Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 19. Šok a překvapení

27. srpna 2007 v 18:15 | KateChibi |  Když kvete růže
Naru vstávala celkem brzy ráno a těšila se, až uvidí tu holku, které toho měla tolik co říci. Pořád přemýšlela o tom, jestli má šanci a jak bude vypadat a podobně. Když už stála pod chrámem Genkai, lépe řečeno před schody do něj, docela se zarazila. Neviděla ani pořádně na konec. "Kate měla pravdu!" napadlo jí, ale nakonec se vydala nahoru. Má o něco lepší fyzičku než ona, a výstup jí sice dělal problémy ale dalo se to vydržet. Když konečně došla až nahoru, uviděla chrám. Byl majestátní a nádherný. Narazila si pořádně kšiltovku, a okamžitě vyrazila kupředu. Naproti jí vyšla Genkai.
"Copak potřebuješ, že jsi vyhledala právě mě?" zeptala se jí hned co jí uviděla.
"Promiňte pani, ale já hledam slečnu Yukinu. Nejsem tu kvůli vam" odpověděla jí Naru, snažila se být co nejvíc zdvořilá, protože před Genkai měla celkem respekt.
"Yukinu? Ale to je nezvyklé, no pojď dál, já jí zavolám. Jen doufám že jí nechceš nijak ublížit"
"To se nebojte, jenom si s ní promluvim" dodala ještě Naru a už šla za ní. Srdce jí celkem bušilo a byla zvědavá jak to všechno dopadne a jaká Yukina je. Yukina vyšla, když jí Naru uviděla, tak přemýšlela jestli má vůbec šanci. Yukina jí přišla skutečně velmi křehká a krásná, nikoho takového ještě neviděla. Ale byla celkem šťastná že konečně ví s kým má tu čest. Jenže zas na druhou stranu jí přišla moc nevinná pro Kuwabaru. Měla chuť praštit do něčeho a zanadávat si co na ní vidí. Znovu se uklidnila a sputila "Ahoj, ty seš Yukina, co? Mohla bys jít se mnou jinam? Chci s tebou mít soukromej rozhovor" Yukina jí přikývla a vydaly se někam dál, aby je Genkai neslyšela.
"Tak co jsi mi chtěla?" zeptala se Yukina potichu.
"Neboj se mě tak. Jenom sem slyšela, že máš něco s Kuwabarou, je to tak?" Yukina chvíli zírala a nechápala. Naru se nadechla a řekla znovu "No, že ho máš ráda a on tebe, chápeš mě?"
"Aha, takhle… Ano, já ho mám ráda" Naru sebou chtěla po těch slovech praštit.
"A máš ho ráda… no, jak to říct slušně, fyzicky?" zkoumala Naru.
"Fyzicky? Co to znamená?" Yukina se tvářila pořád tak zmateně.
"No… přeci fyzická láska! To je jasný, ne?" Naru přišla Yukina pěkně natvrdlá. Chvíli přemýšlela a pak jí řekla "Tak já ti to povím, ale snad se nebudeš moc stydět, radši ti to pošeptám…" ukázala jí ať jde blíž a Yukina se k ní nahnula. "To znamená že tě…" a Naru ztišila hlas tak, že to nebylo slyšet "A pak tě…" opět nebyla radši slyšet, ale Yukině se jenom zděšením zúžily zorničky "Ale to neni všechno, nakonec tě ještě…" radši jí nebylo slyšet a všechno to Yukině pěkně pošeptala.
"Tohle že je fyzická láska?!" zajíkla se zděšeně Yukina, a Naru jenom přikývla.
"Docela dobrý, co? Já mam Kazumu takhle ráda, a co ty?" zeptala se Naru triumfálně ale už jí všechno bylo jasné. Yukina ho tímto způsobem ráda nemá.
"A… opravdu to tak je? J… já ho mám skutečně ráda, ale… spíš jako bratra" a teď to Naru viděla naprosto čistě. Kazuma si všechno jenom spletl, Yukina je tak nevinná a milá, že nevěděla co má asi dělat. Naru jenom poskočilo srdce a vydala se za Genkai, aby jí řekla že už odchází. Vesele seběhla mnoho schodů a utíkala domů.
Yukina byla ještě v šoku. Genkai si toho všimla a hned se ptala "Yukino, co je ti? Co ti udělala ta holka? Snad ne nic hrozného"
"Nebojte se o mě paní Genkai. Jenom mě poučila o tomto světě věc, co jsem ještě od nikoho neslyšela ani jsem to neviděla. Teď mám jasno, a lituji Kazumu… zmýlil se" tvářila se celkem rozhodně a Genkai jí nepoznávala. "Copak se asi dozvěděla?" vrtalo Genkai hlavou.
Naru přiběhla akorát domů na oběd a byla spokojená. Dnešní den se jí skutečně zdařil, Yukina je jenom malá holčička, ale byla pořád ještě trochu naštvaná, co na ní ten Kuwabara vidí. Chtěla by se s ním co nejdříve vidět, ale měla problém, protože si neřekla o číslo a tak vůbec. Nakonec se musela smířit s tím, že počká na Minamina ve škole, a na všechno se ho zeptá. A když tak aby jí domluvil s ním schůzku. To byl celý její plán. Myslela si že už v pondělí půjde do školy, takže se jí to nezdálo jako dlouhá doba, takže nijak nepospíchala.
Konečně jsem byla zdravá a už jsem se těšila do školy. Přemýšlela jsem, jestli je už Shuichi taky zdravý a pak taky co bude dělat Shinigami, že měl dneska jít do školy. Když jsem byla ve škole, zjistila jsem, že je Shuichi pořád nemocný, jindy by už stál před školou a čekal na mě. Přemýšlela jsem, jestli za ním zajdu domů a jestli tam ještě trefím. Rozhodla jsem se, že tam zajdu. Jednou mě tam zavedl, když mi předával plyšáka k vánocům a od té doby už ne. Docela jsem se těšila až uvidím jeho lidskou matku, má jí totiž moc rád, a tak jsem chtěla vědět co je to za člověka. Asi okolo čtvrté vyučovací hodiny za mnou byla Naru, a ptala se kde je Minamino, že ho ve třídě nenašla. Odpověděla jsem jí, že musí být ještě nemocný, a že se u něj po škole stavím. Naru chvíli váhala co mi má říct, ale nakonec řekla, že pokud nepřijde do školy zítra, tak tam půjdeme druhý den spolu. Opřela jsem se o parapet a dál se dívala z okna. Po chvíli tam byla Natsumi, ta se mě zas ptala, jestli jsem neviděla Naru, tak jsem jí řekla že šla do třídy. Ty holky jsou teď plné starostí a nemají na mě čas, to mě trochu mrzelo.
Když jsem odpoledne stála před Shuichiho domem, musela jsem si dodávat odvahu. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a zazvonila. Otevřela mi moc milá paní, a určitě to byla Shuichiho maminka. Vím že říkal že se jmenuje nějak jinak než Minaminová ale já jsem si nemohla vzpomenout jak, prostě jsem jí pozdravila. Uvítala mě a poslala nahoru do patra, že prý Shuichiho pokoj poznám podle květin. Pokoj jsem objevila skutečně velmi rychle, nadechla jsem se znovu zhluboka a vešla.
"Ahoj Shuichi!" bylo první co jsem řekla. Seděl tam, za počítačem, okolo měl plno květin a usmíval se na mě.
"Kate! Nečekal jsem že přijdeš. To jsem rád" došel až ke mně, zavřel dveře a dal mi ruku okolo pasu. "Docela se mi už stýskalo, ta nemoc je dlouhá. Měl jsem jít dneska do školy, ale mamka mě ještě nepustila"
"To nevadí, i mě přišla nemoc dlouhá a co vůbec děláš u počítače?" ptala jsem se, byla jsem docela zvědavá.
"Ale nic, jenom jsem byl na takovém chatu. Všechny chaty jsou hloupé, ale občas se najde někdo prima. Po dobu nemoci jsem si psal s jednou dívkou, docela milá byla"
"Mám začít žárlit?" zeptala jsem se a zasmála se, ale pak jsem si vzpomněla na Shinigamiho. Došla jsem k počítači a podívala se ze zvědavosti na monitor, když jsem uviděla něco, co jsem nečekala… SHUICHI BYL PŘIHLÁŠENÝ JAKO SHINIGAMI! "S… Shuichi?" zeptala jsem se opatrně "T…ty sis psal s Neko007, že?"
"No, je to ona, jak to víš? Leda že… to jsi byla ty?" vypadal dost překvapeně.
"Jistě, já!" pak jsem se začala smát, až jsem si musela sednout. Něco takového je pěkně hloupá náhoda. Člověk si dělá starosti aby ho nepodvedl a přitom mám chuť ho podvést s ním samotným… Co že to? … moje myšlenky šly úplně mimo a byly zmatené. "Vidíš, prozradili jsme na sebe několik věcí, co jsme si ještě neřekli. Ale jsem docela ráda že jsi to byl ty" usmívala jsem se a přemýšlela o tom co na sebe prozradil.
"No, je to přesně jak říkáš, i já jsem se dozvěděl zajímavé věci, teď když si zpátky představím, že jsi to byla ty. Netušil jsem že mě máš až tak moc ráda" řekl a zasmál se. Já jsem celá zčervenala.
"Ale ty mě taky. Alespoň jsi to tvrdil Neko007" krátce jsem se podívala na něj a pak do země. Cítila jsem, jak mě objal a políbil do vlasů.
"Neboj, všechno co jsem jí napsal byla naprostá pravda" zvedla jsem hlavu a dívala se mu do očí, on mě s úsměvem pozoroval. Srdce mi bušilo jako splašené a měla jsem chuť mu rozepnout košili a hladit ho, ale ovládla jsem se. Doufala jsem, že se nebaví nad mými rozpaky a že není znát to co bych ráda udělala a tak jsem si s těmito myšlenkami položila hlavu na něj. Srdce mu také bušilo celkem rychle, ale zdaleka ne tak jako mě. Alespoň mi to přišlo. Oba jsme nejspíš přemýšleli jestli by bylo moudré dělat něco víc, když jsem ucítila jeho ruku zlehka na mém nevýrazném hrudníku. Ale tentokrát jsem se tolik nestyděla jako tenkrát u Genkai a naopak jsem toužila po tom aby pokračoval. Přitiskla jsem se k němu víc a zavřela oči. Chvíli mě hladil, ale pak se ozvalo zaklepání. Odtrhli jsme se od sebe i když neradi a Shuichi řekl "Jen pojď dál mami" Ještěže nevešla hned…
"Ahoj, chtěla jsem jen vědět jestli si dáš čaj… jak se jmenuješ?" ano, byla to jeho maminka.
"Kate, Kate Chibi. Ano, dala bych si čaj"
"Hezké jméno. Tak dobrá, hned vám ho přinesu" a odešla. Celá červená jsem se nenápadně podívala na Shuichiho a ten mi naznačil ať jdu k němu. Vzala jsem si tedy židli a sedla si vedle něj. Nevěděla jsem, jak bych se měla chovat.
"Ta nás překvapila, co?" řekl až Shuichi a usmíval se. Pak vzal moji ruku a políbil ji. "Jak dlouho tu smíš být?"
"No, ještě asi hodinku, protože musím dohnat školu. A zítra k tobě přijde taky Naru, má něco s jedním tvým kamarádem"
"Vážně? Tak to abych se obrnil odvahou" zasmál se, já jsem jen přikývla a moje rozpaky byly pryč. Chvíli jsem na ně byla zvědavá a Shuichi mi je všechny popisoval. Říkal mi i některé věci co s nimi prožil a obyčejnému člověku by to nevyprávěl, protože to byly velmi zvláštní akce. Mezitím vším přišla jeho mamka a donesla nám naše čaje. Až když jsem si o nich vyslechla tak polovinu věcí (druhou mi chtěl vyprávět později, ale já musela jít), tak jsem si o nich udělala obrázek. Kuwabara i ten Hiei by mohli s holkami vycházet, ale Natsumi to bude mít těžší. Přemýšlela jsem, jak se mu chce dostat pod jeho tvrdou skořápku. Byla jsem ráda, že mi o nich vyprávěl a divila jsem se co všechno nebezpečného za sebou má. Co zažil coby démon by mě neudivovalo… ale jako člověk?
"Tak já už budu muset jít. Moc se mi nechce, ale musím" řeka jsem posmutněle, a Shuichi mě objal.
"To nevadí. Já ještě budu asi doma, takže, přijdeš i zítra, nebo tu bude jenom Naru kvůli Kuwabarovi?"
"No, radši bych snad přišla taky. Nenechám tě jí na pospas, i když pak přijde Kuwabara" pak jsem se zamyslela a zasmála se "Víš, jenom já a Natsumi jí umíme zkrotit"
"To já vím moc dobře" zasmál se se mnou a pak mě doprovodil dolů. Ještě mi dal další ze svých růží. Spokojeně jsem si kráčela domů a něco si pro sebe broukala, písničku co mi zněla už chvíli v hlavě. Bylo ještě dost času, a tak jsem došla domů, a řekla mamce že ještě půjdu ven. Učit se mi nechtělo, i když jsem měla co dohánět, ale došla jsem až do parku kam chodí málo lidí a uviděla… ale to až v další kapitole. (poznámka autorky: ^^"" )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saia Saia | 27. srpna 2007 v 19:25 | Reagovat

Hezky.....:)

2 Thery =) Thery =) | 28. srpna 2007 v 21:07 | Reagovat

Kdepak je pokracovani ? =P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama