Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 20. Neznámá situace

29. srpna 2007 v 9:53 | KateChibi |  Když kvete růže
Tak přeskočíme co jsem viděla a radši dojdeme k tomu, jak se to co jsem viděla stalo. Toho dne Natsumi věděla, že já a Naru budeme mít svých starostí dost. Věděla že já jdu za Shuichim a Naru se nejspíš musí učit, takže se ani nesnažila nás zachytit a jít s námi někam. Loudala se domů, když za rohem zahlédla Hieie. Ten se opatrně rozhlížel, a pak se někam rozeběhnul. Nikoho tak rychlého nikdy neviděla, ale její oči ho stíhaly sledovat. Znala to tu asi lepší než on, takže ho začala sledovat a když viděla kam všude běží, brala to zkratkami, aby mu nadběhla a viděla, za čím se žene. Vůbec jí vrtalo hlavou proč to tu tak pořád obchází. Běželi celkem dlouho a Natsumi už sotva popadala dech, ale pořád mu stačila. Něco jí dodávalo energii a nakonec to zahlídla. Byla tam nějaká obluda a ona netušila co to má znamenat, nevěděla že je to démon. Hiei vytáhnul meč, a zakřenil se na obludu. Natsumi to sledovala zpoza rohu, a po chvíli bylo po ní. Jenže už netušila, že to mělo spojence, ten se k ní připlížil zezadu a Natsumi vykřikla. Bylo to inteligentnější než čekala. Hiei zpozorněl a vyběhnul na místo odkud křik šel. Uviděl démona, držícího Natsumi.
"Pusť toho člověka, a já slibuju že tě zabiju velmi rychle" řekl chladně Hiei a měl meč venku. Démon se ušklíbnul.
"Máš smůlu, jestli hned nezandáš ten meč, tak to tahleta holka schytá!" vyhrožoval démon. Natsu byla vyděšená a nevěděla co by měla dělat. Hiei jí sledoval s opovržením a to se jí vůbec nelíbilo. Napadlo jí, jestli by ho zaujala kdyby se s ním zkusila prát. Zakousla se démonovi do ruky, kterou jí držel na puse, aby mlčela a nakopla ho. Démon se lekl a pustil jí na zem.
"Dělej!!! Teď ho můžeš zabít!" vykřikla Natsumi a Hiei kývnul. Pak se usmál a v jeho úsměvu se zračila krvelačnost. Jediným švihem meče bylo po démonovi. Když viděl, co udělala opravdu ho to zaujalo. Takový slabý človíček a ono to má odvahu…
"To… to bylo úžasné" vypadlo z Natsumi. Hiei nic neříkal a když k němu udělala pár kroků, udělal naopak on několik dozadu. "Už chceš zase jít?" ptala se Natsumi smutně. Nedostala odpověď, jen na ní vrhal chladné pohledy.
Ale pak zpozorněl "Nehýbej se!" řekl zvýšeným hlasem.
"A ty utečeš, viď?" zamračila se Natsumi.
"Ne… je tu ještě někdo" dostalo se jí odpovědi a už se rozhlížel okolo, pomalu sahal po meči. Natsumi se ho nebála, i když kdokoliv jiný by asi na jejím místě dostal strach. Teď Hiei popoběhnul k ní, a stál před ní s vytaženým mečem. "Nehýbej se… dokud nezjistím odkud sem přijde" tentokrát mluvil potichu. Natsumi zkoumala jeho velikost, oproti ní byl skutečně malý, ale věděla že je určitě už dospělý, že to není jenom nějaké dítě, navíc… byl to Shuichiho kamarád. A pak přemýšlela, proč jí chrání? A co jsou ty obludy? Za chvíli zachrastilo křoví, Natsu sebou škubla a Hiei se podíval tím směrem. Hiei myslel jen na to, jak oba ochránit, ale tvářil se, že ho zajímá jenom smrt démona. Nakonec řekl "Uteč, nemáš tady co dělat, jenom mi budeš překážet! Už vím kde je, tak máš šanci utéct támhletím směrem" a ukázal, kam by měla běžet
"Ne! Zůstanu s tebou!" řekla místo toho, aby utekla… špatná odpověď.
"Ty hloupá lidská holko! Ty nevíš proti čemu stojíš! Uteč a nepřekážej mi tady!" ale Natsumi se místo toho sklonila a omotala okolo něj svoje ruce a bylo jí do pláče, že jí odhání. Hiei zůstal stát jak přimražený. Nemohl utéct, protože před nimi byl démon, a tím vyřešit svoje rozpaky. Velmi pomalu sundal ze sebe její ruce a udělal krok dopředu. "Uteč" zašeptal tentokrát.
"Budu kousek odtud. Sice nevím jak bych ti mohla pomoct, ale určitě ti budu nablízku" řekla Natsumi a rozeběhla se dál, a schovala se, ale ne tak, aby na něj neviděla. Chtěla vidět všechno co se stane.
Démon konečně vyšel ze křoví. "Užili jste si románek? To jsem rád, protože teď tě zabiju a jí sežeru! Musel jsem vás nechat divadlo dohrát až do konce, byl jsem zvědavý"
"Žádný románek nebyl a není" odpověděl mu chladně Hiei, a namířil na něj meč. Byl to očividně silný a inteligentní démon. On jim byl na stopě už několik dní. Jen nevěděl, že se mezitím spojili. Tenhle byl z nich nejsilnější a Hiei to věděl, a nevěděl jestli ho vůbec dokáže zabít.
Pustili se do boje, a řezali se hlava nehlava. I když démon dostal několik zásahů mečem, pořád to nestačilo. Hiei byl zraněný celkem rychle, i když byl hodně rychlý, na démona to nestačilo. "Máš už dost?" chechtal se démon, když Hiei dopadnul po několikáté na zem pod silou jeho úderu.
"Hm, ty si myslíš že mě tak snadno porazíš? Tak to se pleteš!" řekl Hiei a velmi těžce se vyhrabal na nohy. Nečekal že to bude muset ještě někdy použít, ale pomalu si rozvázal fáč z pravé ruky. "Teď tě zabiju, a nebudu tě vůbec litovat" jeho hlas byl plný nenávisti a arogance. Odhodil fáč a sledoval démona, který netušil na co se chystá. Pak sundal pásku, kterou měl přes svoje třetí oko a Natsumi to pečlivě sledovala. Nechápala, kde to vzal a došlo jí, proč jí říká "lidská holko" a "člověče". Chvíli se nad tím zamyslela, ale pořád se jí líbil, neodradilo jí to. Pak se chvíli soustředil a vykřiknul "Jao Ensatsu, kokuryu-haa!!!" z jeho ruky vyšlehnul ohromný plamen v podobě draka, a vyřítil se na démona. Sežehnul ho na místě. Hiei zasyčel bolestí a skácel se k zemi, boj byl mnohem více vyčerpávající, než si vůbec mohl dovolit. "Měl jsem to udělat hned" myslel si, podcenil ho. Pak usnul na místě, jeho rány byly příliš na to, aby to vydržel a byl vyčerpaný. Ten útok je natolik mocný, že po něm musí odpočívat.
Když Natsumi viděla, jak dopadl k zemi, okamžitě k němu běžela. Podívala se mu na ruku, a měl jí částečně jakoby ohořelou. Chtěla ho po ní pohladit, ale pomyslela si že by ho to bolelo. Pak ho vzala do náručí a skáplo jí pár slz. "H… Hieii… to bylo strašné" řekla potichu. On pootevřel oči, ale třetí oko měl zavřené.
"Proč… proč se o mě pořád tak staráš?" zeptal se.
"Ty se ještě ptáš? Protože… protože tě miluji" Hiei zčervenal a díval se na ní, Natsumi pokračovala v monologu "a je mi jedno že o tobě skoro nic nevím, je mi to všechno jedno… jediné co vím je to, že chci být s tebou, tady a teď… a hlavně, teď nevím jak ti pomoci. Možná bych tě mohla odnést k nám domů, nebo k Shuichimu, je to tvůj kamarád" pak sáhla po pásce, a opatrně mu zavázala jeho třetí oko. Hiei znovu zavřel oči a nehýbal se. Natsumi se trochu vyděsila a sáhla mu na hrudník, jestli mu bije srdce, bilo… a pak dala k němu blízko hlavu, aby slyšela jestli dýchá, dýchal… byl nejspíš v pořádku, v tom smyslu, že to přežije. Natsumi ho odnesla na lavičku, a položila si opatrně jeho hlavu na klín. Probírala se jeho vlasy, a musela si promyslet, jak ho zachránit.
Tohle právě byla scenérie, kterou jsem viděla. Natsumi, jak má u sebe Hieie a on se nehýbe, protože je zraněný. Okamžitě jsem přiběhla.
"Natsumi! Co je mu?" vyhrkla jsem.
"Kate! Ještěže jsi tu, musíš mi pomoct. Bojoval s nějakou potvorou a takhle ho zřídila. Co myslíš? Kam ho odneseme?" zeptala se mě, ale já jsem zakroutila hlavou.
"Neboj se, to nic nebude. Je jenom zraněný a vyčerpaný" to už jsem poznala. Natsumi se na mě divně dívala, ale já jsem si stoupla těsně k němu, a položila nad něj ruce.
"Co to děláš?" ptala se mě.
"Uvidíš, neruš mě!" řekla jsem a soustředila se. To že jsem celou dobu střádala kousíčky energie na duchovní jádro mě celkem vycvičilo. Byla jsem schopná nahromadit více duchovní síly než dřív. Vzpomněla jsem si na všechny ty meditace a všechno co mě Genkai zatím naučila, a dala energii do svých rukou a zavřela oči. Léčivá vlna zářila tak, že i přes zavřené oči jsem to cítila, nechtěla jsem se ničím nechat rušit i když jsem přemýšlela, jestli to Natsumi vidí. Když mi docházely síly, a já nechtěla tady omdlít, nechala jsem toho a otevřela oči. Natsumi byla užaslá, a rány Hieie byly skoro zacelené. Několik menších se mi nepovedlo zacelit, aby bude v pořádku, teď už je jenom vyčerpaný. Sedla jsem si na druhou lavičku, protože se mi zamotala hlava.
"Kate? Co to mělo znamenat? Proč je teď vyléčený? Jsi jedna z nich?" celkem mě tím zaskočila.
"Jak, jedna z nich?"
"No… Hiei není člověk, viděla jsem, že měl třetí oko a používal nějaké nadpřirozené síly" přemýšlela jsem, jak jí to vysvětlit. Nechtělo se mi jí do toho zatahovat ale asi mi nic jiného nezbylo.
"No… já jsem člověk, skutečný člověk jako ty. Znáš Genkai? Věříš v její schopnosti?" zeptala jsem se opatrně.
"Ty mi chceš říct… že ta vědma je skutečná vědma a umí to co ty?" ptala se opatrně Natsumi, asi mě nechtěla nějak zranit.
"Ano, skutečně mám schopnosti jako Genkai, jenom slabší než ona" pak jsem si povzdechla když jsem si pomyslela na to, jak dlouho budu tvořit duchovní jádro.
"Vážně? A Genkai je taky člověk?"
"No samozřejmě! Ale máš pravdu, že Hiei není. Co s ním budeš dělat? Potřebuje vydatný spánek, podle toho jak vypadá zmoženě. Energii mu obnovit nemůžu, já mu umím vyléčit jenom ty fyzická zranění"
"Kate? Pomůžeš mi ho propašovat k nám domů?" zeptala se vážně a já jsem se zarazila.
"Myslíš že to zvládneš? A co když se probudí?" pak jsem vzpomínala na první setkání mě, a jeho. Natsumi u toho samozřejmě také byla.
"Neboj se. Já jsem s ním stihla navázat kontakt, už přede mnou neutíká" viděla jsem, jak se jí zaleskly oči.
"Tak dobře, zkusíme to" opatrně jsem vstala a byla jsem ráda, že jsem vypotřebovala přesně tolik síly, kolik mi tělo ještě dovolilo. Stačilo jen o trošku víc, a spala bych tak jako Hiei. Když jsem jí chtěla pomoci ho zvednout, řekla že to zvládne sama a že není těžký. Pravda, byl poněkud menší. Nakonec jsem si sundala svetřík, a Natsumi také, napadlo nás, že ho nějak zakryjeme. Ale výsledek byl dost žalostný a směšný. Tak hloupý nápad se mohl zrodit jen v mojí hlavě. Nakonec ho prostě vzala do náručí s tím, že já odvedu pozornost její rodiny a ona ho pronese do pokojíčku. To už znělo i rozumně.
Po cestě když Natsu nesla Hieie, pořád se na něj dívala. Musela do něj být opravdu hodně zamilovaná. Mě trvalo další dobu, než jsem si zvykla, že Shuichi je také démon Kurama. Ale Natsu? Natsumi si zvykla hned, obdivovala jsem jí. Teď věděla také to, co já umím, a to jsem jí o tom nikdy nechtěla říci. Naru jsme to nechtěly říct, ale na druhou stranu jsme se bály, že když jí nic neřekneme, že jí akorát naštveme. Byla to celkem špatná situace, ale lepší bylo jí to neříkat, ale kdyby se to provalilo, tak Natsumi musí dělat, že o ničem neví.
"Dobrý den" pozdravila jsem její rodiče, když se přišli podívat, jestli už je to Natsumi. Ta mezitím měla Hieie venku i když nerada. Nevěděla jsem jak je zabavit. Chvíli jsme tak stáli, a já se na ně dívala. Natsumin bratr tam naštěstí nebyl, ten asi zas poslouchal nahlas hudbu ve svém pokoji. "Eee… kde jste měli ten nádherný obraz?" bylo první co mě napadlo, přišla jsem si hloupě. Viděla jsem, jak Natsu v duchu omdlívá.
"Tam ten? … ten s tou růží?" ptal se Natsumin otec.
"Ano! To byl on! Moc se mi líbil, a když už jsem tady, mohli by jste mi ho ukázat?" chytili se toho… naštěstí.
"Já dojdu udělat čaj, co vy na to?" to byla zas její maminka.
"Samozřejmě! Dám si čaj!" pak jsem se otočila opět na jejího otce, když její mamka zmizela "Můžete mi ho tedy znova ukázat?"
"Tak pojď, ukážu ti ho" usmíval se. Nechápal asi, co na něm vidím. Stáli jsme tam jak trotlové, a pak se řekl "Natsumi mi mnohokrát vyprávěla jak máš ráda květiny. Jsi Kate a ne Naru, že?" kývla jsem. Pak chvíli mluvil o obraze a já se dál vyptávala a v duchu doufala, že Natsumi už Hieie k sobe přinesla. Uplynula nějaká doba, a já narazila na její mamku jak nesla čaje.
"Dovolíte? Já bych nám to odnesla sama, děkuji moc" řekla jsem, a vzala jí tác. Pak jsem si pospíšila do pokoje Natsu. Tím bylo nebezpečí zažehnané.
S Natsumi jsme pak chvíli ještě seděly v jejím pokoji a dívaly se na Hieie. Vypadal skoro jak nemluvně a byl hrozně roztomilý když spal. Vypily jsme čaj, a doufaly, že se brzo probere a bude moci odejít.
Ještě v noci, když Natsumi už spala, se Hiei probral. Bylo okolo jedné hodiny ráno, a chtěl odejít. Zadíval se na ni, a pak se k ní naklonil a políbil ji. Jenže tím ji probudil, chytila ho za ruku a přitáhla k sobě.
"Nechci abys odešel" zašeptala.
"Půjdu…" zněla odpověď, ale to už Natsumi vstala a tiskla ho k sobě. Měla slzy na krajíčku.
"Nemůžu tě pustit… toužím po tvé duši, po tvém těle… zůstaň tu se mnou ještě chvíli" Hiei stál jako opařený, ale cítil to stejné. Poddal se tomu a chvíli se dívali jeden na druhého. Pak mu Natsumi pomalu sundala oblečení, on jí také. Zalezli do postele, kde se plně věnovali jeden druhému. Byly to chvíle plné vášně a lásky, určitě na ní ani jeden jen tak nezapomene. Když bylo po všem, tak jí Hiei naposledy políbil, oblékl se, a vyskočil z okna do noci.
Ještě než odešel, tak řekl "Já se určitě ještě někdy vrátím". Natsumi bylo smutno že už odešel, ale na druhou stranu toho nelitovala ani trošku. Věděla, že i když jí to nedal jediným slovíčkem najevo, tak že ji miluje tak jako ona jeho. Z jeho dechu, z jeho doteků a jeho tlukotu srdce to poznala s naprostou jistotou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Thery =) Thery =) | 29. srpna 2007 v 15:34 | Reagovat

pěknýý :) doufám že bude ještě dneska pokračovaní :-)

2 Kim Kim | 30. srpna 2007 v 1:26 | Reagovat

to je fakt super

3 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 26. srpna 2008 v 17:35 | Reagovat

Páni! vážně válíš! do hieiho bych to nikdy neřekla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama