se ani nehnula. Jen tam tak seděla a četla si… byl to docela smutný pohled, vidět, jak s ní tak dojemná knížka ani nehne. Pak to zas vypnul a věnoval se práci.
Megumi knížka očividně dost zajímala. Chvílemi se zastavila, zavřela oči a očividně si celou scénu představovala. Knížka měla dost detailně popsané pocity postav. Megumi se snažila se pokaždé rozvzpomenout, kdy se takový pocit dá zažít, ale knížka jí to dostatečně popsala. Když jí dočetla, dostala hlad. Bylo asi už půl desáté, a tak se podívala do kuchyně. Našla tam na talířku jídlo přebalené fólií, aby to neoschlo. Udiveně se na to podívala našla tam lísteček. "Megumi, to je pro tebe. Musíš něco sníst, takže až se vrátím ať je to snědené, Shuichi ^^ v" Megumi ucítila hřejivý pocit u srdce, přesně takový jaký byl popsaný v knížce. Sedla si k jídlu a všechno snědla a docela se přecpala. Pak seděla chvíli v kuchyni a zírala na prázdný talíř. "Proč se o mě tak stará? Přečtu si tu druhou knížku… doufám, že si přečtu tolik zajímavých a hezkých věcí co sem nikdy nepoznala jako v té ze včera a té z rána" pomyslela si a pak vstala. Celou dobu než se Kurama vrátil si četla a skutečně jí to bavilo.
"Jsem doma! Jsi tu někde, Megumi?" ozvalo se chvíli poté co šramotily klíče v zámku. Kurama se vrátil, a Megumi se k němu doplouhala. Chvíli si ho prohlížela a ucítila, že se uvnitř chvěje. Neuměla ten pocit popsat. Dopomohla jí knížka znovu vnímat pocity?
"Vítej" odpověděla mu potichu "všechno co jsi mi tu přichystal jsem snědla"
"Vážně? No to je skvělé!" radoval se Kurama, byl rád, že alespoň něco snědla. Ovšem už nevěděl že to bylo proto, aby mu udělala radost, a že díky knížkám znovu její duše začíná být schopná citu, po tak krátké době. Kurama jí také pozoroval a přišlo mu, že se muselo něco změnit, usmál se na ni. Celý den proběhnul celkem obyčejně, jen večer…