Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 24. Dlouho očekávaná chvíle (Warowání, komu se nelíbila scéna s Natsumi a Hieiem (Jistě víte o čem mluvím ^^““) ať tuhle kapitolu PŘESKOČÍ!!! )

3. září 2007 v 18:12 | KateChibi |  Když kvete růže
Když jsem se ráno probrala, Shuichi stále ležel vedle mě, hladil mě po tváři a usmíval se. "Dobré ráno" řekl mile. Usmála jsem se a políbila ho.
"Teď přemýšlím jak tě propašuju okolo rodičů" tvářil se trochu rozpačitě a já pochopila proč, přetáhla jsem přes sebe rychle deku.
"Nedívej se! Je tu moc světla!" řekla jsem celá červená.
"No… ale dotýkat se tě smím?" usmál se, a já jsem přikývla. Přitáhnul mě k sobě a políbil mě. "Za chvíli půjde táta do práce, chodí i v sobotu a mamka bude mít dost práce, to bude naše šance dovést tě domů. Ještěže jsi včera měla tolik rozumu, že jsi zamknula" nějakou chvíli mě nechtěl vůbec pustit ven, abych se zas oblékla, ale nepříjemné mi to nebylo. Chvíli jsme dělali "hlouposti" a pak mě konečně pustil abych se mohla převléct s tím, že za chvíli bude naprosto bezpečné mě odvést zpátky domů. Pak se převléknul i on, ale já jsem se snažila se dívat jinam, protože jsem se trochu styděla. I když po očku jsem ho sledovala.
"Mami! Jdu na chvíli ven!" řekl u dveří a pak jsme vyšli. Bylo mi trochu hloupě v těch šatech, ale kus jsem musela jít sama, kdyby nás potkala moje mamka. To by bylo řečí. Ještě jsme se políbili na rozloučenou ale to už jsem pak pospíchala domů.
"Ahoj mami, už jsem zpátky" řekla jsem a šla se rychle převléknout do normálního oblečení.
"Ahoj… to ti to trvalo, ještěže mi včera Natsumi zavolala že přespáváš u ní. To si nezvykej, příště si to se mnou koukej domluvit"
"Dobře mami…" povzdechla jsem si a rychle se dopřevlékla. Měla jsem skutečně o čem přemýšlet, o tom jaké mam chabé síly, jak je Shuichi mocný, jak dovede být i zlý a pak o dnešním ránu… kdyby nikdo nebyl doma, tak vím co by se dneska stalo… celá jsem zčervenala při té představě. To už ale naštěstí byla mamka pryč. Pak jsem si klekla a meditovala, a soustředila se na to, jak je na tom moje duchovní jádro. Zítra půjdu opět za Genkai, i když už v podstatě nemám důvod. Ale v poslední době je stařenka nějak nesvá. Možná jí něco trápí, ale co by tak mohlo?
Den u Genkai opravdu neprobíhal podle mých představ. Něco nového mi řekla, ukázala, zkusila mě naučit ale už toho moc nebylo tak jako jindy. Vyzkoušela si dokonce jak už jsem se naučila ovládat silové pole, a nedostala se až ke mně. Pak mi řekla, že mi sdělí jak někoho něco naučit, a doufala že konečně budu vnímat. Zatím jsem vnímala jenom co se týkalo mě samotné. Ale když se mi snažila vysvětlit, tak posílit cizí duchovní energii a jak mu to vtlouct do hlavy, bylo to horší. O co se snaží?
"Výborně. Za chvíli tě nebudu mít co učit" usmála se. Nechápala jsem, co tím myslí. Podle mě jsem se toho ještě měla tolik co učit. Odcházela jsem domů se svěšenou hlavou, opravdu jsem toho už uměla dost, ale… nějak jsem s tím nebyla spokojená. Genkai už mě nechce učit? Opravdu jsem tolik zesílila? Mrzelo mě to. Duben utekl jako voda a většina věcí měla svojí ustálenou kolej jako vždy. Ale po boji kterého jsem se zúčastnila jsem na druhou stranu byla za tento klid ráda.
Blížil se Květen a ve mně se probouzely všelijaké touhy, a jako na zavolanou za mnou jednou došel Shuichi s jiným nápadem než vždycky. Už jsme spolu byli na všelijakých místech ve městě a pokaždé jsme se dobře bavili. Občas jsme vyšli ve více lidech, třeba s Naru a Kuwabarou.
Shuichi ke mně došel a už zdálky vypadal zamyšleně. Když stál přede mnou, tak se zatvářil rozpačitě a díval se jinam.
"Copak se děje?" ptala jsem se.
"No… já jen… že moji rodiče i malý Shuichi příští týden odjíždí k babičce a mě napadlo že bych nejel… jestli… jestli by jsi se mnou chtěla ten víkend zůstat u nás" po těch slovech jsem se celá zachvěla, ani nevím proč, ale stalo se tak.
Objala jsem ho a řekla mu "Samozřejmě" bylo vidět že z něj všechny pochybnosti spadly a políbil mě. Vydali jsme se ven a rozebírali dnešní den.
Další den jsem s ním nechtěla jít ven, protože jsme se domluvily s Naru a Natsumi že si po delší době vyrazíme ven jen my holky. Sedly jsme si do kavárny a vesele se bavily. Padlo i téma na kluky.
"Teda holky… Kuwabara je fajn, ale někdy je moc… žádostivej, ale to mě celkem vyhovuje" zčervenala jsem při těch slovech.
"To je možné, Hiei za mnou zas chodí jenom v noci… pak má být člověk vyspalý" povzdechla si Natsumi a zasmála se. "A co ty Kate? No to bys nám to už vyprávěla, co?" drkla do mě Natsumi.
"No… jo, vyprávěla. Já mám ale čas"
"Přesně tak!" plácla Naru do stolu "Kam pospíchat? To jsme udělaly jenom my dvě… měly jsem si víc užít čas před tim. Já neměla tak pospíchat, to si teď řikam" zadívala jsem se na ní, a nejspíš měla pravdu. "Ty sis to užila nejvíc, to je bezva, ne?"
"Jo… asi máte pravdu. Ale za chvíli se k vám přidám. Shuichi mě pozval příští týden k sobě domů, protože tam nikdo nebude" holky si vyměnily pohledy a usmívaly se na mě.
"Tak vidíš. Páni!" zasmála se Natsumi "A ty se tu stresuješ…"
"To není pravda!" … ale byla. Když jsme dopily svoje drinky vydaly jsme se k Naru. Shodly jsme se, že se takhle musíme scházet častěji a ne jednou do týdne. Byla jsem domluvená tentokrát s Naru, že bude tvrdit že jsem u ní. Znají se totiž jenom moje mamka a mamka Natsumi. U Naru ani nehrozilo prozrazení.
Celých čtrnáct dní jsem probírala co si vezmu s sebou za oblečení. V pátek když jsem už měla připravený malý batůžek, jsem popadla Tamu a zatočila se s ním po pokojíčku, ten jen znuděně zamňoukal. "TAMOOO!!! To bude dneska den. Na jednu stranu se těším, ale mám i strach a také jsem nervózní" zase jsem ho položila do pelíšku a drbala ho. Pak jsem řekla mamce že jdu za Naru a vyrazila místo toho za Shuichim.
Bylo asi 6 večer a jeho rodiče už odjeli. Vyšel mi naproti, usmíval se a vzal mi tašku. "Jsem docela rád že jsi se tak rozhodla" řekl mi když skládal doma moje věci. Nevěděla jsem co mu na to říct. "Tak, ještě si vyber kde chceš dneska spát" ukázal mi že můžu spát buď s ním v obýváku na rozkládacích gauči, nebo u něj v pokojíčku a on bude na zemi nejspíš anebo místo jeho rodičů.
"Dneska bych radši… snad spala v tom tvém pokojíku" odpověděla jsem mu rozpačitě. Trošku se zarazil, ale pak se zas usmíval.
"No, můžeme spát v obýváku, neboj se. Myslím opravdu jenom spát… jestli teda chceš" byla jsem trošku zmatená a bušilo mi srdce. Nakonec jsem kývla. Tahle atmosféra se musela odbourat. Dneska jsme se rozhodli spát brzy. Hned jsem zamířila do koupelny abych se osprchovala před spaním. Zalezla jsem pod deku na vybraném místě před televizí a potom usnula v Shuichiho náručí. Nebyl to tak nejhorší večer.
Druhý den jsem dostala snídani hned do postele… Co tím sleduje?
"Tak jsem se rozhodl že když už tě tu mám, tak pro tebe dnešní den udělám všechno co si budeš přát a bude v mých silách" Chytrý plán…
"Neříkal jsi mi tenkrát když jsem byla nemocná že na mě nechceš vymýšlet žádné plány? Tohle je podle mě jeden z tvých plánů" podívala jsem se na něj a zkoumala jak se bude tvářit.
"No… kdo ví" usmál se záhadně, a já jsem si snědla svojí snídani. Přeci jen je to liška mazaná, ať se snaží být sebevíc milý.
"Tak dobře… cokoliv si budu přát, jo?" ptala jsem se když jsem dojedla. Shuichi přikývnul. "No, tak teď se chci převléknout, mohl by jsi jít vedle?" zeptala jsem se a opravdu to tak udělal aniž by cokoliv řekl. Určitě by mi touhle chvílí už něco veselého řekl. Když jsem se oblékla, tak jsem za ním zašla vedle, měl rozevřenou knížku a četl si. Objala jsem ho a políbila do vlasů. "Tak další moje přání je, jestli by jsi mi mohl rozčesat vlasy" zasmála jsem se trochu, byl to divný nápad.
"Samozřejmě" usmíval se. Posadil mě ve svém pokoji před zrcadlo a s velkou péči udělal to co jsem si přála. Bylo to moc příjemné. Když byl hotový, tak jsem vstala a políbila ho.
"Opravdu jsi to myslel vážně" usmívala jsem se. "Tak to toho využiju. Jsem celá ztuhlá ze školy a z počítačů, chtělo by to masáž zad"
Shuichi sice kývnul ale řekl "Klidně, ale budeš si muset sundat všechno z vrchní poloviny těla, jinak se to nedá" zčervenala jsem. Ale byla to pravda.
"No… dobře, byl to můj nápad" pomalu mi pomohl sundat tričko a pozorně mě sledoval. Pak jsem si lehla na břicho a nechala si rozepnout podprsenku, chvíli s ní zápasil, ale povedlo se mu to. "Ale takhle to půjde, zůstanu takhle ležet" Přemýšlela jsem o tom, jak opravdu pro mě všechno co si přeji dělá… i když tohleto udělal částečně po svém. Dal si opravdu záležet a já cítila že moje záda to skutečně potřebovaly. "Budu si ti muset říct o masáž častěji" smála jsem se, když skončil.
"To není problém" říkal, když mě hladil zlehka po zádech. "Ještě něco co by sis přála?" vstala jsem a držela si podprsenku, byla jsem trošku červená.
"Jo… zapnout to…" očividně se bavil, dal si na čas s tím zapnutím. K obědu mi uvařil co jsem si přála, což jsem se divila, že umí vařit a jak dobře! Chtěla jsem mu pomoct, ale nepustil mě k tomu, že když on mě plní přání, tak se do toho nemám míchat. Ani umýt nádobí mě nenechal. Po obědě jsme se vydali na procházku a pořád mi plnil moje přání. Už jsem nevěděla co si vymyslet, ale chtěla jsem toho hodně využít. Ale cokoliv jsem řekla, jako by si sám přál pro mě udělat. Možná proto, že mě napadaly samé věci, co by pro mě udělal i kdybych si řekla normálně. Ale sem tam to byly naprosté hlouposti, do kterých se musel trošku přemlouvat. Ale ani jednou si nestěžoval a ani nebyl náznak vzdoru. To co mi slíbil plnil přesně podle mých představ. Jeho plán vycházel skvěle a mě bylo jasné, když řekl den jak to myslel, a měla jsem pravdu.
Okolo sedmé jsme došli domů po večeři v restauraci a on řekl "Tak… tvůj den splněných přání skončil. Doufám že sis ho užila" tvářila jsem se zmateně a došlo mi to.
"Takže ty jsi tím myslel jenom den… Jak mazané" Shuichi se jen na moje slova usmíval.
"Ale teď … mám pro tebe ještě překvapení, ale musíš zůstat chvíli u mě v pokojíku. Třeba si zapni počítač, vydržíš to chvilku?" kývla jsem. Došla jsem do jeho pokojíku a přemýšlela co to bude. Místo abych zapnula počítač jsem si prohlížela jeho knížky. Byla jsem i zvědavá a nakoukla mu do šuplíku, nebyla jsem pyšná na to co jsem udělala… ale udělala jsem to. Našla jsem tam akorát nezajímavé věci a svoji fotku, kterou jsem mu dala a myslela že jí akorát někam zastrčil. Měl jí v rámečku a byla hned na vrchu šuplíku, možná jí často vytahuje… napadlo mě. Radši jsem toho nechala, možná ho někdy požádám aby mi odhalil své "poklady". Pak jsem vzala jednu z jeho knížek a začetla se.
Když pro mě Shuichi došel, vzal mě zlehka za ruku a vedl mě do obýváku. Chvíli jsem mžourala a pak jsem zůstala jen zírat. Po celém pokoji byly jenom svíčky, jinak bylo zhasnuto, a ležely tam plátky růží.
"Jak… jak jsi sem dostal ty růže?" divila jsem se.
"Takhle" přitáhnul mě k sobě, a elegantně máchnul rukou, několik jich zas popadalo.
"No… to se hodí" zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. Jeho plán vyšel do puntíku a já jsem se nechala svést. Naprosto jsem teď věděla co si přeji a přemýšlela jestli mu to za tu dnešní námahu stálo. Díval se na mě stejně vážně jako já na něj, a položil mě na postel.
"Líbí se ti ten pokoj?" ptal se a vzal do ruky kousek plátku růže.
"Moc" odpověděla jsem a pohladila ho zlehka po tváři. Přemýšlela jsem, že něco takového nezažila ani Naru a ani Natsumi… atmosféra mě totálně okouzlila a dostala na kolena. Tomu co přišlo nebylo vyhnutí a já jsem za to byla ráda. Myslím že na to budu vzpomínat celý život. Všechny jeho dotyky byly tak něžné… jemné… a stejné to bylo s polibky. Do té doby jsem ani nevěřila, že se dá láska vyjádřit tak přímo a tak silně. To že mě miluje jsem cítila v každém v každičkém pohledu a v úplně všem co té noci udělal a řekl. Doufala jsem jen, že i ze mě je to znát úplně stejně. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Naše ruce a nohy se proplétaly v nekonečné touze a celý večer byl před námi. Jen svíčky mi odhalovaly pohled na jeho pevné a krásné tělo. Ten večer jsem se ani nestyděla se na něj dívat a on si toho určitě všiml, dokonce jsem mu dovolila beze studu se dívat i na mě. Svoje polibky pečlivě směřoval na vybraná místa, a naprosto věděl co se mi bude líbit. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad tím, jak k tomu dospěl… Dalo by se říci, že se mi nikdy tolik nevěnoval jako dnes.
Bylo skoro už brzy ráno a Shuichi sfouknul všechny svíčky, chystali jsme se jít spát. Usmíval se na mě, a zahrabával mě do lístků kterých bylo všude plno. Lístky byly velmi jemné a příjemné na dotek, líbilo se mi v nich celou tu dobu ležet. Pak jsme usnuli jeden druhému v náručí. Dlouho očekávaná chvíle… nás obou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thery =) Thery =) | 3. září 2007 v 19:33 | Reagovat

Pěkné....

2 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 7. září 2008 v 20:15 | Reagovat

wow!...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama