Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 2. Shuichi Minamino, těší mě?

13. srpna 2007 v 22:11 | KateChibi |  Když kvete růže
Už byla pomalu půlka prosince, a Natsumi měla už několik kluků ale s žádným nevydržela déle jak týden, zatímco Naru si pořád nemohla vybrat. Jeden byl moc chytrý, druhý hloupý, jiný zas moc zženštělý… Ta si vybírala až moc, a já nikoho. Všechny tři jsme pochybovaly, jestli to zvládneme. Na kluky jsme koukaly ve škole, mimo školu, v doučovacích školách, a jeden by si řekl, že jsme byly posedlé a nebyl by daleko od pravdy.
Ale pro mě se rozsvítila ta nejméně pravděpodobná naděje, jaká se kdy mohla stát. Právě jsem si byla mimo vyučovací hodinu zkontrolovat svoje květiny, a u okna stál Shuichi. Zadumaně se díval ven. Došla jsem opatrně ke svým květinám tak, aby si mě pokud možno nevšiml, ale nepovedlo se mi to.
"Ahoj" řekl mi a usmál se. Tenhle úsměv nebyl tak prázdný jaký znám, úplně se rozzářil.
Podívala jsem se tedy jeho směrem a řekla jsem "A…ah… ahoj Shuichi" a celá jsem zčervenala a pak se podívala na zem.
"Věděl jsem, že sem přijdeš. Chodíš sem každý den, asi máš opravdu ráda květiny, viď?" a stále se usmíval.
"No… to mám" tentokrát už jsem nebyla tak nervózní. Shuichi nepůsobil tak ledově a nafoukaně jak jsem si myslela, že bude. Ale já jsem se necítila dobře. Právě se mnou mluví idol skoro celé školy! A začal se mnou mluvit sám od sebe!
"Od svého prvního ročníku chodím do tohohle kroužku" řekl a usmál se "Ale jsem rád, že se našel také někdo kdo jim rozumí. Občas mě trochu vyvedou z míry ty skupinky holek, co sem chodí, a i tak, jejich květiny jsou v hrozném stavu" pak řekl sklíčeným hlasem, a došel k jedné z nich. Pohladil jí po lístkách, byla trochu zvadlá. "Ale nikdy to za ně nedělám, je mi sice těch květin líto, ale samy si musí uvědomit, proč tu jsou… ale zatím se tak nestalo" poslouchala jsem ho a najednou jsem si uvědomila, s jakou pozorností jsem ho dosud sledovala. Pak došel k mým květinám. "Tyhlety jsou moc krásné. To budou růže, že?" opět květinu, no byl to pahýl z které teprve bude růže, pohladil, a bylo to, jako by květina pookřála, i když o ní pravdu hezky pečuji. Pak jsem se otřepala, a pomyslela si, že je to hloupost, takhle přemýšlet o květině.
"Ano. Opravdu tomu rozumíš, já bych jí možná nerozpoznala, když není ještě vyrostlá a vypadá takhle" řekla jsem a přeběhla stůl k němu, abych si pečlivě prohlídla tu ještě nevykvetlou růži.
"To se hned pozná, kdo o ně pečuje s láskou a kdo ne. Pohlaď jí taky, a pak pohlaď támhletu" řekl a ukázal na Yukininou květinu. Cítila jsem se trošku hloupě ale udělala jsem to. Přišlo mi to jako blbost a asi by mě nikdo v tu chvíli nepřesvědčil o opaku. A skutečně jsem cítila trošku rozdíl, bylo to divné, ale bylo to tak. Nechtěla jsem si to přiznat, ale skutečně to bylo jiné.
"Opravdu… je to trochu jiné"
"Co kdybych ti s nimi trošku pomohl?" zeptal se mě, a opět se tak krásně usmál. Říkala jsem si, že to byl jen takový neutrální úsměv, ale nebylo to tak, kývla jsem. Pak jsme zalili moje i Shuichiho květiny. Ještě chvíli jsme si povídali a bylo mi s ním opravdu hezky. Ani nevím kde se ten pocit vzal, ale opravdu jsem byla spokojená. Když jsme se loučili tak mi ještě řekl "Počkej! Znám tě už tak dlouho a nepamatuji si tvoje jméno, připomeň mi ho prosím…" bylo vidět, že mu je trochu trapně, ptát se mě na jméno, ale zeptal se i tak.
"Jsem Kate, Kate Chibi. Tak ahoj!" řekla jsem vesele a rozeběhla se dolů k šatnám. Ovšem už jsme já, ani Shuichi nevěděli, že celou tu dobu nás pozorovala celá Annienina skupinka…
"Tahleta… prvňačka! Co si to dovoluje? Ona nemá právo na to s ním ani mluvit! Shuichi jasně patří některé z nás! Vždyť ta holka žádné z nás nesahá ani po kotníky!" vykřikla Annie. Ostatní holky jen souhlasily. "No holky, je to jasný! Pojďte, když tak zbožňuje ty svoje kytky, tak jí je zničíme. Pak se uvidí, jak se stará o svoje květinky" A všechny květiny rozkopaly, a rozmlátily květináče. "Podívejte, takhle ona miluje květiny. Tenhle pahýl necháme být, stejně na něm už není co zničit" zašklebila se Annie, a když byly s dílem hotovi, tak se jedna její noshledkyně ozvala "Annie, Kate má určitě na škole ještě nějaké, pojdťe, rozbijeme je taky. Teď tu nikdo nebude" a tak sem vydaly ještě po škole. Jenže je zahlédla jiná holka, z prvního ročníku, ale Annie si jí všimla včas, a zastrašily jí, že o tom nesmí nikomu říkat. Prvňačka schlíple přikývla, a asi jí to celkem vadilo, protože květina, kterou zničily byla opravdu krásná. Nakonec zamířily k Annie domů, a všechny hlodalo to, co dneska viděly, a některé z nich i to co udělaly. Ale nikoho nijak dlouho, Shuichi ze 4.A nesmí patřit nikomu, jenom MĚ… myslela si každá.
Druhý den, byla po týdnu hodina botaniky. Škola už pro dnešek skončila, a já měla dobrou náladu. Vesele jsem kráčela do třídy, ale po cestě mi bušilo srdce, když jsem přemýšlela o tom, že tam potkám Shuichiho. Když jsem si uvědomila na co myslím, tak jsem si vynadala, že Shuichi je moc dobrý pro mě, a neměla bych o něm ani přemýšlet. Možná na tom bylo něco pravdy. Abych pak nebyla zklamaná, je to idol školy, a já jsem jenom prvňačka.
Když jsem vešla do třídy, tak jsem zamrzla na místě… Oči se mi rozšířily hrůzou, nad tím co jsem viděla. Všechny moje květiny byly rozbité, pošlapané a zničené. V šoku sem dopadla na kolena, a dala se do žalostného pláče. Moje radost by ta tam. V tom smutku jsem ani nevnímala, kdo se nad tou scénou bavil. Nevěděla jsem co si mám myslet, ani kdo to mohl udělat, když jsem ucítila něčí jemný dotyk na rameni. "Kate… Jsi v pořádku?" byl to Shuichi. Ani nevím co mě to popadlo, ale padla jsem mu okolo krku, a ještě víc jsem vzlykala a plakala, a neuměla jsem to zastavit. Chvíli byl překvapený, ale pak mě objal. Cítila jsem na sobě ty závistivé pohledy ostatních holek, kromě mých kamarádek. Ty právě vcházely do třídy, a divily se co se to stalo. Když viděly, jak mě objímá Shuichi, tak na sebe spiklenecky mrkly. Pak si všimli té spoušti, a naopak mě litovaly. "Kate… no tak… neplakej" utěšoval mě. "Pojď, dneska kus hodiny vynecháme" pak zašeptal "Ať se na tebe nemusí dívat, jak pláčeš". Při tom, když mi to šeptal, většina holek zpozorněla, co mi asi říká. Otřela jsem si uslzené oči, a kývla jsem. Vyšli jsme ven, na zahradu školy.
"O… omlouvám se, že jsem tě tak zamáčela slzami" řekla jsem ještě stále smutná.
"To nic. Taky bych byl smutný, kdyby se mi to stalo. Hele, až se uklidníš, tak se tam zas vrátíme, a zjistíme škody, ne? Třeba se nám něco povede zachránit, ti pomůžu" odpověděl a znovu se tak krásně usmál. Já i když mi bylo pořád do pláče jsem se usmála také. "Kdo myslíš že to byl?" zeptal se mě.
"Já nevím, nevím o žádných lidech, kteří by mě na škole neměli rádi" řekla jsem smutně.
"Tak to se viník bude hledat špatně. Kdybych já ho chytil!" řekl, a bylo to poprvé, co jsem v něm zahlédla i trošku agresivity. Ale takové… chladné agresivity. "Neboj se Kate, však my něco zachráníme" usmál se, a už to byl zase on. Pak vstal a natáhnul ke mně ruku. "Pojď" řekl mi, a já jsem se jeho ruky chytila. Když jsem vstala, zase jsem ho pustila. Ani nevím, jak se to všechno tak rychle seběhlo. Shuichi se tváří, jako kdybychom byli už dlouho kamarádi a já jsem ho právě držela za ruku. Popohnal mě nahoru, a došli jsme spolu až do třídy. Jak jsme vešli, tak se za nás oba omluvil, že jdeme pozdě, a hned jsme šli k mým zničeným květinám, opět jsem měla slzy na krajíčku, ale zadržela jsem je. Nikdo s květinami nic nedělal. Obhlídli jsme je a zjistili, že růže zůstala netknutá. Jako jediná. Ostatní bylo zničeno opravdu důkladně. Pak mi pošeptal (ano, opět všichni zpozorněli, když dával ke mně blíž hlavu, aby nebylo nic slyšet) "Vidíš, ten kdo ti to zničil tomu vůbec nerozuměl, myslel si, že ty růže už jsou zničené" Měl pravdu, to mě nenapadlo. Pak bylo znát, že opravdu hodně přemýšlí, a zjišťuje všechny možné kombinace podle toho, co zničili a jak. Mě jen zazářily oči nad tím, jak je inteligentní. Ještě mi řekl pár poznatků, a všechno souhlasilo s mým úsudkem o jeho inteligenci. Něco mi říkalo, že viníka objeví. Pak svým pohledem poměřil všechny ve třídě, a asi ho něco napadlo, ale nic mi neřekl. Spolu jsme zkusili zachránit co nejvíc, a vypadalo to, že něco skutečně bude v pořádku. Po zbytek hodiny seděl vedle mě, a psal si svoje zápisky. Moc si toho nepsal na rozdíl ode mě, ale určitě když do toho kroužku chodí už 4. rokem, tak toho hodně ví. Nemusí si toho tolik psát. Neustále se na nás všichni otáčeli, moje dvě kamarádky s úsměvem a skupinky ostatních holek s vražedným pohledem. Bála jsem se okamžiku, kdy skončí hodina…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Thery =) Thery =) | 23. srpna 2007 v 12:14 | Reagovat

Musím říct, že se mi to čte opravdu hezky...:)

2 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 20. srpna 2008 v 14:08 | Reagovat

ze začátku to byla trochu nuda ale začínám se začítat a je to bezva. chci tě poprosit jestli by jsi mi tu povídku nemohla poslat na email? já se pokusím ti poslat zase svoji

jestli zjistím tvoji adresu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama