Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Září 2007

Těšte se! XD

30. září 2007 v 1:09 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Tak matematiku jsem udělala, děkuji paní profesorko na matematiku, budu se snažit dál! XD Teď vzhůru k maturitě. ^^ Jinak, rozepsala jsem další fan fikci k Yuu Yuu Hakusho a docela se mi zatím líbí. ^^ možná už brzy sem dám první kapitolu. Já to teda nemám na kapitoly, ale budu je zas muset udělat *povzdech* pak to vypadá a mezery mezi kapitolama jsou docela skoky anebo spíš naopak, je to jako kdyby tam ta kapitola nepatřila, protože to plynule navazuje na tu před tím. >.< Skusim se polepšit ^^"" Půjde opět o romantiku. Původně jsem měla vymyšlenou hlavní hrdinku, a pak se mi zalíbilo jí dát zrovna do fan fikce k YYH. Je taková temná až smutná a bude potřeba jí vrátit k normálu. ^^"" No, určitě se tu nejméně do týdne objeví alespoň ta první kapitola, která je už určitě napsaná. :D (Ptáte se proč "určitě"? >.< píšu to nahoře, nemám to nakapitolované XDDD )
Tak tím bych asi ukončila moje řeči, možná se tu ještě nějaké řeči zas někdy objeví. :D

Postavy - Když kvete růže

28. září 2007 v 20:24 | KateChibi |  Když kvete růže
Tak jsem vytvořila v doll makeru postavy z mého příběhu Když kvete růže ^^ Zatím nebudu říkat kdo je kdo... Na to jistě přijdete časem. :D A já to napíšu určitě, ale tak pokud chcete můžete nad tím přemýšlet a pak se podívat na výsledky. ^^
Editováno: Protože si toho asi všimlo málo lidí nebo tak, tak to sem dávám navrch. ^^"" Ráda bych, aby (Vim že to tady pár lidiček četlo XD ) jste skusili uhodnout kdo je kdo ^^" Snažila jsem se, aby se to tak nějak dalo odhadnout, i když to tak docela nepůjde. No, lovu zdar, vaše odhady čekám v komentářích. XD (Ulovte Soru Tanaku :D To je moje nejmíň oblíbená postava, když jsem jí vymejšlela docela sem se vyřádila XD ) Nebojte se, odhalím vám, jak sem si je představovala a kdo je podle mě kdo ^^""
č.1
č.2
č.3
č.4
č.5
č.6
a jako bonus, učitel kroužku botaniky ^^
Kdo nezná ostatní postavy ať se koukne na Yu Yu Hakusho nebo na stránky s tím anime XP

Doslov

28. září 2007 v 11:50 | KateChibi |  Poslední Saiyajinka
(To byl totiž už konec >.<"" Tak sem vám sepsala doslov, aby jste věděli proč to skončilo ^^"" )
Chtěla jsem to zjistit, dozvěděla jsem se to. Teď už vím, že jsem Saiyajinka a odkud mám svoje síly. Poznala jsem spoustu nových a zajímavých lidí a byla jsem za to skutečně ráda. Můj životní cíl, zjistit kdo jsem se splnil. Není to tak že bych neměla pro co žít… Vegeta a Trunks se o mě opravdu starají, i když každý po svém. Co víc chtít? Snad jen… aby byl mír a nikdo nechtěl ohrozit zemi kvůli nám, Saiyajinům jak už to bylo v minulosti. Mnohé mi bylo vyprávěno a z hodně věcí mi běhal mráz po zádech. No, snad už všechno zůstane tak, jak je teď. Teď už chci žít jen klidný a spokojený život.

Kapitola 4. Jak to bylo dál? ^^

25. září 2007 v 13:50 | KateChibi |  Poslední Saiyajinka
Celou cestu do Capsule jsme byli zticha, ačkoliv normálně si oba pořád povídáme… Čím to? Přistáli jsme doma, a Trunks se okamžitě klidil pryč… Co je to s ním? To se snad nikdy nestalo!
"Trunksi! A co můj trénink?" volala jsem na něj, ale ozvalo se jen něco naprosto nesrozumitelného, a tím skončil… Kam sakra šel? Rozhodla jsem se, že se půjdu umýt… anebo si zaplavat! Ale sprcha byla v plánu hned. Bazén počká. Musím ze sebe smýt tu špínu, že jsem se Pan dotkla… Brrrrr…
Chvíli jsem se sprchovala, a šla jsem se osušit. Sušila jsem se, a vtom někdo trhl dovnitř. Vykřikla jsem, když jsem dotyčného spatřila! "Sakra co tu děláš?!"
"P-promiň… Basho…" dostalo se mi odpovědi. Kdo mi tam vtrhnul… Byl to… VEGETA! Co si o sobě myslí?! Ale on se omluvil? Nepřeslechla jsem se?
"Koukej jít odsud!" řekla jsem mu, a zakrývala jsem se malým ručníkem… Vegeta se ještě na mě otočil a vypadal dost rozpačitě… "Řekla jsem VEN! A příště klepej!" Vegeta se teď ušklíbnul a odešel. Tak tohle byl pro mě šok!! Nejdřív mě nakrkla Pan a teď Vegeta… Ale… 15 mi už bylo… Teda! Na co to myslím?!
Vyšla jsem z koupelny a vydala se do svého pokoje. Tam jsem na sebe oblékla plavky a vydala se k bazénu. Trunks musel mít stejný nápad, protože jsem ho našla ve vodě…
"Trunksi! Počkej! Jdu taky!" zavolala jsem na něj zvesela. Trunks se teď usmíval. Asi to co ho předtím trápilo nechal plavat… Hned jsem skočila šipku do vody. To byla dneska studená voda! Chvilku jsem se tak rozhlížela, kde Trunks je, když jsem byla potopena do vody!
"No počkej!" zakřičela jsem. Byla to legrace, a musela jsem mu to oplatit. Ale on byl moc rychlý… pořád mi utíkal! No… Co by jiného asi dělal… Neuměla jsem moc rychle plavat, když jsem ho konečně dostihla… Hned jsem se na něj pověsila, ale nevystihla jsem moment překvapení… Potom jsme se oba potopili…
Když jsme se vynořili, tak velmi blízko u sebe… Podívala jsem se mu do očí… Teď jsme se ani jeden neodtrhli z pohledu toho druhého… Trunks mě po chvilce k sobě přitisknul, a potom i políbil… Bylo to úžasné… Když jsme se odtrhli, tak se mi díval do očí. Pochopila jsem, že když mě předtím chytil za ruku, tak to nebyla jen náhoda…
"Trunksi?" zašeptala jsem, ale on mi přitiskl prst na ústa, abych mlčela.
"Teď ti povím něco já…" řekl potichu "Kate, zamiloval jsem se do tebe… I když se ti asi zdálo, že to tak nikdy být nemohlo, tak to tak je… chtěla by jsi se mnou chodit?" ptal se mě, a byl trošku rozpačitý. Také jsem cítila, jak se chvěje… Podívala jsem se na něj, a podívala se mu do očí… Lehce ucukl pohledem… "Ano…" špitla jsem, a Trunks se usmál… Potom mě k sobě přitiskl, a já byla v sedmém nebi! Opravdu mě má rád… Asi…
Když jsme vyšli z vody, tak jsme se plácli na deku. Původně jsem si šla sednout pohodlně na židli, ale… Nechala jsem se snadno přemluvit… Leželi jsme vedle sebe, a dívali se na sebe… Nakonec jsme skončili tím, že jsme se vášnivě líbali. Jestli nás někdo sledoval? To snad ne!! Ale kdo by mohl? Snad jen Bulma, Vegeta a prarodiče Trunkse… Tak co? I když… ta představa…
"Trunksi… nepřesuneme se… jinam?" zeptala jsem se, a Trunks se rozhlédnul.
"Máš pravdu… a co třeba… ke mě do pokoje?" řekl, a lišácky se usmál.
"Ne… radši do obýváku…" řekla jsem. Nehodlám… Ale co!
Došli jsme do obýváku, a sedli jsme si k sobě. "Kate, ale ty by jsi měla trénovat!" ušklíbnul se Trunks.
"A ty snad radši chceš trénovat? I když je mír?" ptala jsem se, a přivřela jsem oči.
"Ne…" zašeptal Trunks, a potom mě začal líbat na krku…
"Vy jste se zbláznili!" vykřikla Bulma, která zatím přišla, když jsme byli v tom nejlepším…
"Ale…" řekl rozpačitě Trunks, a pustil mě.
"No?! Nijak vám nic nezakazuji, ale jděte jinam…" řekla Bulma také trošku rozpačitě… Oba jsme se na sebe nechápavě podívali a potom jsme odešli. Nakonec jsme stejně šli do pokoje Trunkse… Naštěstí ho nemá společný se sestrou… Sedli jsme si na postel, a povídali si. (Poznámka autorky: Co jiného? ^_^) Ani jsme si nevšimli, že uplynulo už tolik času… Právě přišla Bra, abychom šli na večeři… Snad Bulma neřekla nic Vegetovi… To bych nebyla moc ráda…
Večeře proběhla jako vždycky až na pár rozdílů, jako že jsme s Trunksem pořád po sobě koukali, a Vegeta po mě občas hodil rozpačitý pohled… Asi vzpomínal na tu událost v koupelně…
Opět uplynul nějaký čas, přesněji dva měsíce, a já jsem si zatím užívala přítomnost Trunkse. Byl skvělý, a já jsem do něj pořád totálně zamilovaná. Po dlouhý čas se skoro nic nedělo, jen nás oba Goku trénoval. Bylo to lepší, ten nás nešetřil… Konečně pořádný trénink!
Byl zase den, kdy jsme trénovali sami jen spolu bez Goku, tedy neděle. Seděli jsme s Trunksem u naší obvyklé večeře venku, když jsme ten den trénovali. Paní Briefsová nám zase přivezla vozík na kterém bylo jídlo. Byla to v podstatě legrace, na to koukat… Vozík sem postavila, a my jsme se hned vrhli na jídlo. Po chvilce jsem si vzpomněla, že jsem ve svém pokoji nezavřela okno. "Trunksi, já jdu zavřít okno… potom by nám tam byla zima. Teď, když se blíží podzim… už není venku moc teplo" řekla jsem, a vzala jsem si jeden z 6 koláčků. Ty jsem měla nejradši a Trunks mi je vždycky nechával, protože jsem ho vždycky moc prosila… Tedy… Většinou za to něco chtěla, třeba polibek nebo tak… A teď už jsme nějakou dobu dohodnutí, že mi je tam vždycky nechá!
Odeběhla jsem a zavřela okno. A když jsem se vrátila, tak jsem uviděla tu hrůzu! Trunks mi snědl poslední koláčky! Bylo jich tam ještě 5 a on mi je všechny doslova sežral! Byla jsem hrozně naštvaná, a cítila jsem, jak ve mně všechno vře!
"Trunksi! Jak si to dovoluješ! Ty jsi mi snědl všechny moje koláčky!" vykřikla jsem naštvaně. A potom jsem ucítila hrozný nával energie! Měla jsem chuť s ním jen tak bojovat! Aby ty koláčky obhájil… "Připrav se na souboj!" vykřikla jsem, a soustředila jsem energii, jak jsem se už naučila. Vykřikla jsem, a najednou, jako by mě obklopila všechna síla, co ve mě sídlila. Ucítila jsem také, že se semnou děje i něco jiného. Najednou okolo mě byla žlutá aura, už se okolo mě neplácaly moje vlasy! Kam zmizely!? Když jsem už necítila žádné změny emocí ani jiných pocitů, tak se přede mnou Trunks svíjel smíchy a já jsem nic nechápala! Přešlo mě to, bojovat s ním…
"Trunksi! Čemu se tak směješ?" řekla jsem dopáleně a dala ruce v bok.
"Ty… Ty jsi… Ty jsi se proměnila kvůli koláčkům" řekl se smíchem a sotva mluvil, jak se pořád smál. Jen jsem zakroutila hlavou.
"O čem to mluvíš? Jak proměnila??" nechápala jsem.
"To je jednoduchý…" a smál se dál, že nebyl schopný slova.
"Tak co? Sakra!" už jsem byla docela naštvaná!
"Víš co? Tak pojď se mnou k zrcadlu a já ti to vysvětlím" pobídnul mě, a už se tak nesmál. Naštěstí ho to přešlo.
Když jsme dorazili až k zrcadlu, uviděla jsem tu hrůzu! Že by se smál kvůli tomu, jak vypadám? "Tak ty se směješ kvůli tomu, jak vypadám?" zamračila jsem se "Ale kde jsem k tomu přišla! Proč mám vlasy nahoru?" nevěděla jsem co to má být!
"Ne, náhodou vypadáš docela dobře…" řekl vážně Trunks "Teď jsi Super Saiyajinka!"
"Super jsem celou dobu… A Saiyajinka podle vás od narození, tak kde je nějaká změna?" usmála jsem se.
"Ne, teď jsi daleko silnější! Jdeme ven, ale hlavně se po cestě nerozčiluj… Mohla by jsi svojí aurou ještě něco poškodit…"
Znovu jsme došli ven, a Trunks mě pobídnul, ať bojujeme. Nejdřív se však soustředil, a po malé chvilce měl také blonďaté vlasy, které mu trčely nahoru jako mě, a usmíval se. Já jsem se také usmála! Je to tedy nějaká zvláštní proměna pro Saiyajiny. Co jiného… Pustili jsme se do boje, a všechno mi přišlo tak snadné… Byla jsem rychlejší a silnější! Ale co se týká souboje s Trunksem, tak to bylo pořád stejné, jako předtím. Pořád jsem byla slabší, než on…
Když jsme skončili s bojem, tak šel Trunks ke mně, objal mě, a zašeptal "Kate… Uvolni se…" Zavřela jsem oči, a uvolnila se, jak mi řekl. Potom jsem oči otevřela, a aura byla pryč! I Trunks se teď musel uvolnit, aby byla jeho zlatá aura pryč.
"Co se to… Kde je ta zlatá aura?" ptala jsem se.
"Tím, že jsme se oba uvolnili, je to pryč. Stačí se soustředit… a neříkej tomu zlatá aura, ale prostě Super Saiyajin" poučil mě Trunks. Přikývla jsem, a přitiskla svoji hlavu na jeho hruď. Trunks mě pohladil, a chvíli jsme tak zůstali. Byla to moc příjemná chvilka. Ty koláčky jsem mu už odpustila…
Tuhle chvilku jsem přerušila, když jsem měla další dotaz ohledně Super Saiyajinů. "Trunksi, ale… Jak to, že se mi to povedlo? A taky, jestli ji budu umět znovu povolat?"
"No, proto jsem se taky smál… K tomu tě dovedlo, to, že jsi musela hodně trénovat a získala jsi sílu! Ani nevím, jak se ti to mohlo povést… Tobě!! A pak to… Musel jsem tě HODNĚ naštvat, když se ti to povedlo! Jedině když se naštveš, tak jsi toho schopná! Tak třeba Goku se proměnil, když zemřel Piccolo a Krillin. To ho opravdu naštvalo…" pak se na mě pořádně podíval, a já jsem se odtáhla. Když se na mě znovu podíval, tak se začal zase smát "A tebe…" doslova vyprsknul smíchy "Koláčky…" div se nesklátil k zemi, jak se mi smál. ZASE!
"Co je na tom tak veselého? Tak mám ráda koláčky…" řekla jsem, ale potom jsem se začala smát taky…
Všechno bylo až moc skvělé! Ale jednoho dne musel Trunks odjet i se svojí matkou vyřídit něco do práce… Musela jsem tedy zůstat sama s Vegetou a také rodiči Bulmy. Není to nic příjemného… Sama s Vedetou. A také když se toho tolik stalo… Možná někdy dřív by mi to nevadilo, ale teď… A z domu se mi taky nebude chtít… ale co.
Jeden den uplynul bez událostí… Ale druhý den… Seděla jsem u bazénu, a už se stmívalo. Když jsem najednou ucítila něčí ruku okolo svých ramen… Zatřásla jsem se. Opět jsem cítila to lehké brnění… "Vegeta!" problesklo mi hlavou a otočila jsem se na něj. Byl to on, kdo jiný. Hned jsem jemně sundala jeho ruku.
"Proč se tomu bráníš?" ptal se mě, trošku s arogancí v hlase.
"No… nejde to! Nech mě!" řekla jsem trochu naštvaně. Potom jsem vstala, že odejdu, ale Vegeta mě chytil za ruku a nepustil mě.
"Basho, proč se mě bojíš?" vyzvídal dál. Zamračila jsem se. Potom mě k sobě přitisknul a zašeptal: "Tak už víš kdo jsi?" Teď jsem se už neodtrhla a odpověděla také šeptem: "Ano, vím…"

Kapitola 3. Son-Goku a ti ostatní

19. září 2007 v 20:14 | KateChibi |  Poslední Saiyajinka
Uplynulo půl roku, už mi bylo 15 let, a každý den jsem trénovala s Trunksem. Ale byl na mě opravdu měkký. To jsem poznala i já. Nedovedl to prostě pořádně, být ke mně tvrdý. Ale když se k nám přidal Goten, tak docela tvrdý byl… Čím to? Když jednoho dne přišel Vegeta.
"Vy dva! Oba jste na nic! Musím vás oba trénovat já, anebo…" řekl Vegeta, když viděl, že zase netrénujeme tak, jak by si to představoval…
"Anebo co?" ptala jsem se.
"Anebo vás může trénovat Kakarott. A to oba! Zvlášť by to bylo lepší… Ale budete muset oba! Nemám rád ulejváky! Sice je mír, ale tohle vám neuškodí!" zavrčel Vegeta.
"Kdo je Kakarott?" ptala jsem se Trunkse.
"Kakarott? To je přeci Son-Goku!" usmál se Trunks. Za ten půl rok jsme byli skvělí přátelé.
"Goku? Tak to je dobrý… Když bude dost jídla, tak klidně! Ale dovolí mu to Chi-Chi?" ptala jsem se. Chi-Chi byla vždycky zásadně proti bojování.
"Bude muset… Ale nebude to nic tak strašného, tak snad ano" pokrčil rameny Trunks "Když tak nemusí celý den. Ve zbytku dne budu pokračovat já!" a lišácky se usmál. Takhle byl moc hezký! Pořád mě nepustila myšlenka na to, že bych ho chtěla i jinak, než kamaráda… Také mi pořád leželo v hlavě, proč jsem ucítila ten proud… Jak to? Ale vysvětlení se mi dostalo hned druhý den…
Byla jsem chvíli s Vegetou sama, a tak jsem se ho hned zeptala. "Vegeto? Pamatuješ si, na ten proud, co jsme asi oba pocítili, když si se mě omylem dotknul?"
"No… A co má bejt?!" řekl trošku naštvaně Vegeta.
"Já jen chtěla vědět, co to znamená…"
"Nejsem si jistý, ale cítila jsi něco podobného u Trunkse, Gohana nebo tak?"
"No… U Gohana ani trošku, ale u Trunkse malinko…" řekla jsem nesměle.
"Bál jsem se toho! Ale povím ti to… I když nerad!" zamračil se. A potom byl zticha.
"A kdy mi to povíš?" ptala jsem se.
"Co mám s tebou dělat? Tak třeba teď…" povzdechl si, ale trošku si nebyl jistý. Potom začal "Víš, že jsme my Saiyajinové bojová rasa, že?" Tiše jsem přikývla. "Tak nemáme čas na nějaké normální city a zkoušení, jaký partner se k nám hodí… Jako je to tady na Zemi, ale později se tohle vyvinulo tak, že to poznáš jen při dotyku. To byl právě ten proud… Poprvé ses mě sotva dotkla, proto to neprobilo celkově, ale podruhé to bylo o něčem jiném"
"Co?!" vykřikla jsem "Takže my dva bychom se k sobě hodili?" divila jsem se.
"Jo. Určitě ano! A Trunks s tobě asi taky, ale protože je to Saiyajin jen napůl, tak jsi to nepocítila tak silně, jako u mě! Ale že byla to šlupka… Ještě večer mě trochu brněla ruka…"
"A to je tak napořád? Pokaždé?" nechápala jsem. Je to hrozný. Ale… abych řekla pravdu, tak se mi Vegeta už od začátku zamlouval. Ale že by mohl až tak, to ne! A co teprve Trunks! Asi to nebylo tak silné z toho důvodu, že není plný Saiyajin jako Vegeta.
"Ne… zkus mě chytit za ruku" pobídl mě, a podal mi ruku. Já jsem ho nesměle chytla za špičky prstů, a nic se nedělo. "No pořádně…" řekl ještě. Teď jsem svoji ruku pořádně položila na jeho dlaň. Jemný proud jsem ale pořád cítila, ale ne tak silný, jako předtím.
"Ale úplně pryč to není!" řekla jsem mu nedůvěřivě.
"Jistě… To nebude asi nikdy, ale je to snesitelné, a docela příjemné, ne?" řekl Vegeta s úšklebkem. Usmála jsem se, a dala svoji ruku pryč. Opravdu to byly velmi jemné a příjemné záchvěvy. To je hrůza… Nedovedu si to představit, že bych… a s ním… Vždyť má rodinu! Ale co Trunks? To je něco jiného… Ale asi k tomu nikdy nedojde, protože ho znám už půl roku, a stále jsme JEN přátelé…
Po obědě jsme se s Trunksem vydali za Goku. Vegeta očividně chtěl trénovat, ale jenom sám. Bez nikoho. Když jsme vešli, tak právě Goku a celá jeho rodina dojedli.
"Trunksi! Tebe jsem tak dlouho neviděl!" uvítal ho Goku ve dveřích. "A co je tohle za mladou dámu?" ptal se.
"To je Kate. Pravá Saiyajinka, a původním jménem, jak řekl můj otec, Basha. A taky je moje skvělá kamarádka!" řekl Trunks s usmál se na mě. Já jsem mu úsměv oplatila.
Zrovna vyšla asi jeho žena, a podívala se na nás oba "Tak Trunks už má taky děvče!" usmívala se. Já jsem se začervenala a podívala se do země.
"Ne tak docela…" řekl Trunks, a vtom jsem ucítila, že mě vzal jemně za ruku! Celá jsem se zachvěla! "Tak pojďte. Dáte si čaj a popovídáme si" usmívala se tahle žena.
"Kdo to byl?" zeptala jsem se Trunkse.
"To byla Chi-Chi, manželka Goku. Ona je milá, ale když se naštve… To pak žerty stranou!" poučil mě Trunks, ale moji ruku stále nepouštěl.
"Ty… Trunksi… mohl by jsi mě prosím pustit?" zeptala jsem se.
"Jo… promiň… omlouvám se…" řekl rozpačitě Trunks.
"To nemusíš, když budeš pokračovat později…" řekla jsem a usmála se. Trunks také, ale byl stále celkem rozpačitý…
Vešli jsme dovnitř, a chvíli jsme si povídali i s ostatními. Byl tu i Goten. Po nějaké době se objevil další člověk… Měl s sebou ještě ženu a nejspíše dceru. "Ahoj, Gohane! To jsem ráda, že jsi taky přišel!" zdravila ho Chi-Chi.
"Ale mami… Vždyť jsem kousek odtud, tak proč bych neměl přijít. A Pan tě jistě také ráda vidí, ne?" usmál se Gohan.
"Gohane! Ty jsi mi tak rychle vyrostl, stejně jako tvůj bratr… Ale ještěže mám Pan" řekla Chi-Chi a nesla nějaký dort. Potom ho položila na stůl a řekla: "Jen si berte a neostýchejte se. Můžu když tak ještě něco upéct" usmívala se. Tedy… Jak o téhle milé paní mohl někdo říci, že se lehce naštve?
"Trunksi, proč tu vůbec jste?" zeptal se po chvíli Goku. Trunks seděl blízko mě, a pořád po mě pokukoval…
"No, Vegeta řekl, že by jsi nás mohl oba trénovat…" řekl trošku potichu Trunks.
"COŽE!!! TRÉNOVAT!!" vykřikla Chi-Chi… Proto mluvil Trunks tak potichu, ale ne dostatečně… "Ty si myslíš, že ti tohle někdo bude trpět? Zase další boje!! Nechci, aby to tak bylo!" křičela.
"A proč chcete trénovat? Hrozí snad nebezpečí, nebo jak?" ptal se Goku. Chi-Chi ještě stranou něco mumlala a byla opravdu rozzlobená… Ale co jí na tom tak vadilo?
"Ani ne… Ale Kate je Saiyajinka a bylo by dobré, kdyby trénovala…" řekl Trunks a byl velmi potichu. Teď jsem je mohla slyšet jenom já a Pan, která seděla také blízko.
"Páni! Pravá Saiyajinka!" vykřikla Pan a ukázala na mě prstíkem. V puse měla kus dortu a v ruce taky.
"Pan! Nemluv s plnou pusou!" napomenula jí její maminka Videl.
"Jo, mami…" zavrčela Pan, a hodila do sebe poslední kousek dortu. Potom se sápala po dalším kousku… Já jsem se nad tím pousmála. Byla roztomilá… Usmála jsem se na ni. Potom ale Pan vyskočila, a dupla mi na nohu.
"No počkej!" vykřikla jsem, a ona mi zatím utíkala na zahradu. Hned jsem se za ní vydala, a Pan se jenom smála.
"Tak si dáme zápas! Chci bojovat s pořádnou Saiyajinkou!" vykřikla Pan. To je potvůrka! Je strašná!!
"Jak chceš! Ale nebudu tě litovat!!" vykřikla jsem taky a na nic jsem nečekala. Hned jsem na ni zaútočila. Pan mi lehce uskočila. Nebudu jí podceňovat!!! Hned jsem po ní vypálila malou kouli chi energie a lehce jí zasáhla. Kupodivu jsem z toho měla až škodolibou radost! Ale… Bylo to moc surové na takovou malou holčičku… rozhodla jsem se, že už po ní nic takového nepošlu… Podle mých výpočtů by měla být alespoň ¼ Saiyajinka! "To není fér! Já to ještě neumím!" vykřikla Pan a potom vyletěla do vzduchu. Samozřejmě, že jsem ji následovala! Chvíli jsem ji nechala si hrát a jenom jsem se bránila. Nezasáhla mě ani jednou! Potom jsem zaútočila já, a kopla jsem ji do břicha a další ranou shodila na zem. Pan zaúpěla a dopadla z výšky na zem. Trénink s Trunksem se mi vyplatil… (Poznámka autorky: Muhehehehe XD)
"Jestli ti je to málo, můžu přidat…" řekla jsem jí, když jsem přistála na zem. Chytla jsem jí pod krkem za oblečení a smála jsem se… Bylo mi jedno, co si o tom můžou myslet ostatní, ale nikdo mě tu neviděl…
"N-ne. To stačí! Ale já tě jednou porazím!" řekla Pan a v očích se jí objevily slzy.
"Tak promiň. Neuvědomila jsem si, že jsi ještě tak malá… Kolik ti je?" zeptala jsem se jí.
"Osm" odpověděla mi, a já jsem ji postavila na zem. (Poznámka autorky: Nesnáším PAN!) Rychle si otřela slzy a podávala mi ruku na usmířenou. Trošku s pohrdáním jsem jí ruku také podala. Co je na ní tak nesympatického? Když se dostatečně uklidnila, tak jsme šli zase zpět. Trošku měla ode mě rány, ale to se rychle zacelí. Jestli má opravdu Saiyajinskou krev, jak by měla mít, tak to bude docela rychle. Ale nic hrozného to nebylo… Opravdu!
"No kde jste byli! A co jsi vyváděla!" řekl hned Gohan, když jsme vešly. Trunks na mě zatím ukázal, abych šla k němu. Nemusel mě pobízet zrovna dvakrát…
"Půjdeme už?" zeptal se mě potichu.
"Už jsi to dohodnul?" zeptala jsem se ho.
"Jo, při cestě ti všechno povím" odpověděl mi. Potom se otočil na Chi-Chi a rozloučil se s ní. Já také. Rozloučili jsme se i s ostatními, ale s Pan jsem měla nevyřízené účty!!! Však já jí ještě ukážu, zač je toho Saiyajin! Už chytám cizí slovník…
Potom jsem oba vzletěli a vydali se zpět do Capsule. "Trunksi, tak jak to tedy je?" ptala jsem se po cestě.
"No, nakonec nás bude trénovat. Ale až od příštího týdne!" oznámil mi Trunks. Ale ani jednou se na mě pořádně nepodíval, když se mnou mluvil…
"Trunksi?" řekla jsem po chvíli ticha.
"Ano?" ozval se. Pak jsem radši ztichla, a přidala na rychlosti… "Co se děje?" ptal se a nic nechápal. Já taky pořádně ne… Vzpomněla jsem si, jak mě chytil za ruku… Udělá to někdy znovu?

Kapitola 2. Trénink

13. září 2007 v 19:54 | KateChibi |  Poslední Saiyajinka
Po cestě jsem se ještě ptala na moji matku a otce… Docela mě to zajímalo… "Vegeto. Co byli přesně zač moji rodiče?" ptala jsem se.
"Tak ještě jednou" zamračil se Vegeta "Tvoje matka byla skvělá bojovnice. Vypadala skoro jako ty. A tvůj otec… Ani nevím…"
"A jak to, že znáš moji matku, ale otce ne?" divila jsem se.
"Jak to? To proto, protože…" a ztichnul.
"Tak proč?!" chtěla jsem vědět…
"Tak ti to povím, tvoje matka se mi vždycky hrozně líbila. Ale byla starší než já. Mě to nikdy nevadilo a bral jsem ji jako vzor… Páni, mít ženu za vzor. To už nikdy neudělám!!" řekl mi.
"A… Ještě něco co bych o ní mohla vědět?" ptala jsem se dál.
"Dobře… povím ti ještě něco. Byla ve skupině, která bojovala pro Friezu, o tom jsem už mluvil… Ale nakonec to jejich vůdce prokouknul, myslím podvrh Friezy, a když si to uvědomil bylo pozdě. Tvoje matka spolu s ostatními členy jeho posádky už byla mrtvá. Jmenoval se Bardock. Toho si pamatuju, protože jeho syn stále žije a je dokonce tady na Zemi" odmlčel se "Ano, můžeš být na svoji matku pyšná, zemřela v boji jako každý Saiyajin se ctí… Tedy… to se o ní říká, ale někdo tvrdí, že měla ještě dítě, jen o něm nevěděla, a přežila tenhle útok, ačkoliv se zdálo, že ne. Potom někde porodila… Podle všeho je pravda to, že přežila a porodila tebe… Jen se neví kde a kdo byl otcem… A neví se, jestli neutekla ještě s někým, a neměla tě až později…" řekl Vegeta, a dál se už se mnou nehodlal bavit. Nejspíš se i zlobil na sebe, že mi to prozradil…
Došli jsme na zahradu, a tam se slunil Goten s Trunksem na lehátkách u bazénu. Asi tu jsou jen chvilku.
"Trunksi! Budu mít pro tebe práci… Chtěl by jsi trénovat tady, Bashu?" zeptal se ho Vegeta. Trunks se je otočil, znovu si mě prohlédnul od hlavy až k patě, a potom řekl "Jo! Ale jenom pokud nebudu muset do kanceláře. To mě nudí!" vydíral ho Trunks. "A proč jí říkáš Basha?" dodal po chvíli.
"Bože! To nevím! Musíš se zeptat Bulmy! A proč jí říkám Basha? Protože se tak jmenuje" řekl Vegeta. Nebyl zrovna nadšený.
"A ty chceš trénovat, Kate?" zeptal se mě Trunks. Asi neměl v úmyslu mě oslovovat tím druhým, divným jménem…
"Ano… Už jsem to říkala, a ráda se něčemu přiučím!" usmála jsem se na něj.
"Že jsi to ty, tak souhlasím s tréninkem! Začneme hned. Jen tu chvilku počkej, já se půjdu převléknout do něčeho pohodlnějšího. Do něčeho, v čem můžu trénovat…" Já jsem si zatím sedla vedle Gotena, a dívala se, jak Trunks odchází.
"To se to všechno semlelo, co?" řekl mi Goten, když byl Trunks pryč.
"To jo. Dneska bylo těch zážitků celkem dost!" přiznala jsem.
"A to se těš na nové! Trunks tě naučí opravdu hodně! Trénuje už od svých 4 let! Možná ještě dřív!" řekl mi Goten.
"A kolik mu je?" ptala jsem se "Že toho umí tolik…" dodala jsem po chvíli. Bylo to ve vhodnou chvíli, takže nepoznal, že jen vyzvídám kolik mu je…
"No, teď nedávno mu bylo 17, já jsem o dva roky mladší… mě je 15"
"To je skoro jako mě! Mě 15 bude brzy! Ty jsi u toho nebyl, když jsem to říkala?" řekla jsem vesele. 17… to není tak moc…
"Asi nebyl, nebo si to nepamatuju. Hele, už jde Trunks!" řekl mi Goten, a ukázal. Trunks už opravdu šel. Jeho bojový obleček mu opravdu slušel. Ale to jsem ještě netušila, co mě čeká! Právě si utahoval opasek na svém oblečku a usmíval se.
"Nemysli si, že když jsi holka, tak tě budu šetřit!" řekl Trunks.
"To já taky nechci!" odpověděla jsem, a usmála se. Potom mě zavedl do nějakého podivného domu. Když jsme vešli, tak tu byla jediná místnost.
"Tak Kate. Tohle je Gravity room. Kdysi ho sestavila matka pro mého otce, Vegetu. Je stále funkční, můj otec tam často trénuje, a ty tady teď budeš se mnou trénovat. Avšak nejdříve normálně venku, abych zjistil, co v tobě je!" a zase mě vedl ven. Když jsme stáli na menší planince, tak jsme měli začít. Rozhodla jsem se, že mu předvedu to nejlepší, co umím!
"Já se budu jenom bránit. Chci vidět, jak teď umíš útočit a jakou máš rychlost!" zavolal na mě, a já jsem přikývla. Zhluboka jsem se nadechla, a pustila se do toho. Zkoušela jsem ho všelijak zasáhnout, ale byl o trošku rychlejší. Zatím jsem ho skoro ani jednou nezasáhla… Potom mě chytil za obě zápěstí, ani jsem nevěděla jak. Ucítila jsem jemný elektrický proud… Chvíli mě tak držel, a já jsem se osmělila a podívala se mu do očí. Měl nádherné oči… Potom se odtrhnul pohledem, a také mě pustil.
"No, nebylo to špatné, ale nejlepší také ne… Co by jsi udělala, kdyby tě někdo chytnul, jako já teď?" zeptal se mě, a ustoupil o pár kroků dál. Sakra! Proč neútočil dál?
"No… Asi bych se pokoušela ho odstrčit, a možná shodit na zem nohama" zapřemýšlela jsem nahlas.
"Jo, to by šlo… Ale teď vyzkouším také tvoji obranu!" řekl mi, a rozeběhl se ke mně. Tohle jsem nečekala, ale včas jsem vyšla na obranu. Chvíli na mě útočil, ale bylo zajímavé, že se zatím také netrefil… To jsem nechápala! Nechtěl mě zasáhnout, nebo co? Potom jsem uskočila, a Trunks se hnal za mnou. Chtěl mi podkopnout nohy, ale to se mu nepovedlo, uskočila jsem mu. Teď jsem se neudržela, a zaútočila jsem. "Tohle jsme si nedohodli!" řekl Trunks, ale moji ránu odrazil. Zase zaútočil, a já jsem to tentokrát nevykryla. Dostala jsem přímou ránu, a spadla na zem… Jen jsem viděla hvězdičky! Měl hroznou sílu! Nikdy jsem nepotkala nikoho tak silného! Ale nijak mě to nevyvedlo z míry. Zase jsem vstala… Ještě nějakou dobu jsem statečně unikala, ale potom jsem to vzdala.
"To stačí! Už nemůžu!" řekla jsem unaveně a posadila se.
"Ale kdepak, slečno! Jedeme dál! Tohle je trénink a ne nějaká zábava! Všichni ostatní měli daleko tvrdší trénink! Já tě taky musím trochu prohnat! Kdyby tě chtěl trénovat otec, to by bylo teprve něco" řekl mi, a zvedal mě. Musím se překonat! Jsem přeci něco víc, než jen pozemšťanka! Tak mi to Vegeta řekl. Potom jsem vstala, a Trunks mlčel, jen se na mě díval. "Víš co? Budeme se chvilku flákat, a naučím tě levitaci!" usmál se nakonec.
"Děkuji… víc bych dneska už asi nevydržela, mám hrozný hlad…" řekla jsem.
"Aha! To bude ten důvod, proč ti to nejde!" zasmál se "Zavolám na babičku, aby nám něco udělala. Taky se najím" A na chvíli odešel. Když se vrátil, tak oznámil, že se to za chvilku přinese.
"Takže co?" zeptala jsem se, když si sedal.
"No, levitace! Co jiného!" pokrčil rameny. Asi nikdy nikoho netrénoval…
"A to je?" přemýšlela jsem.
"Tohle!" zvolal, a vznesl se do vzduchu! On také uměl létat!!! Jak to dělá? To se asi teď budu učit… Jsem ale hloupá… Vždyť tohle je levitace!!
"Jo! To je bezva! A jde to rychle?" ptala jsem se.
"Jak komu, ale když se to naučila manželka bráchy Gotena, Videl, tak proč ne ty? Ona je totiž člověk!" volal na mě, protože byl celkem vysoko.
"A ty? Jsi člověk z jak velké části?" volala jsem také. Ale to už se zase snášel dolů.
"No, já jsem člověk napůl" řekl mi, a už se zase usmíval. Sotva si vedle mě sedl, tak sem šla nějaká žena, a vezla vozíček plný jídla.
"Kdo je to?" ptala jsem se.
"To je moje babička…" zašeptal "Pozor! Když se jí zalíbíš, tak se od tebe nehne!" varoval mě. Proto tak šeptal…
"Tak tady to je. Trunksíčku, to je ta Sayajinka?" zeptala se paní. Byla očividně veselá.
"Ale babi… Neříkej mi Trunksíčku, víš že to nemám rád!" řekl otráveně Trunks.
"Jaká milá dáma! Bude z vás skvělý pár!" usmívala se. Co? Hned jsem na Trunkse nechápavě podívala, a on jen mávnul rukou. Byla jsem trošku rudá…
"Babi! Nech toho. Nech nám to tady, my se najíme v klidu i bez tebe…" řekl jí, aby už odešla. Očividně byl také v rozpacích… Paní se otočila a stále s úsměvem odešla.
Také jsem nechápala, jak vědí, že hodně jím… Hned jsem se do toho s Trunksem dala. Bylo to moc dobré, ale jaksi jsem měla stále hlad… Trunks jedl asi jako já. Celý dvoupatrový vozík plný jídla byl během chvilinky vyjedený!
"Ještě bych si něco dal…" povzdechnul si Trunks a usmál se na mě "A co ty?" ptal se.
"Jo, taky bych si ještě něco dala…" řekla jsem trošku rozpačitě. Připadala jsem si pokaždé strašně, protože jsem okolo takhle jedla jenom já… Ale Trunks… Úplně stejně, což mě potěšilo… A jí takhle taky Vegeta, Gohan a ostatní… Jak bylo to slovo? Saiyajinové?
"Tak já pro něco skočím. Počkej tady, hned jsem tu. Hlady trpět tě nenechám…" usmál se, a byl pryč. To byla rychlost! Po chvíli byl zpátky a nesl dvě velké litrové krabice zmrzliny. Zaradovala jsem se. A bylo po večeři… Když jsme dojedli i to, tak jsme se znovu dali do tréninku. Tentokrát levitace.
Trunks mi všechno popsal, a já jsem se pokoušela podle jeho instrukcí vzlétnout. Třeba by to i šlo, kdybych se víc soustředila… Ale pořád se nic nedělo. Jen párkrát jsem se lehce zvedla ze země. Ale i to byl pro mě úspěch.
"Ale ne… co tě tak rozptyluje. Vždyť ti to vždycky začne jít, a nakonec ztratíš koncentraci, nebo jak?" volal na mě Trunks po dalším nezdařeném pokusu. Má pravdu nesoustředím se… Ale… jak můžu, když je tu on?!
"Tak jinak. Pomůžu ti!" řekl mi, a došel až ke mně. Potom mě chytil lehce za ruce, a díval se mi do očí. Když se mě dotknul, tak jako by mnou projel elektrický proud… Už po druhé, ale teď to bylo malinko slabší, jen to lehce to brnělo. Co to? Nikdy jsem to u nikoho nepocítila! "Tak, a teď vzletím já, a ty se pokusíš taky, ano? Ale nedívej se na zem! Uvidíš, půjde to samo! Zavři oči…" a usmál se. Já jsem jen rozpačitě přikývla. Pak jsem zavřela oči a soustředila se, po chvíli jsem ucítila, že ztrácím půdu pod nohama. No… to už delší dobu, ale teď doslova. Nedívala jsem se.
"A teď se dívej na mě!" řekl mi Trunks. Otevřela jsem tedy oči, a zjistila jsem, že jsem ve vzduchu! A sama, protože mě Trunks pustil! "Jéééé!" vykřikla jsem, a zase jsem padala k zemi. Naštěstí mě Trunks zachytil, a já jsem nedopadla na zem.
"Ty jsi ale… Asi ti tohle moc nepůjde…" kroutil nade mnou hlavou, když mě pokládal na zem.
"Tssss" odsekla jsem "tak se teď dívej!" a zasmála jsem se. Trunks udělal pár kroků vzad, a sledoval mě. Na tváři mu hrál úšklebek. Nečekal však, co teď uvidí. Už jsem přišla na to, jak to mám udělat, jen jsem si trošku hrála na nemehlo… Lehce jsem se odrazila od země, a po chvilce už jsem byla ve vzduchu. "Tak jak se ti to líbí?" volala jsem na něj z výšky.
"Dost dobrý, Kate!" odpovídal mi. Potom jsem vyzkoušela svoji rychlost. Šlo mi to pěkně! Proletěla jsem to tady dokola, a pak jsem letěla pozpátku a relaxovala jsem… Čekaly mě tři překvapení… Č. 1: Sakra! Do něčeho jsem narazila! Č. 2: Lehce jsem to ohmatala (Dostala jsem pecku jako z elektrické rány, proč?) Člověk! Č. 3: Potom jsem se pomalu otočila… Vegeta!
"Tak vidím, že už lítáš!" řekl Vegeta, a na tváři měl úšklebek. Tvářil se úplně stejně, jako Trunks před chvílí… Skvěle!
"No a?" řekla jsem.
"Jaký No a?". To je zázrak! Mě to trvalo půl dne, a tobě hodinu! Dovolila jsi si dost!"
"Fakt?" divila jsem se.
"Jo, fakt! A nekoukej tak hloupě! A teď plav trénovat! Nechci vidět, že se flákáte!" poručil mi, a popostrčil mě. Dotknul se mých zad. Teď se mnou znovu projel proud… Byl o trošku silnější, než u Trunkse a docela to byla pecka! Bylo to dokonce silnější než když jsem do něj před chvílí narazila. Co je to? I Vegeta se pozastavil. "Tak jdi už!" řekl mi, a držel se za ruku, kterou na mě šáhnul. Asi to také pocítil. Také se teď trošku mračil. Já jsem se na něj otočila, a potom jsem letěla směrem k Trunksovi. Ten už mě uvítal, a byl rád, že jsem to tak lehce zvládla. Ale… nikdy se u mě takové schopnosti neprojevily… kde se to jen vzalo?
"Kate! To bylo úžasný, jak jsi to jen udělala? Čekal jsem, že to zvládneš až tak zítra!" řekl mi Trunks.
"Tak vidíš, už dneska. Jsem to ale holka šikovná, co?" usmívala jsem se. Trunks byl opravdu překvapený.

Kapitola 1. Pravá Sayajinka?

10. září 2007 v 17:42 | KateChibi |  Poslední Saiyajinka
Už tak dlouho se potácím po světě… Kdo jsem? Co tu dělám? A proč mám opičí ocas? A také proč se mi netvarují vlasy, a to ani když vylezu z vody? Dokonce je ani nemusím moc stříhat, protože mi narostly akorát, a dál už nerostou. Zatím mi nikdo nedokázal odpovědět ani na jednu otázku. Jediné co vím, že moje křestní jméno je Kate a že je mi už 14 let. Nikdo mě ani nemusel adoptovat. Žiji si tak sama… Pořád se potácím po světě, a žiji z toho, co ulovím v přírodě. Nikdy jsem neznala svoji minulost, ale právě ta mě zajímá! Třeba se jednou o sobě něco dozvím. Jediné co vím, je to, že mám nadpřirozenou sílu. Ale kde ta se vzala? Třeba se to také jednou dozvím…
Všechno začalo jednoho dne, když okolo mě velmi rychle proběhl chlapík, a křičel: "Pomoc! Jde po mě!" zastavila jsem ho, a zeptala se "Kdo? Co se děje!" Muž se vytrhnul, a řekl "Co si myslíte! Zastavovat mě! Támhleten!" a ukázal. Za ním šel ohromný robot, a já jsem strnula hrůzou! Co teď? Chystala jsem se do boje, ale někdo mě předehnal…
"Hejá!" vykřiknul neznámý, a z rukou mu vyšlehl nějaký oheň, nebo co to bylo. Docela mě to vyděsilo, nikdy jsem nic podobného neviděla. Robot se odporoučel k zemi, a potom skoro explodoval.
"Pozor!" vykřiknul neznámý, a sebral mě. Potom se mnou odletěl! Uměl létat! Nemohla jsem tomu uvěřit! Zachránil mě před explozí.
Když jsem se konečně pořádně probrala ze šoku, tak jsem si ho pořádně prohlédla. "Kdo jsi?" zeptala jsem se.
Podíval se na mě, usmál se a řekl "Son-Goten! A ty?"
"Jsem Kate… Děkuji, že jsi mě zachránil!" stále jsem se usmívala.
Potom se podíval na můj ocas, a vyděsil se: "TY… Ty jsi Sayajinka!?"
"Cože jsem?" divila jsem se. Co to použil za divné slovo?
"No… Sayajinka! Neznáš Sayajiny, když jsi jedna z nich?" divil se taky.
"Ne… to slovo slyším poprvé v životě!" pořád jsem nic nechápala.
"To je divné… Tak proč máš opičí ocas?"
"To nevím. Ze svojí minulosti si nic nepamatuju" řekla jsem smutně.
"Tak teď musíš jít se mnou! Někoho ti představím!" řekl Son-Goten, a vzal mě do náručí. Ale předtím ještě sebral z okolí robota malou skleněnou kouli. Měla v sobě tři hvězdičky. Potom i se mnou odletěl.
Letěli jsme celkem dlouho, a já pořád nevěděla o co jde. Co to je ten Saiyajin? Nebo snad kdo to je? A co to sebral za kouli? Potom jsme doletěli do Capsule korporace! Do té věhlasné Capsule! Tak jsou bohatí, ti co ji vlastní! Nějací Briefsovi, či jak se jmenují…
Goten zaklepal na dveře soukromých apartmánů, kam ho předtím v pohodně pustili! Museli ho tady znát. Po chvíli přišel otevřít velmi sympatický mladík. Sympatický? Byl moc krásný! Úplně se mi podlomila kolena, když jsem ho zahlédla.
"Ahoj, Son-Gotene! To je tvoje nová holka?" pozdravil nás, a já se vyděsila. Než stačil Goten něco říct, tak jsem něco řekla já: "Ne! To nejsem! Opravdu ne!" Gotena to očividně překvapilo, že jsem tak rychle reagovala.
"Aha… Tak, proč tu jste?" řekl ještě kluk, a potom si také všimnul mého ocasu. "Páni! Ty jsi našel Sayajinku!" řekl, a prohlížel si mě. "Asi bude 100%, a ne napůl, jako my dva…" řekl, když si mě dostatečně prohlédl. "Ale to třeba nebude… Musíme se zeptat mého otce!" řekl Gotenovi, a pozval nás dál.
Když jsme vešli, tak jsem se nestačila divit. Bylo to tu tak skvěle zařízené. "A jak se jmenujete, slečno? Já jsem Trunks" zeptal se mě tenhle kluk, když nás vedl dál, a z legrace udělal malé pukrle. Zasmála jsem se, a potom jsem špitla: "Kate…" a ani se na něj nepodívala. Hrozně jsem se celá chvěla.
"Kate? Hezké jméno… Ale teď ti představím někoho, kdo by měl být ze stejné rasy jako ty…"
"Co? Stejné rasy? Já jsem od vás odlišná?" divila jsem se.
"No, když tak jen o polovinu… A to se týká jen mě a Gotena s jeho starším bráchou a mojí mladší sestrou! Nevím to sice jistě, ale otec to vědět bude" usmíval se Trunks, a Goten šel za námi.
Když jsme došli až k velkému pokoji, co vypadal jako obývák, tak tam seděl na gauči muž, měl takové tvrdší rysy. Přišel mi celkem zajímavý. A také mi hrozně něco připomínal… Ale co? Hned jak nás spatřil, tak si mě změřil pohledem.
"Koho to sem vedete?" řekl docela zle. Něco takového bych od něj nečekala…
"Podívej se pořádně, otče!" řekl mu Trunks, a muž se na mě podíval pořádně. Teď jsem lehce zamávala svým ocasem. Došlo mi, že to bude to, co chce vidět.
"Sayajinka! Pravá Sayajinka!" řekl, zkoumavě se na mě podíval a stoupnul si.
"Co? Ale otče… Tím jsme si nebyli jistí… Je opravdu pravá?" divil se Trunks.
"Ano, na 99,9%!!" ušklíbnul se. Potom se muž otočil na mě, řekl "Tak dlouho už jsem neviděl skutečnou ženu, či dívku Sayajinku! Ale jsi skutečná? Připomínáš mi jednu, co jsem znal… Až moc jí jsi podobná…" řekl.
"Já nevím… to jsem zjistila až dnes… Ale nikdy jsem neznala nic ze svojí minulosti. Mohla bych klidně být něco jiného, ale co je to? Se mnou našli jen něco podivného… Tam našli, kolik mi je let, ale to bylo všechno… Víc nezvládli vyčíst"
"Tak počkej! Mohl to být doklad. No, radši… Mám menší otázku! Umíš alespoň trošku bojovat?" ptal se mě muž.
"Jo, to umím! Celý život se živím lovením zvířat…" řekla jsem.
"Kontrolní otázka číslo dvě! Děje se ti někdy něco s vlasy?"
"No… Skoro nikdy nic, a to mě štve! Ostatním…" ale to už jsem nedořekla, protože mě muž umlčel.
"To stačí, mlč! Jsi skutečně pravá" řekl mi.
"No, ale co teď s tím? Co to je, to pořád nevím!" začínala jsem být naštvaná.
"Tak já ti to povím, teď se posaď!" řekl, a pokynul mi rukou, abych si sedla. "Vegeto! My půjdeme pryč. Tohle jsme už slyšeli mockrát! Vždycky když se na něco takového narazí, tak hned všechno připomínáš! Jinak budeme u bazénu!" řekl Goten, a oba odešli. Začínala jsem se cítit docela nesvá… Co se teď dozvím? A proč mám s ním být sama? Nechce se mi, i když nevypadá vůbec špatně… Vegeta… Kde jsem to jen slyšela?
"Tak co jsem tedy?" ptala jsem se.
"Počkej s tím Basho…Ať víš, jak mi máš říkat… Já jsem Vegeta" řekl mi.
"Já jsem ale Kate, a ne Basha!!!"
"Ne… Jmenuješ se Basha po své matce…"
Raději jsem zavedla téma jinam… Měla jsem strach z toho, že bych někdy poznala, co byli moji rodiče zač… A zároveň se celý život pídím po své minulosti… "Ale… Vegeta… To už jsem někdy slyšela, jen nevím kde!"
"Tak vidíš. Alespoň mě si pamatuješ…" řekl.
"Co?" divila jsem se. Že bych měla být jeho dcera? To snad ne! To nechci!!! Sice by byl jako otec fajn, ale… Ne! To ne!
"Znal jsem tvoji matku… Jak jsem už o ní mluvil…" začal.
"Znal? A… jak to víš tak jistě?" nechápala jsem. A oddechla jsem si, že nejsem jeho dcera…
"Jsi hrozně podobná svojí matce! Ona byla jedna z osobních a vážených strážců mého otce. Jmenovala se Basha. Ke konci byla jen v nízké třídě, protože provedla nějaký přestupek… Král to nesnesl, a tak ji přeřadil… Toho asi neznáš, ale nevadí. Můj otec byl král všech Saiyajinů! Já jsem tedy princ"
"Takže? To je nějaká sekta?" pořád jsem nechápala.
"Sekta?! Co si myslíš?! Jsme silný národ hrdých bojovníků! Jsme z planety Vegeta, kterou kdysi zničilo jedno monstrum… Frieza!" řekl naštvaně, a praštil do stolu, až se okolí zatřáslo!
"Promiň… nevěděla jsem to…" omlouvala jsem se.
"Máš štěstí, že ti to výjimečně jednou odpustím!" odsekl mi. Takže jsem ufon! "No, ale když už to víš, tak projevím dobrou vůli. Můj syn tě může trénovat v boji, když budeš chtít! Já tě trénovat nehodlám" řekl mi. Ve mně to jen poskočilo radostí! Trunks mě bude trénovat!
"Jo! Klidně! Ale… proč?" nechápala jsem.
"Ty si nechceš dokázat, jak jsi silná? Ty nemáš touhu bojovat? Zdokonalovat se v boji?" ptal se mě a díval se mi hluboko do očí… Byl to nádherný pohled… Teď jsem to chápala! Proto jsem pořád chtěla být silnější! Proto jsem pořád chtěla trénovat a lovila jsem zvířata, místo potravy! Už to chápu!
"Ano… máš pravdu! To je ta motivace!" řekla jsem, odtrhla z něj svůj pohled a podívala se rozpačitě do země…
"Úplně stejná jako matka! Vypadá to, že nechceš bojovat, ale když tě někdo pobídne, tak to uděláš s radostí!" řekl Vegeta, a ušklíbnul se. "A teď ten trénink půjdeme dohodnout s Trunksem!"

Poslední Saiyajinka, o čem je?

10. září 2007 v 17:39 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Tak jak jsem řekla, dám sem svoje starší povídky a fan fikce. Tahle je fan-fikce k DBZ (Dragon Ball Z), je stará asi tři roky, tenkrát jsem to anime opravdu zbožňovala. ^___^ Romantika (jak jinak XD), psaná mým nejoblíbenějším stylem, ve formě "já". ^^ Trošku jsem jí pročetla a malinko upravila, ale jenom drobnosti, které mi přišly jako vyložená blbost. Pamatuju si, jak jsem tenkrát na to byla hrozně pyšná, ale ta doba je pryč. XD Teď je to spíš... ani nevím jak bych to nazvala teď ^^""" No, kdo chce ať si to přečte. :)

Stav: Dokončená, o pokračování jsem uvažovala, ale teď už rozhodně pokračovat nebudu ^^""

Nádherná louka

6. září 2007 v 22:19 | KateChibi |  Nádherná louka
Nádherná louka
Byl nádherný den a já jsem jen tak ležela na louce za domem mojí babičky. Dívala jsem se na oblohu a pomalu se mi klížily oči. Neměla jsem strach tady usnout, je to bezpečné místo. Najednou ke mně přišel kluk, díval se mým směrem a usmíval se. Byl skutečně krásný a já měla pocit že už jsem ho někde viděla… ne, to není možné! Podal mi ruku a něco mi říkal, avšak slova mu nebyly rozumět, jako by ztratil hlas. Co to znamená? Opatrně jsem se zvedla abych si ho lepší prohlédla, měl červené dlouhé vlasy a nádherné zelené oči. Doslova jsem se v nich utápěla, sotva jsem se do nich zahleděla. "Kdo jsi?" zeptala jsem se, ale odpověď mi byla jasná. Mluvil ale neslyšela jsem jeho hlas… zeptala jsem se ještě jednou, ale po louce byla znít jen ozvěna mého hlasu.
Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo, nikdo tam nebyl… byl to jen sen, krásný sen. Obloha už byla potemnělá a mě bylo jasné že jsem spala určitě dlouho. Nikdy předtím jsem tolik nevyspávala, ale na té louce bylo tak krásně a kvetlo tam tolik květin, že jsem jednoduše nemohla neusnout. Opatrně jsem vstala a vydala se k babičce. Babička se usmívala, že jsem byla tak dlouho venku, když jsem z města zvyklá sedět za počítačem nebo televizí. Dala mi večeři a pak jsem se šla umýt a spát. I když jsem usnula a té louce, opět jsem se cítila unavená…
Sen se opakoval. Stejný kluk ke mně přišel a když došel až ke mně, nastavil mi ruku a já jsem se jí chytila. Pomohl mi vstát a pak mě chytil do náručí jako se nosí nevěsty a já jsem slyšela jak na mě mluví. Konečně jsem jeho slovům rozuměla. "Tady nemůžeš být" řekl a jeho hlas byl prostě nádherný.
Dívala jsem se mu do očí a potom sáhla po jeho vlasech. "Proč nemůžu?" chtěla jsem vědět.
"Je to tu nebezpečné!" řekl výstražným tónem.
"SHUICHI!!!" vykřikla jsem ze spaní a probudila se. Jak mě to jméno napadlo? Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem zahlédla jak někdo naproti mně sedí na židli a asi spí. Divím se, že tu osobu můj křik neprobral. Opatrně jsem se zvedla a drkla do něj. Byl to on! Kluk z mého snu! Nevěřila jsem tomu. "K… kdo jsi?" zeptala jsem se, když otevřel oči. Místo odpovědi mě změřil pohledem a vyrazil ven, ale já jsem ho chytila za rukáv. "Nechoď nikam… zdálo se mi o tobě, jak jsi se mnou spojený? Proč se mi zdá o tobě?" chvíli byl zticha a já pozorovala jeho reakce. Pak si sednul znovu na židli a přitáhnul mě k sobě. V tváři měl celkem smutný výraz… byl to zas sen? To snad ne.
"Tohle se nemělo stát…" zašeptal, byl to skutečně ten nádherný hlas jako ve snu. "Nechám tě znovu zapomenout… už dneska" Byla jsem trošku zmatená. Co to znamená?
"Zapomenout? Proč? A jak a hlavně co mě chceš nechat zapomenout?" podívala jsem se nahoru do jeho obličeje a leskly se mu slzy v očích. Neodpovídal.
"Pojď" vzal mě do náručí a vyskočil se mnou z okna. Dopadl tiše, a očividně se mu nic nestalo, jako kdyby mu to nedělalo problém. Dovedl mě až na louku a položil mě na zem. Pak si lehnul vedle mě a vzal mě za ruku. Díval se na mě svýma zelenýma očima a já jsem se uvnitř celá chvěla. Ten pocit… vycházel zevnitř a já byla jsem z něj naprosto unešená.
"Shuichi?" řekla jsem zničehonic a on zareagoval. Opravdu se tak jmenuje "Proč… proč bys mě měl nechat zapomenout? Já to chci vědět"
"Já ti to povím ať máš zatím klid…" přisunul se ke mně a zlehka mi dal ruku na obličej. "Už tolikrát jsi musela zapomenout… ale je to silnější než ty, ve snech si na mě vzpomínáš. Tenkrát tě napadli démoni, tvoji paměť jsem musel vymazat, protože by jsi to psychicky neunesla, jenže ty jsi se do mě zamilovala… bylo to silnější než ty, a nestále se ti to vrací. Jenže nemůžeš být se mnou, nebo se ti opět něco zlého může stát, já bych si to nikdy neodpustil… A navíc… je to rozkaz od samotného Koenmy, neohrožovat tě" poslouchala jsem ho, to bylo to nejdelší co mi zatím řekl. Jeho hlas jsem ještě chvíli slyšela v hlavě a pak jsem se k němu posunula a schoulila se mu do náruče.
"Opravdu?" řekla jsem do ticha. Nevěděla jsem co mu na to říct, ale bylo mi krásně. I když jsem věděla že mě nechá na tuhle chvíli zapomenout… "Už jsme tu spolu byli?" zeptala jsem se.
"Ano, byli, několikrát. Ale ty pokaždé zapomeneš…" pohladil mě po tváři a mě se najednou vytryskly slzy. Cítila jsem, že s tímhle člověkem se znám už dlouho, že ho skutečně miluji, ale doopravdy jsem ho neznala. "Jen neplač… udělám všechno co si budeš přát, kromě přání nesmazat ti vzpomínky na dnešní setkání" Pomalu jsem se k němu přisunula a začala mu sundávat košili. Nic jsem neříkala, ale měla jsem stále slzy na krajíčku. "Opravdu chceš tohle?" zeptal se, ale v jeho hlase nebylo znát překvapení. "Je to pokaždé stejné… a pro mě je těžší a těžší ti smazávat paměť… podívej, úplněk má zas plnou sílu, proto se ti vzpomínky vrací"
"Opravdu, tohle… nic jiného nechci" podle tónu jeho hlasu se tohle děje už docela dlouho.
"Já vím" zašeptal a přitisknul mě k sobě. Myslela jsem že to bude pro mě poprvé… ale očividně to už mám za sebou a ani si to nepamatuji, jak smutné. Kolikrát? Kolikrát už jsem to zažila? Jeho doteky, polibky, něžné pohledy na moje obnažené tělo? Svítil měsíc a bylo toho hodně vidět. V tu chvíli mi to bylo jedno, odejde a smaže mi paměť? To jediné se mi míhalo hlavou. Nechtěla jsem, možná ho přemluvím? V tu chvíli jsem věděla, že to není poprvé, a že jsme se už dávno tímto způsobem střetli… kdo ví, možná to bylo tady na této louce u mojí babičky. Možná byl u mě doma v pokoji… leželi jsme vedle sebe a jeden se díval a druhého když jsem přestala vnímat jenom jej a vrátila se ke svým úvahám a myšlenkám co se stane dál. "Shuichi?" promluvila jsem do ticha. Díval se na mě láskyplným pohledem.
"Opravdu to musím udělat… musíš na mě opět zapomenout, ale neměj strach, budu tě chránit skoro na každém kroku tak, že o mě nebudeš vědět…"
"Ale já nechci!" zakřičela jsem se slzami v očích. I Shuichi vypadal smutně a jeho láskyplný pohled se změnil ve skelný. Jako by se díval skrze mě, tak smutný a plný bolesti… nevěděla jsem co dělat. Věděla jsem že je pro něj těžké mi znovu vymazat paměť a znovu prožít to, co podle jeho slov prožívá každý měsíc. Odloučení, noc plná vášně a lásky, vymazání paměti a pak znovu od začátku, odloučení. Pro mě to bylo milosrdnější, protože jsem přišla o všechny svoje vzpomínky na jeho hlas… oči… vlasy… nechtěla jsem na to zapomenout, opravdu ne, ale pokud nebylo jiné možnosti, tak to tak být muselo.
Něžně přikryl víčka mých očí svýma rukama a pak mi dal do ruky květinu. Usmála jsem se a přičichla k ní…
Louka byla krásná, všude kvetly květiny a sluníčko svítilo vysoko na obloze. Zakryla jsem si oči, už zase jsem tu usnula přes noc, co mě k tomu nutí? …

Nádherná louka, o čem je?

6. září 2007 v 22:17 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Povídka, fan fikce k YYH. K ní nemám tak moc co dodávat, jedna z průměrných. Přišel nápad, muselo se to napsat ^^ Dodatek, hlavní hrdinka nemá jméno, to je částečně proto, aby každá holka co to čte si tam mohla představit sebe. XD To mě ještě tak včera napadlo ^^""
Stav: Dodělaná... pokračování? Asi ne, takhle se mi to líbí.

Kapitola 25. Kapitola poslední

3. září 2007 v 20:41 | KateChibi |  Když kvete růže
Už je tomu 6 let, co jsem poznala Shuichiho. Školu jsme už oba dávno ukončili a právě čekáme první dítě. Byli jsme pozváni Genkai do jejího chrámu, kde se máme sejít úplně všichni. Naru s Kuwabarou, Natsumi s Hieiem, Yusuke s Keiko a já se Shuichim, Kuramou. Nikdo neví co nám Genkai chce. Moje duchovní jádro je už celkem velké, rozhodně je cítit. Možná že i moje dítě dostane nějaké duchovní síly díky jádru. Právě jsem se chystala se Shuichim že k ní vyrazíme, máme tam být okolo oběda.
Došli jsme do jejího chrámu a skoro všichni už tu seděli. Yusuke s Keiko měli dvouletého chlapečka, Naru s Kazumou jednoroční holčičku a Natsumi s Hieiem chodila přinejmenším na veřejnosti. I to byl podle mě úspěch. Byla tu i Yukina a dívka s kterou jsem se seznámila během těch šesti let, Botan.
Naobědvali jsme se všichni společně a pak Genkai spustila. "Všichni víte, že mám dědičku i dědice Duchovního jádra. Kate, která ho vytvoří a Yusukeho, který ho už přijal. A cítím, že se můj čas chylí ke konci" při jejích slovech mi trochu zvlhly oči slzami… ona už myslí že zemře? "Vím, že než se vám dvěma narodí maličký" ukázala na mě a Shuichiho a položila mi zlehka ruku na břicho "Tak že zemřu".
"Genkai!" rozplakala jsem se naplno a objala jí "Co to říkáte?" ptala jsem se uslzeně.
"Jen to, co je pravdou. A proto se ptám, který z vás dvou dědiců jádra převezme chrám?" rozhostilo se ticho.
"My… my to zvládneme" prolomil ticho Shuichi "Co myslíš, Kate? Podle mě by tu měla zůstat žena, která jádro předá. Skutečná nová vědma" chvíli jsem se na něj udiveně dívala ale Genkai kývala hlavou.
"To ráda slyším a také doufám, že tu všechno zůstane tak, jak je. Naučila jsem tě také, jak své umění předat, doufala jsem, že to budeš chtít převzít" v očích jsem měla slzy a dívala se na ní.
"Genkai…" ani ostatní nebyli veselí když to slyšeli.
Dva měsíce na to, skutečně zemřela, a všichni jsme byli hrozně smutní. Ale věděli jsme, že to přijít muselo a že vedla užitečný život. Rozhodla jsem se, že budu ctít její památku a stane se ze mě mocná a známá vědma tak, jako byla kdysi ona a pomůžu mnoha lidem! Co mě naučila, rozhodně nepřijde na zmar a předám to další generaci!
KONEC

Kapitola 24. Dlouho očekávaná chvíle (Warowání, komu se nelíbila scéna s Natsumi a Hieiem (Jistě víte o čem mluvím ^^““) ať tuhle kapitolu PŘESKOČÍ!!! )

3. září 2007 v 18:12 | KateChibi |  Když kvete růže
Když jsem se ráno probrala, Shuichi stále ležel vedle mě, hladil mě po tváři a usmíval se. "Dobré ráno" řekl mile. Usmála jsem se a políbila ho.
"Teď přemýšlím jak tě propašuju okolo rodičů" tvářil se trochu rozpačitě a já pochopila proč, přetáhla jsem přes sebe rychle deku.
"Nedívej se! Je tu moc světla!" řekla jsem celá červená.
"No… ale dotýkat se tě smím?" usmál se, a já jsem přikývla. Přitáhnul mě k sobě a políbil mě. "Za chvíli půjde táta do práce, chodí i v sobotu a mamka bude mít dost práce, to bude naše šance dovést tě domů. Ještěže jsi včera měla tolik rozumu, že jsi zamknula" nějakou chvíli mě nechtěl vůbec pustit ven, abych se zas oblékla, ale nepříjemné mi to nebylo. Chvíli jsme dělali "hlouposti" a pak mě konečně pustil abych se mohla převléct s tím, že za chvíli bude naprosto bezpečné mě odvést zpátky domů. Pak se převléknul i on, ale já jsem se snažila se dívat jinam, protože jsem se trochu styděla. I když po očku jsem ho sledovala.
"Mami! Jdu na chvíli ven!" řekl u dveří a pak jsme vyšli. Bylo mi trochu hloupě v těch šatech, ale kus jsem musela jít sama, kdyby nás potkala moje mamka. To by bylo řečí. Ještě jsme se políbili na rozloučenou ale to už jsem pak pospíchala domů.
"Ahoj mami, už jsem zpátky" řekla jsem a šla se rychle převléknout do normálního oblečení.
"Ahoj… to ti to trvalo, ještěže mi včera Natsumi zavolala že přespáváš u ní. To si nezvykej, příště si to se mnou koukej domluvit"
"Dobře mami…" povzdechla jsem si a rychle se dopřevlékla. Měla jsem skutečně o čem přemýšlet, o tom jaké mam chabé síly, jak je Shuichi mocný, jak dovede být i zlý a pak o dnešním ránu… kdyby nikdo nebyl doma, tak vím co by se dneska stalo… celá jsem zčervenala při té představě. To už ale naštěstí byla mamka pryč. Pak jsem si klekla a meditovala, a soustředila se na to, jak je na tom moje duchovní jádro. Zítra půjdu opět za Genkai, i když už v podstatě nemám důvod. Ale v poslední době je stařenka nějak nesvá. Možná jí něco trápí, ale co by tak mohlo?
Den u Genkai opravdu neprobíhal podle mých představ. Něco nového mi řekla, ukázala, zkusila mě naučit ale už toho moc nebylo tak jako jindy. Vyzkoušela si dokonce jak už jsem se naučila ovládat silové pole, a nedostala se až ke mně. Pak mi řekla, že mi sdělí jak někoho něco naučit, a doufala že konečně budu vnímat. Zatím jsem vnímala jenom co se týkalo mě samotné. Ale když se mi snažila vysvětlit, tak posílit cizí duchovní energii a jak mu to vtlouct do hlavy, bylo to horší. O co se snaží?
"Výborně. Za chvíli tě nebudu mít co učit" usmála se. Nechápala jsem, co tím myslí. Podle mě jsem se toho ještě měla tolik co učit. Odcházela jsem domů se svěšenou hlavou, opravdu jsem toho už uměla dost, ale… nějak jsem s tím nebyla spokojená. Genkai už mě nechce učit? Opravdu jsem tolik zesílila? Mrzelo mě to. Duben utekl jako voda a většina věcí měla svojí ustálenou kolej jako vždy. Ale po boji kterého jsem se zúčastnila jsem na druhou stranu byla za tento klid ráda.
Blížil se Květen a ve mně se probouzely všelijaké touhy, a jako na zavolanou za mnou jednou došel Shuichi s jiným nápadem než vždycky. Už jsme spolu byli na všelijakých místech ve městě a pokaždé jsme se dobře bavili. Občas jsme vyšli ve více lidech, třeba s Naru a Kuwabarou.
Shuichi ke mně došel a už zdálky vypadal zamyšleně. Když stál přede mnou, tak se zatvářil rozpačitě a díval se jinam.
"Copak se děje?" ptala jsem se.
"No… já jen… že moji rodiče i malý Shuichi příští týden odjíždí k babičce a mě napadlo že bych nejel… jestli… jestli by jsi se mnou chtěla ten víkend zůstat u nás" po těch slovech jsem se celá zachvěla, ani nevím proč, ale stalo se tak.
Objala jsem ho a řekla mu "Samozřejmě" bylo vidět že z něj všechny pochybnosti spadly a políbil mě. Vydali jsme se ven a rozebírali dnešní den.
Další den jsem s ním nechtěla jít ven, protože jsme se domluvily s Naru a Natsumi že si po delší době vyrazíme ven jen my holky. Sedly jsme si do kavárny a vesele se bavily. Padlo i téma na kluky.
"Teda holky… Kuwabara je fajn, ale někdy je moc… žádostivej, ale to mě celkem vyhovuje" zčervenala jsem při těch slovech.
"To je možné, Hiei za mnou zas chodí jenom v noci… pak má být člověk vyspalý" povzdechla si Natsumi a zasmála se. "A co ty Kate? No to bys nám to už vyprávěla, co?" drkla do mě Natsumi.
"No… jo, vyprávěla. Já mám ale čas"
"Přesně tak!" plácla Naru do stolu "Kam pospíchat? To jsme udělaly jenom my dvě… měly jsem si víc užít čas před tim. Já neměla tak pospíchat, to si teď řikam" zadívala jsem se na ní, a nejspíš měla pravdu. "Ty sis to užila nejvíc, to je bezva, ne?"
"Jo… asi máte pravdu. Ale za chvíli se k vám přidám. Shuichi mě pozval příští týden k sobě domů, protože tam nikdo nebude" holky si vyměnily pohledy a usmívaly se na mě.
"Tak vidíš. Páni!" zasmála se Natsumi "A ty se tu stresuješ…"
"To není pravda!" … ale byla. Když jsme dopily svoje drinky vydaly jsme se k Naru. Shodly jsme se, že se takhle musíme scházet častěji a ne jednou do týdne. Byla jsem domluvená tentokrát s Naru, že bude tvrdit že jsem u ní. Znají se totiž jenom moje mamka a mamka Natsumi. U Naru ani nehrozilo prozrazení.
Celých čtrnáct dní jsem probírala co si vezmu s sebou za oblečení. V pátek když jsem už měla připravený malý batůžek, jsem popadla Tamu a zatočila se s ním po pokojíčku, ten jen znuděně zamňoukal. "TAMOOO!!! To bude dneska den. Na jednu stranu se těším, ale mám i strach a také jsem nervózní" zase jsem ho položila do pelíšku a drbala ho. Pak jsem řekla mamce že jdu za Naru a vyrazila místo toho za Shuichim.
Bylo asi 6 večer a jeho rodiče už odjeli. Vyšel mi naproti, usmíval se a vzal mi tašku. "Jsem docela rád že jsi se tak rozhodla" řekl mi když skládal doma moje věci. Nevěděla jsem co mu na to říct. "Tak, ještě si vyber kde chceš dneska spát" ukázal mi že můžu spát buď s ním v obýváku na rozkládacích gauči, nebo u něj v pokojíčku a on bude na zemi nejspíš anebo místo jeho rodičů.
"Dneska bych radši… snad spala v tom tvém pokojíku" odpověděla jsem mu rozpačitě. Trošku se zarazil, ale pak se zas usmíval.
"No, můžeme spát v obýváku, neboj se. Myslím opravdu jenom spát… jestli teda chceš" byla jsem trošku zmatená a bušilo mi srdce. Nakonec jsem kývla. Tahle atmosféra se musela odbourat. Dneska jsme se rozhodli spát brzy. Hned jsem zamířila do koupelny abych se osprchovala před spaním. Zalezla jsem pod deku na vybraném místě před televizí a potom usnula v Shuichiho náručí. Nebyl to tak nejhorší večer.
Druhý den jsem dostala snídani hned do postele… Co tím sleduje?
"Tak jsem se rozhodl že když už tě tu mám, tak pro tebe dnešní den udělám všechno co si budeš přát a bude v mých silách" Chytrý plán…
"Neříkal jsi mi tenkrát když jsem byla nemocná že na mě nechceš vymýšlet žádné plány? Tohle je podle mě jeden z tvých plánů" podívala jsem se na něj a zkoumala jak se bude tvářit.
"No… kdo ví" usmál se záhadně, a já jsem si snědla svojí snídani. Přeci jen je to liška mazaná, ať se snaží být sebevíc milý.
"Tak dobře… cokoliv si budu přát, jo?" ptala jsem se když jsem dojedla. Shuichi přikývnul. "No, tak teď se chci převléknout, mohl by jsi jít vedle?" zeptala jsem se a opravdu to tak udělal aniž by cokoliv řekl. Určitě by mi touhle chvílí už něco veselého řekl. Když jsem se oblékla, tak jsem za ním zašla vedle, měl rozevřenou knížku a četl si. Objala jsem ho a políbila do vlasů. "Tak další moje přání je, jestli by jsi mi mohl rozčesat vlasy" zasmála jsem se trochu, byl to divný nápad.
"Samozřejmě" usmíval se. Posadil mě ve svém pokoji před zrcadlo a s velkou péči udělal to co jsem si přála. Bylo to moc příjemné. Když byl hotový, tak jsem vstala a políbila ho.
"Opravdu jsi to myslel vážně" usmívala jsem se. "Tak to toho využiju. Jsem celá ztuhlá ze školy a z počítačů, chtělo by to masáž zad"
Shuichi sice kývnul ale řekl "Klidně, ale budeš si muset sundat všechno z vrchní poloviny těla, jinak se to nedá" zčervenala jsem. Ale byla to pravda.
"No… dobře, byl to můj nápad" pomalu mi pomohl sundat tričko a pozorně mě sledoval. Pak jsem si lehla na břicho a nechala si rozepnout podprsenku, chvíli s ní zápasil, ale povedlo se mu to. "Ale takhle to půjde, zůstanu takhle ležet" Přemýšlela jsem o tom, jak opravdu pro mě všechno co si přeji dělá… i když tohleto udělal částečně po svém. Dal si opravdu záležet a já cítila že moje záda to skutečně potřebovaly. "Budu si ti muset říct o masáž častěji" smála jsem se, když skončil.
"To není problém" říkal, když mě hladil zlehka po zádech. "Ještě něco co by sis přála?" vstala jsem a držela si podprsenku, byla jsem trošku červená.
"Jo… zapnout to…" očividně se bavil, dal si na čas s tím zapnutím. K obědu mi uvařil co jsem si přála, což jsem se divila, že umí vařit a jak dobře! Chtěla jsem mu pomoct, ale nepustil mě k tomu, že když on mě plní přání, tak se do toho nemám míchat. Ani umýt nádobí mě nenechal. Po obědě jsme se vydali na procházku a pořád mi plnil moje přání. Už jsem nevěděla co si vymyslet, ale chtěla jsem toho hodně využít. Ale cokoliv jsem řekla, jako by si sám přál pro mě udělat. Možná proto, že mě napadaly samé věci, co by pro mě udělal i kdybych si řekla normálně. Ale sem tam to byly naprosté hlouposti, do kterých se musel trošku přemlouvat. Ale ani jednou si nestěžoval a ani nebyl náznak vzdoru. To co mi slíbil plnil přesně podle mých představ. Jeho plán vycházel skvěle a mě bylo jasné, když řekl den jak to myslel, a měla jsem pravdu.
Okolo sedmé jsme došli domů po večeři v restauraci a on řekl "Tak… tvůj den splněných přání skončil. Doufám že sis ho užila" tvářila jsem se zmateně a došlo mi to.
"Takže ty jsi tím myslel jenom den… Jak mazané" Shuichi se jen na moje slova usmíval.
"Ale teď … mám pro tebe ještě překvapení, ale musíš zůstat chvíli u mě v pokojíku. Třeba si zapni počítač, vydržíš to chvilku?" kývla jsem. Došla jsem do jeho pokojíku a přemýšlela co to bude. Místo abych zapnula počítač jsem si prohlížela jeho knížky. Byla jsem i zvědavá a nakoukla mu do šuplíku, nebyla jsem pyšná na to co jsem udělala… ale udělala jsem to. Našla jsem tam akorát nezajímavé věci a svoji fotku, kterou jsem mu dala a myslela že jí akorát někam zastrčil. Měl jí v rámečku a byla hned na vrchu šuplíku, možná jí často vytahuje… napadlo mě. Radši jsem toho nechala, možná ho někdy požádám aby mi odhalil své "poklady". Pak jsem vzala jednu z jeho knížek a začetla se.
Když pro mě Shuichi došel, vzal mě zlehka za ruku a vedl mě do obýváku. Chvíli jsem mžourala a pak jsem zůstala jen zírat. Po celém pokoji byly jenom svíčky, jinak bylo zhasnuto, a ležely tam plátky růží.
"Jak… jak jsi sem dostal ty růže?" divila jsem se.
"Takhle" přitáhnul mě k sobě, a elegantně máchnul rukou, několik jich zas popadalo.
"No… to se hodí" zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. Jeho plán vyšel do puntíku a já jsem se nechala svést. Naprosto jsem teď věděla co si přeji a přemýšlela jestli mu to za tu dnešní námahu stálo. Díval se na mě stejně vážně jako já na něj, a položil mě na postel.
"Líbí se ti ten pokoj?" ptal se a vzal do ruky kousek plátku růže.
"Moc" odpověděla jsem a pohladila ho zlehka po tváři. Přemýšlela jsem, že něco takového nezažila ani Naru a ani Natsumi… atmosféra mě totálně okouzlila a dostala na kolena. Tomu co přišlo nebylo vyhnutí a já jsem za to byla ráda. Myslím že na to budu vzpomínat celý život. Všechny jeho dotyky byly tak něžné… jemné… a stejné to bylo s polibky. Do té doby jsem ani nevěřila, že se dá láska vyjádřit tak přímo a tak silně. To že mě miluje jsem cítila v každém v každičkém pohledu a v úplně všem co té noci udělal a řekl. Doufala jsem jen, že i ze mě je to znát úplně stejně. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Naše ruce a nohy se proplétaly v nekonečné touze a celý večer byl před námi. Jen svíčky mi odhalovaly pohled na jeho pevné a krásné tělo. Ten večer jsem se ani nestyděla se na něj dívat a on si toho určitě všiml, dokonce jsem mu dovolila beze studu se dívat i na mě. Svoje polibky pečlivě směřoval na vybraná místa, a naprosto věděl co se mi bude líbit. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad tím, jak k tomu dospěl… Dalo by se říci, že se mi nikdy tolik nevěnoval jako dnes.
Bylo skoro už brzy ráno a Shuichi sfouknul všechny svíčky, chystali jsme se jít spát. Usmíval se na mě, a zahrabával mě do lístků kterých bylo všude plno. Lístky byly velmi jemné a příjemné na dotek, líbilo se mi v nich celou tu dobu ležet. Pak jsme usnuli jeden druhému v náručí. Dlouho očekávaná chvíle… nás obou.

Zas do školy...

3. září 2007 v 9:31 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Tak jsem se rozhodla, že když je to blog, tak sem tam něco v tom stylu napíšu. Například to, že ode dneška tu nebude každý den, nebo ob den příspěvek, protože letos dělám maturitu a začíná mi škola. Rozhodně na to nebudu mít tak docela čas. Určitě sem tak jednou týdně něco dám, možná vyhrabu nějakou svojí starší fan-fikci nebo starší příběh co se tu objeví, ale to až podle času a nálady. Ještě ke všemu nemám dokončený ročník, protože jsem byla hloupá a málo se učila T.T Ale do konce září budu mít šanci si to dodělat. *huráá* Tentokrát se lepší připravím, vím to určitě! Zrádnou matematiku srazím na kolena. *ďábelský smích* Myslím si, že to bude těžký, a tak občas uteču do svého světa povídek a fan-fikcí. ^^

Jinak doufám, že jste si první den školy užili a ne jako já. XD a teď... Gambare Chibi-chan ^^ (To jako já XD) hurá na matematiku. XP

Kapitola 23. Menší vyrušení

2. září 2007 v 13:49 | KateChibi |  Když kvete růže
Na plese už nebylo nic neobvyklého, celkem jsem se nudila a pak jsem viděla jak se Natsumi vrací. Ani nebyla moc dlouho pryč, jak jsem čekala, když jí Hiei odnesl.
"Co se stalo Natsumi? Vypadáš celkem rozladěně"
"Nic se nestalo… Vůbec nic"
"Ale to mi nenamluvíš! Viděla jsem jak tě Hiei odnesl" ušklíbla jsem se a pozorovala její reakci.
"Jak to víš? Vždyť ani já jsem to skoro nepostřehla" nechápala.
"Já ne… to tady Shuichi to viděl" a pak mi došlo co jsem udělala. Zpražil mě pohledem a já jsem se snažila dělat jako kdybych nic neřekla.
"Vážně?" Natsumi chvíli přemýšlela ale nic neříkala, bylo jí jasné že bych asi měla trochu problémy, kdyby si Shuichi všimnul co zaregistrovala.
Když jsem viděla, že by Shuichi šel znova tančit, stál přede mnou kluk z jeho třídy a předběhnul ho. Pokrčila jsem rameny a podívala se zmateně na Shuichiho. Ten mi jenom naznačil ať s ním jdu tančit. Zrovna se mi moc nechtělo ale vydala jsem se s ním na parket. Už v první chvíli jsem zjistila že mě nevede tak elegantně jako Shuichi a možná to i vypadalo směšně, ale držela jsem s ním krok ve vlastním zájmu abych ho nešlápla.
"Ten Minamino si opravdu umí vybrat" řekl mi a já jsem byla trošku zmatená, co ode mě chce kromě tance? V jeho očích se toho lesklo víc. Když jsem se na něj pozorně zadívala, něco mi na něm nesedělo… "A teď buď hodná, a zůstaň tu. Až splním já a moji kamarádi co jsme dostali zadáno od velkého démona, bude po tobě i Minaminovi. To je přesně to co potřebují, aby se zmocnili pokladu co Kurama střeží" Chvíli jsem na něj zlostně koukala, ale měla jsem strach aby Shuichimu neublížili. Možná byl mocný, ale nevěděla jsem jak moc. Tohle jsem si chtěla vyřídit sama.
"Co je to za poklad?" vyštěkla jsem, kluk se na mě díval ale nic neříkal.
"Teď odtancujeme pryč, pospěš si, vidíš co je támhle schovaného? Démon C třídy! Kdykoliv to může ublížit tvojí kamarádce nebo Minaminovi, takže pojď. Tvoje kamarádka by neměla šanci" dělala jsem co chtěl, protože jsem nechtěla aby jim nějak ublížil. Když jsme odcházeli zachytila jsem Shuichiho znepokojený pohled, asi už něco tušil.
"Kam jdou?" ptala se Natsumi a chtěla vylítnout pryč.
"To není tvoje starost… snaž se pak bezpečně dostat domů a do blízkosti Hieie" odpověděl jí Shuichi a zvedal se. Natsumi kývla a řekla že ještě chvíli zůstane.
"Ne, musíš domů. Hiei tam už určitě bude" znělo to jako rozkaz, a tak se Natsumi zvedla. Divila se, proč se tak milý člověk jako Minamino najednou chová takhle. Nechápala že se o ní taky bojí. "Kate by mi nikdy neodpustila kdyby se jí něco stalo, Hiei už jí ochrání" problesklo mu hlavou a vydal se ven. Ještě se omluvil mamce, že musí odejít.
Kluk mě svázal a za ním se objevil démon. "Tak kočičko, teď buď budeš zticha a dělat co ti říkáme, nebo tě na místě zabijeme a na toho lišáka Kuramu nalíčíme past, takže zemře taky" Znechuceně jsem ho pozorovala ale nic jsem neříkala.
"Tak se mi líbíš! Víc vzteku! To se mi líbí!" skoro křičel démon a kluk před ním se jen ušklíbal. Přemýšlela jsem jestli je ovládnutý nebo jestli jedná z vlastní vůle.
"Vždycky jsem mu tě záviděl, a teď tě tu mám!" přiblížil se ke mně kluk… takže z vlastní vůle, hlupák! Pak vzal nůž a olíznul ho, s ním mi přeseknul kabátek co jsem měla přes šaty a strhnul ze mě jeho cáry. Mlčela jsem a dívala se jinam, jinak by mi bylo zle. Bylo mi do pláče, ale nevěděla jsem co dělat. Nesmím se teď vysílit, silové pole, bariéru neudržím tak dlouho jak bych potřebovala, až půjde do tuhého, tak ji teprve použiju. Nožem mi pak přejel zlehka po tváři. "Tak ty se nebudeš dívat na mě? A co tohle!" teď mě s ním zlehka říznul a já cítila jak mi teče krev. Pořád jsem se tvářila stejně vzdorovitě, nehodlala jsem dělat to co po mě bude chtít. "Mám přidat?" vzal mě za ruku a taky mě tam říznul. Démon celou scénu z dálky pozoroval a docela se bavil.
"Okamžitě jí pusťte, nebo toho budete litovat!" ozvalo se ze tmy. Shuichi! Ne! Neměl sem chodit! Vyděšeně jsem se podívala tím směrem.
"Aha, tady jsi Kuramo! Na tebe jsem čekal!" chechtal se démon. "V téhle lidské podobě jsi tak slabý… nedosahuješ skoro ani kvalit démona třídy A, a proto jsem tady. Někdo jako jsem já tě srazí na kolena" Shuichi nic neříkal jenom se blížil, viděla jsem mu do očí, dostala jsem strach ale přímo z něj. Tak chladný a tvrdý pohled jsem u něj ještě neviděla.
"Varuju tě. Jestli jí ublížíš, jestli jí ještě jednou jenom trošičku škrábneš, jsem ochotný porušit i zákony světa duchů, oba jistě víme co tím myslím"
"Zabít člověka!" problesklo mi hlavou. Bylo to tak, i to by byl schopný udělat. "Shuichi!! Nedělej to!" vykřikla jsem, ale démon mi vrazil ránu pěstí až mi tekla krev. "Nedělej to…" zašeptala jsem znova. Byla to tvrdší rána než mi kdy dala Genkai a já jsem jí nezvládla zarazit.
"ROSE WHIP!!" ozvalo se a okolo zasvištěl bič, a srazil démona k zemi. Přemýšlela jsem odkud se to vzalo, ale byl to hlas Shuichiho. Omráčeně jsem se podívala tím směrem a skutečně to byl on, držel v ruce bič s trny. Kdyby mě démon nepraštil, asi by se držel ještě chvíli stranou.
"Varoval jsem vás, a myslel jsem to naprosto vážně" přeběhla mi po zádech husí kůže, to nemůže být hlas Shuichiho! Tak chladný… plný nenávisti.
"Tak přeci jen si padnul do pasti! Ty lidské city tě tak oslabují" smál se velký démon, a všude okolo se nahromadili démoni, i když asi nebyli moc silní. Teď jsem věděla že je moje šance, vyvolala jsem ohromný výbuch silového pole, které jsem dala okolo sebe, pak jsem se snažila se nějak vyprostit z provazů. Chtěla jsem odvést pozornost.
"Kate! NE!" rozeběhnul se ke mně, a já jsem ho do mého pole pustila. Shuichi mě rozvázal. "Co to děláš? To nemůžeš… tohle musím zvládnout sám, mohl tě zabít" už to byl zas on i když ne úplně. Padla jsem mu do náručí a bylo mi do pláče, všechno ze mě spadlo ale pořád jsem držela bariéru a držela všechny v uctivé vzdálenosti.
"Nech… nech mě u sebe, udělám ti obranu" zašeptala jsem a pomalu se zvedla, věděla jsem že mám jedinou šanci jak mu pomoci.
"Jak dlouho jí udržíš? Tohle je poprvé co vidím tvojí duchovní energii v akci"
"Celkem dlouho, máš čas je všechny pozabíjet, ale prosím, neporušuj zákony, nech toho kluka žít. Já nechci abys musel odejít" přikývnul a sáhnul si do vlasů, jeho bič byl už delší dobu pryč, tak ho musel znova přivolat. V ruce se mu objevila růže a pak z ní udělal stejný bič jako před chvílí. Cítila jsem jasně vůni růží, byla omamná a nádherná.
"Drž se u mě! Až ti dojde energie, přestaň mě bránit, ne že to přeženeš!"
"Myslíš si že vám to pomůže, Kuramo?" smál se démon. "Máš ještě šanci, necháš tu rukojmí a doneseš nám poklad co musíš chránit a co jsi dostal do Světa duchů"
Shuichi se sebevědomě usmál. "Nemáš nejmenší šanci" řekl opět chladně jako před chvílí a švihnul bičem, najednou srazil k zemi několik démonů, kteří padli mrtví na zem. Pak se rozeběhnul a já jsem běžela za ním abych udržovala nad námi silové pole. Každý kdo se k nám přiblížil dostal pořádnou ránu. Teď bych neudržela jen ohromný náraz démonické energie, ale tu očividně nikdo neovládal. Cítila jsem na sobě říznutí a tu ránu pěstí ale vřela ve mně krev, že jsem neměla čas nad tím přemýšlet. Shuichi je nemilosrdně likvidoval a já měla strach se na něj i podívat. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že to snad nemůže být on. Zbyl jen ten poslední démon který se na to celou dobu díval.
"Tak, teď bude po bariéře!" něco zamumlal a já jsem viděla proud energie který se hnal na mě. Věděla jsem, že tohle moje bariéra neustojí, taky neustála.
"Shuichi… omlouvám se" řekla jsem ještě, když jsem padla bez energie k zemi. On mě popadnul a odnesl mě stranou.
"To nic… teď odpočívej, já si to s ním vypořádám" začala jsem po tak dlouhé době brečet ale nic jsem neříkala. Celou dobu jsem byla odvážná ale když mě opustila energie, cítila jsem se tak slabá a tak k ničemu. Možná proto se mi spustily slzy.
"Tak už se nemůžeš schovávat za tu lidskou holčičku, co? Kuramo?" chechtal se démon. Shuichi nic neříkal, ale švihnul opět bičem. Démon jako by nic uskočil. Pak jsem zahlédla nenápadný pohyb. Co to udělal? Chvíli bojovali, a vypadalo to, že Shuichi prohraje. Byl celý od krve a ztěžka dýchal. Celou dobu se ke mně démon snažil dostat anebo mě zabít, ale Shuichi pokaždé skočil do rány. To nebylo snad ani možné? Nevěděla jsem jak mu pomoct. Bránil mě tak moc…
Po nějaké době se Shuichi zastavil a prudce pohnul rukou směrem k démonovi. "Copak? Vzdáváš se?" smál se démon, ale zpod něj začala růst nějaká rostlina. Jak se rychle objevila tak démona na místě roztrhala na malinké kousíčky a celého ho probodala.
"Je po všem" řekl ještě chladně Shuichi a odporoučel se k zemi. Já jsem během jeho boje nabrala ještě trochu energie a rychle se k němu rozeběhla.
"Shuichi!" křičela jsem a dívala se na něj.
"Neboj… to nic nebude, přežil jsem i horší věci" mluvil pomalu a díval se na mě.
"Proč jsem tu energii vyplýtvala na bariéru?" koulely se mi po tvářích slzy a nevěděla jsem co dělat. "Ale… ještě trochu mám" celá jsem se třásla a položila mu ruku na hrudník.
"Nedělej to!" ale už bylo pozdě. Nesáhla jsem sice až po životní energii, ale všechnu svoji duchovní jsem vypotřebovala, možná jsem si něco nechala, ale to byl nepatrný kousíček který ve mně dřímá. Malé, miniaturní duchovní jádro které i když by nebylo vidět, už tam je. Ale ani to mě nezachránilo před omdlením, dopadla jsem na Shuichiho a přestala vnímat okolí. Ani nevím jak moc jsem ho vyléčila. "Shuichi…" zašeptala jsem ještě.
Shuichi pomalu vstal a zkontroloval kolik jsem síly použila a jestli jsem sáhla po životní energii. Všechny hlavní zranění byly vyléčené a on se mohl v klidu pohybovat. Rozhodně to tak vypadalo. "To jsi neměla… vyléčil bych se během chvíle" pomyslel si, a nevěděl co se mnou. Rozhodl se mě odnést k sobě domů, a pak se domluvit s Natsumi aby řekla mojí mamce že spím u ní. Rodiče ještě určitě byli na plese. Ten kluk co mě sem původně donesl už dávno utekl, asi věděl proč. Shuichi mě vzal do náručí a nesl mě k sobě domů. Tam skutečně jak předpokládal ještě nikdo nebyl. Namočil houbičku, omyl a vydezinfikoval mi rány a položil mě k sobě na rozestlanou postel. Políbil mě a řekl nahlas "Já se hned vrátím". Pak odešel z domu a vyskočil k Natsumi oknem. Přemýšlel jestli je to moudré, ale udělal to. Hiei tam nebyl, takže měl štěstí.
"Natsumi! Pojď sem!" řekl jí, když ho uviděla v okně a byla celkem vyplašená. Ještě byl od krve a tak…
"Co se stalo? Kde je Kate?!" vyhrkla hned.
"Nic vážného, ale použila skoro všechnu svojí energii, jestli víš co tím myslím" Natsumi kývla, už to viděla ale to jsem se ovládla a nepoužila jí celou. "Zavolala by jsi jejím rodičům, že zůstane přes noc u tebe?"
"Dobře, udělám to" rozloučil se s ní a seskočil z okna. Pak došel domů, ošetřil taky sám sebe ze zbytku zranění a schoval svoje zakrvácené oblečení. Skutečně byl celkem rychle vyléčený, nebo to spíš uměl dobře maskovat že je zraněný. Omyl se, převlékl a šel se podívat jak na tom jsem. Už jsem měla otevřené oči a vnímala jsem.
"Kate! Jak se cítíš?" běžel hned kde mě, když viděl že jsem vzhůru.
"Hrozně…" řekla jsem popravdě.
"Dokážeš dát dohromady alespoň trochu energie?" ptal se hned, bylo mu jasné že pokud jsem jí všechnu vypotřebovala, že jí nějakou dobu nebudu schopná jí použít a tvorba jádra se pozastaví. Natáhla jsem k němu ruku a zkusila soustředit do ní trochu energie.
"Ještě jsem se ovládla, trochu zvládnu, ale zbytek se mi dává do Jádra které se pořád tvoří, nezastavilo se to. Takže jsem v podstatě bez energie"
"Tak to jsem rád. Neměla bys příště tak riskovat" oddechnul si a já se pokusila usmát.
"Jsi tak zraněný… i když tak nevypadáš, kde budeš spát?" chtěla jsem vědět.
"Prokoukla jsi mě. Poznala si, že jsem zraněný. Začínáš do mě celkem vidět, a to se zatím nepovedlo jen tak někomu"
Zčervenala jsem "Vážně? … ale máš pravdu, jsi tak složitý ale přesto když jsem po dnešku viděla jak dovedeš být nemilosrdný začínám tě vidět ve všech barvách" Bylo vidět že to s ním trošku zatřáslo. "Ale neboj se! Mě to vůbec nevadí! Někdy je opravdu zapotřebí trošku krutosti" dodala jsem rychle a tím jsem to možná ještě zhoršila.
"No… jak myslíš" naznačila jsem mu, aby si šel ke mně sednout. Shuichi dopadl na postel celkem ztěžka, a pak jsem viděla že se po dlouhé době uvolnil. Uložila jsem ho do postele, zamkla dveře a svlékla se jenom do spodního prádla. Pak jsem si k němu lehla a chystala se usnout vedle něj. Musel být skutečně vyčerpaný, starat se ještě o mě, už spal… sundala jsem si brýle, položila je na stůl a zavřela oči. Cítila jsem se tak v bezpečí a během chvíle jsem spala.

Magus a šenkýřka

2. září 2007 v 0:09 | KateChibi |  Magusovy příhody
Magus byl ten nejhorší kouzelník všech dob a byl tím všude známý, hlavně u policie. Neměl rád ženy a nesnášel vodu. Jediné co mu chutnalo byly sladké limonády a podobné věci. I kdyby umíral žízní, tak by se vody možná nenapil. Nikdo ho nechtěl najmout, protože si mysleli, že by ani svoji úlohu nesplnil. Potácel se městem a zkoumal svoje poslední měďáky. Nic moc to nebylo, ale na limonádu a oběd by to mělo stačit. Chtěl si vybrat nějaký pořádný lokál, který nevypadal, že by byl drahý. Zamířil do chudších čtvrtí a narazil na jednu opravdu pochybnou hospodu. "Tam by to nemuselo být drahé" pomyslel si. Vešel dovnitř a nikdo tam nebyl. Sednul si k zaprášenému stolu a přemýšlel, kde je obsluha. Když nikdo nešel, zvednul se a došel na druhý konec místnosti. "Je tu někdo?!" zakřičel a po chvíli přišla velmi elegantní a hezká žena. Nevěřil vlastním očím, kde se tu někdo takový vzal? Ale on ženy nesnášel, tak to bylo celkem jedno.
"Dal bych si… něco k obědu a sladkou limonádu" řekl jí.
"Vážně? Ale my máme jenom vodu… limonádu tady nemáme" odpověděla mu trochu lísavě. Otřásl se, co po něm chce?
"No… tak… to si dám jenom ten oběd" odpověděl váhavě. Dala mu nabídku dnešního jídla a on si něco objednal. Trvalo jí to celkem dlouho, ale nakonec mu to přinesla spolu se sklenicí vody. "Co má být ta voda?" ptal se.
"No… na účet podniku"
"To si jí zas odneste, já jí nepiju. A když nemáte limonádu, tak nic nechci" začal se trochu rozčilovat, ale žena ho pozorovala celkem vyzývavým pohledem. Chvíli jí pozoroval a pak si pomyslel "Za nic na světě mě nepřinutí tohleto vypít…"
"Tak já pro vás udělám výjimku, přinesu limonádu. Říkala jsem že jí nemáme ale to byl jen žert" pak odběhla. Magus v klidu jedl svoje jídlo, když se vrátila.
"Tady je ta limonáda… jistě máte velikou žízeň" Magus přikývl. "Ale pozor… než jí vypijete, tak vás varuji. Tím že jí vypijete do sebe dostanete jed, a budete muset přijmout úkol, který vám zadám"
Magus se zarazil… Jed?! … ale… je to LIMONÁDA! A zdarma! To jen tak někde nedostane. "A dostanu za to zaplaceno?" zeptal se. Peníze by se mu hodily.
"Zaplaceno? … ale jistě, jistě dostanete ode mě zaplaceno" Magus se na znamení souhlasu napil. "Tak tedy poslouchej! Musíš najít starého Elda a od něj získat protijed na to co je v té limonádě, on už bude vědět. Hlavně se musíš od něj dozvědět, co na ten jed účinkuje. Cesta to bude celkem obtížná a nebezpečná, ale protože jsi mág, tak to musíš zvládnout. Potřebuju ten protijed do zásoby a ještě spoustu jiných bylin a lektvarů. Nechci tam jít sama, proto tě tam posílám. Je to ilegální skladovat byliny co od něj dostaneš, tak si pospěš! Jed tě popožene, začne účinkovat velmi zle do týdne!" Magus dojedl, dopil limonádu a vyrazil na cestu.
Když vyšel ze dveří, tvrdě se do něj opřel studený vítr. Přitáhl si plášť ještě víc k tělu. S obavou se ještě naposled ohlédl na obrovské dveře, které se za ním s třískotem zabouchly. Co bude dělat s tím jedem, co mu ta zmije dala vypít? A kde má sehnat toho chlapa a dozvědět se od něj to, co mu přikázala...? Smutně pokýval hlavou. A policie mu pro to, čím je, nepomůže. Nakonec by skončil v base sám. Sedl si na mokrou lavičku, nepřítomně odkopl tvrdou žvýkačku a složil hlavu do dlaní. Nakonec se zvednul a vyrazil. Rozhodl se, že se poptá hned ve městě a zjistí kde bydlí starý Eld. Nesměl ho ale nikdo z nich udat, podle slov té ženské jsou jeho byliny ilegální. Ani cestu mu pořádně nepopsala a měl jenom týden než začne účinkovat jed.
Podle slov několika vesničanů, kteří nevypadali jako práskači se měl vydat na sever do lesa. Starý Eld je celkem známý mudrc, Magus byl asi opravdu hloupý když o něm nikdy předtím neslyšel a to už v tomhle městě tráví dlouhou dobu. Les vypadal celkem nebezpečně a on dostával trochu strach. Sem tam zahoukala sova i když byl den a jindy zas vyletěl nějaký drobný pták. Bylo to skutečně děsivé… alespoň pro Maguse. Jeho nejhorší zážitek byl, když omylem šlápnul na větvičku a nečekal to."Jak jsem se mohl vydat na tak děsivou výpravu?" pomyslel si a sednul si znaveně na zem. Putoval už celý den a srdce měl až v krku. Pak se zvednul a popošel o kus dál, kde byla malá mýtinka. Rozhodl se, že tam přespí. Vyčaroval si oheň a chvíli do něj zíral. Nebylo to nic moc a on měl hlad a žízeň, ale nevěděl, kde by měl sehnat nějakou limonádu k pití. Už několikrát se pokoušel ji vyčarovat, ale neúspěšně. I tento den se o to zkoušel. Podařilo se mu vyčarovat několik podivných předmětů, o kterých sám nevěděl, k čemu by mu byly dobré. Něco vypadalo jako dřevěné vědro, ale nešlo spálit, jiná věc zas jako podivný hudební nástroj, ale nešlo na něj nic zahrát. Pak vyčaroval vodu a když se jí zkoušel napít, udělalo se mu zle, i když to nechtěl sám přiznat, tu nejhorší žízeň mu to zahnalo. Přemýšlel, že by mohl zkusit něco ulovit. Kouzla na to měl, i když to byly ty nejhorší v okolí. Avšak zvíře by s nimi ulovil, jenže měl moc velký strach na to, aby se vzdálil od ohně, takže nakonec objevil kousek dál křoví s borůvkami. Vzpomínal si nejasně na nějaké kouzlo, kde nezbytnou ingrediencí byly zrovna borůvky, ale jak přesně to bylo? Spal neklidně a měl celou dobu strach.
Když se ráno probral, bylo slunce už hodně vysoko. Jak je to možné? Vždyť ani na chvíli nezavřel oko… ale jak bylo to kouzlo s borůvkami? Najednou se mu rozsvítilo. To bylo kouzlo jasnozřivosti, kdyby se mu povedlo, poradilo by mu, jak dál. Znovu rozdělal oheň a vzal to podivné vědro místo kotlíku. Vzpomínal na další postup a přihazoval jednotlivé ingredience tak, jak se postupně rozvzpomínal. Měl docela štěstí, všechno potřebné rostlo okolo mýtinky, a něco měl i kupodivu s sebou. Nakonec směs nabyla temně modré barvy a voněla jako povidla. Mělo to intenzivní vůni a ta přilákala podivné stvoření. Bylo hodně malinké. "Copak dobrého to vaříš?" zeptalo se to. Vzhledem k tomu, že Magus v životě podobné stvoření neviděl, netušil, co odpovědět. Být či nebýt zlý? Nakonec z něj vypadlo: " Co je ti do toho, ty skrčku?"
"No uvidíme, kdo je tu skrček" zaskřehotal skřítek, lusknul prsty a v tu ránu se Magus necítil dobře. Padnul k zemi a divil se, proč všechno okolo najednou tak rychle vyrostlo. Po chvíli byl i samotný prcek větší než Magus a on nevěděl co by měl dělat.
"Co jsi mi to udělal?" rozčiloval se Magus, když zjistil, že nic nevyrostlo, ale to on se změnšil.
"No? Kdo je tu skrček teď?" smálo se stvoření dál.
"Dobře… vyhráváš, jsi lepší kouzelník dokonce než já… mohl by jsi mě vrátit?" zaškemral a podíval se na něj psíma očima.
"Si myslíš jako že mě to obměkčí, jo? … ale budiž, nehodlám tu celý den poslouchat tvoje kvílení" lusknul prsty znovu a Magus měl svojí původní velikost.
"To jsem si oddychnul. Co tu vlastně děláš?"
"No, voní mi tady to co tu vaříš" usmíval se skřítek.
"A kvůli tomu jsi došel až sem? Vařím kouzlo jasnozřivosti" rozzářil se Magus a ukazoval mu svůj výtvor. Skřítek k tomu přišel, namočil do toho prst a olíznul ho.
"Ty troubo! To jsou borůvkový povidla!" sežehnul ho trpaslík pohledem a mágus se orosil… zas to zkazil.
"Jsi si jistý?" chvíli váhal Magus a pak taky ochutnal. Skutečně tomu tak bylo, ale najednou z něj spadnul tíživý pocit, který měl už od minulého dne? Co to bylo? Nakonec pokrčil rameny a dal se s tím prckem ještě do řeči. Zjistil že je to magický skřítek, a že zná perfektně cestu k Eldovi. Měli by tam dojít ještě ten den. Magus si dal skřítka na rameno a vesele se vydal na cestu. Myslel na svoje peníze co dostane, když té ženě donese její bylinky a lektvary, a také na to, že se zas bude moci napít limonády.
K večeru skutečně došli až k malé chýši. "Tak jsme tady" zajásal skřítek a seskočil mu z ramena. Magus si trochu dodal odvahy a zaklepal na dveře. Otevřel mu malý seschlý stařík a podíval se na něj skelným pohledem.
"Čo tu chčeš mladíče?" zeptal se ho stařík. Magus polknul a řekl "No… bylinky a lektvary pro jednu paní ve městě. A navíc do mě dala jed a já se ho teď musím zbavit… víte jak?"
"Jo… má hošpodu?" Magus přikývnul "Ťak ťo ťu mám zásilku přešně pro ní" štařík… vlastně stařík zašel dovnitř a dal mu malý balíček. Pak se na něj podíval a řekl ještě "Ťen jeď už v šobě nemáš. Čo ši češtou jedl?"
Magus se zamyslel. "Kromě vody jsem akorát ochutnal ty svoje povidla…." Ale že by to byl protijed?! Jak známo, i slepé kuře někdy najde zrno. Tak proto z něj spadl ten těžký pocit. Pak u Elda přespali, dokonce jim ten stařík nabídnul limonádu. Skřítek ho hned zrána dovedl mimo les, ukázal mu zkratku a velmi rychle ho dovedl zpátky do města. Rozloučili se, a Magus už měl před sebou vidinu peněz a limonády tak blízko. Nemohl se dočkat.
Došel až před hospodu, zaklepal a opatrně vstoupil dovnitř. Žena ho už očekávala a dívala se na něj. "Tak… jsem zpátky" řekl opatrně. Změřila ho pohledem.
"Neseš mi moje věci?" zeptala se a Magus jí předal balíček. Všechno si překontrolovala a usmívala se. "Tak a teď tvoje slíbená odměna… pojď se mnou" udělala na něj posunek aby šel za ní.
"Tak… kde je?" byl Magus nedočkavý, když ze sebe strhla šaty a řekla "Chci mít s tebou dítě!!! Už od první chvíle co ses tu objevil!!" vykřikla a vrhla se na něj.
"NÉÉÉÉÉ… nesnáším ženy!!!!" byly Magusovy poslední slova a už utíkal… peníze byly v háji… pozdě…

Magusovy příhody, o čem jsou?

1. září 2007 v 21:05 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Tuhle povídku sem začala spát jen tak. Není to fan fikce, je to přímo můj vlastní výtvor, ale bylo mi k tomu trochu dopomženo tím, že jsem dostala zadaný jeden odstavec a já měla domyslet začátek a konec. Docela se mi to líbí, takže to sem dávám.
Hlavní hrdina Magus, praštěný kouzelník který toho moc neumí... No, budiž ^^ Počtěte si jeho příhody... nevím jestli budu pokračovat.
Stav: 1. povídka dokončená, nehodlám pokračovat. S Magusem možná budu pokračovat.