Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 21. Malý přírůstek do rodiny a rande Naru - část první

30. srpna 2007 v 11:46 | KateChibi |  Když kvete růže
Druhý den, když jsem šla do školy, tak jsem měla plnou hlavu Natsumi. Jak si s ním asi poradila? Probudil se už? Nepřišla jí na to mamka? Opravdu jsem byla zvědavá. Ale když jí zahlédla, tak podle zasněného pohledu mi bylo jasné že se asi probudil a dělo se nejspíš něco víc. O to jsem byla zvědavější.
"Tak co, Natsu? Jak to dopadlo?" ptala jsem se hned.
"J…já…" viděla jsem jak zčervenala.
"Copak? Políbil tě? Udělal něco víc?" vyzvídala jsem, ale to co jsem si myslela bylo slabé na rozdíl od toho co sem opravdu stalo.
"No…Kate, pojď sem" naznačila mi ať se k ní přiblížím a pak mi pošeptala "Už nejsem panna…" celá jsem zčervenala, a představila si to… to snad ne! Zná se s ním takovou chvíli…a...
"COŽE?!" vykřikla jsem na celou chodbu když mi její slova pořádně došly, a Natsumi mě potichu uklidňovala ať tak nekřičím. "T… ty… a s … ním?!" to už jsem mluvila potichu. Musela jsem si sednout. "Znáte se takovou chviličku… a já se Shuichim… nic se skoro ještě nestalo" dívala jsem se do země. Možná to bylo právě z důvodu, že se tak stydím.
"Když… to musíš cítit uvnitř, že po tom opravdu toužíš, a já jsem v tu chvíli věděla, že se mi další možnost jen tak nenaskytne. Věděla jsem, že mi je schopný zase utéct, a to jsem nechtěla. Zdržela jsem ho, a vůbec toho nelituji. Dokonce si myslím, že jsem to musela udělat. A neboj se Kate, zahoď všechno za hlavu a uvidíš, že to pak půjde samo" chvíli jsem nad jejími slovy přemýšlela, a asi měla pravdu. Pak jsme to nějak řekly i Naru a ta měla ještě bouřlivější reakci než já. Tu uklidnit trvalo značně déle než mě, ale nejlepší kamarádky by si měly všechno říkat, a proto jsme jí to řekly. Jediné tajemství které jsme držely byly moje schopnosti, které mě Genkai naučila ovládat.
Naru se na mě pověsila když jsme šly ze školy, že musí za Minaminem spolu se mnou. Věděly jsme moc dobře, že je to kvůli Kuwabarovi. Shuichiho maminka byla milá jako vždy, a Shuichi mě hned ve dveřích svého pokoje přivítal polibkem. "Kate, jsem dohodnutý s Kuwabarou že dnes přijde, kvůli Naru. Tak doufám že si to nějak vyříkají bezbolestně…" Naru se zašklebila.
Po chvíli Kuwabara přišel. Uviděl Naru a usmíval se. "Ahoj! Naru!" byl celkem rád že jí vidí. Pak spolu rovnou odešli. Já jsem zatím přemýšlela o Natsumi a Hieiovi. Shuichi viděl, že jsem zaražená a tak ke mně šel, a objal mě.
"Copak? Stalo se něco?" ptal se, a hladil mě po tváři.
"Ale… nic důležitého" zamumlala jsem a dívala se do země. "Půjdeš už zítra do školy?"
"Samozřejmě, hodinu botaniky, když budu smět sedět vedle tebe si nemůžu nechat ujít" usmál se. "Vážně nevím proč moje máma chtěla, abych byl ještě doma…" dodal.
"No to nevadí. Jsem ráda, že jsem tady teď s tebou" srdce mi bušilo, protože se mojí hlavou hnalo tisíce myšlenek a já nevěděla co dělat, a které z nich mám dát přednost.
"Dneska vážně nejsi ve své kůži, nechceš se radši posadit?" zeptal se mě a já jsem kývla a sedla si na jeho postel. Když si sednul blízko mě a dal mi ruku okolo pasu, myšlenky vířily ještě víc. Ale pak mě napadlo že je hloupost, následovat Natsumi jenom kvůli tomu co udělala… koneckonců je to moje věc, a je na mě, kdy já se rozhodnu. Možná by nebylo špatné jen tak… napadalo mě. Všechna nervozita ze mě spadla, a objala jsem ho a pak políbila. Tentokrát mi srdce nebušilo nervozitou…
Když viděl mojí proměnu, viděla jsem jeho pobavený usměv. "Proč se tak hloupě usmíváš?" zeptala jsem se.
"Protože jsi krásná za každé okolnosti" řekl záhadně a zlehka mě položil na postel. Chvíli mě pozoroval, a já ho k sobě přitáhla, jeho pohled se nedal vydržet, i když byl krásný a plný něhy. Možná právě proto. Najednou jsem cítila jeho polibky na krku, a pak zašeptal "Vadilo by ti, kdybych nás zamknul?" zakroutila jsem hlavou, že nevadilo. Shuichi vstal, a hned se ke mně vrátil. Po chvíli jsem cítila jeho doteky a polibky skoro všude, i když to nebyla tak docela pravda. Po chvíli měl dole košili a já tričko, víc jsem mu nedovolila. Měla jsem pravdu, nemusíme se zrovna milovat a i tak nám bude hezky. Navíc jsem věděla, že na to nejsem připravená. Po nějaké době jsme byli oba dva v náručí toho druhého, jen lehce se hladili a povídali si úplně normálně. Tenhle den mi ho přiblížil opravdu hodně a napadlo mě, že bychom spolu mohli takhle trávit čas častěji. Nechápala jsem, co mě tak drželo zpátky. Nakonec jsme usoudili že bude nejlépe se obléknout, protože tam každou chvíli mohla přijít jeho mamka a nabízet čaj. Trošku sem zčervenala, a Shuichi šel odemknout. Skutečně to bylo jak předvídal, ozvalo se zaklepání.
"Ano?" odpověděl Shuichi, ale místo mamky tam byl jeho bratr. Párkrát jsem o něm už slyšela.
"Nepůjdeš si se mnou hrát?" ptal se a pak si všimnul mě "Jé, ty máš návštěvu! To abych šel, co?"
"Ale nemusíš" řekla jsem "Pojď klidně sem, můžeme si hrát všichni tři, ne?" malý Shuichi se usmál. Shodou okolností se jmenuje stejně jako můj Shuichi. Je to jeho nevlastní bratr. Otec mého Shuichiho zemřel když byl ještě malý, a jeho mamka ho musela vychovávat sama, pak se podruhé vdala. Chvíli jsme si s malým Shuichim hráli a pak jsem musela jít. Jeho mladší bráška je také moc milý, ani se nedivím, že ho má tak rád.
Naru zatím byla s Kuwabarou. Prošli se po městě, dali si něco k jídlu jen tak na chuť a sedli si do parku. "Hele, Kazumo, už sem si to vyřídila s tou holkou, jinak bych tě sem netáhla" Kuwabara se trochu zarazil, měl strach JAK to s ní vyřídila.
"A… jak to vypadalo?" ptal se.
"No, je mi to blbý, ale řeknu ti to rovnou. Tahleta holka nemá vůbec ponětí o našem světě mi to tak přišlo. Nikoho takovýho neznam. Zeptala sem se jí jak je na tom s tebou a ona řekla, že tě má spíš jako svýho hodnýho bráchu" radši vynechala pár celkem klíčových detailů.
"Aha… no, tak si vlastně tenhle problém vyřešila za mě. Já jsem byl asi slepý a myslel si… no to je jedno, takže?" (Poznámka autorky: To už muselo být, když si toho sám všimnul *kapka*)
"Co takže?" řekla Naru a pak se mu vrhla okolo krku a políbila ho "Leda že teď nám nic nebrání, ne?" Kuwabara byl celý červený, ale spokojený. Na jeho vkus to bylo dost rychlé, ale Naru se s ničím nemaže a očividně ani s tímhle ne. Byla ráda, že mu to konečně vysvětlila jak je to s Yukinou, a že už je jenom její. Celé odpoledne strávili spolu, a skutečně si moc dobře rozuměli. Kuwabara měl dost vůle aby jí zkrotil a Naru zas měla pro něj pochopení. Chvílemi Kuwabarovi přišla jako Yusuke v holčičím vydání, ale to mu vůbec nevadilo, byl s ní rád. Naru si nepotrpěla na nějakou extra romantiku a tak se na Kuwabaru vrhala aby ho políbila v těch nejméně očekávaných situacích. Z toho on už byl trochu rozpačitý a domlouval jí, ale bral to spíš jako legraci. Pak se jen neradi rozloučili a vydali se každý domů s tím, že se zas někdy domluví a půjdou spolu ven. Jeden druhému dali číslo a Naru si spokojeně kráčela domů a přemýšlela, proč někoho takového nepotkala už dřív.
Druhý den byla ve škole hrozná nuda, já jsem už myslela jenom na to, až budu na hodině botaniky a jaké bude zas divadlo při přenášení květin, asi si hodně pospíším a přesunu je, než kdokoliv přijde. Celý den se hrozně táhnul a když jsem byla zkoušená, tak jsem to uměla. Když konečně skončila poslední hodina, vydala jsem se do třídy botaniky, vypadalo to, že Shuichi měl stejný nápad a už svoje květiny přesouval. Musel mít o hodinu méně, několik učitelů bylo nemocných.
"Ahoj, Shuichi. Zrovna jsem měla stejný nápad" zasmála jsem se, když jsem ho uviděla.
"No, tak mi ještě můžeš pomoct. Jen doufám, že se už nikdy od tebe nebudu stěhovat" odpověděl mi a na tváři mu hrál úsměv. Květiny jsme úspěšně přesunuli a sedli si do naší lavice. Shuichi mě držel za ruku a já mu vykládala jak byl celý den nesnesitelný. Pak přišly do třídy Naru s Natsumi a pár jiných holek. Já jsem se od něj odtrhla a šla je přivítat.
"Tak jak?" ptala jsem se Naru a oči mi svítily. Shuichimu to muselo být jasné proč jsem od něj takhle odešla. Zvědavost byla silnější než já.
"Jo, Kazuma je fajn týpek, přesně jak jsem čekala. I on mě má rád, tak je to fajn" zasmála se.
"To jsem ráda! A co ty Natsumi? Objevil se včera zase?"
"Ne… nebyl tam" řekla trochu posmutněle "A to jsem nechala okno otevřené, ale slíbil mi, že se ještě u mě objeví" ta myšlenka jí trošku rozveselila. Přišlo mi, že jsme konečně všechny tři opravdu šťastné a že dokonce všechny splníme naši sázku. Já to rozhodně Natsumi budu počítat, i když to s Hieiem nemá až tak, jak jsme si to všechny představovaly. Už vcházeli i ostatní a dívali se kde to sedí Minamino. Některé to překvapilo, s některými to ani nehnulo a někteří vypadali pobaveně. Nakonec vešel i učitel, my jsme ho pozdravili a hodina začala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama