Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 22. Ples

31. srpna 2007 v 15:11 | KateChibi |  Když kvete růže
Došla jsem s Tamou domů, a mamka s tátou se do mě hned pustili. "Tak co? Doufám že používáte ochranu!" vykulila jsem oči, co to z táty vypadlo a celá se červenala. Táta to skutečně přehnal…
"Tati!!! Nech toho!" okřikla jsem ho, a hladila Tamu. I mamka ho sežehla pohledem.
"To nic, vyprávěla jsem mu o tobě a Shuichim. Vím že je to už nějaká doba co ti tenkrát přinesl ten dopis s tou růží a navíc byl za tebou i v nemocnici. Nechceš objednat k doktorovi? Aby ti předepsal prášky… abys…" a přemýšlela jak mi to říct. To už se skutečně nedalo vydržet a chtěla jsem utéct. Cítila jsem se skutečně trapně. Nejdřív táta a teď i ona?!
"Mami! Nech toho! Nechtěli jste spíš mluvit o Tamovi?" mamka se zatvářila zmateně, ale pak se podívala na kocourka.
"Jo, to máš pravdu. Koukala jsem, a nakoupila si všechno potřebné, nic ti nechybí, dali jste mu najíst a napít?"
"Za co mě máš? Samozřejmě že dali" a ukázala jsem na napůl plné misky. Jedna s vodou a druhá s granulemi. Pustila jsem Tamu na zem a ten se k nim hned hnal. "Nevadí že jsem mu dala pelíšek na spaní ke mně do pokoje?" zeptala jsem se.
"No nevadí. Ale ať si nezvyká lézt ti do postele, nebo okusovat tvoje květiny. A chodit dělat loužičky a hromádky musí ven, to všechno ho musíš naučit" kývla jsem.
"To já vím. Však to zvládnu" pak jsem se najedla a odešla nahoru. Zachytila jsem jenom jejich starostlivé pohledy a bylo mi jasné, že až odejdu budou mluvit o Shuichim. Ale pak jsem to uviděla, Tama udělal loužičku uvnitř. Naplácala jsem mu, a vytáhla ho ven.
"Loužičky se dělají venku!" vykřikla jsem na něj, a Tama na mě pokorně koukal. Vypadal celkem inteligentně, doufala jsem, že se to naučí rychle. Asi mu uděláme někde průchozí branku ven.
Natsumi zatím měla jiné problémy. Jen co přišla domů, tak otevřela okno a učila se. Večer vyšla na večeři, a když se vrátila, stál tam Hiei.
"A… ahoj, Hieii" pozdravila ho a oči jí jen zářily. Přišel! On přišel! Ale pozoroval jí chladným pohledem jako vždy.
"Ahoj, Natsumi…"
"Ty si pamatuješ moje jméno?" divila se, ale byla moc ráda, že si ho pamatuje. I když přemýšlela odkud ho ví, ale asi od Shuichiho. Natsumi udělala pár kroků dozadu a zamkla pokoj. Jeho pohled se z ní nehnul. Pak k němu došla, objala ho a bylo jí do pláče.
"Tolik jsem se bála že už nepřijdeš" šeptala, a pár slz jí ukáplo.
"Slíbil jsem, že se vrátím, ne?" dostalo se jí odpovědi. Natsumi přikývla, a otřela si oči.
"Proto taky nechávám otevřené okno" usmála se. Hiei se neusmíval ale ani nemračil.
"Zhasneš?" zeptal se, a Natsumi ho poslechla. Teď jim jen oknem proudilo do místnosti měsíční světlo. Hiei nechal Natsumi aby si sedla, a pak jí políbil. Bylo by asi ponižující se k ní natahovat. Zlehka jí povalil na postel a jí bylo jasné co přijde, celá se chvěla a těšila se na to co přijde. Dnes byla rozhodnutá, že ho pak ještě zdrží o něco déle, chtěla o něm vědět tolik věcí, ale dalo by se říct, že se bála zeptat.
Když chtěl Hiei potom zmizet, Natsumi ho skutečně zastavila. Držela ho za ruku pěvně ale něžně. "Počkej ještě, zůstaň tu alespoň chvilku" Hiei se zarazil, ale asi byl zvědavý co po něm ještě chce. Zalezl zpátky pod deku a díval se na ní.
"Co ještě?" Natsumi se k němu přitiskla a řekla mu, že chce o něm vědět víc. Hiei chvíli váhal, ale pak svolil. Povídali si dlouho, a teprve okolo půlnoci Hiei odešel. Řekl jí kupodivu o sobě mnoho věcí, a nikdy si sama nedovedla představit, že by byl schopný tolika slov. Z dnešního večera měla opravdu dobrý pocit. Nevěděla jak a ani že tomu tak je, ale povedlo se jí to, co nikomu jinému zatím ne. Otevřela pro sebe srdce Hieie. Pořád k ní byl chladný, ale to ve skutečnosti nic neznamenalo, musela v něm nechat dojem už když ho poprvé políbila. Dnes se jí usínalo krásně a pořád přemýšlela o tom co jí všechno o sobě řekl. Už chápala proč se chová jak se chová a na druhou stranu nevěděla proč jí tak důvěřuje, že jí to všechno řekl a to jí nezná dlouho… Zázrak?
Naru nezažila nic zvláštního ani nějaký pokrok, ale užila si svoje odpoledne s Kuwabarou tak jako minule. Všechny tři jsme chodily do školy veselé a s zářícíma očima. Natsumi většinou díky dokonalé noci, já se vzpomínkou na minulý den a Naru stejně jako já. Já byla ještě o to veselejší, když mi po měsíci Genkai řekla, že moje duchovní jádro už je znát, a že se mi už začíná tvořit i ve spánku aniž bych na něj myslela. Jediná čára přes rozpočet byla, když mi Shuichi oznámil, že jejich ročník bude mít letos ples, protože končí letos tuhle školu. Věděla jsem, že je poslední ročník, a že příští rok už půjde na jinou školu, i tak mi to přišlo trochu líto. Ale věděla jsem, že přemýšlí o škole, která je odsud kousíček, a je hodně dobrá a známá. S jeho schopnostmi by se tam určitě dostal a nebyla by tak špatná. Chce jít na školu, i když mu otec hodlá odkázat svoji firmu. (Poznámka autorky: Je to v manze :P Tam už nestuduje, ale jde rovnou pracovat do firmy svého otce.
"Tak půjdeš se mnou na ten ples?" vytrhnul mě Shuichi z přemítání.
"Samozřejmě, přeci tě nenechám jít s někým jiným, ne?" usmála jsem se.
"Tak to jsem rád. Jinak bych musel jít pro Soru nebo tak…" zamračil se.
"To snad ne!" vykřikla jsem.
"Neboj se, to bych ti nikdy neudělal" zašeptal a přitáhnul si mě k sobě. Tou dobou jsme měli k sobě hodně blízko už i fyzicky a já jsem se skoro vůbec nestyděla. Vůbec mi nevadilo že jsme se ještě nemilovali a jsme spolu až tak dlouho. Ale už jsem začala pomalu přemýšlet o něčem víc… ale kdy? A… kde? Naru už to také měla za sebou, ale já jsem se nechtěla nechat strhnout. Shuichi byl sice milý a dělal co mi na očích viděl, ale mě se prostě ještě nechtělo.
Když jsme se zase oblékali, kdyby někdo přišel, tak jsem dospěla k zajímavému poznatku. "Shuichi…"
"Copak?" divil se.
"Já… já…" celá jsem zrudla, čekal co ze mě vypadne, a byl očividně napjatý "Neumím tancovat."(Poznámka autorky: Shuichi by pravděpodobně sebou třísknul o zem s nohama vzhůru XD )
Chvíli mu trvalo že se vzpamatoval a pak se rozesmál. "Tys mě vyděsila. No to nevadí, můžeme se učit spolu. Já tancovat umím, a uvidíš, že ti to půjde" usmála jsem se, a Shuichi mě hned vyzval. Našel v počítači nějakou hudbu a vysvětloval mi kroky. Za ten den mě naučil dva tance, a celkem nám to i šlo. Vypadal u toho moc elegantně a vedl mě přímo báječně, ani jednou jsem ho nešlápla. Ples byl naplánovaný za měsíc. Čas plynul velmi rychle po jeho boku, a já jsem si tak matně uvědomovala, že je už březen a do konce školy moc nechybí.
Druhý den ve škole jsem to oznámila i holkám. Ani jedné se tam nechtělo. Natsumi že by neměla tanečníka, protože Hieie rozhodně nepřemluví a Naru se otřásla jenom nad představou sebe na plese. Bylo mi tedy jasné, že budu muset jít sama. Přemýšlela jsem jak to udělám a co si vezmu na sebe. Naštěstí mi pomohla moje mamka, řekla že na ples se mnou nepůjde, ale dá mi šaty. Dostala jsem nádherné rudé šaty a vypadala jsem v nich skutečně krásně. Normálně se sama sobě moc nelíbím, ale tohle bylo jiné. Nepoznávala jsem sama sebe. "Mami?" zavolala jsem potichu.
"No?"
"Jsou nádherné…"
"Jo já vím, proto jsem ti je koupila" zasmála se mamka a nechala mě o samotě.
Vzhlížela jsem se v zrcadle, ale pak jsem přemýšlela, jestli to bude pro Shuichiho dostatečně hezké a jestli nebudu pomluvena ostatními holkami. To že se to líbí mě neznamená, že se to bude líbit i jim. Chvíli jsem nad tím přemítala ale nakonec mi bylo jasné, že je to stejně jedno. Jediné co bych měla řešit je, jak se to bude líbit Shuichimu. Na zbytek jsem mohla zapomenout. Přípravy na ples začaly být celkem hektické, šaty už jsem sice měla, ale přemýšlela jsem nad účesem a nad úpravami, a Shuichi mě učil tančit. Myslela jsem si, že jsem hrozné nemehlo, když jsem ho pokaždé viděla tak elegantně proplouvat pokojem, když mi ukazoval kroky. Ale pravdou je, že jsme si u toho užili hodně legrace. Občas mi ujela noha a musel mě chytat, a někdy když se mi povedlo ho šlápnout jsem se zarazila a omlouvala se, i když mi mnohokrát říkal, že to nesmím a mám pokračovat jako kdyby se nic nedělo. Říkal mi sice, že mi to jde hezky ale moc jsem mu nevěřila i když první dva tance co mě naučil už nebyly tak nejhorší a docela mě to i bavilo. Doma jsem si pak pokaždé zkoušela tancovat v podpatcích a těch šatech. Bylo to sice ještě těžší, ale cítila jsem se v tom dobře. Ale na normální nošení bych to opravdu nechtěla.
Den D se přiblížil, a byl konec března. Nakonec jsem přemluvila Natsumi, aby šla se mnou. Natsumi mi slíbila, že když k ní přijdu, tak mi připraví nějaký pořádný účes a její táta nás odveze. Mrzelo mě, že nešla i Naru, ale tu jsme skutečně nemohly přemluvit ať jsme dělaly co jsme chtěly. Byla jsem ráda, že tam nemusím s mamkou. Ale kdyby Natsumi nešla, tak bych musela… úvod bych asi sama nesnesla. Dodělala mi účes a pak jsem jí zkusila něco vytvořit já. Podle jejích slov se mi to povedlo. Sama měla dlouhé elegantní tmavě modré šaty a sladěné doplňky. Když jsme byly hotové, tak už netrpělivě její táta čekal aby nás mohl odvézt.
Před vchodem jsme se ještě pro jistotu vzájemně zkontrolovaly jestli jsme upravené. Zhluboka jsme se nedechly, dodaly si odvahy a vešly dovnitř. Podle lístků jsme seděly u rodiny Shuichiho, ale to se dalo čekat. Stolky byly převážně pro čtyři lidi, a tak byl i náš. Byl prázdný, ale hned vedle byli Shuichiho rodiče a jeho malý bratříček. Poslední ročníky ples zahajovaly a tak tu Shuichi samozřejmě nemohl sedět. Proběhlo slavností předání darů třídním učitelům a tak, co se na těchto slavnostech dělá, a pak se objevil i Shuichi.
"Natsu!!! Koukej! Tomu to sluší" šeptala jsem jí nadšeně, když jsem ho na pódiu uviděla.
"Jo… škoda že tu nebude Hiei. Ale já si ho nedovedu v tom představit…" Natsumi se při té představě trošku rozesmála.
"Já vím no. S jeho povahou se tu asi těžko ukáže" zíraly jsme na všechny, nejdříve 4.A plná kluků, a pak dvě třídy plné holek zaměřené na jiný obor. Asi hodinu to trvalo a už nám to přišlo celkem zdlouhavé. Když konečně bylo po všem tak se jenom pustila hudba a každý se bavil po svém. Jasně jsem viděla jak se Shuichi vesele baví s nějakými svými spolužáky, a pak pomalu míří sem. Začala jsem se cítit nervózní, třásly se mi ruce a bušilo mi srdce. Jak se mu budu v šatech líbit?
Měla jsem chuť se schovat za Natsumi, ale ta mě chytla za ruku a řekla "Kate, klid, vždyť se nic neděje" přikývla jsem. Trošku mě to uklidnilo.
Právě se Shuichi odděloval od svých kamarádů ze třídy a každý šel ke svojí rodině a všem co si kdo pozval. Pak mě zahlédnul a vypadal ohromeně. Přidal do kroku a hned si k nám sednul. Chvíli u nás seděl a pozoroval mě s nadšeným výrazem. Pak mi podal ruku a zeptal se "Nepůjdeme jinam na chvíli?" kývla jsem.
Došli jsme na místo kde bylo méně hudby a pořád se na mě díval se stejným výrazem. "Překonala jsi všechny moje představy" řekl mi a přitáhnul k sobě, trošku jsem zaklopýtala na podpatcích, ale dalo se to vydržet.
"O… opravdu?" zčervenala jsem.
"Ano, jsi úplně nádherná" nečekala jsem, že se mu v těch šatech budu až tak moc líbit.
"Nepůjdeme radši zkusit tančit?" řekla jsem potichu a dívala se do země. Trošku jsem se styděla, když mě tak pochválil. Nic neříkal, ale vzal mě zlehka za bradu a nasměroval mě tak, abych se na něj dívala. V jeho očích bylo nadšení a já jsem se k němu natáhla abych ho políbila.
"Tak půjdeme?" zeptal se, a dal ke mně ruku, abych se ho chytila jako dáma. Na parketu už tančilo několik lidí, a tak jsme se přidali. Byla to asi třetí písnička, tak dlouho jsme byli venku. U tance jsem se ani nesnažila vnímat okolí, ale jenom Shuichiho a hudbu. Byla jsem nakonec ráda, že jsem na ples šla a ještě víc, že jsem se od něj nechala naučit tančit. A navíc když mě to učení tance bavilo. Parket se pomalu plnil a já jsem si nepřišla už tak hloupě, i když už když jsme tam byli bylo tam více lidí. Po třetím tanci jsem byla unavená.
"Já si chci už sednout. Už víc asi nevydržím" řekla jsem mu udýchaně.
"No jak chceš, tak už půjdeme. Ale Natsumi nám někam zmizela…" skutečně byla pryč, a jeho rodiče byli na parketu. Hledala jsem jí, jestli s někým netancuje, a bylo to tak. Tvářila se lehce otráveně, ale celkem jí to šlo. Pak se s tím klukem rozloučila, a šla k nám, jenže přes parket proběhnul černý stín a Natsumi byla fuč. Byl tak rychlý že si skoro nikdo ničeho nevšimnul. Jen já a Shuichi jsme to zaregistrovali.
"Viděla jsi to?" zeptal se, a usmíval se.
"Pořádně ne… ale tipla bych si, že jí někdo nebo něco uneslo, ne?" zněla jsem asi trošku vyděšeně, ale začala jsem o ní mít strach.
"Dá se to tak také říct. Ale to už jsi dobrá, když si zaregistrovala alespoň tohleto" chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela ale podle toho jak byl v klidu… Hiei?!
"Shu…. Shuichi? To byl Hiei?" zeptala jsem se trochu nevěřícně. Shuichi pouze v klidu přikývnul a usmíval se.
Hiei odnesl Natsumi ven, a dívali se na sebe. "Co tu děláš? … nečekala bych že se tu objevíš" řekla mu Natsu když jí pustil na zem.
"Zachraňuju tě?" odpověděl trochu váhavě ale nedíval se radši ani na ni.
"Od čeho?" nechápala Natsumi.
"No… viděl jsem jak tě pevně drží ten… ten cizí kluk. Mohlo to být nebezpečné!" teď se na ní podíval. Ano, skutečně toho moc o našem světě nevěděl. Natsumi se rozesmála a objala ho.
"Kdepak… nebyl důvod mě zachraňovat, ale jsem ráda, že jsi to udělal. Už jsem to tam s ním nemohla vydržet"
"Aha! Takže jsem tě přeci jenom zachránil!" řekl Hiei celkem výstražně a tvářil se jak když všechno ví nejlépe.
"Svým způsobem…" vykrucovala se Natsumi. Nastalo ticho a ani jeden nevěděl co dělat. "Nechceš… se tam vrátit se mnou?"
"To myslíš vážně?! Ne, nevrátím se tam. Necháš dneska zas otevřené okno?" Natsumi ho políbila a řekla že nechá, pak se pomalu vrátila dovnitř. Hiei stál sám venku jak přimražený a nevěděl co to všechno má znamenat, pak se zamračil a zmizel. "Taková pitomost" bručel si pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thery =) Thery =) | 1. září 2007 v 20:56 | Reagovat

Pekny... ale jak to ze tu jeste neni pokracovani??

2 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 26. srpna 2008 v 18:16 | Reagovat

Taky by mě to zajímalo. Už je to víc než rok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama