Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Nádherná louka

6. září 2007 v 22:19 | KateChibi |  Nádherná louka
Nádherná louka
Byl nádherný den a já jsem jen tak ležela na louce za domem mojí babičky. Dívala jsem se na oblohu a pomalu se mi klížily oči. Neměla jsem strach tady usnout, je to bezpečné místo. Najednou ke mně přišel kluk, díval se mým směrem a usmíval se. Byl skutečně krásný a já měla pocit že už jsem ho někde viděla… ne, to není možné! Podal mi ruku a něco mi říkal, avšak slova mu nebyly rozumět, jako by ztratil hlas. Co to znamená? Opatrně jsem se zvedla abych si ho lepší prohlédla, měl červené dlouhé vlasy a nádherné zelené oči. Doslova jsem se v nich utápěla, sotva jsem se do nich zahleděla. "Kdo jsi?" zeptala jsem se, ale odpověď mi byla jasná. Mluvil ale neslyšela jsem jeho hlas… zeptala jsem se ještě jednou, ale po louce byla znít jen ozvěna mého hlasu.
Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo, nikdo tam nebyl… byl to jen sen, krásný sen. Obloha už byla potemnělá a mě bylo jasné že jsem spala určitě dlouho. Nikdy předtím jsem tolik nevyspávala, ale na té louce bylo tak krásně a kvetlo tam tolik květin, že jsem jednoduše nemohla neusnout. Opatrně jsem vstala a vydala se k babičce. Babička se usmívala, že jsem byla tak dlouho venku, když jsem z města zvyklá sedět za počítačem nebo televizí. Dala mi večeři a pak jsem se šla umýt a spát. I když jsem usnula a té louce, opět jsem se cítila unavená…
Sen se opakoval. Stejný kluk ke mně přišel a když došel až ke mně, nastavil mi ruku a já jsem se jí chytila. Pomohl mi vstát a pak mě chytil do náručí jako se nosí nevěsty a já jsem slyšela jak na mě mluví. Konečně jsem jeho slovům rozuměla. "Tady nemůžeš být" řekl a jeho hlas byl prostě nádherný.
Dívala jsem se mu do očí a potom sáhla po jeho vlasech. "Proč nemůžu?" chtěla jsem vědět.
"Je to tu nebezpečné!" řekl výstražným tónem.
"SHUICHI!!!" vykřikla jsem ze spaní a probudila se. Jak mě to jméno napadlo? Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem zahlédla jak někdo naproti mně sedí na židli a asi spí. Divím se, že tu osobu můj křik neprobral. Opatrně jsem se zvedla a drkla do něj. Byl to on! Kluk z mého snu! Nevěřila jsem tomu. "K… kdo jsi?" zeptala jsem se, když otevřel oči. Místo odpovědi mě změřil pohledem a vyrazil ven, ale já jsem ho chytila za rukáv. "Nechoď nikam… zdálo se mi o tobě, jak jsi se mnou spojený? Proč se mi zdá o tobě?" chvíli byl zticha a já pozorovala jeho reakce. Pak si sednul znovu na židli a přitáhnul mě k sobě. V tváři měl celkem smutný výraz… byl to zas sen? To snad ne.
"Tohle se nemělo stát…" zašeptal, byl to skutečně ten nádherný hlas jako ve snu. "Nechám tě znovu zapomenout… už dneska" Byla jsem trošku zmatená. Co to znamená?
"Zapomenout? Proč? A jak a hlavně co mě chceš nechat zapomenout?" podívala jsem se nahoru do jeho obličeje a leskly se mu slzy v očích. Neodpovídal.
"Pojď" vzal mě do náručí a vyskočil se mnou z okna. Dopadl tiše, a očividně se mu nic nestalo, jako kdyby mu to nedělalo problém. Dovedl mě až na louku a položil mě na zem. Pak si lehnul vedle mě a vzal mě za ruku. Díval se na mě svýma zelenýma očima a já jsem se uvnitř celá chvěla. Ten pocit… vycházel zevnitř a já byla jsem z něj naprosto unešená.
"Shuichi?" řekla jsem zničehonic a on zareagoval. Opravdu se tak jmenuje "Proč… proč bys mě měl nechat zapomenout? Já to chci vědět"
"Já ti to povím ať máš zatím klid…" přisunul se ke mně a zlehka mi dal ruku na obličej. "Už tolikrát jsi musela zapomenout… ale je to silnější než ty, ve snech si na mě vzpomínáš. Tenkrát tě napadli démoni, tvoji paměť jsem musel vymazat, protože by jsi to psychicky neunesla, jenže ty jsi se do mě zamilovala… bylo to silnější než ty, a nestále se ti to vrací. Jenže nemůžeš být se mnou, nebo se ti opět něco zlého může stát, já bych si to nikdy neodpustil… A navíc… je to rozkaz od samotného Koenmy, neohrožovat tě" poslouchala jsem ho, to bylo to nejdelší co mi zatím řekl. Jeho hlas jsem ještě chvíli slyšela v hlavě a pak jsem se k němu posunula a schoulila se mu do náruče.
"Opravdu?" řekla jsem do ticha. Nevěděla jsem co mu na to říct, ale bylo mi krásně. I když jsem věděla že mě nechá na tuhle chvíli zapomenout… "Už jsme tu spolu byli?" zeptala jsem se.
"Ano, byli, několikrát. Ale ty pokaždé zapomeneš…" pohladil mě po tváři a mě se najednou vytryskly slzy. Cítila jsem, že s tímhle člověkem se znám už dlouho, že ho skutečně miluji, ale doopravdy jsem ho neznala. "Jen neplač… udělám všechno co si budeš přát, kromě přání nesmazat ti vzpomínky na dnešní setkání" Pomalu jsem se k němu přisunula a začala mu sundávat košili. Nic jsem neříkala, ale měla jsem stále slzy na krajíčku. "Opravdu chceš tohle?" zeptal se, ale v jeho hlase nebylo znát překvapení. "Je to pokaždé stejné… a pro mě je těžší a těžší ti smazávat paměť… podívej, úplněk má zas plnou sílu, proto se ti vzpomínky vrací"
"Opravdu, tohle… nic jiného nechci" podle tónu jeho hlasu se tohle děje už docela dlouho.
"Já vím" zašeptal a přitisknul mě k sobě. Myslela jsem že to bude pro mě poprvé… ale očividně to už mám za sebou a ani si to nepamatuji, jak smutné. Kolikrát? Kolikrát už jsem to zažila? Jeho doteky, polibky, něžné pohledy na moje obnažené tělo? Svítil měsíc a bylo toho hodně vidět. V tu chvíli mi to bylo jedno, odejde a smaže mi paměť? To jediné se mi míhalo hlavou. Nechtěla jsem, možná ho přemluvím? V tu chvíli jsem věděla, že to není poprvé, a že jsme se už dávno tímto způsobem střetli… kdo ví, možná to bylo tady na této louce u mojí babičky. Možná byl u mě doma v pokoji… leželi jsme vedle sebe a jeden se díval a druhého když jsem přestala vnímat jenom jej a vrátila se ke svým úvahám a myšlenkám co se stane dál. "Shuichi?" promluvila jsem do ticha. Díval se na mě láskyplným pohledem.
"Opravdu to musím udělat… musíš na mě opět zapomenout, ale neměj strach, budu tě chránit skoro na každém kroku tak, že o mě nebudeš vědět…"
"Ale já nechci!" zakřičela jsem se slzami v očích. I Shuichi vypadal smutně a jeho láskyplný pohled se změnil ve skelný. Jako by se díval skrze mě, tak smutný a plný bolesti… nevěděla jsem co dělat. Věděla jsem že je pro něj těžké mi znovu vymazat paměť a znovu prožít to, co podle jeho slov prožívá každý měsíc. Odloučení, noc plná vášně a lásky, vymazání paměti a pak znovu od začátku, odloučení. Pro mě to bylo milosrdnější, protože jsem přišla o všechny svoje vzpomínky na jeho hlas… oči… vlasy… nechtěla jsem na to zapomenout, opravdu ne, ale pokud nebylo jiné možnosti, tak to tak být muselo.
Něžně přikryl víčka mých očí svýma rukama a pak mi dal do ruky květinu. Usmála jsem se a přičichla k ní…
Louka byla krásná, všude kvetly květiny a sluníčko svítilo vysoko na obloze. Zakryla jsem si oči, už zase jsem tu usnula přes noc, co mě k tomu nutí? …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kim Kim | 7. září 2007 v 8:28 | Reagovat

to je hezke este

2 Saia Saia | 8. září 2007 v 12:22 | Reagovat

Fakt zajimave,skvele:)

3 kira kira | 10. září 2007 v 14:40 | Reagovat

moc pekne

4 Pepča Pepča | E-mail | 11. září 2007 v 13:11 | Reagovat

Tak o tomhle jsi mluvila? Mazeec.... dost dobrý *_* Z quizilla.com jsem zvyklá právě na příběhy, kde hrdinka nemá jméno a jsi to jakoby ty ^^ Takže pro mě je tohle povídka na jedničku s hvězdičkou.... možná bych ani pokračování nedělala - líbí se mi to takto, jak to končí *_*

5 lumiera.m lumiera.m | Web | 18. února 2008 v 1:07 | Reagovat

udelej pokračovánii noootááák:((((je to skvele:D

6 Jane Jane | E-mail | Web | 16. března 2008 v 23:13 | Reagovat

je to opravdu moc krásně napsaný, mooooc se ti to povedlo.

7 Jahoďák Jahoďák | 6. května 2008 v 12:47 | Reagovat

:) hezké ^^ hezky píšeš  Chibíku nuf nuf xD

8 Psí Hvězda Psí Hvězda | E-mail | Web | 25. září 2008 v 0:54 | Reagovat

Ach jo...

To bylo tak krásný... a smutný.

Souhlas s Pepčou, takhle bych to nechala, zůstane ten nádech tajemství.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama