Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Srpen 2007

Kapitola 22. Ples

31. srpna 2007 v 15:11 | KateChibi |  Když kvete růže
Došla jsem s Tamou domů, a mamka s tátou se do mě hned pustili. "Tak co? Doufám že používáte ochranu!" vykulila jsem oči, co to z táty vypadlo a celá se červenala. Táta to skutečně přehnal…
"Tati!!! Nech toho!" okřikla jsem ho, a hladila Tamu. I mamka ho sežehla pohledem.
"To nic, vyprávěla jsem mu o tobě a Shuichim. Vím že je to už nějaká doba co ti tenkrát přinesl ten dopis s tou růží a navíc byl za tebou i v nemocnici. Nechceš objednat k doktorovi? Aby ti předepsal prášky… abys…" a přemýšlela jak mi to říct. To už se skutečně nedalo vydržet a chtěla jsem utéct. Cítila jsem se skutečně trapně. Nejdřív táta a teď i ona?!
"Mami! Nech toho! Nechtěli jste spíš mluvit o Tamovi?" mamka se zatvářila zmateně, ale pak se podívala na kocourka.
"Jo, to máš pravdu. Koukala jsem, a nakoupila si všechno potřebné, nic ti nechybí, dali jste mu najíst a napít?"
"Za co mě máš? Samozřejmě že dali" a ukázala jsem na napůl plné misky. Jedna s vodou a druhá s granulemi. Pustila jsem Tamu na zem a ten se k nim hned hnal. "Nevadí že jsem mu dala pelíšek na spaní ke mně do pokoje?" zeptala jsem se.
"No nevadí. Ale ať si nezvyká lézt ti do postele, nebo okusovat tvoje květiny. A chodit dělat loužičky a hromádky musí ven, to všechno ho musíš naučit" kývla jsem.
"To já vím. Však to zvládnu" pak jsem se najedla a odešla nahoru. Zachytila jsem jenom jejich starostlivé pohledy a bylo mi jasné, že až odejdu budou mluvit o Shuichim. Ale pak jsem to uviděla, Tama udělal loužičku uvnitř. Naplácala jsem mu, a vytáhla ho ven.
"Loužičky se dělají venku!" vykřikla jsem na něj, a Tama na mě pokorně koukal. Vypadal celkem inteligentně, doufala jsem, že se to naučí rychle. Asi mu uděláme někde průchozí branku ven.
Natsumi zatím měla jiné problémy. Jen co přišla domů, tak otevřela okno a učila se. Večer vyšla na večeři, a když se vrátila, stál tam Hiei.
"A… ahoj, Hieii" pozdravila ho a oči jí jen zářily. Přišel! On přišel! Ale pozoroval jí chladným pohledem jako vždy.
"Ahoj, Natsumi…"
"Ty si pamatuješ moje jméno?" divila se, ale byla moc ráda, že si ho pamatuje. I když přemýšlela odkud ho ví, ale asi od Shuichiho. Natsumi udělala pár kroků dozadu a zamkla pokoj. Jeho pohled se z ní nehnul. Pak k němu došla, objala ho a bylo jí do pláče.
"Tolik jsem se bála že už nepřijdeš" šeptala, a pár slz jí ukáplo.
"Slíbil jsem, že se vrátím, ne?" dostalo se jí odpovědi. Natsumi přikývla, a otřela si oči.
"Proto taky nechávám otevřené okno" usmála se. Hiei se neusmíval ale ani nemračil.
"Zhasneš?" zeptal se, a Natsumi ho poslechla. Teď jim jen oknem proudilo do místnosti měsíční světlo. Hiei nechal Natsumi aby si sedla, a pak jí políbil. Bylo by asi ponižující se k ní natahovat. Zlehka jí povalil na postel a jí bylo jasné co přijde, celá se chvěla a těšila se na to co přijde. Dnes byla rozhodnutá, že ho pak ještě zdrží o něco déle, chtěla o něm vědět tolik věcí, ale dalo by se říct, že se bála zeptat.
Když chtěl Hiei potom zmizet, Natsumi ho skutečně zastavila. Držela ho za ruku pěvně ale něžně. "Počkej ještě, zůstaň tu alespoň chvilku" Hiei se zarazil, ale asi byl zvědavý co po něm ještě chce. Zalezl zpátky pod deku a díval se na ní.
"Co ještě?" Natsumi se k němu přitiskla a řekla mu, že chce o něm vědět víc. Hiei chvíli váhal, ale pak svolil. Povídali si dlouho, a teprve okolo půlnoci Hiei odešel. Řekl jí kupodivu o sobě mnoho věcí, a nikdy si sama nedovedla představit, že by byl schopný tolika slov. Z dnešního večera měla opravdu dobrý pocit. Nevěděla jak a ani že tomu tak je, ale povedlo se jí to, co nikomu jinému zatím ne. Otevřela pro sebe srdce Hieie. Pořád k ní byl chladný, ale to ve skutečnosti nic neznamenalo, musela v něm nechat dojem už když ho poprvé políbila. Dnes se jí usínalo krásně a pořád přemýšlela o tom co jí všechno o sobě řekl. Už chápala proč se chová jak se chová a na druhou stranu nevěděla proč jí tak důvěřuje, že jí to všechno řekl a to jí nezná dlouho… Zázrak?
Naru nezažila nic zvláštního ani nějaký pokrok, ale užila si svoje odpoledne s Kuwabarou tak jako minule. Všechny tři jsme chodily do školy veselé a s zářícíma očima. Natsumi většinou díky dokonalé noci, já se vzpomínkou na minulý den a Naru stejně jako já. Já byla ještě o to veselejší, když mi po měsíci Genkai řekla, že moje duchovní jádro už je znát, a že se mi už začíná tvořit i ve spánku aniž bych na něj myslela. Jediná čára přes rozpočet byla, když mi Shuichi oznámil, že jejich ročník bude mít letos ples, protože končí letos tuhle školu. Věděla jsem, že je poslední ročník, a že příští rok už půjde na jinou školu, i tak mi to přišlo trochu líto. Ale věděla jsem, že přemýšlí o škole, která je odsud kousíček, a je hodně dobrá a známá. S jeho schopnostmi by se tam určitě dostal a nebyla by tak špatná. Chce jít na školu, i když mu otec hodlá odkázat svoji firmu. (Poznámka autorky: Je to v manze :P Tam už nestuduje, ale jde rovnou pracovat do firmy svého otce.
"Tak půjdeš se mnou na ten ples?" vytrhnul mě Shuichi z přemítání.
"Samozřejmě, přeci tě nenechám jít s někým jiným, ne?" usmála jsem se.
"Tak to jsem rád. Jinak bych musel jít pro Soru nebo tak…" zamračil se.
"To snad ne!" vykřikla jsem.
"Neboj se, to bych ti nikdy neudělal" zašeptal a přitáhnul si mě k sobě. Tou dobou jsme měli k sobě hodně blízko už i fyzicky a já jsem se skoro vůbec nestyděla. Vůbec mi nevadilo že jsme se ještě nemilovali a jsme spolu až tak dlouho. Ale už jsem začala pomalu přemýšlet o něčem víc… ale kdy? A… kde? Naru už to také měla za sebou, ale já jsem se nechtěla nechat strhnout. Shuichi byl sice milý a dělal co mi na očích viděl, ale mě se prostě ještě nechtělo.
Když jsme se zase oblékali, kdyby někdo přišel, tak jsem dospěla k zajímavému poznatku. "Shuichi…"
"Copak?" divil se.
"Já… já…" celá jsem zrudla, čekal co ze mě vypadne, a byl očividně napjatý "Neumím tancovat."(Poznámka autorky: Shuichi by pravděpodobně sebou třísknul o zem s nohama vzhůru XD )
Chvíli mu trvalo že se vzpamatoval a pak se rozesmál. "Tys mě vyděsila. No to nevadí, můžeme se učit spolu. Já tancovat umím, a uvidíš, že ti to půjde" usmála jsem se, a Shuichi mě hned vyzval. Našel v počítači nějakou hudbu a vysvětloval mi kroky. Za ten den mě naučil dva tance, a celkem nám to i šlo. Vypadal u toho moc elegantně a vedl mě přímo báječně, ani jednou jsem ho nešlápla. Ples byl naplánovaný za měsíc. Čas plynul velmi rychle po jeho boku, a já jsem si tak matně uvědomovala, že je už březen a do konce školy moc nechybí.
Druhý den ve škole jsem to oznámila i holkám. Ani jedné se tam nechtělo. Natsumi že by neměla tanečníka, protože Hieie rozhodně nepřemluví a Naru se otřásla jenom nad představou sebe na plese. Bylo mi tedy jasné, že budu muset jít sama. Přemýšlela jsem jak to udělám a co si vezmu na sebe. Naštěstí mi pomohla moje mamka, řekla že na ples se mnou nepůjde, ale dá mi šaty. Dostala jsem nádherné rudé šaty a vypadala jsem v nich skutečně krásně. Normálně se sama sobě moc nelíbím, ale tohle bylo jiné. Nepoznávala jsem sama sebe. "Mami?" zavolala jsem potichu.
"No?"
"Jsou nádherné…"
"Jo já vím, proto jsem ti je koupila" zasmála se mamka a nechala mě o samotě.
Vzhlížela jsem se v zrcadle, ale pak jsem přemýšlela, jestli to bude pro Shuichiho dostatečně hezké a jestli nebudu pomluvena ostatními holkami. To že se to líbí mě neznamená, že se to bude líbit i jim. Chvíli jsem nad tím přemítala ale nakonec mi bylo jasné, že je to stejně jedno. Jediné co bych měla řešit je, jak se to bude líbit Shuichimu. Na zbytek jsem mohla zapomenout. Přípravy na ples začaly být celkem hektické, šaty už jsem sice měla, ale přemýšlela jsem nad účesem a nad úpravami, a Shuichi mě učil tančit. Myslela jsem si, že jsem hrozné nemehlo, když jsem ho pokaždé viděla tak elegantně proplouvat pokojem, když mi ukazoval kroky. Ale pravdou je, že jsme si u toho užili hodně legrace. Občas mi ujela noha a musel mě chytat, a někdy když se mi povedlo ho šlápnout jsem se zarazila a omlouvala se, i když mi mnohokrát říkal, že to nesmím a mám pokračovat jako kdyby se nic nedělo. Říkal mi sice, že mi to jde hezky ale moc jsem mu nevěřila i když první dva tance co mě naučil už nebyly tak nejhorší a docela mě to i bavilo. Doma jsem si pak pokaždé zkoušela tancovat v podpatcích a těch šatech. Bylo to sice ještě těžší, ale cítila jsem se v tom dobře. Ale na normální nošení bych to opravdu nechtěla.
Den D se přiblížil, a byl konec března. Nakonec jsem přemluvila Natsumi, aby šla se mnou. Natsumi mi slíbila, že když k ní přijdu, tak mi připraví nějaký pořádný účes a její táta nás odveze. Mrzelo mě, že nešla i Naru, ale tu jsme skutečně nemohly přemluvit ať jsme dělaly co jsme chtěly. Byla jsem ráda, že tam nemusím s mamkou. Ale kdyby Natsumi nešla, tak bych musela… úvod bych asi sama nesnesla. Dodělala mi účes a pak jsem jí zkusila něco vytvořit já. Podle jejích slov se mi to povedlo. Sama měla dlouhé elegantní tmavě modré šaty a sladěné doplňky. Když jsme byly hotové, tak už netrpělivě její táta čekal aby nás mohl odvézt.
Před vchodem jsme se ještě pro jistotu vzájemně zkontrolovaly jestli jsme upravené. Zhluboka jsme se nedechly, dodaly si odvahy a vešly dovnitř. Podle lístků jsme seděly u rodiny Shuichiho, ale to se dalo čekat. Stolky byly převážně pro čtyři lidi, a tak byl i náš. Byl prázdný, ale hned vedle byli Shuichiho rodiče a jeho malý bratříček. Poslední ročníky ples zahajovaly a tak tu Shuichi samozřejmě nemohl sedět. Proběhlo slavností předání darů třídním učitelům a tak, co se na těchto slavnostech dělá, a pak se objevil i Shuichi.
"Natsu!!! Koukej! Tomu to sluší" šeptala jsem jí nadšeně, když jsem ho na pódiu uviděla.
"Jo… škoda že tu nebude Hiei. Ale já si ho nedovedu v tom představit…" Natsumi se při té představě trošku rozesmála.
"Já vím no. S jeho povahou se tu asi těžko ukáže" zíraly jsme na všechny, nejdříve 4.A plná kluků, a pak dvě třídy plné holek zaměřené na jiný obor. Asi hodinu to trvalo a už nám to přišlo celkem zdlouhavé. Když konečně bylo po všem tak se jenom pustila hudba a každý se bavil po svém. Jasně jsem viděla jak se Shuichi vesele baví s nějakými svými spolužáky, a pak pomalu míří sem. Začala jsem se cítit nervózní, třásly se mi ruce a bušilo mi srdce. Jak se mu budu v šatech líbit?
Měla jsem chuť se schovat za Natsumi, ale ta mě chytla za ruku a řekla "Kate, klid, vždyť se nic neděje" přikývla jsem. Trošku mě to uklidnilo.
Právě se Shuichi odděloval od svých kamarádů ze třídy a každý šel ke svojí rodině a všem co si kdo pozval. Pak mě zahlédnul a vypadal ohromeně. Přidal do kroku a hned si k nám sednul. Chvíli u nás seděl a pozoroval mě s nadšeným výrazem. Pak mi podal ruku a zeptal se "Nepůjdeme jinam na chvíli?" kývla jsem.
Došli jsme na místo kde bylo méně hudby a pořád se na mě díval se stejným výrazem. "Překonala jsi všechny moje představy" řekl mi a přitáhnul k sobě, trošku jsem zaklopýtala na podpatcích, ale dalo se to vydržet.
"O… opravdu?" zčervenala jsem.
"Ano, jsi úplně nádherná" nečekala jsem, že se mu v těch šatech budu až tak moc líbit.
"Nepůjdeme radši zkusit tančit?" řekla jsem potichu a dívala se do země. Trošku jsem se styděla, když mě tak pochválil. Nic neříkal, ale vzal mě zlehka za bradu a nasměroval mě tak, abych se na něj dívala. V jeho očích bylo nadšení a já jsem se k němu natáhla abych ho políbila.
"Tak půjdeme?" zeptal se, a dal ke mně ruku, abych se ho chytila jako dáma. Na parketu už tančilo několik lidí, a tak jsme se přidali. Byla to asi třetí písnička, tak dlouho jsme byli venku. U tance jsem se ani nesnažila vnímat okolí, ale jenom Shuichiho a hudbu. Byla jsem nakonec ráda, že jsem na ples šla a ještě víc, že jsem se od něj nechala naučit tančit. A navíc když mě to učení tance bavilo. Parket se pomalu plnil a já jsem si nepřišla už tak hloupě, i když už když jsme tam byli bylo tam více lidí. Po třetím tanci jsem byla unavená.
"Já si chci už sednout. Už víc asi nevydržím" řekla jsem mu udýchaně.
"No jak chceš, tak už půjdeme. Ale Natsumi nám někam zmizela…" skutečně byla pryč, a jeho rodiče byli na parketu. Hledala jsem jí, jestli s někým netancuje, a bylo to tak. Tvářila se lehce otráveně, ale celkem jí to šlo. Pak se s tím klukem rozloučila, a šla k nám, jenže přes parket proběhnul černý stín a Natsumi byla fuč. Byl tak rychlý že si skoro nikdo ničeho nevšimnul. Jen já a Shuichi jsme to zaregistrovali.
"Viděla jsi to?" zeptal se, a usmíval se.
"Pořádně ne… ale tipla bych si, že jí někdo nebo něco uneslo, ne?" zněla jsem asi trošku vyděšeně, ale začala jsem o ní mít strach.
"Dá se to tak také říct. Ale to už jsi dobrá, když si zaregistrovala alespoň tohleto" chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela ale podle toho jak byl v klidu… Hiei?!
"Shu…. Shuichi? To byl Hiei?" zeptala jsem se trochu nevěřícně. Shuichi pouze v klidu přikývnul a usmíval se.
Hiei odnesl Natsumi ven, a dívali se na sebe. "Co tu děláš? … nečekala bych že se tu objevíš" řekla mu Natsu když jí pustil na zem.
"Zachraňuju tě?" odpověděl trochu váhavě ale nedíval se radši ani na ni.
"Od čeho?" nechápala Natsumi.
"No… viděl jsem jak tě pevně drží ten… ten cizí kluk. Mohlo to být nebezpečné!" teď se na ní podíval. Ano, skutečně toho moc o našem světě nevěděl. Natsumi se rozesmála a objala ho.
"Kdepak… nebyl důvod mě zachraňovat, ale jsem ráda, že jsi to udělal. Už jsem to tam s ním nemohla vydržet"
"Aha! Takže jsem tě přeci jenom zachránil!" řekl Hiei celkem výstražně a tvářil se jak když všechno ví nejlépe.
"Svým způsobem…" vykrucovala se Natsumi. Nastalo ticho a ani jeden nevěděl co dělat. "Nechceš… se tam vrátit se mnou?"
"To myslíš vážně?! Ne, nevrátím se tam. Necháš dneska zas otevřené okno?" Natsumi ho políbila a řekla že nechá, pak se pomalu vrátila dovnitř. Hiei stál sám venku jak přimražený a nevěděl co to všechno má znamenat, pak se zamračil a zmizel. "Taková pitomost" bručel si pro sebe.

Kapitola 21. Malý přírůstek do rodiny a rande Naru - část druhá

30. srpna 2007 v 20:01 | KateChibi |  Když kvete růže
"Než začneme, chtěl jsem se zeptat jestli někdo nechce kotě. Narodily se nám koťata a my je nemáme kam dát. Je jich pět, nechtěl by někdo jedno z nich?" chvíli jsem váhala, co by tomu řekla mamka, ale kočky jsou moje oblíbená zvířata spolu s liškami. Přihlásila jsem se, a Shuichi na mě koukal jako kdybych spadla z jahody.
"Já bych chtěla, ale musela bych se zeptat pro jistotu rodičů"
"Dobře, napíšu si vás mezi případné zájemce. Já jich mám několik, takže to bude v pořádku, kdo si dřív přijde, ten kotě dostane. Zítra je přinesu do školy" usmál se učitel a zapsal si mě. Najednou jsem měla hroznou radost. Kotě! Kočičku budu mít doma! A doufala, že to povolí rodiče.
"Ty máš ráda kočky? Tak proto ta přezdívka Neko007" zajímal se Shuichi.
"Ano a moc. Jen doufám že mi to rodiče povolí"
"Tak to k vám budu chodit častěji, i já mám moc rád kočky" usmál se a pohladil mě po ruce. Po chvíli se přihlásila ještě Annie, která seděla před námi. Přemýšlela jsem, jestli ten rozhovor slyšela nebo se teprve rozhodla. Učitel si jí taky zapsal. Dál už hodina probíhala jako obvykle.
Po škole jsem chtěla běžet domů, ale Shuichi mě zastavil. "Kate? Ty už chceš jít? Nepůjdeme někam?" chvíli jsem se na něj dívala a pozorovala ho.
"No… já se hrozně těším na to kotě, a tak se chci co nejdřív zeptat rodičů jestli si ho smím vzít. Tak jestli chceš, tak pojď se mnou, ale já si myslím že je budu muset chvíli přemlouvat"
"No tak dobře, když je to kvůli koťátku, tak se uvidíme zítra, co říkáš?" přikývla jsem, a Shuichi mě políbil na rozloučenou.
Venku na mě čekala Natsumi a Naru a vyšly jsme domů. "Myslíš že ti rodiče to kotě povolí?" zeptala se mě Natsumi.
"Já doufám že ano. Chtěla bych kocourka" a už jsem měla plnou hlavu toho, jak se o něj budu starat.
"Co s kočkou? Já mam radši psy" ozvala se Naru.
"No to nevadí, musím přemluvit rodiče, ale asi mi to dovolí" ignorovala jsem poznámku Naru, protože jsem pořád ještě byla rozrušená z toho, že bych mohla dostat kotě. Pak jsem se s nimi rozloučila a šla svojí cestou domů.
Domů jsem dorazila udýchaná a hned hledala mamku. "Mami? Náš profesor na botaniku má koťata, a ptal se, jestli jedno někdo nechce, tak jsem se přihlásila"
"Proboha! Snad ho už teď netáhneš?" vyděsila se.
"Ne, neboj" pak jsem za ní vešla do kuchyně, něco vařila.
"No já nevím, Kate" zamyslela se. "Jsi si jistá že se o něj budeš starat? Už tak máš dost květin"
"A starám se o ně? Starám! Tak co bych si nemohla pořídit kocourka?" nějakou dobu jsme o tom diskutovaly, a pak přišel i táta z práce. Ten řekl, že je mu to v podstatě jedno, pokud se o to budu starat jako o ty květiny. Byla jsem moc šťastná, zaplula jsem do pokojíku a zapnula počítač. Byla jsem se podívat, jestli je Shuichi na chatu. Byl tam, a také jsem mu hned napsala.
"Ahojky, Shuichi. Tak mi to rodiče dovolili, budu si moci toho kocourka pořídit" chvíli psal, a já jsem čekala co mi asi odpoví.
"Je zvláštní být si jistý, že tam sedíš ty a ne ta holka co jsem si představoval. Ale jinak jsem opravdu rád, a už si se rozhodla že chceš dokonce kocoura? A co když nebude mít kocoury?" chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak mu odpověděla.
"Chtěla bych kocoura, jmenoval by se Tama-chan. Ale když budou jenom kočičky, tak to přežiji" chvíli jsme si psali, a já byla trošku odvážnější než když se vídáme normálně, ale to už tak asi je. Nakonec jsem mu napsala že si půjdu dodělat úkoly a spát, protože ráno chci být první u profesorova kabinetu, abych měla největší výběr.
Spát jsem šla už brzo a brzo usnula, ráno jsem se probrala o celou hodinu dřív než normálně. Utíkala jsem se nasnídat, umýt a tak, a pak jsem běžela do školy. O půl hodinu dřív než normálně jsem byla ve škole a pospíchala do kabinetu učitele. Tam stála nějaká nesmělá dívka a pokukovala po mě.
"Je tu už pan profesor?" zeptala jsem se.
"Ještě ne… ale za chvíli by měl přijít, ty jsi tady taky pro koťátko?" kývla jsem. Pak jsme obě stály v tichu a styděly se promluvit. Učitel přišel během deseti minut, a nesl velkou krabici s otevřeným víkem. Už z dálky jsem slyšela mňoukání. Učitel mi dal tu krabici podržet, aby mohl odemknout a já jsem si prohlížela koťátka uvnitř. Všechna byla nádherná, bylo jich celkem pět. Pak mi řekl, ať je položím na zem. Dala jsem krabici na zem a už jsem si je prohlížela spolu s tou dívčinou co stála venku.
"Tak které to bude?" ptal se učitel a já jsem ihned zareagovala.
"Tohle!" a zvedla jsem zrzavo-bílé kotě "Je to kocour?" ptala jsem se.
"Ukaž, podívám se ti" chvíli ho prohlížel a pak řekl "Ano, je to kocourek. Předpokládám, že do hodin si je vzít nemůžete, tak mu támhle uvaž mašli a dej na ní cedulku s tvým jménem" cedulku jsem měla rychle vyrobenou a už jsem mu dávala mašli. Měla jsem velkou radost. Učitel pak vyndal další bednu, a tam ho dal s tím, že tam bude odkládat koťata co už si někdo vybral. Ta nesmělá dívenka si vybrala kočičku, která byla skoro celá bílá, ale měla takové zrzavé proužky. Odešla jsem tedy do hodiny. Dnešní den jsem se moc těšila, až si koťátko vezmu domů. Po skončení školy jsem se pro něj stavila, a vypadalo to, že si mě to kotě pamatuje. Vzala jsem ho do náručí, poděkovala a šla domů. Venku čekaly holky se Shuichim a povídali si, jako skoro vždy když se opozdím při cestě ze školy.
"To je krásné! Už má jméno?" ptala se Natsumi a Shuichi ho drbal za ušima.
"Jo, Tama-chan" (poznámka autorky: Jak neobvyklé jméno pro kočku -.- )
"Ahoj Tamo" chichotala se Natsumi a pak ho taky pohladila.
"Dneska půjdu do města pro něj nakoupit věci. Rodiče mi včera dali peníze a že si to mám zařídit sama, půjde někdo se mnou?" zeptala jsem se.
"No, já mám sraz s Kazumou… tak pudu" řekla Naru a rychle se vytratila.
"A já taky půjdu, nechám vás o samotě" řekla Natsumi a naposledy pohladila Tamu.
Se Shuichim jsme se na sebe usmáli a vydali se do města. Ze všeho nejdřív jsme koupili vodítko na kočku, zatím mu bylo velké, ale do toho doroste. Kdybychom bydleli na vesnici, tak ho nebude potřebovat, ale já nechci riskovat jeho zatoulání. Hned jsme mu ho připnuli a vydali se dál. Ale i když měl vodítko, tak jsem ho nesla zatím. Další věc co přišla na řadu bylo něco jako pelíšek, kde ho naučím že tam musí chodit spát. Dvě misky, na jídlo a vodu a to bylo už všechno. Vlastně ještě jídlo, ale to už nesl Shuichi. Zbyly mi ještě nějaké peníze a ty jsem si schovala když tak na jeho jídlo, kdyby toho bylo málo.
Doma jsem ho pak pustila po bytě volně, a dala mu jeho pelíšek ke mně do pokojíčku. Doufala jsem, že mi neudělá hned loužičku, to bude problém než ho vycvičím, aby chodil ven a zároveň mi neutekl nijak daleko. Pak jsme si ho vzali na zahradu a hráli jsme si s ním. Shuichi vypadal opravdu šťastně, asi měl z kocourka radost jako já. Vzala jsem totiž provázek a třepali jsme s ním, Tama si opravdu vyhrál. Pak jsme si sedli pod naši třešeň a dala jsem Shuichimu hlavu do klína. Bylo trochu chladno ale to nám nevadilo. Tama se mi schoulil na břiše a spokojeně v klubíčku usnul. Pak přišla moje mamka a viděla nás jak tam spokojeně… jsme… rychle jsem si sedla a byla jsem celá červená.
"Váš už jsem tu viděla" řekla Shuichimu když k nám došla. Chvíli si ho prohlížela a Shuichi byl očividně nesvůj.
"Mami… to je Shuichi Minamino, je z naší školy. Dneska mi mimo jiné pomohl nakoupit věci pro Tamu" řekla jsem jí a zvedla jsem kocourka.
"Takže jsi ho nakonec dostala, jo? No jsem docela ráda, protože si ho opravdu chtěla. A vy pane Minamino, doufám že jste na mojí Kate hodný…" trochu jsem zčervenala a přišla si hloupě při jejích slovech, ale Shuichi se usmál a kývnul. "Tak já vás tu nechám o samotě, a my si pak ještě promluvíme, Kate" pak odešla. Opět jsem se svezla na zem. Ale měla jsem to čekat.
"Klid, vzala to celkem dobře" řekl mi Shuichi a ještě pořád z jeho tváře nezmizel úsměv.
"Máš pravdu…"
"No, ale už budu muset jít" povzdechnul si, a pomohl mi se zvednout. Položila jsem Tamu na zem, a políbila Shuichiho. Pak jsem Shuichiho doprovodila před dům a utíkala zpátky za kocourkem.

Kapitola 21. Malý přírůstek do rodiny a rande Naru - část první

30. srpna 2007 v 11:46 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den, když jsem šla do školy, tak jsem měla plnou hlavu Natsumi. Jak si s ním asi poradila? Probudil se už? Nepřišla jí na to mamka? Opravdu jsem byla zvědavá. Ale když jí zahlédla, tak podle zasněného pohledu mi bylo jasné že se asi probudil a dělo se nejspíš něco víc. O to jsem byla zvědavější.
"Tak co, Natsu? Jak to dopadlo?" ptala jsem se hned.
"J…já…" viděla jsem jak zčervenala.
"Copak? Políbil tě? Udělal něco víc?" vyzvídala jsem, ale to co jsem si myslela bylo slabé na rozdíl od toho co sem opravdu stalo.
"No…Kate, pojď sem" naznačila mi ať se k ní přiblížím a pak mi pošeptala "Už nejsem panna…" celá jsem zčervenala, a představila si to… to snad ne! Zná se s ním takovou chvíli…a...
"COŽE?!" vykřikla jsem na celou chodbu když mi její slova pořádně došly, a Natsumi mě potichu uklidňovala ať tak nekřičím. "T… ty… a s … ním?!" to už jsem mluvila potichu. Musela jsem si sednout. "Znáte se takovou chviličku… a já se Shuichim… nic se skoro ještě nestalo" dívala jsem se do země. Možná to bylo právě z důvodu, že se tak stydím.
"Když… to musíš cítit uvnitř, že po tom opravdu toužíš, a já jsem v tu chvíli věděla, že se mi další možnost jen tak nenaskytne. Věděla jsem, že mi je schopný zase utéct, a to jsem nechtěla. Zdržela jsem ho, a vůbec toho nelituji. Dokonce si myslím, že jsem to musela udělat. A neboj se Kate, zahoď všechno za hlavu a uvidíš, že to pak půjde samo" chvíli jsem nad jejími slovy přemýšlela, a asi měla pravdu. Pak jsme to nějak řekly i Naru a ta měla ještě bouřlivější reakci než já. Tu uklidnit trvalo značně déle než mě, ale nejlepší kamarádky by si měly všechno říkat, a proto jsme jí to řekly. Jediné tajemství které jsme držely byly moje schopnosti, které mě Genkai naučila ovládat.
Naru se na mě pověsila když jsme šly ze školy, že musí za Minaminem spolu se mnou. Věděly jsme moc dobře, že je to kvůli Kuwabarovi. Shuichiho maminka byla milá jako vždy, a Shuichi mě hned ve dveřích svého pokoje přivítal polibkem. "Kate, jsem dohodnutý s Kuwabarou že dnes přijde, kvůli Naru. Tak doufám že si to nějak vyříkají bezbolestně…" Naru se zašklebila.
Po chvíli Kuwabara přišel. Uviděl Naru a usmíval se. "Ahoj! Naru!" byl celkem rád že jí vidí. Pak spolu rovnou odešli. Já jsem zatím přemýšlela o Natsumi a Hieiovi. Shuichi viděl, že jsem zaražená a tak ke mně šel, a objal mě.
"Copak? Stalo se něco?" ptal se, a hladil mě po tváři.
"Ale… nic důležitého" zamumlala jsem a dívala se do země. "Půjdeš už zítra do školy?"
"Samozřejmě, hodinu botaniky, když budu smět sedět vedle tebe si nemůžu nechat ujít" usmál se. "Vážně nevím proč moje máma chtěla, abych byl ještě doma…" dodal.
"No to nevadí. Jsem ráda, že jsem tady teď s tebou" srdce mi bušilo, protože se mojí hlavou hnalo tisíce myšlenek a já nevěděla co dělat, a které z nich mám dát přednost.
"Dneska vážně nejsi ve své kůži, nechceš se radši posadit?" zeptal se mě a já jsem kývla a sedla si na jeho postel. Když si sednul blízko mě a dal mi ruku okolo pasu, myšlenky vířily ještě víc. Ale pak mě napadlo že je hloupost, následovat Natsumi jenom kvůli tomu co udělala… koneckonců je to moje věc, a je na mě, kdy já se rozhodnu. Možná by nebylo špatné jen tak… napadalo mě. Všechna nervozita ze mě spadla, a objala jsem ho a pak políbila. Tentokrát mi srdce nebušilo nervozitou…
Když viděl mojí proměnu, viděla jsem jeho pobavený usměv. "Proč se tak hloupě usmíváš?" zeptala jsem se.
"Protože jsi krásná za každé okolnosti" řekl záhadně a zlehka mě položil na postel. Chvíli mě pozoroval, a já ho k sobě přitáhla, jeho pohled se nedal vydržet, i když byl krásný a plný něhy. Možná právě proto. Najednou jsem cítila jeho polibky na krku, a pak zašeptal "Vadilo by ti, kdybych nás zamknul?" zakroutila jsem hlavou, že nevadilo. Shuichi vstal, a hned se ke mně vrátil. Po chvíli jsem cítila jeho doteky a polibky skoro všude, i když to nebyla tak docela pravda. Po chvíli měl dole košili a já tričko, víc jsem mu nedovolila. Měla jsem pravdu, nemusíme se zrovna milovat a i tak nám bude hezky. Navíc jsem věděla, že na to nejsem připravená. Po nějaké době jsme byli oba dva v náručí toho druhého, jen lehce se hladili a povídali si úplně normálně. Tenhle den mi ho přiblížil opravdu hodně a napadlo mě, že bychom spolu mohli takhle trávit čas častěji. Nechápala jsem, co mě tak drželo zpátky. Nakonec jsme usoudili že bude nejlépe se obléknout, protože tam každou chvíli mohla přijít jeho mamka a nabízet čaj. Trošku sem zčervenala, a Shuichi šel odemknout. Skutečně to bylo jak předvídal, ozvalo se zaklepání.
"Ano?" odpověděl Shuichi, ale místo mamky tam byl jeho bratr. Párkrát jsem o něm už slyšela.
"Nepůjdeš si se mnou hrát?" ptal se a pak si všimnul mě "Jé, ty máš návštěvu! To abych šel, co?"
"Ale nemusíš" řekla jsem "Pojď klidně sem, můžeme si hrát všichni tři, ne?" malý Shuichi se usmál. Shodou okolností se jmenuje stejně jako můj Shuichi. Je to jeho nevlastní bratr. Otec mého Shuichiho zemřel když byl ještě malý, a jeho mamka ho musela vychovávat sama, pak se podruhé vdala. Chvíli jsme si s malým Shuichim hráli a pak jsem musela jít. Jeho mladší bráška je také moc milý, ani se nedivím, že ho má tak rád.
Naru zatím byla s Kuwabarou. Prošli se po městě, dali si něco k jídlu jen tak na chuť a sedli si do parku. "Hele, Kazumo, už sem si to vyřídila s tou holkou, jinak bych tě sem netáhla" Kuwabara se trochu zarazil, měl strach JAK to s ní vyřídila.
"A… jak to vypadalo?" ptal se.
"No, je mi to blbý, ale řeknu ti to rovnou. Tahleta holka nemá vůbec ponětí o našem světě mi to tak přišlo. Nikoho takovýho neznam. Zeptala sem se jí jak je na tom s tebou a ona řekla, že tě má spíš jako svýho hodnýho bráchu" radši vynechala pár celkem klíčových detailů.
"Aha… no, tak si vlastně tenhle problém vyřešila za mě. Já jsem byl asi slepý a myslel si… no to je jedno, takže?" (Poznámka autorky: To už muselo být, když si toho sám všimnul *kapka*)
"Co takže?" řekla Naru a pak se mu vrhla okolo krku a políbila ho "Leda že teď nám nic nebrání, ne?" Kuwabara byl celý červený, ale spokojený. Na jeho vkus to bylo dost rychlé, ale Naru se s ničím nemaže a očividně ani s tímhle ne. Byla ráda, že mu to konečně vysvětlila jak je to s Yukinou, a že už je jenom její. Celé odpoledne strávili spolu, a skutečně si moc dobře rozuměli. Kuwabara měl dost vůle aby jí zkrotil a Naru zas měla pro něj pochopení. Chvílemi Kuwabarovi přišla jako Yusuke v holčičím vydání, ale to mu vůbec nevadilo, byl s ní rád. Naru si nepotrpěla na nějakou extra romantiku a tak se na Kuwabaru vrhala aby ho políbila v těch nejméně očekávaných situacích. Z toho on už byl trochu rozpačitý a domlouval jí, ale bral to spíš jako legraci. Pak se jen neradi rozloučili a vydali se každý domů s tím, že se zas někdy domluví a půjdou spolu ven. Jeden druhému dali číslo a Naru si spokojeně kráčela domů a přemýšlela, proč někoho takového nepotkala už dřív.
Druhý den byla ve škole hrozná nuda, já jsem už myslela jenom na to, až budu na hodině botaniky a jaké bude zas divadlo při přenášení květin, asi si hodně pospíším a přesunu je, než kdokoliv přijde. Celý den se hrozně táhnul a když jsem byla zkoušená, tak jsem to uměla. Když konečně skončila poslední hodina, vydala jsem se do třídy botaniky, vypadalo to, že Shuichi měl stejný nápad a už svoje květiny přesouval. Musel mít o hodinu méně, několik učitelů bylo nemocných.
"Ahoj, Shuichi. Zrovna jsem měla stejný nápad" zasmála jsem se, když jsem ho uviděla.
"No, tak mi ještě můžeš pomoct. Jen doufám, že se už nikdy od tebe nebudu stěhovat" odpověděl mi a na tváři mu hrál úsměv. Květiny jsme úspěšně přesunuli a sedli si do naší lavice. Shuichi mě držel za ruku a já mu vykládala jak byl celý den nesnesitelný. Pak přišly do třídy Naru s Natsumi a pár jiných holek. Já jsem se od něj odtrhla a šla je přivítat.
"Tak jak?" ptala jsem se Naru a oči mi svítily. Shuichimu to muselo být jasné proč jsem od něj takhle odešla. Zvědavost byla silnější než já.
"Jo, Kazuma je fajn týpek, přesně jak jsem čekala. I on mě má rád, tak je to fajn" zasmála se.
"To jsem ráda! A co ty Natsumi? Objevil se včera zase?"
"Ne… nebyl tam" řekla trochu posmutněle "A to jsem nechala okno otevřené, ale slíbil mi, že se ještě u mě objeví" ta myšlenka jí trošku rozveselila. Přišlo mi, že jsme konečně všechny tři opravdu šťastné a že dokonce všechny splníme naši sázku. Já to rozhodně Natsumi budu počítat, i když to s Hieiem nemá až tak, jak jsme si to všechny představovaly. Už vcházeli i ostatní a dívali se kde to sedí Minamino. Některé to překvapilo, s některými to ani nehnulo a někteří vypadali pobaveně. Nakonec vešel i učitel, my jsme ho pozdravili a hodina začala.

Kapitola 20. Neznámá situace

29. srpna 2007 v 9:53 | KateChibi |  Když kvete růže
Tak přeskočíme co jsem viděla a radši dojdeme k tomu, jak se to co jsem viděla stalo. Toho dne Natsumi věděla, že já a Naru budeme mít svých starostí dost. Věděla že já jdu za Shuichim a Naru se nejspíš musí učit, takže se ani nesnažila nás zachytit a jít s námi někam. Loudala se domů, když za rohem zahlédla Hieie. Ten se opatrně rozhlížel, a pak se někam rozeběhnul. Nikoho tak rychlého nikdy neviděla, ale její oči ho stíhaly sledovat. Znala to tu asi lepší než on, takže ho začala sledovat a když viděla kam všude běží, brala to zkratkami, aby mu nadběhla a viděla, za čím se žene. Vůbec jí vrtalo hlavou proč to tu tak pořád obchází. Běželi celkem dlouho a Natsumi už sotva popadala dech, ale pořád mu stačila. Něco jí dodávalo energii a nakonec to zahlídla. Byla tam nějaká obluda a ona netušila co to má znamenat, nevěděla že je to démon. Hiei vytáhnul meč, a zakřenil se na obludu. Natsumi to sledovala zpoza rohu, a po chvíli bylo po ní. Jenže už netušila, že to mělo spojence, ten se k ní připlížil zezadu a Natsumi vykřikla. Bylo to inteligentnější než čekala. Hiei zpozorněl a vyběhnul na místo odkud křik šel. Uviděl démona, držícího Natsumi.
"Pusť toho člověka, a já slibuju že tě zabiju velmi rychle" řekl chladně Hiei a měl meč venku. Démon se ušklíbnul.
"Máš smůlu, jestli hned nezandáš ten meč, tak to tahleta holka schytá!" vyhrožoval démon. Natsu byla vyděšená a nevěděla co by měla dělat. Hiei jí sledoval s opovržením a to se jí vůbec nelíbilo. Napadlo jí, jestli by ho zaujala kdyby se s ním zkusila prát. Zakousla se démonovi do ruky, kterou jí držel na puse, aby mlčela a nakopla ho. Démon se lekl a pustil jí na zem.
"Dělej!!! Teď ho můžeš zabít!" vykřikla Natsumi a Hiei kývnul. Pak se usmál a v jeho úsměvu se zračila krvelačnost. Jediným švihem meče bylo po démonovi. Když viděl, co udělala opravdu ho to zaujalo. Takový slabý človíček a ono to má odvahu…
"To… to bylo úžasné" vypadlo z Natsumi. Hiei nic neříkal a když k němu udělala pár kroků, udělal naopak on několik dozadu. "Už chceš zase jít?" ptala se Natsumi smutně. Nedostala odpověď, jen na ní vrhal chladné pohledy.
Ale pak zpozorněl "Nehýbej se!" řekl zvýšeným hlasem.
"A ty utečeš, viď?" zamračila se Natsumi.
"Ne… je tu ještě někdo" dostalo se jí odpovědi a už se rozhlížel okolo, pomalu sahal po meči. Natsumi se ho nebála, i když kdokoliv jiný by asi na jejím místě dostal strach. Teď Hiei popoběhnul k ní, a stál před ní s vytaženým mečem. "Nehýbej se… dokud nezjistím odkud sem přijde" tentokrát mluvil potichu. Natsumi zkoumala jeho velikost, oproti ní byl skutečně malý, ale věděla že je určitě už dospělý, že to není jenom nějaké dítě, navíc… byl to Shuichiho kamarád. A pak přemýšlela, proč jí chrání? A co jsou ty obludy? Za chvíli zachrastilo křoví, Natsu sebou škubla a Hiei se podíval tím směrem. Hiei myslel jen na to, jak oba ochránit, ale tvářil se, že ho zajímá jenom smrt démona. Nakonec řekl "Uteč, nemáš tady co dělat, jenom mi budeš překážet! Už vím kde je, tak máš šanci utéct támhletím směrem" a ukázal, kam by měla běžet
"Ne! Zůstanu s tebou!" řekla místo toho, aby utekla… špatná odpověď.
"Ty hloupá lidská holko! Ty nevíš proti čemu stojíš! Uteč a nepřekážej mi tady!" ale Natsumi se místo toho sklonila a omotala okolo něj svoje ruce a bylo jí do pláče, že jí odhání. Hiei zůstal stát jak přimražený. Nemohl utéct, protože před nimi byl démon, a tím vyřešit svoje rozpaky. Velmi pomalu sundal ze sebe její ruce a udělal krok dopředu. "Uteč" zašeptal tentokrát.
"Budu kousek odtud. Sice nevím jak bych ti mohla pomoct, ale určitě ti budu nablízku" řekla Natsumi a rozeběhla se dál, a schovala se, ale ne tak, aby na něj neviděla. Chtěla vidět všechno co se stane.
Démon konečně vyšel ze křoví. "Užili jste si románek? To jsem rád, protože teď tě zabiju a jí sežeru! Musel jsem vás nechat divadlo dohrát až do konce, byl jsem zvědavý"
"Žádný románek nebyl a není" odpověděl mu chladně Hiei, a namířil na něj meč. Byl to očividně silný a inteligentní démon. On jim byl na stopě už několik dní. Jen nevěděl, že se mezitím spojili. Tenhle byl z nich nejsilnější a Hiei to věděl, a nevěděl jestli ho vůbec dokáže zabít.
Pustili se do boje, a řezali se hlava nehlava. I když démon dostal několik zásahů mečem, pořád to nestačilo. Hiei byl zraněný celkem rychle, i když byl hodně rychlý, na démona to nestačilo. "Máš už dost?" chechtal se démon, když Hiei dopadnul po několikáté na zem pod silou jeho úderu.
"Hm, ty si myslíš že mě tak snadno porazíš? Tak to se pleteš!" řekl Hiei a velmi těžce se vyhrabal na nohy. Nečekal že to bude muset ještě někdy použít, ale pomalu si rozvázal fáč z pravé ruky. "Teď tě zabiju, a nebudu tě vůbec litovat" jeho hlas byl plný nenávisti a arogance. Odhodil fáč a sledoval démona, který netušil na co se chystá. Pak sundal pásku, kterou měl přes svoje třetí oko a Natsumi to pečlivě sledovala. Nechápala, kde to vzal a došlo jí, proč jí říká "lidská holko" a "člověče". Chvíli se nad tím zamyslela, ale pořád se jí líbil, neodradilo jí to. Pak se chvíli soustředil a vykřiknul "Jao Ensatsu, kokuryu-haa!!!" z jeho ruky vyšlehnul ohromný plamen v podobě draka, a vyřítil se na démona. Sežehnul ho na místě. Hiei zasyčel bolestí a skácel se k zemi, boj byl mnohem více vyčerpávající, než si vůbec mohl dovolit. "Měl jsem to udělat hned" myslel si, podcenil ho. Pak usnul na místě, jeho rány byly příliš na to, aby to vydržel a byl vyčerpaný. Ten útok je natolik mocný, že po něm musí odpočívat.
Když Natsumi viděla, jak dopadl k zemi, okamžitě k němu běžela. Podívala se mu na ruku, a měl jí částečně jakoby ohořelou. Chtěla ho po ní pohladit, ale pomyslela si že by ho to bolelo. Pak ho vzala do náručí a skáplo jí pár slz. "H… Hieii… to bylo strašné" řekla potichu. On pootevřel oči, ale třetí oko měl zavřené.
"Proč… proč se o mě pořád tak staráš?" zeptal se.
"Ty se ještě ptáš? Protože… protože tě miluji" Hiei zčervenal a díval se na ní, Natsumi pokračovala v monologu "a je mi jedno že o tobě skoro nic nevím, je mi to všechno jedno… jediné co vím je to, že chci být s tebou, tady a teď… a hlavně, teď nevím jak ti pomoci. Možná bych tě mohla odnést k nám domů, nebo k Shuichimu, je to tvůj kamarád" pak sáhla po pásce, a opatrně mu zavázala jeho třetí oko. Hiei znovu zavřel oči a nehýbal se. Natsumi se trochu vyděsila a sáhla mu na hrudník, jestli mu bije srdce, bilo… a pak dala k němu blízko hlavu, aby slyšela jestli dýchá, dýchal… byl nejspíš v pořádku, v tom smyslu, že to přežije. Natsumi ho odnesla na lavičku, a položila si opatrně jeho hlavu na klín. Probírala se jeho vlasy, a musela si promyslet, jak ho zachránit.
Tohle právě byla scenérie, kterou jsem viděla. Natsumi, jak má u sebe Hieie a on se nehýbe, protože je zraněný. Okamžitě jsem přiběhla.
"Natsumi! Co je mu?" vyhrkla jsem.
"Kate! Ještěže jsi tu, musíš mi pomoct. Bojoval s nějakou potvorou a takhle ho zřídila. Co myslíš? Kam ho odneseme?" zeptala se mě, ale já jsem zakroutila hlavou.
"Neboj se, to nic nebude. Je jenom zraněný a vyčerpaný" to už jsem poznala. Natsumi se na mě divně dívala, ale já jsem si stoupla těsně k němu, a položila nad něj ruce.
"Co to děláš?" ptala se mě.
"Uvidíš, neruš mě!" řekla jsem a soustředila se. To že jsem celou dobu střádala kousíčky energie na duchovní jádro mě celkem vycvičilo. Byla jsem schopná nahromadit více duchovní síly než dřív. Vzpomněla jsem si na všechny ty meditace a všechno co mě Genkai zatím naučila, a dala energii do svých rukou a zavřela oči. Léčivá vlna zářila tak, že i přes zavřené oči jsem to cítila, nechtěla jsem se ničím nechat rušit i když jsem přemýšlela, jestli to Natsumi vidí. Když mi docházely síly, a já nechtěla tady omdlít, nechala jsem toho a otevřela oči. Natsumi byla užaslá, a rány Hieie byly skoro zacelené. Několik menších se mi nepovedlo zacelit, aby bude v pořádku, teď už je jenom vyčerpaný. Sedla jsem si na druhou lavičku, protože se mi zamotala hlava.
"Kate? Co to mělo znamenat? Proč je teď vyléčený? Jsi jedna z nich?" celkem mě tím zaskočila.
"Jak, jedna z nich?"
"No… Hiei není člověk, viděla jsem, že měl třetí oko a používal nějaké nadpřirozené síly" přemýšlela jsem, jak jí to vysvětlit. Nechtělo se mi jí do toho zatahovat ale asi mi nic jiného nezbylo.
"No… já jsem člověk, skutečný člověk jako ty. Znáš Genkai? Věříš v její schopnosti?" zeptala jsem se opatrně.
"Ty mi chceš říct… že ta vědma je skutečná vědma a umí to co ty?" ptala se opatrně Natsumi, asi mě nechtěla nějak zranit.
"Ano, skutečně mám schopnosti jako Genkai, jenom slabší než ona" pak jsem si povzdechla když jsem si pomyslela na to, jak dlouho budu tvořit duchovní jádro.
"Vážně? A Genkai je taky člověk?"
"No samozřejmě! Ale máš pravdu, že Hiei není. Co s ním budeš dělat? Potřebuje vydatný spánek, podle toho jak vypadá zmoženě. Energii mu obnovit nemůžu, já mu umím vyléčit jenom ty fyzická zranění"
"Kate? Pomůžeš mi ho propašovat k nám domů?" zeptala se vážně a já jsem se zarazila.
"Myslíš že to zvládneš? A co když se probudí?" pak jsem vzpomínala na první setkání mě, a jeho. Natsumi u toho samozřejmě také byla.
"Neboj se. Já jsem s ním stihla navázat kontakt, už přede mnou neutíká" viděla jsem, jak se jí zaleskly oči.
"Tak dobře, zkusíme to" opatrně jsem vstala a byla jsem ráda, že jsem vypotřebovala přesně tolik síly, kolik mi tělo ještě dovolilo. Stačilo jen o trošku víc, a spala bych tak jako Hiei. Když jsem jí chtěla pomoci ho zvednout, řekla že to zvládne sama a že není těžký. Pravda, byl poněkud menší. Nakonec jsem si sundala svetřík, a Natsumi také, napadlo nás, že ho nějak zakryjeme. Ale výsledek byl dost žalostný a směšný. Tak hloupý nápad se mohl zrodit jen v mojí hlavě. Nakonec ho prostě vzala do náručí s tím, že já odvedu pozornost její rodiny a ona ho pronese do pokojíčku. To už znělo i rozumně.
Po cestě když Natsu nesla Hieie, pořád se na něj dívala. Musela do něj být opravdu hodně zamilovaná. Mě trvalo další dobu, než jsem si zvykla, že Shuichi je také démon Kurama. Ale Natsu? Natsumi si zvykla hned, obdivovala jsem jí. Teď věděla také to, co já umím, a to jsem jí o tom nikdy nechtěla říci. Naru jsme to nechtěly říct, ale na druhou stranu jsme se bály, že když jí nic neřekneme, že jí akorát naštveme. Byla to celkem špatná situace, ale lepší bylo jí to neříkat, ale kdyby se to provalilo, tak Natsumi musí dělat, že o ničem neví.
"Dobrý den" pozdravila jsem její rodiče, když se přišli podívat, jestli už je to Natsumi. Ta mezitím měla Hieie venku i když nerada. Nevěděla jsem jak je zabavit. Chvíli jsme tak stáli, a já se na ně dívala. Natsumin bratr tam naštěstí nebyl, ten asi zas poslouchal nahlas hudbu ve svém pokoji. "Eee… kde jste měli ten nádherný obraz?" bylo první co mě napadlo, přišla jsem si hloupě. Viděla jsem, jak Natsu v duchu omdlívá.
"Tam ten? … ten s tou růží?" ptal se Natsumin otec.
"Ano! To byl on! Moc se mi líbil, a když už jsem tady, mohli by jste mi ho ukázat?" chytili se toho… naštěstí.
"Já dojdu udělat čaj, co vy na to?" to byla zas její maminka.
"Samozřejmě! Dám si čaj!" pak jsem se otočila opět na jejího otce, když její mamka zmizela "Můžete mi ho tedy znova ukázat?"
"Tak pojď, ukážu ti ho" usmíval se. Nechápal asi, co na něm vidím. Stáli jsme tam jak trotlové, a pak se řekl "Natsumi mi mnohokrát vyprávěla jak máš ráda květiny. Jsi Kate a ne Naru, že?" kývla jsem. Pak chvíli mluvil o obraze a já se dál vyptávala a v duchu doufala, že Natsumi už Hieie k sobe přinesla. Uplynula nějaká doba, a já narazila na její mamku jak nesla čaje.
"Dovolíte? Já bych nám to odnesla sama, děkuji moc" řekla jsem, a vzala jí tác. Pak jsem si pospíšila do pokoje Natsu. Tím bylo nebezpečí zažehnané.
S Natsumi jsme pak chvíli ještě seděly v jejím pokoji a dívaly se na Hieie. Vypadal skoro jak nemluvně a byl hrozně roztomilý když spal. Vypily jsme čaj, a doufaly, že se brzo probere a bude moci odejít.
Ještě v noci, když Natsumi už spala, se Hiei probral. Bylo okolo jedné hodiny ráno, a chtěl odejít. Zadíval se na ni, a pak se k ní naklonil a políbil ji. Jenže tím ji probudil, chytila ho za ruku a přitáhla k sobě.
"Nechci abys odešel" zašeptala.
"Půjdu…" zněla odpověď, ale to už Natsumi vstala a tiskla ho k sobě. Měla slzy na krajíčku.
"Nemůžu tě pustit… toužím po tvé duši, po tvém těle… zůstaň tu se mnou ještě chvíli" Hiei stál jako opařený, ale cítil to stejné. Poddal se tomu a chvíli se dívali jeden na druhého. Pak mu Natsumi pomalu sundala oblečení, on jí také. Zalezli do postele, kde se plně věnovali jeden druhému. Byly to chvíle plné vášně a lásky, určitě na ní ani jeden jen tak nezapomene. Když bylo po všem, tak jí Hiei naposledy políbil, oblékl se, a vyskočil z okna do noci.
Ještě než odešel, tak řekl "Já se určitě ještě někdy vrátím". Natsumi bylo smutno že už odešel, ale na druhou stranu toho nelitovala ani trošku. Věděla, že i když jí to nedal jediným slovíčkem najevo, tak že ji miluje tak jako ona jeho. Z jeho dechu, z jeho doteků a jeho tlukotu srdce to poznala s naprostou jistotou.

Kapitola 19. Šok a překvapení

27. srpna 2007 v 18:15 | KateChibi |  Když kvete růže
Naru vstávala celkem brzy ráno a těšila se, až uvidí tu holku, které toho měla tolik co říci. Pořád přemýšlela o tom, jestli má šanci a jak bude vypadat a podobně. Když už stála pod chrámem Genkai, lépe řečeno před schody do něj, docela se zarazila. Neviděla ani pořádně na konec. "Kate měla pravdu!" napadlo jí, ale nakonec se vydala nahoru. Má o něco lepší fyzičku než ona, a výstup jí sice dělal problémy ale dalo se to vydržet. Když konečně došla až nahoru, uviděla chrám. Byl majestátní a nádherný. Narazila si pořádně kšiltovku, a okamžitě vyrazila kupředu. Naproti jí vyšla Genkai.
"Copak potřebuješ, že jsi vyhledala právě mě?" zeptala se jí hned co jí uviděla.
"Promiňte pani, ale já hledam slečnu Yukinu. Nejsem tu kvůli vam" odpověděla jí Naru, snažila se být co nejvíc zdvořilá, protože před Genkai měla celkem respekt.
"Yukinu? Ale to je nezvyklé, no pojď dál, já jí zavolám. Jen doufám že jí nechceš nijak ublížit"
"To se nebojte, jenom si s ní promluvim" dodala ještě Naru a už šla za ní. Srdce jí celkem bušilo a byla zvědavá jak to všechno dopadne a jaká Yukina je. Yukina vyšla, když jí Naru uviděla, tak přemýšlela jestli má vůbec šanci. Yukina jí přišla skutečně velmi křehká a krásná, nikoho takového ještě neviděla. Ale byla celkem šťastná že konečně ví s kým má tu čest. Jenže zas na druhou stranu jí přišla moc nevinná pro Kuwabaru. Měla chuť praštit do něčeho a zanadávat si co na ní vidí. Znovu se uklidnila a sputila "Ahoj, ty seš Yukina, co? Mohla bys jít se mnou jinam? Chci s tebou mít soukromej rozhovor" Yukina jí přikývla a vydaly se někam dál, aby je Genkai neslyšela.
"Tak co jsi mi chtěla?" zeptala se Yukina potichu.
"Neboj se mě tak. Jenom sem slyšela, že máš něco s Kuwabarou, je to tak?" Yukina chvíli zírala a nechápala. Naru se nadechla a řekla znovu "No, že ho máš ráda a on tebe, chápeš mě?"
"Aha, takhle… Ano, já ho mám ráda" Naru sebou chtěla po těch slovech praštit.
"A máš ho ráda… no, jak to říct slušně, fyzicky?" zkoumala Naru.
"Fyzicky? Co to znamená?" Yukina se tvářila pořád tak zmateně.
"No… přeci fyzická láska! To je jasný, ne?" Naru přišla Yukina pěkně natvrdlá. Chvíli přemýšlela a pak jí řekla "Tak já ti to povím, ale snad se nebudeš moc stydět, radši ti to pošeptám…" ukázala jí ať jde blíž a Yukina se k ní nahnula. "To znamená že tě…" a Naru ztišila hlas tak, že to nebylo slyšet "A pak tě…" opět nebyla radši slyšet, ale Yukině se jenom zděšením zúžily zorničky "Ale to neni všechno, nakonec tě ještě…" radši jí nebylo slyšet a všechno to Yukině pěkně pošeptala.
"Tohle že je fyzická láska?!" zajíkla se zděšeně Yukina, a Naru jenom přikývla.
"Docela dobrý, co? Já mam Kazumu takhle ráda, a co ty?" zeptala se Naru triumfálně ale už jí všechno bylo jasné. Yukina ho tímto způsobem ráda nemá.
"A… opravdu to tak je? J… já ho mám skutečně ráda, ale… spíš jako bratra" a teď to Naru viděla naprosto čistě. Kazuma si všechno jenom spletl, Yukina je tak nevinná a milá, že nevěděla co má asi dělat. Naru jenom poskočilo srdce a vydala se za Genkai, aby jí řekla že už odchází. Vesele seběhla mnoho schodů a utíkala domů.
Yukina byla ještě v šoku. Genkai si toho všimla a hned se ptala "Yukino, co je ti? Co ti udělala ta holka? Snad ne nic hrozného"
"Nebojte se o mě paní Genkai. Jenom mě poučila o tomto světě věc, co jsem ještě od nikoho neslyšela ani jsem to neviděla. Teď mám jasno, a lituji Kazumu… zmýlil se" tvářila se celkem rozhodně a Genkai jí nepoznávala. "Copak se asi dozvěděla?" vrtalo Genkai hlavou.
Naru přiběhla akorát domů na oběd a byla spokojená. Dnešní den se jí skutečně zdařil, Yukina je jenom malá holčička, ale byla pořád ještě trochu naštvaná, co na ní ten Kuwabara vidí. Chtěla by se s ním co nejdříve vidět, ale měla problém, protože si neřekla o číslo a tak vůbec. Nakonec se musela smířit s tím, že počká na Minamina ve škole, a na všechno se ho zeptá. A když tak aby jí domluvil s ním schůzku. To byl celý její plán. Myslela si že už v pondělí půjde do školy, takže se jí to nezdálo jako dlouhá doba, takže nijak nepospíchala.
Konečně jsem byla zdravá a už jsem se těšila do školy. Přemýšlela jsem, jestli je už Shuichi taky zdravý a pak taky co bude dělat Shinigami, že měl dneska jít do školy. Když jsem byla ve škole, zjistila jsem, že je Shuichi pořád nemocný, jindy by už stál před školou a čekal na mě. Přemýšlela jsem, jestli za ním zajdu domů a jestli tam ještě trefím. Rozhodla jsem se, že tam zajdu. Jednou mě tam zavedl, když mi předával plyšáka k vánocům a od té doby už ne. Docela jsem se těšila až uvidím jeho lidskou matku, má jí totiž moc rád, a tak jsem chtěla vědět co je to za člověka. Asi okolo čtvrté vyučovací hodiny za mnou byla Naru, a ptala se kde je Minamino, že ho ve třídě nenašla. Odpověděla jsem jí, že musí být ještě nemocný, a že se u něj po škole stavím. Naru chvíli váhala co mi má říct, ale nakonec řekla, že pokud nepřijde do školy zítra, tak tam půjdeme druhý den spolu. Opřela jsem se o parapet a dál se dívala z okna. Po chvíli tam byla Natsumi, ta se mě zas ptala, jestli jsem neviděla Naru, tak jsem jí řekla že šla do třídy. Ty holky jsou teď plné starostí a nemají na mě čas, to mě trochu mrzelo.
Když jsem odpoledne stála před Shuichiho domem, musela jsem si dodávat odvahu. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a zazvonila. Otevřela mi moc milá paní, a určitě to byla Shuichiho maminka. Vím že říkal že se jmenuje nějak jinak než Minaminová ale já jsem si nemohla vzpomenout jak, prostě jsem jí pozdravila. Uvítala mě a poslala nahoru do patra, že prý Shuichiho pokoj poznám podle květin. Pokoj jsem objevila skutečně velmi rychle, nadechla jsem se znovu zhluboka a vešla.
"Ahoj Shuichi!" bylo první co jsem řekla. Seděl tam, za počítačem, okolo měl plno květin a usmíval se na mě.
"Kate! Nečekal jsem že přijdeš. To jsem rád" došel až ke mně, zavřel dveře a dal mi ruku okolo pasu. "Docela se mi už stýskalo, ta nemoc je dlouhá. Měl jsem jít dneska do školy, ale mamka mě ještě nepustila"
"To nevadí, i mě přišla nemoc dlouhá a co vůbec děláš u počítače?" ptala jsem se, byla jsem docela zvědavá.
"Ale nic, jenom jsem byl na takovém chatu. Všechny chaty jsou hloupé, ale občas se najde někdo prima. Po dobu nemoci jsem si psal s jednou dívkou, docela milá byla"
"Mám začít žárlit?" zeptala jsem se a zasmála se, ale pak jsem si vzpomněla na Shinigamiho. Došla jsem k počítači a podívala se ze zvědavosti na monitor, když jsem uviděla něco, co jsem nečekala… SHUICHI BYL PŘIHLÁŠENÝ JAKO SHINIGAMI! "S… Shuichi?" zeptala jsem se opatrně "T…ty sis psal s Neko007, že?"
"No, je to ona, jak to víš? Leda že… to jsi byla ty?" vypadal dost překvapeně.
"Jistě, já!" pak jsem se začala smát, až jsem si musela sednout. Něco takového je pěkně hloupá náhoda. Člověk si dělá starosti aby ho nepodvedl a přitom mám chuť ho podvést s ním samotným… Co že to? … moje myšlenky šly úplně mimo a byly zmatené. "Vidíš, prozradili jsme na sebe několik věcí, co jsme si ještě neřekli. Ale jsem docela ráda že jsi to byl ty" usmívala jsem se a přemýšlela o tom co na sebe prozradil.
"No, je to přesně jak říkáš, i já jsem se dozvěděl zajímavé věci, teď když si zpátky představím, že jsi to byla ty. Netušil jsem že mě máš až tak moc ráda" řekl a zasmál se. Já jsem celá zčervenala.
"Ale ty mě taky. Alespoň jsi to tvrdil Neko007" krátce jsem se podívala na něj a pak do země. Cítila jsem, jak mě objal a políbil do vlasů.
"Neboj, všechno co jsem jí napsal byla naprostá pravda" zvedla jsem hlavu a dívala se mu do očí, on mě s úsměvem pozoroval. Srdce mi bušilo jako splašené a měla jsem chuť mu rozepnout košili a hladit ho, ale ovládla jsem se. Doufala jsem, že se nebaví nad mými rozpaky a že není znát to co bych ráda udělala a tak jsem si s těmito myšlenkami položila hlavu na něj. Srdce mu také bušilo celkem rychle, ale zdaleka ne tak jako mě. Alespoň mi to přišlo. Oba jsme nejspíš přemýšleli jestli by bylo moudré dělat něco víc, když jsem ucítila jeho ruku zlehka na mém nevýrazném hrudníku. Ale tentokrát jsem se tolik nestyděla jako tenkrát u Genkai a naopak jsem toužila po tom aby pokračoval. Přitiskla jsem se k němu víc a zavřela oči. Chvíli mě hladil, ale pak se ozvalo zaklepání. Odtrhli jsme se od sebe i když neradi a Shuichi řekl "Jen pojď dál mami" Ještěže nevešla hned…
"Ahoj, chtěla jsem jen vědět jestli si dáš čaj… jak se jmenuješ?" ano, byla to jeho maminka.
"Kate, Kate Chibi. Ano, dala bych si čaj"
"Hezké jméno. Tak dobrá, hned vám ho přinesu" a odešla. Celá červená jsem se nenápadně podívala na Shuichiho a ten mi naznačil ať jdu k němu. Vzala jsem si tedy židli a sedla si vedle něj. Nevěděla jsem, jak bych se měla chovat.
"Ta nás překvapila, co?" řekl až Shuichi a usmíval se. Pak vzal moji ruku a políbil ji. "Jak dlouho tu smíš být?"
"No, ještě asi hodinku, protože musím dohnat školu. A zítra k tobě přijde taky Naru, má něco s jedním tvým kamarádem"
"Vážně? Tak to abych se obrnil odvahou" zasmál se, já jsem jen přikývla a moje rozpaky byly pryč. Chvíli jsem na ně byla zvědavá a Shuichi mi je všechny popisoval. Říkal mi i některé věci co s nimi prožil a obyčejnému člověku by to nevyprávěl, protože to byly velmi zvláštní akce. Mezitím vším přišla jeho mamka a donesla nám naše čaje. Až když jsem si o nich vyslechla tak polovinu věcí (druhou mi chtěl vyprávět později, ale já musela jít), tak jsem si o nich udělala obrázek. Kuwabara i ten Hiei by mohli s holkami vycházet, ale Natsumi to bude mít těžší. Přemýšlela jsem, jak se mu chce dostat pod jeho tvrdou skořápku. Byla jsem ráda, že mi o nich vyprávěl a divila jsem se co všechno nebezpečného za sebou má. Co zažil coby démon by mě neudivovalo… ale jako člověk?
"Tak já už budu muset jít. Moc se mi nechce, ale musím" řeka jsem posmutněle, a Shuichi mě objal.
"To nevadí. Já ještě budu asi doma, takže, přijdeš i zítra, nebo tu bude jenom Naru kvůli Kuwabarovi?"
"No, radši bych snad přišla taky. Nenechám tě jí na pospas, i když pak přijde Kuwabara" pak jsem se zamyslela a zasmála se "Víš, jenom já a Natsumi jí umíme zkrotit"
"To já vím moc dobře" zasmál se se mnou a pak mě doprovodil dolů. Ještě mi dal další ze svých růží. Spokojeně jsem si kráčela domů a něco si pro sebe broukala, písničku co mi zněla už chvíli v hlavě. Bylo ještě dost času, a tak jsem došla domů, a řekla mamce že ještě půjdu ven. Učit se mi nechtělo, i když jsem měla co dohánět, ale došla jsem až do parku kam chodí málo lidí a uviděla… ale to až v další kapitole. (poznámka autorky: ^^"" )

Kapitola 18. Nový… objev?

26. srpna 2007 v 16:50 | KateChibi |  Když kvete růže
Přemýšlela jsem co asi dělaly holky. Nemoc už mě opravdu nebavila, hlavně po víkendu. Akorát na duchovní jádro jsem často myslela a také jsem ho snažila vytvořit po celou dobu víkendu. Už jsem se cítila lepší a také jsem často seděla u počítače. Přemýšlela jsem, jestli má taky Shuichi mail, nebo jestli chodí na chat a podobně. Počítač a internet mít musí, škola to vyžaduje. Maximálně by si dělal úkoly ve škole ale to jsem ho neviděla dělat. Pak jsem to hodila za hlavu, a vydala jsem se do místnosti na chatu. Po delším vybírání jsem si vybrala místnost "Milovníci rostlin". Moje přezdívka je vždycky Neko007. Věděla jsem že doma budu minimálně než doberu antibiotika a možná ještě chvíli po nich a tak jsem si dovolila si zajít právě na tento chat. V místnosti bylo asi 15 lidí, což mě překvapilo. Pozdravila jsem a čekala jestli mi někdo odpoví. Napsali mi 3 kluci. Jeden po mě hned chtěl fotku, tak jsem ho odpálkovala a nechala být. Ani jsem mu neodpověděla. Druhý byl celkem milý, a dobře se mi s ním povídalo a také s tím třetím i když tolik milý nebyl. Zapsala jsem si jejich přezdívky, abych je nezapomněla kdybych se tu ještě někdy objevila. Ten druhý, méně milý si říkal Ouji-sama a ten první Shinigami. I když byl Shinigami milejší, jeho přezdívka tak vůbec nepůsobila. Nakonec Ouji odešel a Shinigami zůstal. Dozvěděla jsem se, že je také doma a nemocný. Politovali jsme se spolu, pak jsme se bavili o rostlinách a už byl večer. Slíbil mi, že tu bude i zítra, když je nemocný. Večer když jsem usínala tak mi vrtalo hlavou odkud je, a co je zač ale pak jsem si vzpomněla na Shuichiho a nechala to být.
Naru utíkala za Natsumi o přestávku a všechno jí vyprávěla. "Natsu! Ty vole, byla sem včera u Minamina, a Kazuma tam přišel! A dozvěděla sem se, že má normálně holku, to by mě fakt kleplo"
"Vážně? Jak je to možné? Tvůj Kazuma a zadaný?" řekla trochu smutně Natsumi.
"Ale to je ještě v pohodě! Já vim kdo je ta jeho holka a podle Minamina prej neví co ta holka cejtí ke Kazumovi"
Natsumi se zamyslela a řekla: "No, tak to máš slušnou šanci, ne? Ty jí to nějak řekneš nebo co budeš dělat?"
"Improvizovat na místě. Nevim co je to za typ holky"
"No, tak to hodně zdaru. Kdy tam jdeš?" ptala se Natsu.
"Už tuhletu sobotu, ale asi to nevydržím…" Natsumi jí povzbudila a obě holky se vydaly do třídy.
Celý týden se skoro táhnul, kdyby nebylo Shinigamiho na internetu. Ráda jsem si s ním psala. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla, že má dívku, a že jí má opravdu miluje. Byla jsem zvědavá jaká ta dívka asi je, že má někoho tak milého a doufala že si ho skutečně zaslouží. V té době jsem do něj začínala být zamilovaná, ale pořád jsem myslela na Shuichiho. Proto jsme si ani nevyměnili fotky a podobné informace. Nikdo z nás to ani nenavrhnul. No, a navíc bych mu nechtěla narušovat vztah, když tu svojí dívku tak miluje. Ale zároveň mě trošku mrzelo že někoho má, ale rozhodla jsem se to brát pouze jako zpestření nemoci. Pak zas kvůli škole, kamarádkám a Shuichimu na chat a podobné věci nebude čas. Psala jsem si tedy i s Oujim, i ten měl dívku a byl s ní spokojený a sám měl velmi dobrý přehled o rostlinách, byl na správném místě v této místnosti. Ale skutečně mě nezajímal tolik. Když holky v pátek přišly, hned jsem jim to říkala.
"Seznámila jsem se s moc príma klukem po internetu. Hrozně si rozumíme, ale oba někoho máme. To se nedá už nic dělat, ale kolikrát se musím přemáhat, abych se do něj nezamilovala i když vůbec nevím jak vypadá a tak…" holky jenom zíraly.
"Kate? Neblázni holka, Shuichi ti nestačí? A co když bydlí hodně daleko?" vložila se do toho Natsumi.
"To nevadí… já vím, taky na Shuichiho myslím, to už se nedá nic dělat"
"Neblbni! Zapomeň na nějakýho Shinigamiho, a máš tady Shuichiho, to ho nemáš ráda nebo co jako?" řekla Naru a tvářila se celkem naštvaně. Chvíli jsem se divila, ale pak jsem se uklidnila.
"Neboj, Shuichiho mám moc ráda, neopustila bych ho asi jen tak…" a přemýšlela jsem o tom. Nakonec, řeknu mu o něm, a budu o něm mluvit jako o kamarádovi. Snad už v pondělí také půjde do školy, i když asi ještě ne.
"Kate a mam další zprávu! Naru půjde zítra za paní Genkai!" řekla Natsumi vesele.
"Jo? … proč? Objevily se u ní divné síly?" řekla jsem trochu polekaně a doufala jsem že se tak nestalo.
"Co šílíš? Jasně že ne, nejsem nějakej pošuk. Du si tam něco vyřídit s jednou slečnou co u ní pobejvá. Ona je prej holka kluka co se mi líbí, je to jasný? A Minamino mi řek, že jako vona ani neví co k němu cejtí. Teda ne k Minaminovi, to je jasný, ale k mýmu Kazumovi" chvíli jsem na ní zírala, a pak mi to došlo. Slečna Yukina? Taková dívenka? No, je možná tak stejně stará jako já… Ale, to není možné, ne?
"Aha, tak to pak jo. No, jen směle do toho. Užij si ty schody" poplácala jsem jí po zádech a usmála se. Určitě to zvládne… snad.
"Ty už jsi tam byla?" divila se Naru.
"No, párkrát s rodiči" zalhala jsem a pak už jsme si jenom povídaly co bylo ve škole, kde se samozřejmě nic nedělo a co jsem tu celou tu dobu co tu ležím a jsem nemocná dělala kromě toho, že jsem chatovala.

Kapitola 17. Shuichiho kamarádi

25. srpna 2007 v 15:14 | KateChibi |  Když kvete růže
Ležela jsem v pokoji a četla si o růžích. Měla jsem tu knížku půjčenou ze školní knihovny. Pokaždé když jsem od Shuichiho dostala růži, chtěla jsem vědět jejich různé druhy, i když od něj jsem očividně dostávala stejný druh. Divné na nich také bylo, že skoro vůbec neuvadaly. Dala jsem je do vody a to jim očividně stačilo. Možná to bylo proto, že jsou tvořeny duchovní silou. Už mě bolely oči a tak jsem si vzala plyšáka co jsem dostala od Shuichiho, a schoulila se pod deku. Když jsem se probrala, tak se mi máma snažila nanutit prášky co mám sníst a jídlo. Jídlo jsem nechtěla, protože mě bolelo v krku, ale prášek jsem sníst musela. Pak jsem se šla osprchovat, protože jsem se cítila hrozně. Když jsem se převlékla do čistého pyžama, tak tu byly holky.
"Ahoj, Kate. Tak jak je?" ptala se Natsumi hned ve dveřích. Nesla mi nějaké sešity, že mi je posílají kluci ze třídy.
"Jo, tak sme včera byly u Minamina" ohlásila po chvíli Naru.
"Jo? A jak je Shuichimu?"
"No" podrbala se ve vlasech Naru a očividně přemýšlela co mi řekne "Je mu celkem dobře, chytil to včas. Ale měl tam spoustu kamarádů" tentokrát jsem přemýšlela já.
"Vážně? … kolik? A jinak jsem taky zvědavá, protože je asi neznám"
"Neznáš? Ty neznáš kamarády svého kluka?" divila se Natsumi.
"No… neznám" trochu jsem se styděla, protože mě docela štvalo že je neznám.
"No, a představ si, že mezi nimi byl ten nádherný kluk, co nás jednou zachránil" trochu jsem se zarazila… zachránil?! Podle mě jenom dělal svojí práci, ale nechtěla jsem jí do toho mluvit.
"A není moc malinký?" šťourala jsem do ní, ale ona se jenom naštvala, že na výšce nezáleží.
"To mě se líbil zas jinej jeho kamarád. No, líbil není správný slovo, není to žádnej hezoun, ale má něco do sebe" řekla po chvíli Naru. Já jsem se divila… jak to že po takové době přebírání našla někoho kdo se jí celkem líbí?
"Jo? No vidíte, ale to jsou dva, koho tam měl ještě? A ještě mi řeknete jména, ať si to aspoň zapamatuji když už je neznám"
"No, ten můj fešák je Hiei, fešák Naru je Kazuma a pak tam byla jedna holka" Holka?! Trhla jsem sebou. Natsumi si toho všimla "Neboj, má už dokonce snoubence, ten tam byl taky. A navíc je hrozně milá"
"A jak se jmenují ti dva?" ptala jsem se.
"Keiko a její snoubenec se jmenuje Yusuke"
"Tak teď budu chtít aby mě Shuichi s nimi seznámil" zasmála jsem se. Okolo páté hodiny se sebraly a šly domů. K večeru přišla máma opět s práškem a abych něco snědla. Pak jsem opět objala plyšáka a během chvilky s hezkými myšlenkami usnula.
V pondělí Naru okamžitě vystřelila ze třídy a běžela za Shuichim domů. Natsumi si toho všimla, ale nešla za ní, bylo jí jasné kam jde a proč. Otevřela jí jeho maminka, když Naru Shuichiho objevila, četl si.
"Čau, Minamino" pozdravila ho.
"Naru? Co tady děláš?" podivil se.
"Chtěla sem se tě zeptat na Kuwabaru. Řeknu to rovnou, chci si s nim někam vyrazit" Shuichi se divil nad její přímostí, ale čekal to. "Z jaký je školy?"
"No, to abych pravdu řekl nevím. Ale vím kde ta jeho škola je. Chodí tam i Yusuke a Keiko. Mohl bych tě tam tak leda zavést, ale možná dneska přijde, tak mu to řekneš rovnou"
"A kdy by se tu tak vobjevil?" ptala se Naru dál.
"No, řekl bych že do půl hodiny by tu mohli být. Dneska má přijít jen Yusuke a on"
"Tak já tu počkam. Těch půl hodiny s tebou mě nezabije. Aspoň vo tobě zjistim víc, zatim nevim co na tobě ta Kate má" viděla, jak se Shuichi trochu vyděsil. Ale pak se zvedla a prohlížela si jeho květiny a ptala se ho co je která zač. Tím vyplnili tu půlhodinu, když zaslechli dole hlasy. Kazuma a Yusuke skutečně přišli. Naru na nic nečekala a vrhla se na Kuwabaru.
"Čau, Kazumo! To sem ráda že seš tady, šel bys se mnou na chodbu?" Kuwabara se tvářil překvapeně ale očividně mu to nevadilo.
Když vyšli na chodbu, tak Naru chvíli okouněla a nevěděla jak mu to říct, pak se nadechla a řekla si, že to udělá jednou, rázně a pořádně. (Poznámka autorky: To je její specialita a my to všichni víme, že? ^^) "Kazumo, nechceš se mnou někdy vyrazit ven? Že bychom se teď hned domluvili"
Kuwabara se poškrábal na hlavě a pak řekl: "No… To bych moc rád, ale mám známost na dálku. Nevím co by na to řekla, kdybych se s ní chtěl někdy rozejít. Ona je dost citlivá. V poslední době se nechová tak jak bych očekával, a ty jsi mi dneska rovnou dala najevo, co by jsi chtěla, toho si cením"
"To jako že někoho máš, jo? A to myslíš vážně, že bys jí jen tak nechal?"
"No… nemyslim jen tak" snažil se vykroutit Kuwabara "Nějak jemně bych jí to řekl" Naru se zamyslela a pak mu řekla ať chvíli počká, moc se jí jeho povídačka nezdála.
Vešla za Shuichim a radši se ho chtěla zeptat. "Hele, Minamino. Fakt má Kazuma ňákou holku?"
Shuichi chvíli koukal a očividně nevěděl jak jí odpovědět. "No, dá se říct že ano… ale to by jsi musela dojít až za ní a zeptat se jí přímo. Podle mě sama neví co k němu cítí" Naru svitla naděje.
"A kde jí najdu?"
"Bydlí u vědmy Genkai. Tam jí určitě najdeš"
"Genkai?! Týýý vole, až tak daleko?" divila se Naru, bude muset jet až za město.
"Byla jsi tam už někdy?"
"To sem byla… ale…" vykrucovala se Naru a nakonec se rozhodla že tam skutečně zajde. "Tak jo, zajdu tam v sobotu… sakra! Taková doba, je teprve pondělí" odpověděla nakonec a šla zpátky na chodbu. Usmívala se na Kuwabaru a spustila "Tak Kazumo, v sobotu si za ní zajdu, zeptat se jak to vidí vona. Shuichi mi něco málo o ní řek, tak se neboj, budu jemná" zamávala mu a seběhla dolů a utíkala domů.

Kapitola 16. Láska Naru

24. srpna 2007 v 21:35 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den mě přišly navštívit kamarádky spolu s mojí mamkou a také Shuichi. Všichni se o mě báli. Shuichi sice seděl odměřeně ode mě, ale pořád se na mě sladce usmíval, toho si nešlo nevšimnout. Když mamka viděla, že mám velkou návštěvu a viděla že je mi trošku lépe, tak zas odešla. Holky tu ještě byly ale mě bylo jasné že nás za chvíli nechají zas o samotě. Tentokrát mě Shuichi alespoň držel za ruku.
"Tak to je dobře že jste zase spolu" řekla Natsu a dívala se na nás.
"Jo, oba jenom záříte. Nevim co ste se rozcházeli, ste natvrdlý?" kroutila hlavou Naru. Pak jsme se všichni až na Naru zasmáli. Vždycky to jenom dorazila.
"Tak my už půjdeme. Zejtra už by Kate měla jít domů, a tam tě asi její mamka nepustí, ale nás ano, tak jí půjdeme navštívit zítra" řekla Natsu a obě holky se zvedly. Docela jsem se na to těšila.
"Tak, máme ještě dvě hodiny" usmál se Shuichi. Hned jak holky odešly, tak si sednul ke mně na postel a vzal mě k sobě do náručí. Tiše se probíral mými vlasy a se tam mě políbil.
"Tak jak to vypadá ve škole? Děje se něco když jsem pryč?" ptala jsem se.
"No, je plná škola toho co jsem udělal" pak se podíval jinam než na mě a asi toho zase litoval. "A pak se říká že když si se to dozvěděla, tak jsi z toho onemocněla… takové nesmysly!" a v očích se mu zablýsklo.
"Ale… to snad nebude tak hrozné" zasekla jsem se v půlce "Až se vrátím za týden do školy tak už to půjde, ne?"
"Jo, asi jo. Ale jsem moc rád že tě tu mám u sebe. Bylo mi smutno kdykoliv jsem si na tebe vzpomněl. Nemohl jsem to bez tebe vydržet" tak jak se na mě díval teď jsem už pak dlouho viděla před sebou. To co se v nich zračilo nebyla lež, ani klam. Jeho oči nemohly ani lhát. Objala jsem ho.
"Ale teď jsi tu se mnou a já tě jen tak nepustím. Jen mám strach abys neměl taky angínu"
"Neboj, my démoni něco vydržíme, ne?" řekl a usmál se. Asi se moc rád usmíval i když tuším že kdyby ho napadl nějaký démon, že by byl neuvěřitelně chladný. Držel mě v náručí až do odchodu a večer když si mě prohlížel doktor řekl, že už můžu jít druhý den domů. Už nehrozilo že z toho bude něco víc než angína a moje alergie se nijak neprojevovala.
Hned ráno pro mě byla máma, doktor mě ještě naposledy prohlédnul a napsal propouštěcí zprávu. Pak už jsem byla doma a odpočívala. Odpoledně u mě byla Naru a Natsu.
"Ahoj, Katie. Už je ti lepší?" ptala se Natsumi.
"Jo už je mi lepší. Jenom se mi špatně polyká, což je u angíny jasné, že?"
"Tak to je bezvadný. Hele co ste včera dělali, Minamino má taky angínu!" řekla Naru. Vyděsila jsem se. Tvrdil mi, že jako démon jí mít nemůže, nejspíš je víc lidský než se zdá a než si myslí.
"To se mi vůbec nelíbí. Neměl být se mnou tak dlouho… Ještěže nemá tu alergii, jinak by tam někde ležel taky" ale už bylo pozdě litovat.
"My ho zkusíme jít navštívit a dáme ti informace jak na tom je, ano?" řekla Natsumi a já jsem přikývla. Tak odešly.
Zazvonili u dveří Minamina, a otevřela jim jeho maminka. "Další? Nevěděla jsem, že má Shuichi tolik přátel. No pojďte dál, jeho pokoj je dost veliký"
Holky vešly, a viděli, že je tam skutečně mnoho lidí. Natsumi ihned poznala kluka, kterého jednou políbila a který jí tak uchvátil, jen jí začalo bušit srdce. Naru se opatrně rozhlédla přemýšlela proč nikoho až na Minamina nezná. Jinak i s ním tam bylo pět lidí, které ani neznaly a Shuichi. Kluk co se Natsumi tak líbil seděl v koutku a tvářil se, že k nim nepatří. Jediná dívka mezi nimi seděla na klíně kluka s nagelovanými vlasy a pak tam byl ještě jeden kluk. Natsu se moc nelíbil, ale Naru se na něj usmála.
Pokoj měl plný květin které holky ani neznaly ale všechny měly jedno společné, měly nádhernou barvu a bylo o ně dobře pečováno.
"Ahoj, Shuichi" řekla Natsumi a usmála se. Naru jen přikývla na pozdrav. Shuichi ležel zachumlaný v posteli, ani nebylo vidět co má na sobě.
"Co vy tady děláte? Neměly jste dneska jít navštívit Kate, když já nemůžu?" zeptal se jich. Ostatní v místnosti sebou trhli při slově "Kate".
"Jaká Kate?" ptala se ta jediná dívka z nich "O ní jsi nám ani nic nepověděl, to se nestydíš?" Minamino se zatvářil rozpačitě.
"No, Keiko… to nevadí, jednou se s ní určitě potkáš" po těchto slovech se dívka usmála.
"Tak holky, pojďte, já vás představím. Tohle jsou moji kamarádi, Keiko" ukázal na Shuichi dívku "Její snoubenec Yusuke" ukázal na kluka kterému seděla na klíně "támhle v rohu to je Hiei" Hiei se zkoumavě podíval na Natsu a probodával jí pohledem. Natsumi se trošku začervenala "A nakonec, Kuwabara… totiž Kazuma" Kuwabara se zašklebil, ale asi to měl být úsměv. Holky si sedly na zem, už nebyly volné židle.
"Minamino, co to že jsi nemocný? My jsme u Kate taky byly a neonemocněly jsme"
Shuichi se trochu zarazil, jenom pokrčil rameny. "Nevím. Stalo se, co už. Naštěstí jsem nebyl tak nedbalý jako ona, abych si toho včas nevšimnul. A i kdybych si toho nevšimnul včas, tak do nemocnice nepůjdu, víte o té její alergii?" holky přikývly, že vědí.
"Ta musí být opravdu roztržitá" usmívala se Keiko "To je roztomilé!" Shuichi trošku zčervenal a Keiko si toho všimla, mrkla na něj ale nic neříkala. Hiei seděl v koutku a nenápadně vrhal pohledy na Natsumi. Natsumi bušilo srdce a nevěděla jestli k němu má jít nebo ne. Naru ta se zatím dala do řeči s Kuwabarou a docela si i rozuměli. Chvílemi se zdálo že mají podobné povahy, ale nebyla to tak docela pravda. Jen Shuichi si přišel sám, když je tak všechny pozoroval. Za chvíli vešla Shuichiho maminka a nesla všem čaj.
Natsumi si vzala svůj čaj a nakonec se osmělila a sedla si tam, kam toužila. "Takže ty jsi Hiei, co? No už jsme se viděli" Hiei se tvářil arogantně a díval se jinam. "Chceš mě ignorovat? Posluž si… ale abych neudělala to co minule" a mrkla na něj. Viděla jak Hiei zčervenal, ale pořád se na ní nedíval ani na ní nemluvil.
Nakonec si dodal odvahy a řekl "Víš co? Běž si za tou svojí kamarádkou, já se s tebou nehodlám bavit, člověče"
Natsumi se zarazila proč jí tak oslovil a ostatními to trhlo, když to slyšeli. Nechtěli jim nic o démonech říkat. Natsumi to nakonec vzala s klidem, pokrčila rameny a odebrala se k Naru, která jí ale nevnímala. Pak jí zatahala na rukáv když dopila čaj, že už chce jít. "Pojď, už víme jak je Shuichimu abychom to řekly Kate, tak nevidím důvod tu překážet" řekla jí, nakonec se zvedly, rozloučily a vyšly ven.
Venku se holky hned daly do řeči. "Teda ten Shuichi má dobrý kamarády!" radovala se Natsumi.
"Jo, to souhlasim. Kazuma je docela v pohodě, chtěla bych se s nim ještě někdy vidět"
"Kuwabara? No… nic to je už na tobě. A byl tam Hiei, ten co jsme se s nim posledně setkaly"
"Ten se ti líbí, co? Já sem viděla jak ses na něj lepila" smála se Naru.
"Ty máš co říkat! A co Kuwabara?" Naru trochu zrudla. Ještě nikdy se jí nikdo nelíbil. Jí se sice nijak extra nelíbil vzhledově, ale nebylo to nejhorší, a očividně to vypadá že k ní povahově sedí, ještě ho musí poznat.
"To už neřeš, moje věc" holky se ještě chvíli pošťuchovaly a pak se rozloučily a každá šla domů.

Kapitola 15. Nemoc

23. srpna 2007 v 16:46 | KateChibi |  Když kvete růže
V neděli jsem absolvovala další lekci u Genkai, a ta byla spokojená, že jsem hodně pokročila, nezvykle dobře jsem si podle ní vedla. Možná proto, že výroba Duchovního jádra mě uklidňovala. Podle ní jsem už byla ve fázi, kde se začne dělat samo i ve spánku, aniž bych na to myslela a řídila to. A v pondělí jsem šla do školy. Pomluvy byly pryč, a já jsem vstala celkem normálně.
Když jsem se přezouvala, vysypalo se na mě několik papírků a dopísků. Když jsem je projížděla, tak první byl od Sory Tanaky. Stálo tam "Teda, závidim ti, že by Minamino s tebou tak dlouho. V posteli je skutečně báječný! Sora Tanaka" vytřeštila sem na to oči. ONA S NÍM SPALA?! S třesoucíma rukama jsem otevřela další. "Prej je Minamino v posteli boží, je to pravda?" a další a další se stejným či podobným textem. Asi tři jsem si schovala pro Naru a Natsu a zbytek sem roztrhala a vyhodila. Sořin dopis jsem si samozřejmě nechala mezi nimi. Vzala jsem dopisy a běžela rychle do třídy se uklidnit. Nikdo do mě nerýpal, jenom na chodbě jsem cítila ty pohledy. Byla jsem ta šťastná, že v mojí třídě se pomluvy nešíří, a dokonce ani senzace a podobné věci. A když, tak způsobem aby o tom dotyčný nevěděl, nikdo mu to neříká rovnou do tváře, takže to tolik nebolí.
Když skončila škola, vylítla jsem jako tornádo ze třídy, našla Naru a táhla jí ven. Šly jsme na místo, kudy chodí Natsu ze školy a počkaly také na ni.
"Kate? Co to má jako bejt?" ptala se Naru, když jsme čekaly.
"K vám se nic nedoneslo?" divila jsem se.
"Ne, ke mně ne. Fakt netušim vo co de. Řekneš mi to?"
"Jo, řeknu, ale až přijde i Natsu, nějak dlouho jí to trvá!" byla jsem sakra netrpělivá, přitom jí to až tak dlouho netrvalo.
Když přišla asi po deseti minutách, hned jsem po ní skočila a zatáhla ji k nám. Chvíli se tvářila překvapeně, ale když viděla že jsem naprosto vážná, zvážněla taky.
"Tak holky, mám vás tu obě. Podívejte, co mi lidi dneska nastrkali do skříňky!" vytáhla jsem schované dopisy, a dala jim je přečíst. Holky na ně chvíli zíraly, a nevěřili tomu, co čtou.
"Ten hajzl! Jak ti to moh sakra udělat? Mam ho spráskat?" zavrčela Naru když dočetla.
"To bys sakra měla! Podívej se co jí provedl, to snad není možné! Jak to mohl udělat?!" nechápala Natsu. Já jsem chvíli přemýšlela, co se asi stalo, že to udělal? … a se Sorou! Chvíli jsme všechny tři stály, a mlčely. Dívaly jsme se po sobě a ani jedna z nás tomu nechtěla věřit. Pak jsme se pomalu pustili k Natsu domů, že si pustíme nějaký film. Já jsem vybrala hodně smutný, bylo mi skutečně do pláče. Holky jen souhlasily, trocha breku by mi mohla ulevit. Jedna pohroma za druhou a já jsem nechápala, proč se to na mě tak sesypalo a že to tak prožívám.
Došla jsem domů a moje nálada byla stále pod bodem mrazu. Umyla jsem se, padla jsem na postel, a zírala do stropu. Pak jsem si sedla k počítači a něco tvořila, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem viděla před sebou ty dopisy. Trochu se mi z toho motala hlava, tak jsem počítač zas vypnula a šla spát.
Druhý den, když jsem vstávala bylo mi úplně stejně jako večer. Lehce se mi motala hlava a všechno jsem měla zastřené. Že by mě nálada mohla až tak ovlivnit? Vyloudala jsem se z postele, a vzala si snídani, kterou jsem měla nachystanou a šla do školy.
První dvě hodiny byly dobré, ale cítila jsem se pořád stejně. Těžko se mi dýchalo a bolelo mě v krku. Co to co mnou je? Ptala jsem se sama sebe. Že bych byla nemocná? Sahala jsem si pořád na čelo, ale nepoznala jsem jestli mám horečku nebo ne. O větší přestávku jsem vyšla ven a sekla sebou na trávník. Byla celkem zima, ale mě to bylo jedno. Nikdo okolo nebyl a já jsem přemýšlela co budu dělat, přestávka byla docela dlouhá a já jsem ani neměla hlad. Po chvíli jsem cítila, že spím a nevnímám okolí.
"Kate?! Vstávej! Nastydneš! Tak honem!" probralo mě až, byl to Shuichi a třepal se mnou. Podívala jsem se na něj skelným pohledem, chtěla jsem mu vynadat co to dělá, ale nakonec mě to přešlo. Neměla jsem na to síly. Pak jsem cítila že mi sáhnul na čelo "Holka, ty úplně hoříš! Co jsi dělala?" vyděsil se. Nanutil mi do pusy nějakou bylinku abych jí snědla, a vzal mě do náručí. Odnesl mě až do školní ošetřovny. Kdo byl na chodbě tak opět sledoval co se děje.
V ošetřovně mě vzala doktorka za závěs, a tam mě prohlídla a poslechla si moje průdušky.
"Tak co jí je?" ptal se Shuichi. Přemýšlela jsem proč se o mě tak stará, ale místo toho jsem si lehla na stolek a chtělo se mi spát.
"No, je to angína, ale pořádná. Nejradši bych jí poslala tak dva, tři dny do nemocnice na pozorování aby z toho nebylo něco vážného, protože už v minulosti se ukázalo, že má alergii na penicilin. Kdyby to nezabralo, byl by problém, takže bude chvíli tam. Očividně jí někdo srazil teplotu, nebo si sama vzala prášek, ale teď bych jí nechala spát. Musela někde s tou angínou lítat venku, anebo byla psychicky oslabená" doktorka domluvila a já jsem pootevřela oči. Shuichi se netvářil zrovna vesele. "Je dobře že jste jí sem přivedl. Ta horečka už sice ustupuje po prášku, ale pořád to není ono. Tak už běžte pane Minamino, já zavolám jejím rodičům, a pošlu jí na pár dní do nemocnice, kvůli té alergické reakci, ale všechno bude v pořádku" Shuichi poděkoval a odešel.
Za chvíli u mě byla Naru s Natsumi, přišly na to celkem rychle. "Tak co Kate? Jak je ti?" ptala se Natsumi, ale byla to hloupá otázka, protože viděla že mi je zle.
"Prý mám angínu a budou mě muset poslat na pár dní do nemocnice, aby z toho nebylo něco vážnějšího. Navíc jsem měla alergickou reakci v minulosti na penicilin" řekla jsem potichu a pomalu.
"Do nemocnice? S angínou? Teda ty seš fakt hrozná, co si vymyslíš příště?" řekla Naru a nechápala to. Ani já, proč mě tam chce poslat? Zavřela jsem oči.
"Kate? Ty budeš spát?" ptala se Natsumi, ale to už sem nevnímala. "Tak my jdeme, uzdrav se nám brzy, přijdeme tě navštívit" pak jsem slyšela jak holky odchází. Za chvíli už doktorka volala podruhé mamce do práce, protože poprvé se nedovolala. Tentokrát jí to zvedla, chvíli se bavily a pak to položila.
"Tak slečno Chibi, za chvíli pro vás přijede vůz z nemocnice, a maminka vám tam už určitě přinese věci. Dala jsem jí vědět" přikývla jsem, a znovu usínala. Ani nevím za jak dlouho pro mě vůz dojel, protože jsem asi usnula tentokrát pořádně. Předtím jsem pořád napůl vnímala okolí. Doktorka mi řekla ať si přelezu na druhý vozík, a já jsem se opatrně zvedla a přelezla to s velkými potížemi.
Když mě dovezl vůz do nemocnice, vyvezli mě do mého pokoje. Tam už byla mamka, a měla u sebe celou tašku plno všelijakých hloupostí, a několik opravdu potřebných věcí. Převlékla jsem se do pyžama a položila si vedle sebe plyšáka, co mi dovezla. Pak jsem si lehla a odpočívala, mamka o mě měla velkou starost, ale doktoři jí ujišťovali že to nic není, že jsem tam jen preventivně.
"Mami? Nemusíš tu se mnou být, já stejně budu spát" řekla jsem jí.
"No, jak chceš. Hele, tady jsem ti přinesla mobil, nechala sis ho doma. Tak kdybys se probudila a chtěla si s někým povídat, tak mi napiš, ano?" přikývla jsem a když odešla hned jsem usnula. Okolo třetí hodiny mě probrala sestřička, že je čas na moje prášky. Snědla jsem je, a pokračovala jsem ve spaní. Probrala jsem se asi o hodinu později, a vedle mě byl Shuichi. Díval se na mě a ve tváři neměl opět zrovna veselý výraz.
"Co ty tady děláš?" odpověděla jsem mu celkem stroze, prášky mi asi zabraly a já jsem se cítila lepší. Jen se na mě díval a neodpovídal. "No? Proč nic neříkáš?"
"Musel jsem tě vidět, jestli to není nic vážného. Ale jestli mě tu nechceš, já zas půjdu. Ale pokud ti to nevadí, rád bych tu zůstal, abys tu nebyla tak sama"
"Ale… Naru a Natsu měly přijít!" odpověděla jsem mu.
"To sice ano, už tu byly, ale já jsem je poslal domů. Všechno co měly na srdci si se mnou už vyříkaly, a já všeho lituji"
"To je sice hezké, ale co mi to pomůže, že toho lituješ?" řekla jsem s lehkou arogancí v hlase.
"Nic… máš naprostou pravdu"
"Ale zas je pravda, že kdyby nebylo tebe, tak možná skutečně k té angíně něco přibude. Pak bych skutečně měla důvod proč tu zůstat. Navíc… ta alergie na penicilin…" chvíli se smutně usmíval a pak mě vzal za ruku.
"Klidně se na mě zlob, buď na mě naštvaná, já si to zasloužím. Ale prosím, dovol mi být alespoň tenhle den s tebou" Nevěděla jsem co mu na to říct. Prosil o odpuštění? Nebo co to bylo?
"A co tím sleduješ? Liško!" Shuichi se po slově liška trochu zarazil, ale mluvil dál.
"V tuhle chvíli nemám žádný plán, není potřeba plán, všechno je ve tvých rukou. Nechci mít nějakou strategii na dívku, kterou pořád miluji. Myslel jsem, že to vydržím, a že tě už nijak nezraním, ale tady vidíš co se stalo. Nepovedlo se ani jedno"
"Nejvíc si mě zranil vůbec tím, že jsi ode mě odešel!" odpověděla jsem, a měla jsem slzy na krajíčku. "Stokrát radši budu čelit pomluvám!" po těchto slovech jsem vyprostila svojí ruku a schovala se pod deku. Brečela jsem, a bylo mi už všechno jedno. Možná to dělala ta nemoc… Celou dobu jsem cítila jeho přítomnost. Neodešel. Když jsem se jakž takž uklidnila, tak jsem vylezla z pod deky a zvídavě se na něj podívala. Pořád tam seděl a tvářil se úplně stejně jako před chvílí. Chvíli jsme koukali jeden na druhého, a pak jsem s mu vrhla okolo krku a řekla "Odpouštím ti. I když ještě ne tak úplně. To s tou Sorou mě opravdu vyvedlo z míry" byl očividně překvapený, ale pak jsem ucítila i jeho ruce okolo sebe. Pak mě dal od sebe, pohladil mě po tváři a políbil na čelo.
"Ani jsem po tobě nežádal abys mi odpustila. Ale ty jsi to tak udělala. Já ti moc děkuji"
Nakonec tam se mnou byl až pozdě do večera, a pak radši šel domů, aby se o něj máma nebála. Zavrtala jsem se do peřiny, a celkem rychle usnula, dnešní den byl ten nejlepší co jsem v poslední době zažila. Měla jsem zas ten krásný pocit. Byla jsem si naprosto jistá, že teď by se Sorou neudělal to, co udělal. Moje nemoc nás opět dala k sobě. Večer jsem usínala s hlavou v oblacích.

Kapitola 14. Shuichiho chyba

22. srpna 2007 v 20:08 | KateChibi |  Když kvete růže
Shuichi skutečně všechno naplánoval. Všechno nachystal tak, aby doba pomlouvání byla co nejkratší a Kate co nejméně trpěla. Všechno do nejmenších detailů, aby se to utišilo. Jeho plán byl neskutečně propracovaný, i když se tak nezdálo. Jenže tím, že ulevil Kate od pomluv, naopak zavařil sám sobě. Ale rozhodně to zvládnul lepší ustát. Měl v hlavě smutek, a částečně litoval toho co udělal. Nevěděl už čím ten smutek zahnat, jak zapomenout. Zažil už toho hodně a nechtěl litovat další věci. Asi 14 dní po této ošklivé příhodě se k němu přimotala Sora. (Na začátku, je to jedna holka z botanické třídy. Ze třetího ročníku.)
"Ahoj, Shuichi!" pozdravila ho zvesela. Shuichi zrovna seděl na lavičce před školou a něco si četl. "Vypadáš celkem smutně. Pořád tě trápí ten rozchod?" zeptala se ho nevinně. Podíval se na ní prázdným pohledem. Měl ho pečlivě připravený, každý si musí myslet, že za to Kate nemohla, a prostě jim to nevyšlo.
"Co potřebuješ?" zeptal se jí.
"Ani nic, ale nemůžu se dívat na to, jak si tu smutně čteš knížku" začala se vlísávat Sora. Ucítila svoji příležitost.
"No dobře. Tak mi to s ní nevyšlo. Něco se pokazilo, ještě něco chceš vědět?" Sora hned využila situaci, a vzala jeho ruku do své.
"Shuichi, jestli chceš, tak se mnou pojď někam po škole a já ti pomůžu zapomenout, ano?" Shuichi se na ní podíval s mírně nakloněnou hlavou, a všechno si procházel. Přemýšlel, jestli by mu to nějak pomohlo, a co by se stalo, kdyby její nabídku přijal. První ho napadlo, že Sora první co udělá bude, že to poví svým kamarádkám a za chvíli to bude vědět celá škola, že s ni někde byl. Druhé co se pak stane bude, že Kate z toho bude smutná anebo se na něj naštve a pak ho nebude chtít ani vidět, což byl částečně jeho záměr. A další věc, třeba se odreaguje jejími hloupými řečmi, které mnohdy ani nedávaly smysl. Sora už ho pozorovala, že dlouho přemýšlí a pomalu to vzdávala, ale pořád měla naději.
"No, půjdu s tebou ven, ale jako kamarádi, jo?" odpověděl a usmál se. Nebyl to ten zářivý úsměv, ale Soru to položilo na kolena.
"Jasně!!!" řekla hodně nahlas a pak se sebrala a utíkala do třídy na poslední dvě hodiny.
Přesně na tohle Shuichi čekal. Přemýšlel co udělá tam, a co všechno Sora napovídá kamarádkám. Už se těšil, jak si odpočine a tiše se smál tomu, o čem všem se Sora bude chtít bavit.
Pak na ní čekal před školou a ona odpověděla, že s ním půjde ven, ale musí s ní jít domů, aby se mohla upravit trošku. Odmítala jít s ním ven ve školní uniformě. Trvalo jí to dost dlouho a Shuichi už začal přemýšlet že se zvedne a půjde domů. Tohle s Kate neznal. Ta sice chodí upravená, ale nemusí se tomu věnovat tak dlouho, a výsledek se mu líbil. Už měl dopitý čaj z pytlíku, který mu Sora rychle udělala, když sešla. Měla na sobě celkem výstřední černobílý klobouk, černobílou košili, minisukni stejné barvy, nadkolenky a boty na jehlách. Jako doplněk si zvolila něco jako Boa, a bylo to asi aby jí venku nebyla zima nebo co. Shuichi se nad tím výjevem trošku zamračil, ale pak se usmál a dělal, že jí to moc sluší. Sora se tvářila spokojeně a začala se svými řečmi, většinou o … o čem? … Shuichi to ani nevnímal.
Jak Soru pozoroval, chvílemi se mu začala i zamlouvat. Nebyla ošklivá, jenom celkem tupá. Nakonec zašli ke zdejšímu baru, a dali si něco k pití. Sora si dala ředěný tvrdý alkohol, protože jí už 18 bylo.
"Shuichi? Nechceš si dát taky? Rum s Kolou není špatné pití" nabízela mu ho.
"No, ale tak to zkusím" řekl Shuichi a pak si uvědomil že neměl alkohol od doby, co byl Yo-Ko. Co je z něj člověk, ještě nikdy neměl. Sora mu ho objednala, a pak si přiťukli. Když Shuichi pil svůj druhý drink, cítil se už celkem dost opilý. Žvanil pomalu nesmysly, ale ještě dokázal udržet tajemství o sobě, ale Sora by to stejně brala jako opilecké řeči. Nečekala, že mu pití tak zachutná a hlavně že se tak opije. Ještě že je druhý den sobota. Shuichi nebyl v nejlepší náladě a chtěl to zapít.
"Hele Shuichi, co když půjdeme k nám? Dneska tam nikdo neni" zeptala se ho Sora. Shuichi nemotorně přikývnul.
Sora si vedla Shuichiho spokojeně domů a byla ráda, že ho trošku připila. Ona si myslela že trošku, protože tak působil, ale sám se cítil zle. Nebylo mu sice zle od žaludku, ale jeho zábrany silně poklesly a hlavně se skutečně dost motal.
"Tak pojď Shuichi, spát se bude u mě!" táhla ho, a pak ho hodila k sobě na postel. Shuichi se jenom smál, a říkal nesmysly. Sora nad tím zakroutila hlavou, a pak se naklonila, že vezme něco ze stolku. Jenže to jí Shuichi čapnul, a přitisknul k sobě.
"Kam jdeš?" ptal se, když se chtěla zvednout.
"Já? … no nikam, zůstanu tady s tebou když si to přeješ" a lišácky se usmála, pak ho začala líbat, ale Shuichi nechtěl. Ale chtěl jiné věci…
Když by po všem asi po 30 minutách dlouhého milování, Sora padla jako zabitá. Shuichi se pořád smál a pak řekl "Teda Kate! Tolik jsem si toho nezasloužil!" a usnul jako špalek.
Sora se chvíli převracela v posteli a přemýšlela, jestli udělala správně. Ale pořádně si to užila, tak rozhodně ano. A bude mít taky co vyprávět, Shuichi byl sice opilý, bylo to znát, ale i tak to byl nejlepší kluk jakého tady kdy měla. Ale proč jí na konci řekl Kate?
Když se ráno Sora probudila, Shuichi už byl pryč. Našla jenom na stole dopis od něj. Byl napsaný krásným písmem. Sora ho přečetla nahlas.
"Ahoj Soro. Je mi trochu líto co se stalo včera, protože jsem byl opilý. Byla to chyba byl bych rád, kdybys to tak brala i ty. Vím, že se to už víckrát nestane. Shuichi"
Dopadla na postel, a pořád svírala dopis. Nechápala, že se to tak mohlo stát. Všechno šlo tak hezky, až na větičku kdy jí oslovil Kate. Bylo jí líto že je po všem, po jediném večeru. Ale kdysi všechno promítla nazpátek, tak kdyby se tomu bránila, tak se to nestalo. Každopádně měla senzaci pro kamarádky a také mohla provokovat Kate. Za chvíli toho bude plná škola. Dodá dokonce, že byl opravdu báječný.

Kapitola 13. Pomluvy?

20. srpna 2007 v 21:36 | KateChibi |  Když kvete růže
Úterý uplynulo jako voda, a už tu byla středa. Den kroužku botaniky. Shuichi měl některé květiny u mě na stolku, a věděla jsem, že si je bude muset přenést. Ale místo toho když přišel, tak si sednul vedle mě, jako by se nic nedělo, a pořád měl ten svůj hloupý neutrální úsměv. Přemýšlela jsem, jak mu ho sundat. "Ale Shuichi, co děláš tady? Vezmi si svoje kytky a běž!" řekla jsem varovně, i když ne moc nahlas. Nechtěla jsem aby mě slyšelo moc lidí.
"Ale já tady přeci sedím, ne? Sama jsi mi to dovolila"
Začínala jsem prskat. Co si o sobě myslí? Rozejde se semnou a pak ještě dělá tohle "Nedělej že se nic nestalo, vem-si-je-a-jdi!" procedila sem skrze zuby. Pak jsem viděla jeho smutný pohled, ale to mě neobměkčilo. Vzal několik svých květináčů, a postupně je odnesl. Celá třída to pozorovala a já si přišla hloupě. To dělá schválně takovou komedii? Celou hodinu se díval mým směrem, a třída už si něco šuškala. Párkrát jsem zachytila jeho pohled, a on určitě můj. Pak jsem si v klidu naštvaně seděla vzadu a koukala do svých květin a na učitele, který seděl za katedrou, sem tam něco řekl když viděl co se svými rostlinami děláme, ale jinak se věnoval svým květinám. Ostatně jako vždy. Ale povětšinou nám diktoval teorii. Kdo chtěl, tak si jí psal, byl to přeci jenom kroužek. Když jsme odcházeli, tak jsem se snažila se na Shuichiho už ani nepodívat.
S Naru a Natsu jsem se vydaly do parku, že si někde koupíme něco k svačině, a v parku to sníme. Mezitím mi vyprávěly jejich příběh z pondělí. Vzpomněla jsem si, že o tom klukovi Shuichi mluvil… kdyby tak byl se mnou, tak se ho klidně zeptám. On by věděl o něm víc a jak se jmenoval. Ale pak mi došlo, že to nemůže být normální člověk, určitě je to démon jako je Kurama. Řekl mi snad i jméno, ale já jsem si opravdu nemohla vzpomenout. Docela jsem se divila tomu, co Natsumi udělala, ale Naru mi to vyprávěla s takovým zápalem, že jsem nehodlala jim zkazit náladu tím, že bych o něm řekla že je to démon. Schovávala jsem si to na jindy. Možná zajdu za Genkai se ujistit, že je to opravdu démon jak si myslím. Jenže tím Natsu do toho kolotoče jenom zatáhnu. Nevěděla jsem co dělat. Pak došlo i na téma dnešní hodiny botaniky. Probrali jsme to, a holky prý zaslechli různé věci o tu hodinu. Všechno mi to řekly.
"Jasně jsem slyšela, jak Yuki řekla: Podívejte, ona si dovolila mu ublížit. Vidíte jak po ní pořád kouká? Aspoň že je už volnej" vyprávěla Natsu a když mluvila jako Yuki, tak zpitvořila svůj hlas.
"Jo! Annie to taky tvrdila!" ozvala se Naru. Já sem zatnula ruce v pěst. Tak on chce aby si všichni mysleli že sem se rozešla já s ním? … a pak mi došlo, že to zase myslel dobře. Takhle by se mi posmívaly, že sem skutečně nula, když mě nechal. Proč to dělá? Pořád mu na mě záleží? I když z hlasu to nebylo poznat. Proč se chová ke mně pořád tak hezky? Ale když mi říkal, že se rozejdeme, tak byl tak chladný? Ale pak se změnil, když ode mě odcházel, to je pravda. Hloupé vzpomínky!
"Opravdu? A nevíte jestli to mám brát kladně nebo pozitivně?" zeptala jsem se jich. Holky se na sebe podívaly a pak na mě. Samy asi nevěděly co by mi měly říct.
"Třeba měl pravdu, když se s tebou rozcházel, že tě chtěl chránit před pomluvami" zamyslela se Natsu. Něco na tom bylo.
"Bodejť! Takovej jemnej týpek nemůže bejt nějakej blb, co tě jenom voblbne a pak nechá. Co by z toho měl? Takový si chtěj i vrznout. Von tě má snad fakt rád" poznamenala Naru, a já jsem se nad tím jak to vzala zpříma otřásla.
"Naru… někdy mě děsíš" poznamenala jsem potichu ale tak aby mě slyšela.
Aby to nebylo málo, tak se o tom šuškalo skoro všude. Přišla jsem si skutečně jako hlupák. Uklidňovala jsem se tvořením Duchovního jádra. Genkai věděla, kdy mi o něm má říct. V naší třídě se naštěstí drby tolik nešířily, takže jsem tam byla v klidu. Ale také se rozhlašovalo, že je Shuichi zase volný. To mě kupodivu znepokojovalo daleko víc. Ještě pořád jsem ho nepustila z hlavy a proto mě to asi tak trápilo.
Pomluvy nabíraly ve škole čím dál tím větší intenzitě. Většinou se mluvilo, že mi Shuichi nebyl dost dobrý a tak. Jen málo lidí vědělo jak to doopravdy je. Párkrát mi to i někdo vmetl do očí, ale jak bouchly, a objevily se, tak i zmizely. Pak se všechno vrátilo do normálu tak, jak to bylo před tím než mi někdo zničil květiny. Ale na jednu stranu jsem těm lidem byla vděčná, protože mě to dalo dohromady se Shuichim. Ale v tuhletu chvíli jsem je opět proklínala. Cítila jsem se bez energie, a sklíčeně. Než pomluvy vyprchaly, odmítala jsem jít do školy, ale každý den jsem se přemluvila. Byly pryč asi proto, že Shuichi byl sám, a já už jsem nebyla pro nikoho zajímavá. Naštěstí. Asi to tak i plánoval.
"Liška jedna!" vykřikla jsem v rozhovoru s Natsumi a Naru o Shuichim.
"Co prosím? Proč liška? My se nebavíme o Minaminovi?" zeptala se Natsumi. Pak mi došlo, že oni o tom nevědí.
"Ale, to mi jen tak ulítlo. Ani nevím proč" bránila jsem se. Měla jsem chuť jim všechno o něm říct, za to co udělal. Už jsem ho přestala omlouvat. Ale ještě jsem to nechávala v klidu, a nikomu to neřekla.
"Hele Kate, jestli tě štve, tak di za nim, a vyřiď mu ode mě pozdrav. Vsadim se, že se bude bát, a ty třeba budeš klidnější když uvidíš jeho vyděšenej výraz" holky už nevěděly jak mě uklidnit a dostat opět do mého vyrovnaného já. Výbuchy vzteku, smutku, to všechno mě provázelo. Chvílemi jsem si myslela že jsem se zbláznila. I moje máma si něčeho všimla, ale říkala mi, že je to pubertou, což se mi neposlouchalo nejlépe. (Z pohledu autorky, Kate opravdu byla v pubertě, a pořádný. Nechci si připustit že moje hlavní hrdinka je cvok. XD) Nikdo nevěděl proč já, která jsem bývala tak klidná se najednou vztekám. A většinou kvůli naprostým hloupostem. Pravidelná meditace všechno zmírňovala, ale stačilo mi dát impuls a hned se něco dělo. To byla první zklidňující část, a druhá bylo ustání pomluv. A poslední ale důležitá, Naru a Natsu. Byla jsem jim vděčná.

Kapitola 12. Nešťastný Shuichi

19. srpna 2007 v 14:22 | KateChibi |  Když kvete růže
Do školy jsem se šourala jak nejpomaleji to šlo, a necítila jsem se dobře. Zkoušela jsem se soustředit na jádro, ale nepomáhalo to. Po cestě jsem potkala Natsumi. "Ahoj Kate! Už jsem slyšela co se stalo" řekla smutně "ale v sobotu jsem tě chtěla nechat se vybrečet v klidu, a v neděli jsem tě doma nezastihla. Kde jsi prosím tě byla?" vyzvídala. Já jsem ani jedné neřekla kam chodím v neděli. Vždycky myslely že je to den, kdy se věnuji jen a jen Shuichimu a naopak.
"No, řekla jsem mamce ať říká že nejsem doma" zalhala jsem, ale očividně to stačilo.
"Jo myslela jsem si to. Až zvládneš o tom mluvit, povíš nám všechno podrobně?" vyzvídala hned. Byla hrozně zvědavá, ale všechno co se dozvěděla si pokaždé nechala jen pro sebe… naštěstí.
"Klidně, třeba hned dneska po škole, co říkáš?" odpověděla jsem, a cítila jsem, že se mi zas slzy derou do očí, a pak jsem zahlédla Shuichiho. Teď jsem je neudržela, a jedna slza mi skápla.
"Kate? Co je?" řekla hned Naru, a pak si všimla Shuichiho. "Aha, támhle jde ten KAZISVĚT!" řekla celkem dost nahlas aby to slyšel.
"Ale tak to není!!" vyhrkla jsem, určitě slyšel i mě… doufám.
"Kate, nebraň ho! To on je ten zlej!" řekla opět celkem nahlas.
"Ne! Nic nevíš!" bránila jsem ho i tak. Ale nechtěla si to dát vymluvit. Koukala na něj celkem s opovržením, a já nevěděla co dělat. Takhle si bude Shuichi myslet, že jsem ho pomluvila. Ale on okolo prošel a vypadal celkem smutně. Určitě slyšel co jsem říkala. Ale asi si slova Naru dost bral i tak. Shuichi není zlý! Protestovala jsem v duchu. S Naru se nedá hádat, vždycky vyhraje. Naštěstí když jsem šla zalít svoje květiny, tak jsem si v klidu hlídala, jestli Shuichi nejde. Holky mi pomohly, chápaly, že se s ním nechci potkat. A těšily se co jim po škole řeknu. Když jsem je zalila, vydaly jsme se ke mně domů.
Všechno jsem jim převyprávěla. Až na Genkai a na to co jsem o něm věděla a týkalo se jeho démonství. Výjimečně mě ani Natsumi nepřerušovala a obě poslouchaly co řikám. Ze začátku Naru zatínala pěsti, ale pak se uklidnily. Mrkli po sobě, a ve mně to opět začalo hlodat. Co zas chystají? "Tak, takhle to bylo. Shuichi za nic nemůže… je už takový, asi se bojí aby o nikoho pro něj důležitého nepřišel. Nebo nevím… ale takhle o mě přijde určitě" dovyprávěla jsem.
"Kdepak. On si myslí, že ti tak bude nejlépe, pořád mu budeš na očích. Ale budeš zbavená pomluv" zapřemýšlela jsem nad tím, co právě Natsumi řekla. Bylo na tom něco pravdy. Ale pak mě napadlo, že by mě klidně mohl napadnout přízrak, a jediné co zatím umím je obrana. A nevydržím jí dlouho, a pokud bych běžela domů, tak ohrozí i moje rodiče, a to opravdu nechci. Ale jedině se Shuichim jsem se cítila v bezpečí. Věděla jsem jakou má moc a že by mě jistě ochránil snad před každým. On sám se řadil do třídy A, a démon vyšší třídy jak B se podle něj k nám stejně nedostane. On sám je člověk, tak se mezi to nepočítá, a ve chvíli kdy se sám dostal na Lidský svět byl tak zesláblý, že v klidu prošel. Z myšlenek mě až vytrhlo "Kate!? Kate!!" to byla Natsumi.
"Co? Co?" vypadlo ze mě.
"Zrovna jsem říkala, že to vypadá že prohraješ sázku"
"A vy dvě snad ne?" divila jsem se.
"No to máš pravdu. Ale tak nemusíš to řikat, nee?" řekla Naru a "přátelsky" mě praštila do zad až sem se zakuckala. Její oblíbená věc, už jsem byla zvyklá.
Pak jsme změnily téma, a holky šly po svačině domů. Natáhla jsem se na postel a přemýšlela o Duchovním jádře a také soustředila sílu. Byla zas volná chvilka a já jsem věděla jak je to důležité si udělat základ. U večeře jsem pokračovala a šlo to lepší než předtím. Pomalu jsem se na to nemusela už soustředit, troška duchovní síly opravdu nepatrná neustále proudila tam, kam měla. Měla jsem celkem radost z toho jak mi to šlo. Stačí jí správně nasměrovat a já jsem si byla jistá, že to pak zvládnu i ve spánku. I když o tom Genkai nemluvila.
Holky šly spolu domů, protože bydlely ve stejné čtvrti, ale na druhou stranu to neměly ani daleko od domu Kate. "Ta Kate byla fakt skleslá, co?" řekla Natsumi a dívala se do země.
"To byla, ale my jí z toho dostanem! Nejsme přece ňáky lamy, ne?" zasmála se Naru "A navíc, to s tim Shuichim bude záležitost na chvíli, my dvě se o to postaráme! Já vim že jí furt chce, tak jaký pak s tim voplítačky!" a zasmála se.
"Asi jo, máš pravdu Naru" pak ty dvě šly dál, a za rohem byl kluk, celý v černém a s mečem. Natsumi ho poznávala, už ho viděla. Z jeho meče stékala krev. Nikde ale neviděly žádnou mrtvolu.
Chvíli se rozhlížel, a pak došel až k holkám. Rychle schoval katanu a chtěl užuž utéct. Naru se tvářila celkem vyděšeně, ale Natsumi se usmívala. Naru nechápala o co tady jde.
"Stůj!" vykřikla ještě Natsumi. Naru už se stahovala a chtěla něco říci, ale Natsu jí utišila. "To jsi ty! Už se známe přeci!" kluk se na ní díval a probodával jí pohledem. "Jak se jmenuješ?"
"Na co ti to bude?" odsekl jí, ale to už k němu Natsumi přistoupila a z ničeho nic ho políbila. "Co to děláš?" odstrčil jí překvapeně. Jeho chlad a arogance pro ten okamžik někam zmizela. Očividně ho zaskočila, hned se zas uklidnil a pak okamžitě vyskočil a někam utekl.
"Odkud ho znáš?" ptala se Naru.
"Už jednou jsme se viděli. Chtěla jsem vidět jeho reakci" usmála se tajuplně Natsu. "Už jednou…" zlehka si přejela po rtech a pořád se usmívala.
"Ale prosimtě. Školu máš plnou idolů, a tobě se líbil tenhleten prcek?" nechápala Naru.
"Jo… je na něm něco zvláštního, něco co mě skutečně přitahuje. Sama to nechápu" Naru jí ještě zpovídala, ale moc z ní toho nedostala, protože na její otázky Natsumi neznala prostě odpověď.
Shuichi byl doma s matkou, nevlastním otcem a bratrem. Seděl s nimi v obývacím pokoji, usmíval se a bavil jako vždycky. Pak si šel na chvíli hrát s bratrem a nakonec se zavřel do koupelny. Smutek dolehl i na něj. A co hlavně, pořád mu zněly v hlavě slova Natsumi. "Aha, támhle jde ten KAZISVĚT!" pak zavřel oči, a pustil na si na hlavu proud vody ze sprchy. Chvíli si namáčel svoje dlouhé krásné vlasy a pak si vzpomněl jako ho Kate bránila a zbytek jejího rozhovoru s Naru.
"Ale tak to není!!"
"Kate, nebraň ho! To on je ten zlej!"
"Ne! Nic nevíš!"
"Slyšel jsem všechno moc dobře. I přes to co jsem jí řekl mě pořád nepustila z hlavy. Ono to asi jinak nejde, když já sám jí mám plnou hlavu. Kate je dost citlivá sama, a ze mě to možná vycítila" pomyslel si, a sáhnul po šamponu. Pečlivě si šamponoval vlasy a přemítal jak to změnit. "Koneckonců to nechám být. Nemá smysl teď něco dělat, když je to čerstvá rána. Třeba se brzy zahojí a ona zapomene. Já ale nezapomenu… jenže to už je moje chyba. Pomalu jsem jí řadil na příčku stejnou jako je moje rodina a Yusuke s ostatními. Že bych si sám neporadil?" omyl vlasy a sáhnul po kondiciéru "To je hloupost, jít se uklidnit za snoubenkou Yusukeho… Ale s Keiko jsem vždycky vycházel dobře" pak tuhle možnost dlouho zvažoval, a nakonec jí zamítnul. Když skončil s koupelí, tak v županu s ručníkem na hlavě vyšel z koupelny. (poznámka autorky: KAWAII! ^.^ Já ho ciii.) Nahoře u sebe v pokoji si sednul před zrcadlo a rozčesával si vlasy. "Tohle vždycky ráda dělala Kate" usmíval se sám pro sebe…

Kapitola 11. Duchovní jádro

18. srpna 2007 v 19:18 | KateChibi |  Když kvete růže
Když jsem ráno vstala, tak… už jsem sice nezírala, ale probrala jsem se se slzami v očích. Rychle jsem si je setřela a vydala sem umýt a nasnídat. Normálně je nemožné mě vykopat z postele ale ten den jsem nemohla ani pořádně spát. Ještěže byla sobota. Zítra se zas vydám ke Genkai pro nové rady. Řekla mi, že pokud se zlepším, tak mi prozradí co se mnou zamýšlí. Ale prý ani Shuichi se to nesmí dozvědět. Víc mi neprozradila. Opravdu hodně jsem se trápila, ale o to byl trénink mé duchovní síly intenzivnější. Dávala jsem do toho opravdu všechno a snažila se na Shuichiho nemyslet. Ale neustále se mi před obličejem objevovala jeho usměvavá tvář. Až po obědě se mi povedly myšlenky na něj zahnat. To jsem do tréninku dala největší úsilí a pak už myslela jenom na to co mi chce Genkai tak důležitého říct. Večer jsem se splavená šla vykoupat. Divila jsem se, že mi nevolala za celý den Naru ani Natsu. Ty dvě si už určitě mezi sebou řekly co se mi stalo. Ale možná mě nechtějí rušit, vědí jak jsem citlivá, a že se budu dlouho litovat a tak mě nechávají se uklidnit o samotě.
Mezitím Kurama ležel ve svém pokoji. "Dnes je sobota… mohl jsem být celé odpoledne s Kate…" přemýšlel a pak se otočil na břicho, odhodil knížku a zabořil hlavu do polštáře. "Opravdu bych jí nezvládnul uchránit před těmi intrikami? Ty holky sou nebezpečné, toho jsem si moc dobře vědom. Jenže Kate jsem moc ublížil. A sobě vlastně taky. Vždyť ona je druhý člověk, po mé matce, kvůli kterému bych byl ochoten obětovat takřka cokoliv. Samozřejmě kromě mojí mamky" skusil si nějak pročistit hlavu a pak se vrátil ke knížce, ale nějak se do ní nemohl zabrat. "Co jsem ti to jenom provedl?" přemýšlel pořád o téhle větě. "Teď se ti ani nedokážu podívat do tváře. Zradil jsem tě. Jenže to bude tak lepší" dospěl nakonec k tomuto názoru a měl až do večera klid na čtení.
Hned z rána po snídani jsem se vydala ke Genkai. Byla jsem rozrušená a moc se těšila na to co se dozvím, nemyslela sem už na nic jiného a opravdu jen sem tam jsem si vzpomněla na svůj smutek. Musela jsem to nějak vyhnat z hlavy a tohle bylo bezvadné. Unavila sem se fyzicky, ale vršku hory jsem dosáhla celkem snadno až jsem se sama divila. Doma posiluji jenom duchovní sílu, a jak jsem viděla, tak i fyzička je na tom lepší. A to jsem toho skutečně moc nedělala.
"Tak už jsi dorazila? Celkem rychle, gratuluji" řekla mi Genkai jen mě spatřila. Usmála jsem se, a pak se objevila i Yukina.
"Kate? Mám ti udělat trošku čaje než začnete?" zeptala se zdvořile a usmála se.
"Můžeš, děkuji moc, Yukino. Jak to děláš, že jsi vždycky tak milá?" zeptala jsem se a usmála se stejně jako ona. Yukina se jenom zasmála a šla udělat čaj. Během chvíle už nešla tři šálky čaje, a přisedla si.
Genkai přikývla a řekla "Yukina to může slyšet. Pomáhá mi tady a plně jí důvěřuji" začala jsem se tvářit vážně a neříkala ani slovo. "Tak tedy to co jsem ti chtěla. Tvoje síla co v tobě je, je mocná, tak mocná že je schopná vytvořit Duchovní jádro. To umí vytvořit jen ženy, ale pouze muži jsou schopní ho převzít a ovládnout. To je důležité to si zapamatuj. Cesta to bude dlouhá, ale během 30 let budeš schopná jádro mít dostatečně velké na to, aby se už nerozvíjelo. Pak až najdeš dědice, sama poznáš kdy je doba ho předat. Bude to náročné ale myslím si, že ty to zvládneš. Nikde to neříkej, zatím. Možná se nám nepovede udělat základ což by samozřejmě byl problém a měli bychom po legraci. Ale tak jak mi bylo jeho tajemství předáno, předám ho i tobě. Yusuke dostal jádro, ty vytvoříš další. Tak by to mělo být. Doufám, že to tak uděláš i ty, jestli se ti povede ho vyrobit" pak si spokojeně usrkla čaje a já jsem přemýšlela… o tom jádru už jsem slyšela. Že bych byla schopná ho vytvořit? 30 let ho neustále tvořit? … ale bylo to skutečné lákavé. Poslouchala jsem jestli mi ještě něco poví, ale nic se nedělo. Pořád si spokojeně popíjela čaj a občas se na mě podívala. "To tu budeš jen tak sedět, huso! Čekám pořád na to co mi řekneš!" vykřikla na mě po chvíli. Stará Genkai se vrátila.
"Tak dobře. Chci ho zkusit vypěstovat. 30 let je sice hodně, ale já to zvládnu!" odpověděla jsem nakonec. Čekal jsem další nadávku za to že si tak věřím, ale nic se nestalo.
"Já v tobě toho silného ducha vypěstuji. Tak se mi líbíš! Hrdě do toho!" čekalo mě opravdu náročné období. Popsala mi, že když už umím duchovní sílu používat, že jí zvládnu i soustředit na jedno místo. To jsem zvládla během chvíle. A pak ta náročnější věc, soustředit jí stejným způsobem v sobě. Kdykoliv, ve volné chvíli a neustále. A nesmím to přehánět, protože mě to může i zabít. Takže jen trošku, stejnou trošku jako soustředím do hlavičky špendlíku který mi předtím dala do ruky. Tak ještě menší množství energie. Místo bych si měla vybrat nejlépe poblíž srdce, tím že pracuje neustále se tam energie lehce usadí. Po měsíci bych měla mít vytvořenou kouli o průměru 1mm ale bude už cítit nadobro. Pokud to nezvládnu, nebudeme pokračovat. Úkol jsem vzala velmi ráda, a pokusila jsem se o soustředění už u ní. Podle její reakce jsem to dělala skutečně správně. Zopakovala mi některé zásady a poslala mě domů.
Domů jsem došla akorát na večeři. Zkoušela jsem jíst a věnovat se svému úkolu, ale bylo to celkem obtížné. Rozhodně až se půjdu vykoupat, tak zkusím vytvářet jádro. Prý po měsíci bude znát první milimetr… přišlo mi to skutečné šílené. Pak už jen budu nabalovat energii. Skutečně mě to rozrušilo natolik, že jsem na Shuichiho tolik nemyslela. Normálně bych už byla utopená v slzách, byla jsem ráda, že se to tak načasovalo. Jen jsem nevěděla, jak mu mám čelit na hodinách botaniky. Ale to jsem netušila že ani on neví jak se má chovat. Nechtěla jsem aby přišla středa, a navíc jsem si uvědomovala, že je hned zítra musím jít zalít. Tiše jsem se modlila abych ho zítra nepotkala.

Kapitola 10. Nepříjemná událost

16. srpna 2007 v 19:04 | KateChibi |  Když kvete růže
Dál se všechno odvíjelo poněkud stereotypně. Začínala jsem si myslet, že už nikdy nenažiji nic zábavného, a opravdu se k tomu celkem i schylovalo. Trénovala jsem doma svoji fyzickou a hlavně duchovní sílu, a nabírala vědomosti. Jednou týdne jsem chodila za Genkai pro další cvičení a nabrat vědomosti, to bylo vždycky v sobotu. Skoro celou sobotu jsem trávila u ní, a ostatní dny s kamarádkami nebo se Shuichim.
Teď už mi všechno ze Zásvětí a Světa duchů bylo jasné, měla jsem přehled ale stále tomu něco chybělo… zkusit si to na vlastní kůži a získat nějaké zkušenosti. Žádné jsem neměla a většina pro mě byly jenom pojmy. Chtěla jsem, doslova jsem prahla po tom, aby mě Kurama… totiž Shuichi vzal do Zásvětí, nebo mi ukázal Koenmu o kterém pořád mluvili. Několikrát jsem o tom všem přemýšlela ale bylo mi hloupé to říct Genkai nebo Shuichimu.
Takhle uplynul měsíc a já jsem začala přemýšlet o tom, že mám sázku skoro splněnou. Chyběly mi už jenom dva týdny a mohla jsem být klidná, že se nic nestane mým květinám. Jenže tou dobou intriky sílily a jak už se dalo čekat, nechalo to následky. Jednoho dne mě Shuichi pozval na naše oblíbené místo. To by nebylo nic zvláštního. Chvíli jsme se bavili normálně, ale pak se dostalo na ošklivé téma.
"Kate?" zeptal se zničehonic.
"No? Co se děje?" odpověděla jsem se smíchem, protože jsem ještě stále byla pobavená tím, o čem jsme se bavili před chvílí.
"Musíme spolu něco probrat. Mrzí mě to, ale je to vážné" řekl a já jsem ihned zbystřela, čekala jsem nějaké komplikace nebo špatné zprávy a nebyla jsem daleko od pravdy. Najednou byl tak vážný a chladný. Vůbec se mi to nelíbilo a v tu chvíli jsem ho ani nepoznávala. "Jestli sis toho všimla, tak jsme byli poslední týden středem pozornosti skoro celé školy. To není pro tebe určitě nic příjemného jak tě znám"
"No, to je pravda. Ale vždyť to nevadí, já si zvyknu"
"A taky jsem si všiml, že se ti stává čím dál tím víc nepříjemností" pokračoval skoro jako kdyby mě neslyšel. Kývla jsem a nic jsem neříkala, atmosféra v tu chvíli by se dala krájet. "A proto…" očividně to pro něj bylo těžké větu dokončit, poprvé jsem to u něj viděla "a proto bych byl rád, abychom se už nevídali" dopověděl, smutně se na mě podíval a viděl že se mi v očích lesknou slzy. Ale pořád měl chladný výraz. "Neber to zle. Právě proto že tě mám moc rád to chci takhle udělat, bojím se, že ti něco provedou co už nebude tak lehké jako doteď" cítila jsem, že mi slza sklouzla po tváři, a za ní hned další… a další. Byla jsem zticha a ani jsem nechtěla nic říkat, jen jsem se na něj dívala a bez jediné hlásky mi stékaly slzy. "To je podruhé co tě vidím plakat, a jen doufám, že se tak už nikdy víc nestane" teď jsem viděla na něm rozpaky, jestli mě má obejmout nebo se otočit a jít. Ale když se semnou rozcházel, tak mu bylo jasné, že už by mě objímat neměl. Rozhodl se, že se tedy otočí a odejde. Měl smutný výraz, už se asi nedokázal přemáhat, ale zmizel mi z očí. Už nikdy mě nebude doprovázet ke Genkai, už nikdy mi nedá růži, a ani mě nepolíbí. Ted jsem si to teprve uvědomila úplně, a klesla na kolena. Skácela jsem se na nejbližší lavičku a brečela jak už dlouho ne. Seděla jsem tam, a najednou si ke mně někdo přisednul, to byla Naru. Kdyby nezapracovala náhoda a nešla okolo Naru, tak nevím co bych dělala.
Dala mi ruku okolo ramen, a zeptala se "Kate? Co prosimtě je? Co tu děláš sama? Nemělas bejt s tim Shuchim?" zhroutila jsem se na ní a nepřestávala brečet, tentokrát jsem skoro křičela. "Aha, tak už vim asi co se stalo. Von se s tebou vychrápal a pak tě nechal co? Ale počkej ty hajzle já ti zmaluju záda!"
"Ne" zašeptala jsem poté co jsem se trochu uklidnila, její slova mě trošku pobavily jako vždycky. Hlavně mě bavily její řeči jak někomu nakope z důvodu, že ubližuje jejím kamarádkám, a občas to tak i udělala. "Kdepak… tak daleko sme nedošli ani" utřela jsem si slzy, už nebylo co ze sebe vydávat "Jenže, víš jak se mi dějí v poslední době nepříjemnosti od starších spolužaček?"
"No jasně, sou to pěkný mrchy. Těm taky zmaluju záda, jenom mi ukaž a já na ní pudu"
"Klídek. Nemusíš se tak rozčilovat. To kvůli nim se semnou rozešel, nechce prý aby se mi něco stalo. Takhle sklidím pár posměšků a to bude všecko, protože budou žít v domnění, že je zas k mání a mají šanci" Naru pokývala hlavou a zamyslela se. To je u n vzácné, většinou všechno řeší hned. Pak mě zvedla a zavedla domů. Celou cestu se mě snažila rozveselit všelijakými někdy i nezajímavými řečmi jenom abych na to co nejlépe zapomněla.
Doma jsem zírala do prázdna, když jsem se koupala jsem zírala do prázdna, když jsem trénovala duchovní sílu tak jsem zírala do prázdna, když jsem večeřela tak jsem zírala do prázdna… Nepřeháním to už trochu? … Ne, a před spaním jsem zírala do prázdna...

Kapitola 9. Vědma

15. srpna 2007 v 22:34 | KateChibi |  Když kvete růže
"Tak tady bydlí Genkai" řekl, a zaklepal. Přišla starší paní a uvítala nás.
"Kuramo! To je doba co jsem tě neviděla!" zasmála se. Ano, byla to ta vědma, Genkai.
"Byli jsme tu na východ slunce, ale jsme ospalí a neradi bychom jeli až domů. Můžeme se u tebe vyspat?"
"Ale jistě. Že jsi to ty Kuramo" pak přišla ještě jedna dívka, měla na sobě kimono. "Yukino, ukaž jim jejich pokoj prosím" řekla tahle stará paní, a Yukina se usmála. Pak nás zavedla do celkem malého pokojíčku.
"Jestli chcete, můžete spát tady" řekla "anebo jestli chcete každý zvlášť i to můžu připravit" a opět se usmála. Byla skutečně roztomilá, ale něco na ní bylo zvláštní.
Shuichi se obrátil na mě "Tak co? Já se uzpůsobím podle tebe" řekl mi.
"No, budeme tu oba. Ale budu radši když budeš ode mě dál, protože v noci často objímám plyšáky a všechno co se mi připlete pod ruku" trošku jsem se zastyděla, ale bylo to už tak. Vždycky když jsem byla malá a spala s mamkou, tak mi to vykládala jako úžasnou legraci.
"Tak dobře" usmál se.
"A ještě taky padám často z postele…" dodala jsem, ale to už asi přeslechl. Kutálet se po posteli, to můžu snad jenom já… Yukina nás uložila a já jsem skoro okamžitě usnula. Ale silou vůle jsem se ještě došla umýt, a svlékla jsem se jenom do košile a kalhotek. Aby mě nic neškrtilo a já se cítila lépe a mohla se i lépe vyspat. Normálně bych zůstala jen v tričku, ale když měl Shuichi spát ve stejném pokoji jako já, tak jsem se převlékla takhle. Pak jsem vešla do pokoje, a Shuichi mě shlédnul od hlavy až k patě. Zahlédla jsem na něm lehce hladový pohled, ale byl to jen mžik. Uměl se opravdu skvěle ovládat. Bylo to únavné, a já sem po ulehnutí usnula. Ani jsem se nepřevracela.
Když jsem se probrala, asi v 11 hodin, tak mě čekal šok. Shuichi se zmítal dusící se na mém hrudníku, a to mě probudilo. "Co… co?" vykoktala jsem, a pustila jsem ho. Pak jsem po čtyřech vylítla na druhou stranu pokoje. "Kde si se tu vzal?" nechápala jsem.
"Spíš ty, kde si se tu vzala, ne?" zasmál se. Už zas nabral zdravou barvu. "Musela jsi se sem ve spaní přikutálet, nebo nevím, ale vzbudila si mě. Jak vidíš, já jsem stále u sebe, to ty jsi sem přišla"
Po čtyřech sem pomalu došla k němu a dívala se do jeho krásných zelených očí. Nelhal. "O… omlouvám se" vykoktala jsem, a pak mi to došlo… on se dotknul! … dotknul se mých prsou! I když nehodou. Celá jsem zrudla když jsem si to uvědomila. Dívala jsem se do země a přemýšlela co bych měla dělat.
"To je v pořádku, mě to vůbec nevadí. Klidně to udělej znovu, ale prosím, nedus mě tolik" zasmál se, a pak jeho oči zabloudily jinam. Měla jsem napůl rozepnuté tričko, jak jsem spala. Okamžitě jsem se k němu otočila zády. Všimla jsem si že trošku zčervenal. Po očku jsem se na něj ohlédla, a pak se zas okamžitě otočila, aby si toho nevšiml. Pak jsem cítila, že mě jemně objal. "Neboj se, když nebudeš chtít, nebudu nic dělat" pošeptal mi, a pak mě políbil do vlasů. Pak jeho ruce zapnuly moje rozepnuté knoflíky. Celá jsem se chvěla, ale nebylo mi to nepříjemné. Chvíli jsme tak zůstali, ale pak jsem to nevydržela, otočila se na něj a dlouze ho políbila. Očividně byl překvapený. Nakonec mě zlehka položil na zem a díval se mi do očí tím tak krásným pohledem, kterým se dívá na květiny. Přiblížil k mému tělu svojí ruku, ale když viděl, že jsem se stydlivě podívala jinam, tak mě místo toho zlehka políbil, a pak řekl "Už bychom měli jít. Já se půjdu převléct, a zaklepu až přijdu, ano?"
"Tak jo. Já se teda také obleču" usmála jsem se a začala jsem hledat svoje oblečení. Když se vracel, tak skutečně klepal. "Dveřma" řekla jsem. Byla to Genkai.
"Dobré ráno, Kate" řekla mi "Vyspala jsi se dobře?"
"Ano" odpověděla jsem a netušila jsem, proč přišla za mnou.
"Tak to je v pořádku, chtěla jsem si s tebou promluvit o tom, jak jsi využila svoji duchovní sílu" zvolila pro tu větu zvláštní, výstražný tón.
"Jo, o tom už jsem slyšela od Shuichiho… Kuramy"
"Já vím. Kurama mi po tom co se převléknul povídal. Dobře že jsme měli namířeno sem. Jestli chceš, tak tě naučím tu sílu ovládat, a pak ji zesílit. Podle popisu technika, co jsi předvedla se jmenuje Duchovní bariéra. Když ovládáš tohle, pak by jsi měla i zvládnout Léčení duší. Jak už plyne z názvu, tak by jsi měla zvládnout vyléčit někoho jiného s pomocí svojí síly" chvíli jsem na ní nechápavě koukala, a ona pokračovala "Tak si tě vyzkouším, pojď se mnou" zavelela, a pak mě dovedla do nějaké tělocvičny.
"Tak se předveď!" zvolala, a pak se na mě rozeběhla, a chtěla mi dát ránu pěstí. Zalekla jsem se, a skutečně to působilo, opět jsem udělala to co posledně. "Vidíš, tak Kurama nelhal. Opravdu to ovládáš. Ale je to slabé!" a dala do druhé rány mnohem víc síly, a její pěst mě zasáhla do obličeje. Kousek sem popolétla, rána byla cekem velká a skutečně bolela.
"A jak jí zesílím?" ptala jsem se.
"Musíš se soustředit, naučit se soustředit sílu na jeden určitý úkon. Pokud máš zájem, budu tě trénovat. Tvoje fyzická stránka je hrubě podprůměrná, tak budu chtít, abys sem každý den tréninku došla pěšky až nahoru. Jiná cesta sem ani nevede. Pokud chceš, tak ti ze začátku smí pomáhat Kurama, ale pak sem budeš muset chodit sama. Bude to dřina, ale výsledek bude stát za to. Máš potenciál, děvče. Tvoje fyzická síla bude nic moc, ale svojí bariérou bys mohla udržet i velké útoky. I kdybys dala do rány trochu duchovní síly, nebude ti to nic platné. Na to nejsi stavěná" pak chvíli popocházela po pokoji a dál něco podobného říkala. Už jsem jí přestala poslouchat a byla jsem unavená.
"Ty hloupá! Vstávej!" vzbudilo mě až. Tahle babča byla skutečně nebezpečná. A tvrdá. Pak si povzdechla "Tak jinak, chceš se to naučit pořádně nebo ne?" zeptala se, a já jsem opatrně přikývla. Věděla jsem že to bude dřina a každý den se mi sem chodit nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodla, že pokud se to naučím ovládat, tak třeba budu mít se Shuichim další společný zájem. Léčení a bariéra… Paráda! Popsala mi program, a během dvou měsíců bych už měla zásadně zesílit. Nebude to ještě nic moc, ale už bych mohla být schopná udržet její slabší fyzické útoky. A to tam nemusím být od rána, já nebudu trénovaná na boj, ale jen svoji duchovní sílu budu vylepšovat. Za ní si vždycky 1x týdne zajdu pro radu jak mám cvičit další týden, a pak si mě vyzkouší. Bylo mi jasné, že pokud se na trénink vykašlu, tak budu mít hodně nepříjemností. Proto jsem se rozhodla že ho nepodcením.
Vyšla jsem z její tělocvičny plná dojmů a hledala jsem Kuramu. … Shuichiho. Seděl u výhledu na les, a díval se zasněně do dálky. Slušelo mu to, chvíli jsem stála opodál a dívala se na něj. Ale všimnul si mě, a zamával na mě. Došla jsem k němu, a jednou rukou ho chytla okolo pasu. Pak jsem se k němu přitiskla. Takhle mi bylo nejlépe, v jeho blízkosti.
"Tak co ti Genkai řekla?" vyzvídal.
"No, prý mám potenciál, ale dostala jsem na výběr. Buď každý den po škole vylezu ty schody, a ty mi smíš ze začátku pomáhat, anebo tu budu měsíc v kuse. Což nejde, moje máma by mi to nedovolila"
"Vidíš. Já ti moc rád pomůžu. Ale pravda je, že po fyzické stránce jsi na tom špatně" pak se zarazil a podíval se na mě se zájmem. Normálně bych už byla červená studem, ale nebyla jsem. "Ne to není pravda. Na tom jsi moc dobře" zasmál se "jenže výdrž nemáš dobrou, když ty schody ani nevylezeš" A měl pravdu. Nic nevydržím. Zadívala jsem se do dálky, a nepouštěla se ho. Přemýšlela jsem o tom celém. Stojí mi to za tu námahu? … Určitě ano!
Shuichi mě dovedl až domů a na rozloučenou mi dal jenom lehkou pusu na tvář, ale i tak jsem byla spokojená. Když jsem mámě všechno řekla, tak jí to nevadilo ani moc. Ta varianta být tam měsíc jí ovšem už vadila. Všichni znají vědmu Genkai, ale ne všichni věří v její schopnosti. Někdo jí má za šarlatánku. Já po setkání s ní naprosto věřím jejím schopnostem. Sama jsem to viděla na vlastní oči. Bohužel, schovám si podrobnosti pro sebe. Ani holkám nic neřeknu, nechci aby si o mě myslely že jsem se zbláznila.
Druhý den jsem měla sraz se Shuichim hned ráno. Ještě pořád byly prázdniny a já jsem ani neměla nic co se učit. Škola mi nedělala vůbec problémy. Hned jsme se vesele vydali po těch hrozných schodech. Byli jsme asi ve čtvrtině, a Shuichi se mě zeptal "Kate, co ti Genkai řekla, že by jsi dokázala se svojí Duchovní silou?"
"No… bariéru a pak trochu léčit. To se všechno uvidí"
"Nezdá se mi, že by jsi to brala nějak vážně" pochyboval Shuichi. "To ale nesmíš podceňovat!" až sem se ho lekla. Jeho tvář ztratila ten milý nebo neutrální úsměv.
"Ale proč je to tak důležité?" nechápala jsem.
"Myslíš si, že tě pokaždé někdo zachrání? Ty si snad myslíš, že máš dost síly, abys udržela démona od sebe? Máš sice inteligenci jako démon A třídy, ale sílu máš třídy D. Ne, s tím si nevystačíš. Sem k nám se dostávají až démoni třídy B. To jsou výjimky, ale stát se může" chvíli jsem ho nechápavě pozorovala. Pak mi vysvětlil tu věc s démony, a já jsem se pomalu začínala vžívat do toho, do čeho jsem se namočila. Vůbec se mi to nelíbilo, ale už bylo pozdě couvnout. Na druhou stranu jsem to skutečně cítila jako něco, co mě s ním spojí na opravdu dlouhou dobu. Přidala jsem do kroku a začala jsem to brát vážněji. A také jsem přemýšlela, jaký je asi ke svým nepřátelům a jaký by ke mně asi byl, kdyby mě trénoval. Myslím si, že by byl až skoro nelítostný. Radši ho nikdy nechci vidět bojovat, ztratila by se mi představa milého a hodného Shuichiho. Ale možná bych ho konečně začala brát jako skutečného démona Kuramu.
Cesta byla opět ošklivá a vůbec se mi nelíbila, ale to se nedalo nic dělat. Jednou mi matka nedovolila u ní zůstat, tak tu cestu musím absolvovat každý den. Dělali jsme přestávky ale i tak mi to dávalo zabrat. Nahoře mě Kurama opustil a řekl, že mě pak zas večer doprovodí domů. Docela jsem se těšila na to, až přijde a půjdeme domů, protože mi bylo jasné, že mě čeká skutečně náročný den. Nejen tělesně, nebo duchovně ale i na myšlení, protože jako vždy dostanu spoustu informací. Hodně mi jich přišlo i dost na nic.

Kapitola 8. Další démon, a příjemně strávený večer… noc?

14. srpna 2007 v 23:40 | KateChibi |  Když kvete růže
Den před Silvestrem ke mně přiběhla domů Natsu. Stěžovala si, že jí někdo sleduje. Moc jsem tomu nevěřila, ale chtěla jsem se podívat, kdo jí to sleduje.
"Tak kdo to je? Jak vypadá?" ptala jsem se jí.
"To není kdo, ale TO" vyhrkla Natsu.
"No tak, neblbni a řekni mi to hezky po pořádku" pak mi to celé popsala, prý to vypadalo jako ďábel. Zajímalo by mě, co si pod pojmem ďábel představuje. Prý měl rohy, a byl dočervena. To byla opravdu UŽITEČNÁ informace. A mě to OPRAVDU hodně řeklo.
"Pojď, vezmu tě někam, kde jsem ho viděla naposledy" řekla velmi rychle, a už mě táhla z domu ven. Jen taktak jsem se stihla převléknout aby mi nebyla zima.
Dovedla mě do jednoho parku. "Tady! Tady byl! Díval se na mě, a doslova se mi chechtal!" řekla smutně. "Byla jsem vyděšená!"
"Mohl by to být démon?" napadlo mě, když jsem si vzpomněla na Shuichiho. Chvíli jsem se tou myšlenkou zaobírala. A pak na nás něco vyskočilo. Obě jsme vykřikly strachy, a vypadalo to přesně tak, jak Natsumi popsala. Jak jsem vykřikla, tak okolo mě vznikla bariéra. Nechápala jsem, kde se vzala a ani co to je. Ale démon se k nám na chvíli nedostal. Jenže bariéra nevydržela dlouho. Ale už tu byl někdo další. Sekl mečem, a démon zmizel. Zabil to! Pak stál chvíli před námi a pozoroval nás.
"Ty, holko!" řekl a chladně si nás prohlížel. Byl celý oblečený v černém a na čele měl bílou pásku.
"To mluvíš se mnou?" odpověděla jsem mu stejným tónem. Natsumi se za mnou trošku vystrašeně krčila, ale cítila jsem, jak si ho zvědavě prohlíží. Stejně jsem nevěděla, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, ani Natsu nevěděla.
"Jasně. Ovládáš duchovní sílu, co?" řekl trochu pohrdlivě.
"Co to je?" nechápala jsem.
"Tak ty máš sílu, a nepoužíváš jí, jo? To ti tak budu věřit, ale co, moje starost to není" řekl ten kluk povýšeně, a pak utekl.
"Kdo to byl?" zeptala se mě Natsumi a zářily jí oči.
"Copak? Neříkej mi, že se ti ten podivín líbil. Jsem říkala, že skutečně nemáš vůbec nároky" dělala jsem si z ní srandu, ale vzala to smrtelně vážně.
"Kate! Nech toho!"
"Jsem si dělala srandu. Ty to vždycky vezmeš tak vážně… Ale myslím, že tím se tvůj problém vyřešil. Teď mě prosím nech, musím se připravit na zítra!"
"Ty někam jdeš?" očividně byla nadšená.
"Ale… jenom se Shu…" ani jsem nedořekla, a skočila mi do řeči.
"Shuichi?! Páááni! Konečně!" zatvářila jsem se otráveně, a pak jsme se rozešly. Každá domů. Kdo byl ten kluk? Démon? A co je duchovní síla? Zeptám se na to Shuichiho, je to sám démon, tak mi možná poradí. A co byla zač ta potvora?
Mamka se smířila, že výjimečně letos s ní nebudu na Silvestra východ slunce. Shuichi přišel už v 7, že prý nás čeká pořádná cesta. Trošku mě to vyděsilo, protože moje fyzická kondice není nejlepší. Po cestě jsem mu vyprávěla o mé příhodě s tím divným klukem a Natsumi a také co jsem udělala.
"Duchovní síla? Ty? … ne, to nemůže být pravda!" řekl mi na to akorát. Zrovna jsme stáli před dlouhými schody, které vedly na vrcholek hory a byl tam prý chrám. Ale nebylo na něj vidět.
"Co by na tom bylo tak špatného?" nechápala jsem.
"Všechno! Pokud máš duchovní sílu, a dokážeš jí ovládat, tak to buď něco zapříčinilo, anebo jí máš vrozenou. V tom případě po tobě půjdou přízraky a démoni. To není tak snadné jako čelit intrikám holek ve škole… je to o hodně horší"
"Zrovna mě ty intriky napadly přišly mi jako nejhorší věc, co mě mohla kdy potkat" to už jsem byla trošku zadýchaná. Schodů bylo zkrátka moc.
"To se neboj. Tohle je o hodně horší" varoval mě.
"To jsi, mě, OPRAVDU, potěšil" snažila jsem se to říct ironicky, ale nedařilo se, opravdu mi docházel dech. Myslela jsem, že nahoru už nedojdu.
"Tak ty máš duchovní sílu, ale nahoru nedojdeš, co?" zasmál se trošku a chvíli mě táhnul za sebou. Držel mě za ruku a pořád zastavoval. "Pojď, nahoře je pomoc, dá se říct. Bydlí tam jedna starší paní, a má taky duchovní sílu" povzbuzoval mě, ale nebylo to nic platné. "Tak se posadíme, no" vzdal to nakonec. Sundal si bundu a položil ji na schod, abych si sedla.
"Ale to nejde, bude ti zima!" prohlásila jsem. Zakroutil hlavou a chtěl abych si sedla na ní. Sedla jsem si, a udělala jsem na ní ještě místo pro něj. Sednul si skutečně hodně těsně. "Říkala jsem, že ti bude zima" zasmála jsem se.
"Kdepak, jen ti chci být na blízku" usmál se a pohladil mě po tváři. Věděla jsem, že to nedopadne jinak, než že mě políbí, a taky se tak stalo. I podruhé to bylo tak jemné a něžné. Pak jsme se tiše, ale ne v napjatém tichu, ale uvolněném tichu, dívali kolik už jsme ušli schodů. Nebyl vidět začátek. Když jsem si odpočinula, dali jsme se znovu na pochod.
"Nečekal jsem, že by tvoje fyzická kondice byla až tak hrozná" řekl mi, když jsme ušli kus a já jsem opět měla co dělat. Vypadal celkem rozzlobeně, asi si myslel že vydržím víc.
"Bohužel, jak vidíš, tak je" pokusila jsem se zasmát. Pak mě popadnul, a já jsem vykřikla, protože jsem se lekla.
"Takhle tam budeme ještě do půlnoci!" řekl a už mě nahoru nesl, běžel, a já jsem nechápala, jak to zvládá. Během chvíle jsme byli nahoře. Už je takový zvyk, že se vyleze někam na vysoké místo a pak se oslavuje, když vyjde slunce, že je nový rok. Moc jsem se na to těšila. Skoro jsme byli u konce, a Shuichi se najednou zeptal "Tak mě napadlo, jak vypadal ten kluk, co zabil ten přízrak?" Popsala jsem mu ho. "Možná ho znám. Pokud ano, tak se jmenuje Hiei. Není tak špatný jak se na první pohled zdá"
"Mě se teda zdál trošku na hlavu. A hlavně to jak se mnou jednal se mi nelíbilo. Normálně jsem stydlivá" podívala jsem se do země a pak pokračovala "Ale tentokrát jsem měla dost kuráže s ním normálně komunikovat"
"To je opravdu u tebe vzácné. Já jsem rád, že se mi povedlo to, že se mnou mluvíš bez toho, aby si se hodně styděla. Byl to problém, co?" řekl a usmál se. Já jsem se k němu přitiskla ještě blíž, a hrála si s jeho vlasy. Všimnul si toho, ale uháněl nahoru dál. Po celou tu dobu jsem cítila vůní květin. Z jeho vlasů byla opravdu znát. Bylo to zvláštní. Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale to už mě opatrně položil na lavičku. "Tak jsme tady. Teď počkáme do půlnoci, a pak tu budeme dokud nevyjde slunce, ano?"
"Ale já pak budu ospalá" postěžovala jsem si "To chceš přespat tady?"
"No, ne přímo tady, ale támhle v tom chrámu bydlí jedna moudrá vědma. Jmenuje se Genkai" trošku sem se zarazila. Už sem o ní slyšela o to sem se nebála, ale nemyslí snad že budu spát s ním? … zastyděla jsem se při té představě. Asi si toho všimnul a dodal "Neboj se. Budu spát buď v jiné místnosti anebo na druhé straně pokoje" a pak se tomu zasmál. Hned mu došly moje obavy.
"To není sranda!" zavrčela jsem.
"No tak se hned tak nečerti. Jenže ty jsi roztomilá když se takhle zlobíš, nebo když se stydíš. To nejde si nechat ujít" pak se na mě otočil, a opět se na mě díval jako na květinu. Políbil mě, a pak vyndal z batohu hrnečky a něco na připití. Nalil nám, a pak jsme odpočítávali vteřiny, a oslavili Nový rok. Bylo to zvláštní, takhle oslavit Nový rok by mi normálně přišlo jako hrozná nuda, ale tohle bylo opravdu báječné. Nesmělo se zapomenout na Novoroční polibek, ale tenhle byl delší a trochu jiný než ty ostatní.
Další fáze byla čekání na východ slunce. Byla jsem opravdu už ospalá, ale zvyk je zvyk a měl by se dodržovat. Každý rok je to stejné, ale nikdy to nevydržím. Nakonec jsem se přistihla, že klimbám v jeho náručí, a on si hraje s mými vlasy.
"Co to děláš?" řekla jsem mu rozespalá.
"Máš nádherné vlasy" řekl mi, a pak vzal jeden můj pramínek, a políbil ho "A krásně voní. Jsi jediná osoba, kromě mě, která voní květinami"
"Opravdu?" divila jsem se, ale byla jsem moc ospalá na přemýšlení. Ale to už vycházelo slunce, posadila jsem se, a počkali jsme. Oslavili jsme, že vyšlo poprvé slunce v novém roce, a pak jsme se ospale ploužili do chrámu.

Kapitola 7. Shuichi ukazuje svojí pravou tvář

14. srpna 2007 v 20:55 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den zazvonil opravdu tak, jak jsme se domluvili, a opět mi přinesl růži. Zajímalo by mě, kde na ně bere peníze… Já jsem se připravovala na dnešní den asi hodinu a nic nebylo akorát. Ale když jsem ho uviděla, všechna nervozita ze mě spadla. Poděkovala jsem a růži jsem odnesla k sobě do pokoje, už tam jedna byla. Vyběhla jsem ven, a odešli jsme. Zavedl mě do krásné restaurace. Až se mi dech zatajil. Vzpomněla jsem si na tu povídačku o jeho démonství, a opravdu mi přišlo, že to byla jen povídačka. Ale věděla jsem, že je to pravda. Tam se bohužel nic zajímavého nestalo, a tak po jídle jsme vyšli ven. Někam kde bude málo lidí.
Zrovna jsme stáli na mostě a dívali se do dálky. Něco mi ukazoval, a já k němu chtěla jít o něco blíž abych to viděla z jeho úhlu. Ale podjely mi nohy, a já cítila že padám… a v tu chvíli jsem ucítila okolo pasu šlahouny nějaké rostliny. Stalo se to rychle, a když jsem se rozkoukala a podívala se nahoru a zjistila, že TO BYL SHUCHI! Díval se na mě ustaraně, a z jeho rukávu byl vidět právě tento šlahoun. Pomalu mě vytáhnul.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, když jsem stála zas pevně nohama na zemi.
"C… co to bylo?" vykoktala jsem ze sebe.
"No… to by se špatně vysvětlovalo" pak sáhnul za sebe, a podal mi růži. "Je to stejné, jako tahle růže. Objevila se tu stejným způsobem"
"Tak proto máš tolik rád květiny! Oni tě poslouchají!" vytřeštila jsem oči.
"Ano, je to tak… Jsem opravdu nerad že to víš, ale možná je to lepší"
"Tak přeci jen jsi démon…" povzdechla jsem si.
Trošku to pokazilo atmosféru, ale ne nadlouho. Vydali jsme se dál, aby to nebylo tak hloupé, že je takové ticho. Ale po nějaké době jsme se zase usmívali a povídali si. Nakonec jsme došli před jeho dům, a on mi řekl, ať počkám, že mi dárek přinese. Zajímalo mě, proč s tím dělá takové hlouposti, ale nic jsem neříkala. Když přišel zpátky, nesl celkem velkého plyšáka.
"Nevěděl jsem co ti koupit… Tak jsem ti koupil takového plyšáka. Byl docela velký, a mě se nechtělo ho nosit po městě, což určitě chápeš" a dal mi ho. Chvíli jsem nevěděla co říct, byl opravdu hezký. Ale on neváhal, a udělal další věc. "A ještě tohleto" a dal nad sebe jmelí "Jestlipak víš, co to znamená?" zčervenala jsem, ale udělala jsem krok kupředu. Srdce jsem cítila až v krku, ale bylo mi jasné, že se to časem stane. Když jsem chvíli váhala, tak mě chytil a přitáhnul k sobě volnou rukou. "Už jsi se rozhodla?" zeptal se. Já jsem místo odpovědi zavřela oči, a přiblížila svůj obličej k jeho. Určitě mu bylo jasné, jak jsem se rozhodla. Celá jsem se chvěla, a ucítila jsem jeho rty na mých. Byl to velmi něžný a lehký polibek, a já za něj byla ráda. Pak jsem se odtrhla, a zamumlala něco v tom smyslu, že už musím odejít. Jemu bylo jasné, že se stydím, a sledoval mě pohledem, ve kterém se zračila něha. Už jsem ho znala, díval se tak na květiny. Ale na mě se tak podíval poprvé. "Chceš doprovodit?" zeptal se.
"Jestli se ti chce…" pak mě vzal za ruku, a já jsem se na něj usmála. Aby nebylo tak napjaté ticho, tak začal rozhovor a když jsme se loučili, už zas byla veselá atmosféra, plná smíchu obou.
"Ne, další růži nechci" zasmála jsem se, když jsem viděla už známý pohyb. Také se zasmál, protože pro něj bylo skutečně snadné mi nějakou opatřit. Ale stejně mi jí dal, dnes už druhou. Moje mamka se asi začne divit, kde se berou. Přes prázdniny jsme se bohužel moc neviděli. Musela jsem objet a navštívit všechny příbuzné, ale byli jsme domluvení na nový rok.

Příběh tří bishíků

13. srpna 2007 v 22:51 | KateChibi |  Příběh tří bishíků
Seděla jsem si v baru a celkem jsem se nudila… když ke mně přišli tři krásní kluci. Pořádně jsem si je prohlídla a skutečně se mi líbili… všichni tři.
"Ahoj krásná dámo, nechtěla by jste mi povít dítě?" řekl jeden z nich, ten černovlasý.
"Noo… nešlo by to bez těch dětí?" zažertovala jsem. Kluk se zasmál, ale to už promluvil druhý.
"Jeho neposlouchej, radši pojď se mnou, ukážu ti svoje nádherné růže" řekl druhý. Podezíravě jsem si ho prohlídla, měl vlasy do ruda.
"Moc ráda bych šla, stačí se domluvit" asi romantik… chvíli se usmíval ale to už mu skočil do řeči třetí, a očividně by se s těmi dvěmi popral pěstmi.
"Tak to teda ne. Já jsem jí viděl první! Vy dva se kliďte!" řekl blonďák a už je měřil pohledem.
"Ale kluci… přeci se kvůli mně nebudete hádat!" napomenula jsem je z legrace. Chvíli se dohadovali, a pak jsem k nim přešla blíž. Políbila jsem toho červenovlasého a řekla mu "Ty se mi líbíš nejvíc, ale to ještě nic neznamená" trochu zčervenal, a chtěl víc, ale to už jsem mu nedopřála a přešla k tomu černovlasému a také ho políbila. "Ty se mi samozřejmě taky líbíš, ale trošku míň… ale ne o moc!" a nakonec přešla k tomu třetímu a také ho políbila "No neboj, ty taky, a moc!" kluci stáli jak opaření a jeden se šklebil na druhého, jak jsem je odstupňovala.
"Tady je poněkud hlučno, nechcete jít ven?" zeptala jsem se jich a táhla je pryč. Všichni tři přikývli. Chytla jsem se toho červenovlasého a černovlasého, a ten třetí se táhnul za námi. Došli jsme až do parku, kde se mi všichni tři představili.
"Jounouchi Katsuya" řekl blonďák když jsem se ho ptala na jméno.
"Já jsem Minamino Shuichi" odpověděl druhý bez váhání, ten co se mi líbil nejvíce.
"No a mě říkej prostě Miroku" přidal se třetí.
"Dobře… Katsuya, Shuichi a Miroku… Hezké" kluci se zasmáli, a chvíli jsme stáli mlčky.
"Tak a mám nápad… vidím mezi vámi tu rivalitu… nechcete mi udělat… takový… menší striptýz?" trošku poťouchle jsem se usmála a kluci se podívali jeden na druhého.
"No… tak nakonec… klidně" řekl Shuichi. Divila jsem se, ale chtěli, tak prosím.
"Půjdeme támhle, do toho parku, nikdo tam skoro nechodí" řekl Katsuya a vydali jsme se tam.
Po chvíli začali, šlo jim to celkem slušně a skutečně jsem se měla na co dívat, už měli na sobě jenom trenky a i tak se snažili mě zaujmout když…
"KATE!!! Vstávej ty perverzačko! Na co to zas myslíš? Slintáš ze spaní a spíš ve dne!" budil mě někdo. Zvedla jsem se ze židle a vyšla… Proč mě budila zrovna teď? T.T

Příběh tří bishíků, o čem je?

13. srpna 2007 v 22:51 | KateChibi |  O čem jsou příběhy?
Tenhle příběh je jenom taková blbinka. Jednou mě napadl před usnutím, a druhý den jsem se ho rozhodla sepsat. Není to nic moc, ale tak, pokud nemáte co dělat a chcete si přečíst nějakou krátkou blbinku, tak směle do toho ^^
Stav: Dodělaná, nehodlám psát pokračování

Kapitola 6. Nový začátek

13. srpna 2007 v 22:44 | KateChibi |  Když kvete růže
Celý týden byl v podobném duchu, a já jsem zjistila že jako kamarádi si rozumíme opravdu skvěle. Blížily se Vánoce a já jsem se rozhodla, že mu také něco koupím. Pro holky už jsem měla vybráno. Pro Natsumi nový deníček s hezkým obrázkem manga kluka, a pro Naru z legrace plyšáka, protože jich mnoho nemá. Ona si na ně nepotrpí, ale něco mi říkalo, že tohohle si někde vystaví a bude se na něj ráda dívat. Nebyl ani přehnaně ozdobený ale byl roztomilý. Naru je trošku drsnější dívka, ale bude se jí líbit. Ale pro něj pořád ne a ne něco vybrat. Nic nebylo dostatečně perfektní. Nakonec šly Naru a Natsu se mnou, a pomáhaly mi vybrat. Naru by mu koupila spodní prádlo, a Natsu zas něco romantického. Očividně má romantiku rád, ale nebylo to opravdu ono. Nakonec jsem došla až k vůním. Když miluje květiny a vůni květin, vybrala jsem mu jednu, která opravdu krásně voněla. Představovala jsem si ji na něm, a byla to skutečně hezká představa. Holky jen spokojeně přikyvovaly, že jsem vybrala dobře.
Doma jsem to zabalila, a několikrát jsem to předělala. Snažila jsem se jak nejlépe jsem uměla, ale ani tak se mi to pořád nezdálo. Jako vždy a všechno. Podívala jsem se s úsměvem na růži, která stále ještě byla krásná, a vzala jí do ruky. Nepíchla mě, což bylo divné, protože se tak stalo skoro pokaždé. Vrátila jsem jí na své místo, a nakonec jsem to nějak zabalila. Každý den na hodině botaniky jsme se snažili vyzdobit školu, jak nejlépe to šlo, a holky mě neustále k Shuichimu popoháněly. Ten se jen neustále usmíval, a i mě bylo dobře. Avšak neustále jsem nevěděla, jestli to není prostě jen přátelství. Trápilo mě to ještě dlouho.
Od Naru i Natsu jsem měla denně na talíři "Kate! Co blbneš, jak to že nemáš jasno? Vždyť ty se jemu očividně líbíš" to říkala většinou Natsumi.
"Tak hele, Kate. Koukej za nim jít, a dej mu pořádnou pusu, jinak nechtěj vidět co s tebou udělam!" to byla většinou Naru. Z té šel často v takových chvílích strach. Občas dělala nějaké pokusy, že mě strčila k němu, a já buď na něj narazila (to se stalo naštěstí jenom 2x) anebo jsem zastavila včas, ale každopádně jsme se hned dali zas do řeči. Když jsem do něj narazila poprvé, tak jsem se začervenala, a omluvila se. On se usmál, a řekl že to je v pořádku. Když se to stalo podruhé, tak jsem byla na Naru mírně naštvaná, a Shuichimu jsem řekla rovnou, co se stalo. Asi mu bylo jasné proč to Naru dělá, a zamával jí. Ta na něj mrkla a šla dál. To by mě zajímalo, co ty dva mají společného!
Konečně byl poslední den školy před vánočními prázdninami, a já jsem opět svoje rozpaky vyřešila dopisem. Po škole jsme se sešli, a já jsem se už v jeho přítomnosti tolik nestyděla. I když byl o celé 4 roky starší. Vydali jsme se do kavárny, kde jsme už byli a já jsem si dala čaj. Bylo mi skutečně chladno. Pak venku jsme zašli do parku a oba jsme si stěžovali, že je škoda že nejsou vidět v zimě květiny. Pořád jsem přemýšlela kdy mu dám svůj dárek… Nevypadalo to že by počítal s tím, že mi něco také dá. Nakonec jsem se osmělila, a vyndala jsem tu zabalenou krabičku. Opravdu jsem se snažila, protože tady nezáleží ani na tom co je uvnitř, ale jak je to zabaleno. Dárky se zásadně rozbalují až když už toho nikdo není. Nebo spíš, pokud u toho není ten kdo vám dárek dal. (To jsem někde četla, a tak doufám, že zdroj měl pravdu ^^. To jsem si nevymyslela. Ale přímo v rodinách na to asi kašlou :D) Třepaly se mi trošku ruce, ale zastavila jsem se, když jsme se procházeli, a vysypala jsem ze sebe co jsem chtěla.
"S… Shuichi, tady mám pro tebe dárek k vánocům" vylítlo to ze mě, a pak jsem se jenom červenala. Chvíli se tvářil překvapeně, ale nakonec si ho se svým úsměvem vzal.
"Děkuji" usmál se jako vždy a pak se ke mně naklonil a zašeptal "Já pro tebe taky něco mám. Ale rád bych tě viděl i o Štědrý den. Co říkáš?" Zarazila jsem se, a podívala se do země.
"Tak d… dobře" vykoktala jsem, a podívala se mu do očí. Ještě stále se díval na mě, a byl tak blízko… měla jsem chuť ho políbit, ale pak jsem se odtrhla, a udělala dva kroky dozadu. Už mi to bylo jasné, opravdu ho mám ráda. Bylo to tak snadné… "O… omlouvám se" ani jsem nevěděla za co. "Už budu muset jít, ještě se mám sejít s Natsu a Naru. Uvidíme se o Štědrý den, ano? Zavoláš mi?"
"Rád bych ti zavolal, ale ještě jsi mi nedala číslo" zasmál se.
"To je pravda…" pak jsem mu číslo napsala na papírek, a ještě celá rudá jsem se s ním rozloučila a odběhla. Byla jsem tak popletená a rozpačitá, že jsem v tu chvíli nevěděla že nemá moje číslo.
Když jsem doběhla k Naru domů, tak ze mě všechno páčily. Nakonec když jsem ani tak nic neříkala, se mě snažily lechtat, abych to vyklopila. "Ne… ne!! Už nemůžu! Vzdávám se!" zakřičela jsem z posledních sil, a bolelo mě břicho ze smíchu.
"Tak to vyklop!" vyhrkla Naru.
"Nic moc se nestalo. Dala jsem mu ten dárek, a za dva dny, na Štědrý den se máme potkat. Taky mi chce něco dát" řekla jsem, když jsem se už uklidnila.
"Ty máš opravdu štěstí! Jako jediná máš zatím dobré vyhlídky na splnění sázky! Chytni se šance!" šťouchla do mě Natsumi.
"Jo, to je pravda. Koukej se ho držet, je sice fakt přehnaně jemnej, ale k tobě se bezva hodí!" smutně jsem se podívala do země, a kývla jsem.
"Když…já se pořád stydím. Jsem ráda, že jsme kamarádi" Naru a Natsu se na mě divně podívaly, a obě udělaly posunek, jako že omdlely. Pak mi ještě dlouho domlouvaly, až jsem toho měla plné zuby. Přemýšlela jsem, jestli Shuichiho nenechám prostě na pokoji a bude to. Ale pak jsem si vzpomněla na ten okamžik… v tu chvíli jsem ho skutečně viděla jinak. Jak ještě můžu váhat?
Večer před Štědrým dnem jsem usínala opravdu dlouho, šla jsem spát už brzy, abych se mohla dočkat. Ale nepomohlo to. Asi v půl 9 na mě zavolala mamka, že mám telefon. "Shuichi!" blesklo mi hlavou. Vyběhla jsem dolů a srdce mi bušilo. Možná to bylo jen tím během. Byl to opravdu on.
"Ahoj, tak co platí to jak jsme se domlouvali?" ptal se.
"Ale jistě, jistě. Sejdeme se zítra, a v kolik?"
"Co bys řekla obědu? Půjdeme někam na oběd. Okolo 12?" zeptal se, a jí jsem jen souhlasila. "Tak dobře, dojdu pro tebe" a tak se taky stalo.
Shuichi pak seděl doma na posteli, a přišla k němu jeho maminka. "Tak co, Shuichi. Vánoce se blíží, a ty nevypadáš tak smutně jako jsi vypadal v posledních pár letech. Stalo se něco hezkého?" pak ho poplácala po ruce. Shuichi má svojí maminku opravdu rád.
"Ty to vždycky poznáš, mami" usmál se Shuichi a pak se podíval lehce červený do země.
"Vidíš, od toho jsem matka, ne?" usmála se také. "Že je v tom nějaké děvče, co? Jestli je hodná, tak ti to budu moc a moc přát, protože jsi můj syn" pak ho zlehka pohladila po vlasech. Opravdu ho měla ráda, a Shuichi jí.
"I to jsi uhodla mami. Ale víc ti toho zatím povídat nebudu"
"Já toho ani víc vědět nemusím. Když nechceš, nic mi nepovídej" pak se zasnila. Shuichimu bylo jasné, že myslí na vnoučata. Ale sám se nad tím otřepal, on děti rozhodně mít nechtěl. A pokud někdy ano, tak až za opravdu dlouho. Ale kdyby si to maminka přála, tak někdy do budoucna by to pro ni asi udělal… A bylo by to skutečně jen pro ni? Když byl ještě Yo-Kem tak na to nikdy ani nepomyslel, ale tady ve světě lidí je to častá věc.