Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Kapitola 10. Nepříjemná událost

16. srpna 2007 v 19:04 | KateChibi |  Když kvete růže
Dál se všechno odvíjelo poněkud stereotypně. Začínala jsem si myslet, že už nikdy nenažiji nic zábavného, a opravdu se k tomu celkem i schylovalo. Trénovala jsem doma svoji fyzickou a hlavně duchovní sílu, a nabírala vědomosti. Jednou týdne jsem chodila za Genkai pro další cvičení a nabrat vědomosti, to bylo vždycky v sobotu. Skoro celou sobotu jsem trávila u ní, a ostatní dny s kamarádkami nebo se Shuichim.
Teď už mi všechno ze Zásvětí a Světa duchů bylo jasné, měla jsem přehled ale stále tomu něco chybělo… zkusit si to na vlastní kůži a získat nějaké zkušenosti. Žádné jsem neměla a většina pro mě byly jenom pojmy. Chtěla jsem, doslova jsem prahla po tom, aby mě Kurama… totiž Shuichi vzal do Zásvětí, nebo mi ukázal Koenmu o kterém pořád mluvili. Několikrát jsem o tom všem přemýšlela ale bylo mi hloupé to říct Genkai nebo Shuichimu.
Takhle uplynul měsíc a já jsem začala přemýšlet o tom, že mám sázku skoro splněnou. Chyběly mi už jenom dva týdny a mohla jsem být klidná, že se nic nestane mým květinám. Jenže tou dobou intriky sílily a jak už se dalo čekat, nechalo to následky. Jednoho dne mě Shuichi pozval na naše oblíbené místo. To by nebylo nic zvláštního. Chvíli jsme se bavili normálně, ale pak se dostalo na ošklivé téma.
"Kate?" zeptal se zničehonic.
"No? Co se děje?" odpověděla jsem se smíchem, protože jsem ještě stále byla pobavená tím, o čem jsme se bavili před chvílí.
"Musíme spolu něco probrat. Mrzí mě to, ale je to vážné" řekl a já jsem ihned zbystřela, čekala jsem nějaké komplikace nebo špatné zprávy a nebyla jsem daleko od pravdy. Najednou byl tak vážný a chladný. Vůbec se mi to nelíbilo a v tu chvíli jsem ho ani nepoznávala. "Jestli sis toho všimla, tak jsme byli poslední týden středem pozornosti skoro celé školy. To není pro tebe určitě nic příjemného jak tě znám"
"No, to je pravda. Ale vždyť to nevadí, já si zvyknu"
"A taky jsem si všiml, že se ti stává čím dál tím víc nepříjemností" pokračoval skoro jako kdyby mě neslyšel. Kývla jsem a nic jsem neříkala, atmosféra v tu chvíli by se dala krájet. "A proto…" očividně to pro něj bylo těžké větu dokončit, poprvé jsem to u něj viděla "a proto bych byl rád, abychom se už nevídali" dopověděl, smutně se na mě podíval a viděl že se mi v očích lesknou slzy. Ale pořád měl chladný výraz. "Neber to zle. Právě proto že tě mám moc rád to chci takhle udělat, bojím se, že ti něco provedou co už nebude tak lehké jako doteď" cítila jsem, že mi slza sklouzla po tváři, a za ní hned další… a další. Byla jsem zticha a ani jsem nechtěla nic říkat, jen jsem se na něj dívala a bez jediné hlásky mi stékaly slzy. "To je podruhé co tě vidím plakat, a jen doufám, že se tak už nikdy víc nestane" teď jsem viděla na něm rozpaky, jestli mě má obejmout nebo se otočit a jít. Ale když se semnou rozcházel, tak mu bylo jasné, že už by mě objímat neměl. Rozhodl se, že se tedy otočí a odejde. Měl smutný výraz, už se asi nedokázal přemáhat, ale zmizel mi z očí. Už nikdy mě nebude doprovázet ke Genkai, už nikdy mi nedá růži, a ani mě nepolíbí. Ted jsem si to teprve uvědomila úplně, a klesla na kolena. Skácela jsem se na nejbližší lavičku a brečela jak už dlouho ne. Seděla jsem tam, a najednou si ke mně někdo přisednul, to byla Naru. Kdyby nezapracovala náhoda a nešla okolo Naru, tak nevím co bych dělala.
Dala mi ruku okolo ramen, a zeptala se "Kate? Co prosimtě je? Co tu děláš sama? Nemělas bejt s tim Shuchim?" zhroutila jsem se na ní a nepřestávala brečet, tentokrát jsem skoro křičela. "Aha, tak už vim asi co se stalo. Von se s tebou vychrápal a pak tě nechal co? Ale počkej ty hajzle já ti zmaluju záda!"
"Ne" zašeptala jsem poté co jsem se trochu uklidnila, její slova mě trošku pobavily jako vždycky. Hlavně mě bavily její řeči jak někomu nakope z důvodu, že ubližuje jejím kamarádkám, a občas to tak i udělala. "Kdepak… tak daleko sme nedošli ani" utřela jsem si slzy, už nebylo co ze sebe vydávat "Jenže, víš jak se mi dějí v poslední době nepříjemnosti od starších spolužaček?"
"No jasně, sou to pěkný mrchy. Těm taky zmaluju záda, jenom mi ukaž a já na ní pudu"
"Klídek. Nemusíš se tak rozčilovat. To kvůli nim se semnou rozešel, nechce prý aby se mi něco stalo. Takhle sklidím pár posměšků a to bude všecko, protože budou žít v domnění, že je zas k mání a mají šanci" Naru pokývala hlavou a zamyslela se. To je u n vzácné, většinou všechno řeší hned. Pak mě zvedla a zavedla domů. Celou cestu se mě snažila rozveselit všelijakými někdy i nezajímavými řečmi jenom abych na to co nejlépe zapomněla.
Doma jsem zírala do prázdna, když jsem se koupala jsem zírala do prázdna, když jsem trénovala duchovní sílu tak jsem zírala do prázdna, když jsem večeřela tak jsem zírala do prázdna… Nepřeháním to už trochu? … Ne, a před spaním jsem zírala do prázdna...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yoko kurama Yoko kurama | E-mail | 20. srpna 2008 v 18:37 | Reagovat

Super! já zírám do prázdna téměř pořád.

ono to pomůže přijít na jiný myšlenky(když se snažíš).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama