Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 7. Shuichi ukazuje svojí pravou tvář

14. srpna 2007 v 20:55 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den zazvonil opravdu tak, jak jsme se domluvili, a opět mi přinesl růži. Zajímalo by mě, kde na ně bere peníze… Já jsem se připravovala na dnešní den asi hodinu a nic nebylo akorát. Ale když jsem ho uviděla, všechna nervozita ze mě spadla. Poděkovala jsem a růži jsem odnesla k sobě do pokoje, už tam jedna byla. Vyběhla jsem ven, a odešli jsme. Zavedl mě do krásné restaurace. Až se mi dech zatajil. Vzpomněla jsem si na tu povídačku o jeho démonství, a opravdu mi přišlo, že to byla jen povídačka. Ale věděla jsem, že je to pravda. Tam se bohužel nic zajímavého nestalo, a tak po jídle jsme vyšli ven. Někam kde bude málo lidí.
Zrovna jsme stáli na mostě a dívali se do dálky. Něco mi ukazoval, a já k němu chtěla jít o něco blíž abych to viděla z jeho úhlu. Ale podjely mi nohy, a já cítila že padám… a v tu chvíli jsem ucítila okolo pasu šlahouny nějaké rostliny. Stalo se to rychle, a když jsem se rozkoukala a podívala se nahoru a zjistila, že TO BYL SHUCHI! Díval se na mě ustaraně, a z jeho rukávu byl vidět právě tento šlahoun. Pomalu mě vytáhnul.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, když jsem stála zas pevně nohama na zemi.
"C… co to bylo?" vykoktala jsem ze sebe.
"No… to by se špatně vysvětlovalo" pak sáhnul za sebe, a podal mi růži. "Je to stejné, jako tahle růže. Objevila se tu stejným způsobem"
"Tak proto máš tolik rád květiny! Oni tě poslouchají!" vytřeštila jsem oči.
"Ano, je to tak… Jsem opravdu nerad že to víš, ale možná je to lepší"
"Tak přeci jen jsi démon…" povzdechla jsem si.
Trošku to pokazilo atmosféru, ale ne nadlouho. Vydali jsme se dál, aby to nebylo tak hloupé, že je takové ticho. Ale po nějaké době jsme se zase usmívali a povídali si. Nakonec jsme došli před jeho dům, a on mi řekl, ať počkám, že mi dárek přinese. Zajímalo mě, proč s tím dělá takové hlouposti, ale nic jsem neříkala. Když přišel zpátky, nesl celkem velkého plyšáka.
"Nevěděl jsem co ti koupit… Tak jsem ti koupil takového plyšáka. Byl docela velký, a mě se nechtělo ho nosit po městě, což určitě chápeš" a dal mi ho. Chvíli jsem nevěděla co říct, byl opravdu hezký. Ale on neváhal, a udělal další věc. "A ještě tohleto" a dal nad sebe jmelí "Jestlipak víš, co to znamená?" zčervenala jsem, ale udělala jsem krok kupředu. Srdce jsem cítila až v krku, ale bylo mi jasné, že se to časem stane. Když jsem chvíli váhala, tak mě chytil a přitáhnul k sobě volnou rukou. "Už jsi se rozhodla?" zeptal se. Já jsem místo odpovědi zavřela oči, a přiblížila svůj obličej k jeho. Určitě mu bylo jasné, jak jsem se rozhodla. Celá jsem se chvěla, a ucítila jsem jeho rty na mých. Byl to velmi něžný a lehký polibek, a já za něj byla ráda. Pak jsem se odtrhla, a zamumlala něco v tom smyslu, že už musím odejít. Jemu bylo jasné, že se stydím, a sledoval mě pohledem, ve kterém se zračila něha. Už jsem ho znala, díval se tak na květiny. Ale na mě se tak podíval poprvé. "Chceš doprovodit?" zeptal se.
"Jestli se ti chce…" pak mě vzal za ruku, a já jsem se na něj usmála. Aby nebylo tak napjaté ticho, tak začal rozhovor a když jsme se loučili, už zas byla veselá atmosféra, plná smíchu obou.
"Ne, další růži nechci" zasmála jsem se, když jsem viděla už známý pohyb. Také se zasmál, protože pro něj bylo skutečně snadné mi nějakou opatřit. Ale stejně mi jí dal, dnes už druhou. Moje mamka se asi začne divit, kde se berou. Přes prázdniny jsme se bohužel moc neviděli. Musela jsem objet a navštívit všechny příbuzné, ale byli jsme domluvení na nový rok.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama