Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 8. Další démon, a příjemně strávený večer… noc?

14. srpna 2007 v 23:40 | KateChibi |  Když kvete růže
Den před Silvestrem ke mně přiběhla domů Natsu. Stěžovala si, že jí někdo sleduje. Moc jsem tomu nevěřila, ale chtěla jsem se podívat, kdo jí to sleduje.
"Tak kdo to je? Jak vypadá?" ptala jsem se jí.
"To není kdo, ale TO" vyhrkla Natsu.
"No tak, neblbni a řekni mi to hezky po pořádku" pak mi to celé popsala, prý to vypadalo jako ďábel. Zajímalo by mě, co si pod pojmem ďábel představuje. Prý měl rohy, a byl dočervena. To byla opravdu UŽITEČNÁ informace. A mě to OPRAVDU hodně řeklo.
"Pojď, vezmu tě někam, kde jsem ho viděla naposledy" řekla velmi rychle, a už mě táhla z domu ven. Jen taktak jsem se stihla převléknout aby mi nebyla zima.
Dovedla mě do jednoho parku. "Tady! Tady byl! Díval se na mě, a doslova se mi chechtal!" řekla smutně. "Byla jsem vyděšená!"
"Mohl by to být démon?" napadlo mě, když jsem si vzpomněla na Shuichiho. Chvíli jsem se tou myšlenkou zaobírala. A pak na nás něco vyskočilo. Obě jsme vykřikly strachy, a vypadalo to přesně tak, jak Natsumi popsala. Jak jsem vykřikla, tak okolo mě vznikla bariéra. Nechápala jsem, kde se vzala a ani co to je. Ale démon se k nám na chvíli nedostal. Jenže bariéra nevydržela dlouho. Ale už tu byl někdo další. Sekl mečem, a démon zmizel. Zabil to! Pak stál chvíli před námi a pozoroval nás.
"Ty, holko!" řekl a chladně si nás prohlížel. Byl celý oblečený v černém a na čele měl bílou pásku.
"To mluvíš se mnou?" odpověděla jsem mu stejným tónem. Natsumi se za mnou trošku vystrašeně krčila, ale cítila jsem, jak si ho zvědavě prohlíží. Stejně jsem nevěděla, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, ani Natsu nevěděla.
"Jasně. Ovládáš duchovní sílu, co?" řekl trochu pohrdlivě.
"Co to je?" nechápala jsem.
"Tak ty máš sílu, a nepoužíváš jí, jo? To ti tak budu věřit, ale co, moje starost to není" řekl ten kluk povýšeně, a pak utekl.
"Kdo to byl?" zeptala se mě Natsumi a zářily jí oči.
"Copak? Neříkej mi, že se ti ten podivín líbil. Jsem říkala, že skutečně nemáš vůbec nároky" dělala jsem si z ní srandu, ale vzala to smrtelně vážně.
"Kate! Nech toho!"
"Jsem si dělala srandu. Ty to vždycky vezmeš tak vážně… Ale myslím, že tím se tvůj problém vyřešil. Teď mě prosím nech, musím se připravit na zítra!"
"Ty někam jdeš?" očividně byla nadšená.
"Ale… jenom se Shu…" ani jsem nedořekla, a skočila mi do řeči.
"Shuichi?! Páááni! Konečně!" zatvářila jsem se otráveně, a pak jsme se rozešly. Každá domů. Kdo byl ten kluk? Démon? A co je duchovní síla? Zeptám se na to Shuichiho, je to sám démon, tak mi možná poradí. A co byla zač ta potvora?
Mamka se smířila, že výjimečně letos s ní nebudu na Silvestra východ slunce. Shuichi přišel už v 7, že prý nás čeká pořádná cesta. Trošku mě to vyděsilo, protože moje fyzická kondice není nejlepší. Po cestě jsem mu vyprávěla o mé příhodě s tím divným klukem a Natsumi a také co jsem udělala.
"Duchovní síla? Ty? … ne, to nemůže být pravda!" řekl mi na to akorát. Zrovna jsme stáli před dlouhými schody, které vedly na vrcholek hory a byl tam prý chrám. Ale nebylo na něj vidět.
"Co by na tom bylo tak špatného?" nechápala jsem.
"Všechno! Pokud máš duchovní sílu, a dokážeš jí ovládat, tak to buď něco zapříčinilo, anebo jí máš vrozenou. V tom případě po tobě půjdou přízraky a démoni. To není tak snadné jako čelit intrikám holek ve škole… je to o hodně horší"
"Zrovna mě ty intriky napadly přišly mi jako nejhorší věc, co mě mohla kdy potkat" to už jsem byla trošku zadýchaná. Schodů bylo zkrátka moc.
"To se neboj. Tohle je o hodně horší" varoval mě.
"To jsi, mě, OPRAVDU, potěšil" snažila jsem se to říct ironicky, ale nedařilo se, opravdu mi docházel dech. Myslela jsem, že nahoru už nedojdu.
"Tak ty máš duchovní sílu, ale nahoru nedojdeš, co?" zasmál se trošku a chvíli mě táhnul za sebou. Držel mě za ruku a pořád zastavoval. "Pojď, nahoře je pomoc, dá se říct. Bydlí tam jedna starší paní, a má taky duchovní sílu" povzbuzoval mě, ale nebylo to nic platné. "Tak se posadíme, no" vzdal to nakonec. Sundal si bundu a položil ji na schod, abych si sedla.
"Ale to nejde, bude ti zima!" prohlásila jsem. Zakroutil hlavou a chtěl abych si sedla na ní. Sedla jsem si, a udělala jsem na ní ještě místo pro něj. Sednul si skutečně hodně těsně. "Říkala jsem, že ti bude zima" zasmála jsem se.
"Kdepak, jen ti chci být na blízku" usmál se a pohladil mě po tváři. Věděla jsem, že to nedopadne jinak, než že mě políbí, a taky se tak stalo. I podruhé to bylo tak jemné a něžné. Pak jsme se tiše, ale ne v napjatém tichu, ale uvolněném tichu, dívali kolik už jsme ušli schodů. Nebyl vidět začátek. Když jsem si odpočinula, dali jsme se znovu na pochod.
"Nečekal jsem, že by tvoje fyzická kondice byla až tak hrozná" řekl mi, když jsme ušli kus a já jsem opět měla co dělat. Vypadal celkem rozzlobeně, asi si myslel že vydržím víc.
"Bohužel, jak vidíš, tak je" pokusila jsem se zasmát. Pak mě popadnul, a já jsem vykřikla, protože jsem se lekla.
"Takhle tam budeme ještě do půlnoci!" řekl a už mě nahoru nesl, běžel, a já jsem nechápala, jak to zvládá. Během chvíle jsme byli nahoře. Už je takový zvyk, že se vyleze někam na vysoké místo a pak se oslavuje, když vyjde slunce, že je nový rok. Moc jsem se na to těšila. Skoro jsme byli u konce, a Shuichi se najednou zeptal "Tak mě napadlo, jak vypadal ten kluk, co zabil ten přízrak?" Popsala jsem mu ho. "Možná ho znám. Pokud ano, tak se jmenuje Hiei. Není tak špatný jak se na první pohled zdá"
"Mě se teda zdál trošku na hlavu. A hlavně to jak se mnou jednal se mi nelíbilo. Normálně jsem stydlivá" podívala jsem se do země a pak pokračovala "Ale tentokrát jsem měla dost kuráže s ním normálně komunikovat"
"To je opravdu u tebe vzácné. Já jsem rád, že se mi povedlo to, že se mnou mluvíš bez toho, aby si se hodně styděla. Byl to problém, co?" řekl a usmál se. Já jsem se k němu přitiskla ještě blíž, a hrála si s jeho vlasy. Všimnul si toho, ale uháněl nahoru dál. Po celou tu dobu jsem cítila vůní květin. Z jeho vlasů byla opravdu znát. Bylo to zvláštní. Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale to už mě opatrně položil na lavičku. "Tak jsme tady. Teď počkáme do půlnoci, a pak tu budeme dokud nevyjde slunce, ano?"
"Ale já pak budu ospalá" postěžovala jsem si "To chceš přespat tady?"
"No, ne přímo tady, ale támhle v tom chrámu bydlí jedna moudrá vědma. Jmenuje se Genkai" trošku sem se zarazila. Už sem o ní slyšela o to sem se nebála, ale nemyslí snad že budu spát s ním? … zastyděla jsem se při té představě. Asi si toho všimnul a dodal "Neboj se. Budu spát buď v jiné místnosti anebo na druhé straně pokoje" a pak se tomu zasmál. Hned mu došly moje obavy.
"To není sranda!" zavrčela jsem.
"No tak se hned tak nečerti. Jenže ty jsi roztomilá když se takhle zlobíš, nebo když se stydíš. To nejde si nechat ujít" pak se na mě otočil, a opět se na mě díval jako na květinu. Políbil mě, a pak vyndal z batohu hrnečky a něco na připití. Nalil nám, a pak jsme odpočítávali vteřiny, a oslavili Nový rok. Bylo to zvláštní, takhle oslavit Nový rok by mi normálně přišlo jako hrozná nuda, ale tohle bylo opravdu báječné. Nesmělo se zapomenout na Novoroční polibek, ale tenhle byl delší a trochu jiný než ty ostatní.
Další fáze byla čekání na východ slunce. Byla jsem opravdu už ospalá, ale zvyk je zvyk a měl by se dodržovat. Každý rok je to stejné, ale nikdy to nevydržím. Nakonec jsem se přistihla, že klimbám v jeho náručí, a on si hraje s mými vlasy.
"Co to děláš?" řekla jsem mu rozespalá.
"Máš nádherné vlasy" řekl mi, a pak vzal jeden můj pramínek, a políbil ho "A krásně voní. Jsi jediná osoba, kromě mě, která voní květinami"
"Opravdu?" divila jsem se, ale byla jsem moc ospalá na přemýšlení. Ale to už vycházelo slunce, posadila jsem se, a počkali jsme. Oslavili jsme, že vyšlo poprvé slunce v novém roce, a pak jsme se ospale ploužili do chrámu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 20. srpna 2008 v 18:14 | Reagovat

Duchovní síla? Vážně? To je super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama