Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 5. Další „klidná“ hodina botaniky

13. srpna 2007 v 22:43 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den jsem hned ráno běžela k jeho skříňce a s bušícím srdcem a třesoucíma se rukama, jsem do ní prostrčila nejdříve kapesníček, a pak dopis. Jenže zas vládly intriky školou, a zpoza rohu mě viděla Yuki. "Jak já jí to jen překazím?" myslela si a byla z toho celkem nervózní. Nakonec přeci jen přišla na způsob. Počkala až půjde okolo Shuichi.
"Ahoj, Shuichi" řekla mu lísavě.
"A… Ahoj, Yuki" pozdravil jí, a byl trošku překvapený. Ve vzduchu cítil něco špatného. Zpozorněl.
"Hele, já jsem ti do skříňky dala dopis, ale nechtěla bych abys ho četl. Tak nějak jsem si to rozmyslela, mohl by jsi mi ho vrátit?" zavrněla.
"No, tak dobře" otevřel skříňku, a opravdu cítil, že na tom něco nesedí. Prohlédnul si to, a bleskově schoval kapesníček, který opravdu nebyl jeho. "Tady je dopis. Ale proč nechceš abych ho četl? Já si ho vezmu, když už jsi mi ho tam dala"
"Ne, ne Shuichi. Já bych se opravdu styděla, dej mi ho!" začala trochu naléhat. Nechtěl mít problémy, a tak jí ho dal. Yuki se po něm vrhla, hodila po něm očkem, a otočila se. Shuichi vyndal kapesníček, a na něm byly iniciály K. Ch.
"Opravdu tu byla! Já věděl že na té historce mi něco nesedí!" pomyslel si, a kapesníček sevřel v ruce. "YUKI!" zavolal na ní přes celou chodbu a ona se na něj s úsměvem otočila. Mezitím co se otáčela, tak dal pokyn květině, co byla poblíž a dopis jí vyndala nenápadně z kapsy a schovala pod květináč. Yuki se k němu pomalu vydala, a usmívala se. Doufala, že se na ní jednou usmálo štěstí.
"No co jsi potřeboval?" zeptala se ho.
"Hmm… rozmyslel jsem si to, tak jdi, nebo přijdeš pozdě ho hodiny. To nic, jen v klidu jdi" Yuki se smutně otočila, a on si oddechl, že odchází. Potom pomalu přišel ke svojí květině, a pohladil jí, za dobře vykonanou práci. (Já chci bejt kytka >.<) Podle písma poznal, že není od Yuki ale od někoho, čí písmo ještě nezná. No, ono mu bylo jasné, že je od Kate, vždyť mu tam dala kapesníček. Z obojího zacítil slabou vůni květin. Divil se proč, vždyť jen on je cítit květinami. Neznal nikoho jiného kromě sebe, kdo by podobně voněl. Ale tohle byla jemnější vůně, dívčí, ale přeci jen květinová. Skříňku zas zavřel, kapesníček si dal na místo, které považoval za nejlepší. K sobě do kapsy. Dopis si dal do tašky, a šel do třídy. Když neměl chvíli co dělat, protože úkol zadaný v hodině už měl hotový, a měl ho správně, tak se dal do čtení.
Shuichi-kun.
Měl jsi pravdu. V poslední době jsem poněkud zmatená, a pokud si nebudu alespoň trošku věřit, tak skutečně jsem bez šance. To že jsi také démon Kurama mi už nevadí, pokud se to nebude nějak projevovat i normálně. To už se mi v hlavě uleželo. Navíc, je sice pravda že se považuji za obyčejnou květinu, ale i tak bych byla moc ráda, kdybys mi dal ještě šanci něco změnit. Zůstanu taková jaká jsem, dál si to o sobě budu myslet, ale i o tobě začnu přemýšlet jako o obyčejném člověku. Pak si budeme oba stejně rovní. Ještě ti chci poděkovat za růži, opravdu mi udělala radost.
To je zatím všechno, Kate.
Pak dopis sbalil, a zavřel oči. Cítil se skvěle, a měl radost, že mu vůbec odpověděla. Kdyby nebyl ve škole, tak by si snad i začal zpívat. Nakonec sám sebe uklidnil, a věnoval se hodině dál. Nedalo mu to, a musel na mě počkat.
Potkala jsem ho před školou, a pokynul mi, že se sejdeme trošku dál od školy. Já jsem to pochopila, a vydala se za ním. Pak promluvil "Kate, musíš si dávat pozor. Málem jsem ten dopis nedostal. Y…" pak si vzpomněl že nechci vědět kdo na mě intrikuje "Jedna holka na mě udělala lest, a nebýt mé včasné reakce, dopis se ke mně nedostal. Kdybys tam nedala ten kapesníček" uhodil hned na mě, a vyndal kapesníček z kapsy. Pak se na něj podíval něžným pohledem a ukázal mi ho. "Tak jsem vůbec nevěděl, že jsi mi sem dala dopis"
To jsem opravdu nečekala, a vyděsilo mě to až. "Opravdu? To někdo dovede být až takový?"
"Aby ne, i horší. Toho se docela bojím"
"Já začínám také…" pak jsem přemýšlela, a rozhodla že radši odejdu, chtěla jsem mít čas na to si všechno rozmyslet. "Promiň, ale už půjdu" pak jsem se otočila, a zachytila jsem jen Shuichiho zoufalý pohled a jak po mě natáhnul ruku. Zachytila jsem, že se zlehka dotkl mých vlasů, a pak dal ruku pryč. Odešla jsem.
Všechna radost ze Shuichiho vyprchala. Kate odešla bez jediného vlídného slovíčka nebo pohledu. Sedl si na blízkou zídku a koukal do země. "Bojí se opravdu intrik? Já doufal, že jí nebudou vadit. Ale já se spíš bojím, že jí ublíží. Je skutečně tak křehká, měla skoro slzy v očích. Už si opravdu nemyslí že je mezi námi rozdíl, ale je jí to líto co se děje" pomyslel si "Ale je to holka bláznivá! Sama neví co si má myslet, a natožpak co si mám myslet já?" ještě zavrčel, a praštil rukou do dlaně druhé ruky. Pak se zas ztišil a pouze přemýšlel "Asi se tomu nebudu věnovat, odteď se o ní nebudu starat, zůstane to kamarádka z kroužku botaniky. Vůbec nevím na co jsem myslel, navíc jí je teprve 15!" rozhodnul se, a nejspíš udělal dobře. Nakonec sepsal ještě jeden dopis, a tím to končilo. Dal ho Kate do skříňky.
Druhý den jsem otevřela skříňku a uviděla jsem dopis s tím krásným písmem. Bylo mi jasné že je od Shuichiho. Neměla jsem odvahu ho otevřít, tak jsem to nechala na dobu, až půjdu do botanického kroužku. Dnes byl znovu, pomalu se blížily vánoce, a my jsme dostali za úkol rozmístit naše výtvory po škole. Věnovali jsme se tomu každý den ode dneška, na nás a výtvarném kroužku byla výzdoba školy. Zatím byly jen tak chudě rozmístěné, proto jsme se měli sejít, abychom se dohodli kdo kam co půjde dát. Škola skončila pomalu, hrozně se celá doba táhla. Celý den jsem myslela na ten dopis. Když jsem došla znovu ke skříňce, tak jsem ho vylovila s bušícím srdcem, co tam asi je, když jsem ho včera tak odbila. Teď jsem si to vyčítala. V dopise stálo:
Ahoj Kate,
Vidíš, už ti zas píšu. Ale to je proto, že máš v sobě zmatek, a i když mám hodně trpělivosti, začíná mi docházet. Byl bych se s tebou moc rád vídal dál, a opravdu budu rád tvým kamarádem. Až zjistíš, co si vlastně o mě myslíš, dej mi vědět, ano? Budu opravdu moc rád. Také doufám, že mi dovolíš sedět vedle tebe na botanice ^.~
Tak zatím, Shuichi.
Co v tom stálo byla pravda, a trochu mě to mrzelo. Ale měl pravdu, musím si všechno ujasnit. Ale… počkat? Jak to myslel, že bude rád mým kamarádem? … To jako že mě má rád víc než to? Byla jsem z toho mimo a teď jsem opravdu byla zmatená. Nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo. A bude sedět vedle mě?! Zavládnul naprostý zmatek, ale vyběhla jsem nahoru. Dopis jsem schovala do kapsy a udýchaná jsem stála před třídou. Okolo mě posměšně prošla Annie. Asi proto, že jsem byla tak zadýchaná.
Na mém místě už seděl Shuichi a usmíval se. "Četla jsi ten dopis?" pošeptal mi hned poté, co jsem si vedle něj sedla. "Jo, četla. A jenom s tebou souhlasím. A jsem ráda, že tady sedíš" Shuichi se usmál, a celou hodinu jsme si podívali pokud to šlo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama