Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 3. Démon? Ne…

13. srpna 2007 v 22:15 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den mě Shuichi zastavil hned před školou, vypadalo to, že na mě čeká. "Ahoj!" pozdravil mě vesele. Já jsem se jenom usmála. "Moc mě mrzí co se včera stalo… to byla moje vina, stala si se terčem útoku jenom kvůli tomu, že jsem se s tebou začal vůbec bavit. Já jsem tě pozoroval už od začátku roku, a vím jak se o ty rostliny staráš. Skutečně mě to mrzí."
"Ale… to není pravda!" Pak mě napadlo, že se nenápadně přiznal, že se po mě dívá už od začátku roku. Je to možné? Nezdá se mi to? Určitě to nemyslel tak, jak jsem to pochopila já.
"No tak. Přemýšlej se mnou. Všechno se mi v hlavě uleželo a vím, kdo je viník" Nechápala jsem, jak k tomu mohl tak rychle dojít. "Podívej, za prvé. Stalo se to den poté, co jsem se s tebou dal do řeči, a trochu delší než jen pár slov" Byla to pravda, jen tiše jsem přikývla. "Dál, jsem si jistý že to byla holka. To je jasné, když vezmeme v úvahu to co jsem právě řekl" opět to nepostrádalo logiku. "Byl to někdo z botanického kroužku, protože nikdo jiný ani pořádně neví, kde máme třídu, a navíc se ani nikdo jiný o květiny nestará. A už vůbec neví jak o ně pečuješ, takže kdyby ti chtěl ublížit, udělal by něco jiného." To mě vyděsilo, ale byl to fakt… takže, kdo to byl?
"Takže to byl někdo z těch holek! Moje kamarádky to nebyly, to vím, protože jsme uzavřely menší sázku, a stejně mi je zničí na konci roku, nebo je odneseme někam, kde budou dělat radost jiným lidem" pak jsem se zarazila a zjistila co to povídám za hlouposti. On o sázce nic neví "Promiň… to ti nic ani neříká" dodala jsem hned jak jsem si to uvědomila. "Ryu-chan to tedy taky nebyl. To je kluk" pak jsem si oddychla že jsem řekla něco smysluplného.
Teď se usmál on. "Vidíš, taky dovedeš na leccos přijít. Je to jasné, teď se je jenom budu pokoušet nachytat, abych zjistil kdo to byl. Viníka ti sdělím ještě dneska"
"Dneska?! … Děkuju, ale asi se budu bát vědět kdo to byl…"
"Proč?!" nechápal. Pak bylo chvíli ticho. "No, tak dobře, zjistím to pro sebe, aby ti žádná z nich nic neudělaly… ale začnu se ti raději vyhýbat, nechci aby se ti zase něco stalo" odpověděl pak smutně, a já se mu podívala do očí. Zračil se v nich skutečně smutek, ale já věděla že to pro mě bude nejlepší. Jak jsem si mohla myslet, že by si ON Shuichi Minamino mohl všímat mě? "Ale jestli chceš, můžeme spolu někam jít po škole. Tam se snad neobjeví. Co říkáš?" Úplně mi to vyrazilo dech. Po škole?
"Ale ve škole se nebudeme znát? Tak dobrá"
"Souhlasíš?" zeptal se překvapeně.
"Jistě" odpověděla jsem vesele a opravdu mi bylo fajn. Už jsem zas cítila, jak mi buší srdce.
"To jsem rád. Bál jsem se, že to budeš mít za povrchnost. Jako že se někdo jako já nechce zahazovat s někým jako ty a tak… to nemám rád. To už jsem zažil tolikrát, že se přede mnou všichni tak ponižovali… Opravdu to nesnáším, a pokouším se takové lidi ignorovat, nebo je rychle odbít" odpověděl klidně.
"Neboj, to já si o tobě nemyslím. Možná to je jeden z důvodů, že jsi ve škole tak populární" Pak se ještě zeptal kdy končím. Končila jsem o hodinu později než on, ale i tak řekl že počká. Čekal o kousek dál od školy, tak jsme se domluvili. Opravdu jsem se cítila v ohrožení, když nebyl poblíž a zároveň mě s ním všichni dva dny po sobě viděli.
Hned mi vyšel naproti, a usmíval se. Já jsem se cítila jak když jdu na nějaké rande, tak mi bušilo srdce, ale bylo mi jasné, že nic takového to není. Že je to pouze schůzka, aby se mi omluvil, a pořád cítí vinu za ty květiny. No, podle mě za nic nemůže. Ale nemýlila jsem se, bylo to tak. Pozval mě do kavárny. Po cestě jsme rozebírali samé bezvýznamné věci, a tam o tom začal znovu mluvit. Asi mu to opravdu leželo v hlavě.
"Ne, opravdu mi neříkej kdo to byl. Nechci to ani vědět" řekla jsem mu už po několikáté. Opět nevěřil tomu, že to nechci prostě slyšet.
"No tak dobře. Ale skutečně jsem je dneska nachytal, a jsem si jistý kdo to byl. Oni to asi nevědí, že jsem je odhalil, tak se nemusíš bát" ujišťoval mě. Nebyla jsem si tak úplně jistá. Když jsme dopili, řekl mi, že mě doprovodí domů.
Zrovna jsme šli celkem velkým davem, když se od někudy ozval řev "KURAMOOO!!!! KURAMOOO!!!" Shuichi se otočil, a pak mě popadnul za ruku, a rozeběhl se.
"Přidej! Já nechci aby nás dohnal!" jenže já jsem zrovna zakopla, a upadla na něj. Naštěstí mě zachytil. Když jsme oba ještě omráčení vstali, tak nad námi někdo stál, s ohromným úsměvem na tváři, až debilním šklebem.
"K… Kurama? To jsi ty? Co to je?" ptala jsem se Shuichiho.
"Ale, to je jenom přezdívka" odpověděl mi očividně naučenou větou… za tím bylo něco víc. Pečlivě jsem se na něj podívala, a bylo mi jasné že to nebude jenom přezdívka. Ale pak mi to přišlo jako hloupost.
"Kuwabaro, co tady děláš?" zeptal se toho kluka.
"Nic moc. Viděl jsem tě tady s… tvojí holkou? A hnal jsem se za vámi. Dlouho jsme se neviděli! Teda Kuramo, myslel sem, že když jsi démon, tak…" to mě zarazilo! Démon? Cože?
"Mlč!" zakřičel Shuichi.
"D… Démon?" zeptala jsem se vyděšeně a o kus jsem ustoupila.
"Ale… to on jen tak…" ale už nedopověděl.
"Je to pravda?! … něco mi říká, že mluví pravdu" poznamenala jsem a trochu se mi třásl hlas.
"A co by na tom asi bylo pravdy. Viděla jsi snad už někdy démona?" střelil po mě celkem zlým pohledem Shuichi. Až mě to vyděsilo. Všechno šlo tak dobře… až moc!
"No… nevím, ale jako malinká jsem prý jednoho viděla, a strašně dlouho jsem o tom vyprávěla mámě, ale ona mi nevěřila" zavzpomínala jsem. Shuichi se podíval na toho Kuwabaru a pohledem mu vyhrožoval. Ale už bylo pozdě, mě to bylo jasné, byla to pravda.
"Tak to není úplně pravda. Shuichi je člověk, a já jsem se tu narodil jako člověk. To že jsem BYL démon, a vzdal jsem se toho je úplně něco jiného"
"Ale proč? Proč jsi nezůstal u ostatních démonů a jsi teď člověk?" nechápala jsem.
"Protože jsem poznal, jak jsou lidé i hodní. Hlavně díky mé matce to je" už se zase usmíval. Kde vzal tolik klidu?
"T… to ne, to si musím rozležet v hlavě. Nikde to vykládat nebudu, ale odcházím!" řekla jsem trochu naštvaně a šla jsem domů. Celou cestu jsem o tom přemýšlela, a nakonec jsem si pomyslela, že má reakce byla trochu unáhlená. Shuichi už třeba není Kurama, sám říkal, že se toho vzdal. Nevím co je na tom pravdy. A i kdyby byl ten… Kurama, vadilo by mi to? Asi ne. Určitě ne! Moje reakce byla skutečně přehnaná. Jenže už bylo pozdě.
Doma jsem si lehla na postel a zírala do stropu. Co se to právě stalo? … Byla jsem venku se Shuichim, s TÍM Shuichim. Ze 4.A … A pak, dozvěděla jsem se, že je démon. Ale co to přesně je, démon? Jsou i hodní démoni? … Určitě ano, Shuichi je rozhodně moc hodný a milý. Ale co to znamená pro mě? Pak jsem si znovu představila jeho zlý pohled. Otřásla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, a přetočila se na bok a dál zírala do prázdna. Napadalo mě spoustu dalších myšlenek, a všechny pořád dokola ty stejné. Pak jsem uslyšela z kuchyně volání "Kate-chan! Kate-chan! Je večeře! Pojď jíst!" byla to maminka. Naštěstí mě vytrhla z mého přemýšlení, jinak bych se asi uzoufala. Dojedla jsem večeři, a po rozhovoru s mamkou a tátou jsem se cítila o něco lépe. Alespoň jsem odehnala pesimistické myšlenky. Vůbec se mi nechtělo do školy. Radši jsem se byla vykoupat ve vaně, ta mi skoro pokaždé zvedla náladu. Dala jsem si hodně pěny a vůně, a pustila si mojí oblíbenou hudbu. Když jsem si pak lehla do postele, usnula jsem jako špalek během chvíle.
Druhý den jsem vstávala z postele jako mrtvola. Neměla jsem vůbec chuť jít do školy. Nevěděla jsem, jestli mám být uražená, nebo mu to mám odpustit. Nakonec jsem rozhodla, že budu uražená a dlouho. Stejně u něj asi nemám šanci ani jako kamarádka. Celý včerejšek byl jen proto, aby si vyrovnal pocit viny. Neměl se vůbec stát.
Pak jsem ho uviděla, stál před školou, a mával na mě. Dělala jsem, že ho nevidím, a vyhnula jsem se mu obloukem. On šel za mnou a mluvil na mě, byla jsem tak rozrušená a tak mi bušilo srdce, že jsem ho skoro nevnímala. "Promiň Shuichi, ale dělám to pro tvoje dobro. Nemůžeš mít po boku někoho jako jsem já" pomyslela jsem si a uháněla do své třídy. Vzdal to, jak jsem doufala. Alespoň se to tak zdálo.
Neuplynuly ani 4 dny, a už za mnou Natsumi běžela s psaníčkem. Říkala, že je od Shuichiho. Jen jsem se na něj podívala, ani jsem ho neotevřela, a rozhlídla se po chodbě. O kus dál stál Shuichi, opřený o zeď a očividně sledoval, co s ním udělám. Já jsem ho ale vzala, a vyhodila do koše. Ani jsem se na to nepodívala. Bylo mi to na jednu stranu líto, ale když jsem viděla jak se na mě dívá, musela jsem to udělat. Moc jsem chtěla vědět co mi píše. Když to uviděl, tak si povzdychnul a odešel.
"Kate? Proč jsi to udělala?" zeptala se mě Natsumi "Vždyť je to idol školy, a jestli o tebe má zájem, tak proč ho odmítáš?"
"No právě proto… Jestli sis toho nevšimla, tak on JE idol školy, a já nejsem nic. Jsem jen průměrná holka"
"To se nesmíš tak podceňovat. Kdyby tu byla Naru, ta by ti to vysvětlila ručně!"
"Natsumi… Obě víme, že na něj prostě nemám. Tak proč se s tím trápit?"
"Jenže ty trápíš jeho!"
"To není pravda Natsumi!" naštvala jsem se už "Všechno to začalo tak hloupě, a tak to taky tak musí skončit. Nevěřím, že by se trápil kvůli mně. To prostě není pravda"
"Kate, je, a ty si to musíš připustit"
"To tedy nemusím!" vykřikla jsem, a pak jsem se podívala do země, normálně mě nic nedonutilo ani zvýšit hlas. Natožpak křičet. "Já pro něj nejsem nic než známá z botanického kroužku" pak jsem se sebrala a se slzami v očích jsem spěšně odešla. Natsumi si určitě všimla toho, že jsem skoro brečela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama