Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 23. Menší vyrušení

2. září 2007 v 13:49 | KateChibi |  Když kvete růže
Na plese už nebylo nic neobvyklého, celkem jsem se nudila a pak jsem viděla jak se Natsumi vrací. Ani nebyla moc dlouho pryč, jak jsem čekala, když jí Hiei odnesl.
"Co se stalo Natsumi? Vypadáš celkem rozladěně"
"Nic se nestalo… Vůbec nic"
"Ale to mi nenamluvíš! Viděla jsem jak tě Hiei odnesl" ušklíbla jsem se a pozorovala její reakci.
"Jak to víš? Vždyť ani já jsem to skoro nepostřehla" nechápala.
"Já ne… to tady Shuichi to viděl" a pak mi došlo co jsem udělala. Zpražil mě pohledem a já jsem se snažila dělat jako kdybych nic neřekla.
"Vážně?" Natsumi chvíli přemýšlela ale nic neříkala, bylo jí jasné že bych asi měla trochu problémy, kdyby si Shuichi všimnul co zaregistrovala.
Když jsem viděla, že by Shuichi šel znova tančit, stál přede mnou kluk z jeho třídy a předběhnul ho. Pokrčila jsem rameny a podívala se zmateně na Shuichiho. Ten mi jenom naznačil ať s ním jdu tančit. Zrovna se mi moc nechtělo ale vydala jsem se s ním na parket. Už v první chvíli jsem zjistila že mě nevede tak elegantně jako Shuichi a možná to i vypadalo směšně, ale držela jsem s ním krok ve vlastním zájmu abych ho nešlápla.
"Ten Minamino si opravdu umí vybrat" řekl mi a já jsem byla trošku zmatená, co ode mě chce kromě tance? V jeho očích se toho lesklo víc. Když jsem se na něj pozorně zadívala, něco mi na něm nesedělo… "A teď buď hodná, a zůstaň tu. Až splním já a moji kamarádi co jsme dostali zadáno od velkého démona, bude po tobě i Minaminovi. To je přesně to co potřebují, aby se zmocnili pokladu co Kurama střeží" Chvíli jsem na něj zlostně koukala, ale měla jsem strach aby Shuichimu neublížili. Možná byl mocný, ale nevěděla jsem jak moc. Tohle jsem si chtěla vyřídit sama.
"Co je to za poklad?" vyštěkla jsem, kluk se na mě díval ale nic neříkal.
"Teď odtancujeme pryč, pospěš si, vidíš co je támhle schovaného? Démon C třídy! Kdykoliv to může ublížit tvojí kamarádce nebo Minaminovi, takže pojď. Tvoje kamarádka by neměla šanci" dělala jsem co chtěl, protože jsem nechtěla aby jim nějak ublížil. Když jsme odcházeli zachytila jsem Shuichiho znepokojený pohled, asi už něco tušil.
"Kam jdou?" ptala se Natsumi a chtěla vylítnout pryč.
"To není tvoje starost… snaž se pak bezpečně dostat domů a do blízkosti Hieie" odpověděl jí Shuichi a zvedal se. Natsumi kývla a řekla že ještě chvíli zůstane.
"Ne, musíš domů. Hiei tam už určitě bude" znělo to jako rozkaz, a tak se Natsumi zvedla. Divila se, proč se tak milý člověk jako Minamino najednou chová takhle. Nechápala že se o ní taky bojí. "Kate by mi nikdy neodpustila kdyby se jí něco stalo, Hiei už jí ochrání" problesklo mu hlavou a vydal se ven. Ještě se omluvil mamce, že musí odejít.
Kluk mě svázal a za ním se objevil démon. "Tak kočičko, teď buď budeš zticha a dělat co ti říkáme, nebo tě na místě zabijeme a na toho lišáka Kuramu nalíčíme past, takže zemře taky" Znechuceně jsem ho pozorovala ale nic jsem neříkala.
"Tak se mi líbíš! Víc vzteku! To se mi líbí!" skoro křičel démon a kluk před ním se jen ušklíbal. Přemýšlela jsem jestli je ovládnutý nebo jestli jedná z vlastní vůle.
"Vždycky jsem mu tě záviděl, a teď tě tu mám!" přiblížil se ke mně kluk… takže z vlastní vůle, hlupák! Pak vzal nůž a olíznul ho, s ním mi přeseknul kabátek co jsem měla přes šaty a strhnul ze mě jeho cáry. Mlčela jsem a dívala se jinam, jinak by mi bylo zle. Bylo mi do pláče, ale nevěděla jsem co dělat. Nesmím se teď vysílit, silové pole, bariéru neudržím tak dlouho jak bych potřebovala, až půjde do tuhého, tak ji teprve použiju. Nožem mi pak přejel zlehka po tváři. "Tak ty se nebudeš dívat na mě? A co tohle!" teď mě s ním zlehka říznul a já cítila jak mi teče krev. Pořád jsem se tvářila stejně vzdorovitě, nehodlala jsem dělat to co po mě bude chtít. "Mám přidat?" vzal mě za ruku a taky mě tam říznul. Démon celou scénu z dálky pozoroval a docela se bavil.
"Okamžitě jí pusťte, nebo toho budete litovat!" ozvalo se ze tmy. Shuichi! Ne! Neměl sem chodit! Vyděšeně jsem se podívala tím směrem.
"Aha, tady jsi Kuramo! Na tebe jsem čekal!" chechtal se démon. "V téhle lidské podobě jsi tak slabý… nedosahuješ skoro ani kvalit démona třídy A, a proto jsem tady. Někdo jako jsem já tě srazí na kolena" Shuichi nic neříkal jenom se blížil, viděla jsem mu do očí, dostala jsem strach ale přímo z něj. Tak chladný a tvrdý pohled jsem u něj ještě neviděla.
"Varuju tě. Jestli jí ublížíš, jestli jí ještě jednou jenom trošičku škrábneš, jsem ochotný porušit i zákony světa duchů, oba jistě víme co tím myslím"
"Zabít člověka!" problesklo mi hlavou. Bylo to tak, i to by byl schopný udělat. "Shuichi!! Nedělej to!" vykřikla jsem, ale démon mi vrazil ránu pěstí až mi tekla krev. "Nedělej to…" zašeptala jsem znova. Byla to tvrdší rána než mi kdy dala Genkai a já jsem jí nezvládla zarazit.
"ROSE WHIP!!" ozvalo se a okolo zasvištěl bič, a srazil démona k zemi. Přemýšlela jsem odkud se to vzalo, ale byl to hlas Shuichiho. Omráčeně jsem se podívala tím směrem a skutečně to byl on, držel v ruce bič s trny. Kdyby mě démon nepraštil, asi by se držel ještě chvíli stranou.
"Varoval jsem vás, a myslel jsem to naprosto vážně" přeběhla mi po zádech husí kůže, to nemůže být hlas Shuichiho! Tak chladný… plný nenávisti.
"Tak přeci jen si padnul do pasti! Ty lidské city tě tak oslabují" smál se velký démon, a všude okolo se nahromadili démoni, i když asi nebyli moc silní. Teď jsem věděla že je moje šance, vyvolala jsem ohromný výbuch silového pole, které jsem dala okolo sebe, pak jsem se snažila se nějak vyprostit z provazů. Chtěla jsem odvést pozornost.
"Kate! NE!" rozeběhnul se ke mně, a já jsem ho do mého pole pustila. Shuichi mě rozvázal. "Co to děláš? To nemůžeš… tohle musím zvládnout sám, mohl tě zabít" už to byl zas on i když ne úplně. Padla jsem mu do náručí a bylo mi do pláče, všechno ze mě spadlo ale pořád jsem držela bariéru a držela všechny v uctivé vzdálenosti.
"Nech… nech mě u sebe, udělám ti obranu" zašeptala jsem a pomalu se zvedla, věděla jsem že mám jedinou šanci jak mu pomoci.
"Jak dlouho jí udržíš? Tohle je poprvé co vidím tvojí duchovní energii v akci"
"Celkem dlouho, máš čas je všechny pozabíjet, ale prosím, neporušuj zákony, nech toho kluka žít. Já nechci abys musel odejít" přikývnul a sáhnul si do vlasů, jeho bič byl už delší dobu pryč, tak ho musel znova přivolat. V ruce se mu objevila růže a pak z ní udělal stejný bič jako před chvílí. Cítila jsem jasně vůni růží, byla omamná a nádherná.
"Drž se u mě! Až ti dojde energie, přestaň mě bránit, ne že to přeženeš!"
"Myslíš si že vám to pomůže, Kuramo?" smál se démon. "Máš ještě šanci, necháš tu rukojmí a doneseš nám poklad co musíš chránit a co jsi dostal do Světa duchů"
Shuichi se sebevědomě usmál. "Nemáš nejmenší šanci" řekl opět chladně jako před chvílí a švihnul bičem, najednou srazil k zemi několik démonů, kteří padli mrtví na zem. Pak se rozeběhnul a já jsem běžela za ním abych udržovala nad námi silové pole. Každý kdo se k nám přiblížil dostal pořádnou ránu. Teď bych neudržela jen ohromný náraz démonické energie, ale tu očividně nikdo neovládal. Cítila jsem na sobě říznutí a tu ránu pěstí ale vřela ve mně krev, že jsem neměla čas nad tím přemýšlet. Shuichi je nemilosrdně likvidoval a já měla strach se na něj i podívat. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že to snad nemůže být on. Zbyl jen ten poslední démon který se na to celou dobu díval.
"Tak, teď bude po bariéře!" něco zamumlal a já jsem viděla proud energie který se hnal na mě. Věděla jsem, že tohle moje bariéra neustojí, taky neustála.
"Shuichi… omlouvám se" řekla jsem ještě, když jsem padla bez energie k zemi. On mě popadnul a odnesl mě stranou.
"To nic… teď odpočívej, já si to s ním vypořádám" začala jsem po tak dlouhé době brečet ale nic jsem neříkala. Celou dobu jsem byla odvážná ale když mě opustila energie, cítila jsem se tak slabá a tak k ničemu. Možná proto se mi spustily slzy.
"Tak už se nemůžeš schovávat za tu lidskou holčičku, co? Kuramo?" chechtal se démon. Shuichi nic neříkal, ale švihnul opět bičem. Démon jako by nic uskočil. Pak jsem zahlédla nenápadný pohyb. Co to udělal? Chvíli bojovali, a vypadalo to, že Shuichi prohraje. Byl celý od krve a ztěžka dýchal. Celou dobu se ke mně démon snažil dostat anebo mě zabít, ale Shuichi pokaždé skočil do rány. To nebylo snad ani možné? Nevěděla jsem jak mu pomoct. Bránil mě tak moc…
Po nějaké době se Shuichi zastavil a prudce pohnul rukou směrem k démonovi. "Copak? Vzdáváš se?" smál se démon, ale zpod něj začala růst nějaká rostlina. Jak se rychle objevila tak démona na místě roztrhala na malinké kousíčky a celého ho probodala.
"Je po všem" řekl ještě chladně Shuichi a odporoučel se k zemi. Já jsem během jeho boje nabrala ještě trochu energie a rychle se k němu rozeběhla.
"Shuichi!" křičela jsem a dívala se na něj.
"Neboj… to nic nebude, přežil jsem i horší věci" mluvil pomalu a díval se na mě.
"Proč jsem tu energii vyplýtvala na bariéru?" koulely se mi po tvářích slzy a nevěděla jsem co dělat. "Ale… ještě trochu mám" celá jsem se třásla a položila mu ruku na hrudník.
"Nedělej to!" ale už bylo pozdě. Nesáhla jsem sice až po životní energii, ale všechnu svoji duchovní jsem vypotřebovala, možná jsem si něco nechala, ale to byl nepatrný kousíček který ve mně dřímá. Malé, miniaturní duchovní jádro které i když by nebylo vidět, už tam je. Ale ani to mě nezachránilo před omdlením, dopadla jsem na Shuichiho a přestala vnímat okolí. Ani nevím jak moc jsem ho vyléčila. "Shuichi…" zašeptala jsem ještě.
Shuichi pomalu vstal a zkontroloval kolik jsem síly použila a jestli jsem sáhla po životní energii. Všechny hlavní zranění byly vyléčené a on se mohl v klidu pohybovat. Rozhodně to tak vypadalo. "To jsi neměla… vyléčil bych se během chvíle" pomyslel si, a nevěděl co se mnou. Rozhodl se mě odnést k sobě domů, a pak se domluvit s Natsumi aby řekla mojí mamce že spím u ní. Rodiče ještě určitě byli na plese. Ten kluk co mě sem původně donesl už dávno utekl, asi věděl proč. Shuichi mě vzal do náručí a nesl mě k sobě domů. Tam skutečně jak předpokládal ještě nikdo nebyl. Namočil houbičku, omyl a vydezinfikoval mi rány a položil mě k sobě na rozestlanou postel. Políbil mě a řekl nahlas "Já se hned vrátím". Pak odešel z domu a vyskočil k Natsumi oknem. Přemýšlel jestli je to moudré, ale udělal to. Hiei tam nebyl, takže měl štěstí.
"Natsumi! Pojď sem!" řekl jí, když ho uviděla v okně a byla celkem vyplašená. Ještě byl od krve a tak…
"Co se stalo? Kde je Kate?!" vyhrkla hned.
"Nic vážného, ale použila skoro všechnu svojí energii, jestli víš co tím myslím" Natsumi kývla, už to viděla ale to jsem se ovládla a nepoužila jí celou. "Zavolala by jsi jejím rodičům, že zůstane přes noc u tebe?"
"Dobře, udělám to" rozloučil se s ní a seskočil z okna. Pak došel domů, ošetřil taky sám sebe ze zbytku zranění a schoval svoje zakrvácené oblečení. Skutečně byl celkem rychle vyléčený, nebo to spíš uměl dobře maskovat že je zraněný. Omyl se, převlékl a šel se podívat jak na tom jsem. Už jsem měla otevřené oči a vnímala jsem.
"Kate! Jak se cítíš?" běžel hned kde mě, když viděl že jsem vzhůru.
"Hrozně…" řekla jsem popravdě.
"Dokážeš dát dohromady alespoň trochu energie?" ptal se hned, bylo mu jasné že pokud jsem jí všechnu vypotřebovala, že jí nějakou dobu nebudu schopná jí použít a tvorba jádra se pozastaví. Natáhla jsem k němu ruku a zkusila soustředit do ní trochu energie.
"Ještě jsem se ovládla, trochu zvládnu, ale zbytek se mi dává do Jádra které se pořád tvoří, nezastavilo se to. Takže jsem v podstatě bez energie"
"Tak to jsem rád. Neměla bys příště tak riskovat" oddechnul si a já se pokusila usmát.
"Jsi tak zraněný… i když tak nevypadáš, kde budeš spát?" chtěla jsem vědět.
"Prokoukla jsi mě. Poznala si, že jsem zraněný. Začínáš do mě celkem vidět, a to se zatím nepovedlo jen tak někomu"
Zčervenala jsem "Vážně? … ale máš pravdu, jsi tak složitý ale přesto když jsem po dnešku viděla jak dovedeš být nemilosrdný začínám tě vidět ve všech barvách" Bylo vidět že to s ním trošku zatřáslo. "Ale neboj se! Mě to vůbec nevadí! Někdy je opravdu zapotřebí trošku krutosti" dodala jsem rychle a tím jsem to možná ještě zhoršila.
"No… jak myslíš" naznačila jsem mu, aby si šel ke mně sednout. Shuichi dopadl na postel celkem ztěžka, a pak jsem viděla že se po dlouhé době uvolnil. Uložila jsem ho do postele, zamkla dveře a svlékla se jenom do spodního prádla. Pak jsem si k němu lehla a chystala se usnout vedle něj. Musel být skutečně vyčerpaný, starat se ještě o mě, už spal… sundala jsem si brýle, položila je na stůl a zavřela oči. Cítila jsem se tak v bezpečí a během chvíle jsem spala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thery =) Thery =) | 2. září 2007 v 14:06 | Reagovat

Pěknýý :-)

2 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 7. září 2008 v 19:59 | Reagovat

Super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama