Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 6. Nový začátek

13. srpna 2007 v 22:44 | KateChibi |  Když kvete růže
Celý týden byl v podobném duchu, a já jsem zjistila že jako kamarádi si rozumíme opravdu skvěle. Blížily se Vánoce a já jsem se rozhodla, že mu také něco koupím. Pro holky už jsem měla vybráno. Pro Natsumi nový deníček s hezkým obrázkem manga kluka, a pro Naru z legrace plyšáka, protože jich mnoho nemá. Ona si na ně nepotrpí, ale něco mi říkalo, že tohohle si někde vystaví a bude se na něj ráda dívat. Nebyl ani přehnaně ozdobený ale byl roztomilý. Naru je trošku drsnější dívka, ale bude se jí líbit. Ale pro něj pořád ne a ne něco vybrat. Nic nebylo dostatečně perfektní. Nakonec šly Naru a Natsu se mnou, a pomáhaly mi vybrat. Naru by mu koupila spodní prádlo, a Natsu zas něco romantického. Očividně má romantiku rád, ale nebylo to opravdu ono. Nakonec jsem došla až k vůním. Když miluje květiny a vůni květin, vybrala jsem mu jednu, která opravdu krásně voněla. Představovala jsem si ji na něm, a byla to skutečně hezká představa. Holky jen spokojeně přikyvovaly, že jsem vybrala dobře.
Doma jsem to zabalila, a několikrát jsem to předělala. Snažila jsem se jak nejlépe jsem uměla, ale ani tak se mi to pořád nezdálo. Jako vždy a všechno. Podívala jsem se s úsměvem na růži, která stále ještě byla krásná, a vzala jí do ruky. Nepíchla mě, což bylo divné, protože se tak stalo skoro pokaždé. Vrátila jsem jí na své místo, a nakonec jsem to nějak zabalila. Každý den na hodině botaniky jsme se snažili vyzdobit školu, jak nejlépe to šlo, a holky mě neustále k Shuichimu popoháněly. Ten se jen neustále usmíval, a i mě bylo dobře. Avšak neustále jsem nevěděla, jestli to není prostě jen přátelství. Trápilo mě to ještě dlouho.
Od Naru i Natsu jsem měla denně na talíři "Kate! Co blbneš, jak to že nemáš jasno? Vždyť ty se jemu očividně líbíš" to říkala většinou Natsumi.
"Tak hele, Kate. Koukej za nim jít, a dej mu pořádnou pusu, jinak nechtěj vidět co s tebou udělam!" to byla většinou Naru. Z té šel často v takových chvílích strach. Občas dělala nějaké pokusy, že mě strčila k němu, a já buď na něj narazila (to se stalo naštěstí jenom 2x) anebo jsem zastavila včas, ale každopádně jsme se hned dali zas do řeči. Když jsem do něj narazila poprvé, tak jsem se začervenala, a omluvila se. On se usmál, a řekl že to je v pořádku. Když se to stalo podruhé, tak jsem byla na Naru mírně naštvaná, a Shuichimu jsem řekla rovnou, co se stalo. Asi mu bylo jasné proč to Naru dělá, a zamával jí. Ta na něj mrkla a šla dál. To by mě zajímalo, co ty dva mají společného!
Konečně byl poslední den školy před vánočními prázdninami, a já jsem opět svoje rozpaky vyřešila dopisem. Po škole jsme se sešli, a já jsem se už v jeho přítomnosti tolik nestyděla. I když byl o celé 4 roky starší. Vydali jsme se do kavárny, kde jsme už byli a já jsem si dala čaj. Bylo mi skutečně chladno. Pak venku jsme zašli do parku a oba jsme si stěžovali, že je škoda že nejsou vidět v zimě květiny. Pořád jsem přemýšlela kdy mu dám svůj dárek… Nevypadalo to že by počítal s tím, že mi něco také dá. Nakonec jsem se osmělila, a vyndala jsem tu zabalenou krabičku. Opravdu jsem se snažila, protože tady nezáleží ani na tom co je uvnitř, ale jak je to zabaleno. Dárky se zásadně rozbalují až když už toho nikdo není. Nebo spíš, pokud u toho není ten kdo vám dárek dal. (To jsem někde četla, a tak doufám, že zdroj měl pravdu ^^. To jsem si nevymyslela. Ale přímo v rodinách na to asi kašlou :D) Třepaly se mi trošku ruce, ale zastavila jsem se, když jsme se procházeli, a vysypala jsem ze sebe co jsem chtěla.
"S… Shuichi, tady mám pro tebe dárek k vánocům" vylítlo to ze mě, a pak jsem se jenom červenala. Chvíli se tvářil překvapeně, ale nakonec si ho se svým úsměvem vzal.
"Děkuji" usmál se jako vždy a pak se ke mně naklonil a zašeptal "Já pro tebe taky něco mám. Ale rád bych tě viděl i o Štědrý den. Co říkáš?" Zarazila jsem se, a podívala se do země.
"Tak d… dobře" vykoktala jsem, a podívala se mu do očí. Ještě stále se díval na mě, a byl tak blízko… měla jsem chuť ho políbit, ale pak jsem se odtrhla, a udělala dva kroky dozadu. Už mi to bylo jasné, opravdu ho mám ráda. Bylo to tak snadné… "O… omlouvám se" ani jsem nevěděla za co. "Už budu muset jít, ještě se mám sejít s Natsu a Naru. Uvidíme se o Štědrý den, ano? Zavoláš mi?"
"Rád bych ti zavolal, ale ještě jsi mi nedala číslo" zasmál se.
"To je pravda…" pak jsem mu číslo napsala na papírek, a ještě celá rudá jsem se s ním rozloučila a odběhla. Byla jsem tak popletená a rozpačitá, že jsem v tu chvíli nevěděla že nemá moje číslo.
Když jsem doběhla k Naru domů, tak ze mě všechno páčily. Nakonec když jsem ani tak nic neříkala, se mě snažily lechtat, abych to vyklopila. "Ne… ne!! Už nemůžu! Vzdávám se!" zakřičela jsem z posledních sil, a bolelo mě břicho ze smíchu.
"Tak to vyklop!" vyhrkla Naru.
"Nic moc se nestalo. Dala jsem mu ten dárek, a za dva dny, na Štědrý den se máme potkat. Taky mi chce něco dát" řekla jsem, když jsem se už uklidnila.
"Ty máš opravdu štěstí! Jako jediná máš zatím dobré vyhlídky na splnění sázky! Chytni se šance!" šťouchla do mě Natsumi.
"Jo, to je pravda. Koukej se ho držet, je sice fakt přehnaně jemnej, ale k tobě se bezva hodí!" smutně jsem se podívala do země, a kývla jsem.
"Když…já se pořád stydím. Jsem ráda, že jsme kamarádi" Naru a Natsu se na mě divně podívaly, a obě udělaly posunek, jako že omdlely. Pak mi ještě dlouho domlouvaly, až jsem toho měla plné zuby. Přemýšlela jsem, jestli Shuichiho nenechám prostě na pokoji a bude to. Ale pak jsem si vzpomněla na ten okamžik… v tu chvíli jsem ho skutečně viděla jinak. Jak ještě můžu váhat?
Večer před Štědrým dnem jsem usínala opravdu dlouho, šla jsem spát už brzy, abych se mohla dočkat. Ale nepomohlo to. Asi v půl 9 na mě zavolala mamka, že mám telefon. "Shuichi!" blesklo mi hlavou. Vyběhla jsem dolů a srdce mi bušilo. Možná to bylo jen tím během. Byl to opravdu on.
"Ahoj, tak co platí to jak jsme se domlouvali?" ptal se.
"Ale jistě, jistě. Sejdeme se zítra, a v kolik?"
"Co bys řekla obědu? Půjdeme někam na oběd. Okolo 12?" zeptal se, a jí jsem jen souhlasila. "Tak dobře, dojdu pro tebe" a tak se taky stalo.
Shuichi pak seděl doma na posteli, a přišla k němu jeho maminka. "Tak co, Shuichi. Vánoce se blíží, a ty nevypadáš tak smutně jako jsi vypadal v posledních pár letech. Stalo se něco hezkého?" pak ho poplácala po ruce. Shuichi má svojí maminku opravdu rád.
"Ty to vždycky poznáš, mami" usmál se Shuichi a pak se podíval lehce červený do země.
"Vidíš, od toho jsem matka, ne?" usmála se také. "Že je v tom nějaké děvče, co? Jestli je hodná, tak ti to budu moc a moc přát, protože jsi můj syn" pak ho zlehka pohladila po vlasech. Opravdu ho měla ráda, a Shuichi jí.
"I to jsi uhodla mami. Ale víc ti toho zatím povídat nebudu"
"Já toho ani víc vědět nemusím. Když nechceš, nic mi nepovídej" pak se zasnila. Shuichimu bylo jasné, že myslí na vnoučata. Ale sám se nad tím otřepal, on děti rozhodně mít nechtěl. A pokud někdy ano, tak až za opravdu dlouho. Ale kdyby si to maminka přála, tak někdy do budoucna by to pro ni asi udělal… A bylo by to skutečně jen pro ni? Když byl ještě Yo-Kem tak na to nikdy ani nepomyslel, ale tady ve světě lidí je to častá věc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama