Komentář ještě nikdy nikoho nezabil! XD Stojím o ně, ať jsou jakékoliv! :D

Hotovo?

19. září 2012 v 22:55 |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Tak... web má už asi konečnou podobu, až na ten header nahoře, tam přijde něco jiného... tady stále mám všechno, ale odmazala jsem odkazy, uvidíme, co to udělá... XD Možná to ještě budu vracet... XD Snad ale už se přesunu nadobro tam... :3

Takže... Tady je už konečná adresa webu, držte mi palce, aby se to rozběhlo hladce a všechno co sem připravila sem publikovala bez rozčilování... XD

Misuzee a KateChibi... Misuchi! 8D

edit 25.10.: Nuuu... T.T Wordpress zlobí a PHPfusion bylo hrozný... Ale já to zvládnu! ><
 

Co tomu říkáte?

10. září 2012 v 19:20 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Tak jako něco se děje, díky jednomu kamarádovi, na netu si řiká Warilock... :3 Jen chci zatim znát vaše názory, než to budeme přesouvat přímo na placenej web... ^^ Podle mě se mu to moc povedlo. :3 Jen zatim sou tam akorát blbiny a tak nějak to je ve fázi vývoje... XD


V zajetí vzpomínek - Dárek pro Misuzee k narozeninám

9. srpna 2012 v 17:18 | KateChibi
No... tak jako... slíbila sem a nic se neděje... naučte mě někdo dělat stránky! XD Sem úplně neschopná, ze školy sem to zapomněla a nějak se mi do toho nechce, to co mam zatim je hrůza... XD

To je fuk... :D Prostě, protože se nic neděje, tak sem dám alespoň tohleto, co sem napsala už před měsícem... :D Misuzee měla narozeniny, tak sem jí samozřejmě něco stvořila... :3 A po dlouhý době to je věc, na kterou sem dost pyšná! 8D To neni jen tak! :D Takže vám představuji OC od Misuzee, Hotaru... :) Pro ilustraci vám dám odkaz na to jak vypadá... 8D Tady, tady! :333 (Jo a mimochodem, mihne se tam i moje OC, Keiko Suzumura... XD Jedna z těch šílených OC... XD Ale umí se i ovládat! :D)

P.S.: V neděli mam narozeninyyy!!! XDDD

Studentka duel akademie seděla pod stromem a nepřítomně zírala do oblohy. Na ni to bylo dost zvláštní, protože u sebe měla svůj maličký handheld s video hrou, ale i když vedle ní cvrlikala hudba vycházející z onoho přístroje, ani se na něj nepodívala. Ještě před chvilkou předstírala naprosté zaujetí a posedlost věcičkou, protože za ní přišel její kamarád Johan. V poslední době vůbec nevěděla jak se s ním bavit, protože jí i její kamarádky potvrzovaly, že o ní má nejspíš zájem jako o dívku. Díky tomu, že předstírala hluboké zaujetí hrou, se jí ho povedlo odehnat, ale věděla, že takhle to nepůjde věčně.
Mraky se na obloze proháněly a i když tohle byla v podstatě její jediná starost za poslední dny, protože Společenství světla se podařilo zaplašit a všichni byli zas normální, byla dost nešťastná. Ten chlapec se jí totiž také dost líbil, jenže strašidla z minulosti jí nedovedly opustit a ona prostě vůbec nedůvěřovala mužskému plemenu.

"Kanako! Proč se mnou nemluvíš? Ano, chci být s jinou ženou, ale to neznamená, že bych tebe nebo Hotaru už neměl rád!"
"Ne, nech mě být! Nech nás být! Nech nás obě dvě na pokoji!"
Křik se linul po celém bytě a malá hnědovlasá dívenka se krčila se sluchátky na uších u počítačové hry a plakala. I když měla zvuk pěkně hlasitě, nešlo to přeslechnout. Její rodiče se zase hádali a táta je už nemá rád… a nikdy mít nebude…

"Proč jen musejí být tak zlí…" šeptala si pro sebe tiše dívka a pak se smutně zadívala na přístroj ve své ruce. Obrazovka vyzývala ke hře, ale i když jí to obvykle pomohlo se odreagovat, nedovedla se donutit, aby pokračovala. S povzdychem mašinku vypnula a položila vedle sebe. Mraky na obloze teď byly daleko zajímavější. Jak už je to vůbec dlouho, co k nim Johan přišel? Vzpomínala si na všechny první rozpačité momenty, jak se všemi hned rychle skamarádil, a ani ona se tomu nevyhnula. Dokonce si chvilku myslela, že je gay. Rukávy na jeho oblečení jako by to vykřikovaly do světa a až přehnaně velké kamarádíčkování s Judaiem ji zrovna nepřesvědčilo o opaku až do nedávné události. Až moc jí to připomnělo povídání maminky.

"Jo, táta mě míval rád. Asi opravdu hodně… víš, než jsme měli svatbu, vždycky se na mě tak hezky usmíval, a povídal mi, jak spolu budeme do konce života a budeme moc šťastní. Ach, na ten milý úsměv nemůžu zapomenout…"
Malinká Hotaru ji lehce zatahala za vlasy, aby si vynutila pozornost a maminka se na ni podívala.
"A maminko, opravdu tě měl tak moc rád?"
"Ano, Hotaru-chan, měl…"
"A proč už tě nemá rád? Byla jsi na něj zlá?"
"Já nevím maličká, bohužel nevím. Teď má asi prostě rád jinou paní, proto od nás odešel."
"Nemám kluky ráda!" vykřikla holčička a nafoukla tváře.
"Ale co to říkáš? Kdyby nebylo jeho, nikdy bych neměla tebe, a ty jsi teď můj celý svět," šeptla tiše maminka a ještě víc ji sevřela v náručí, i když se to snažila skrýt, Hotaru věděla, že maminka pláče a tak jí začala nemotorně svýma maličkýma ručičkama hladit po vlasech.

"Hej! Hotaru! Pojď dovnitř! Za chvíli je večeře a ještě máme hodně úkolů!" ozvalo se ode dveří Sliferu, stál v nich Johan, úsměv od ucha k uchu. Podobný úsměv si vždycky představovala u táty, než od nich odešel.
Rychle zvedla hru, ale bylo pozdě na to předstírat, že je jí plně zaujatá, nebyla totiž zapnutá, naštěstí za chvíli vystrčila hlavu i Keiko.
"Johan má pravdu, i na hraní musíš mít sílu a pokud se vykašleš na školu, když už ti zbývá jen rok, tak to bude velká škoda, nemyslíš?"
Na tyhle slova se tedy Hotaru zvedla a se sklopenou hlavou došla za ostatními do jídelny. V tu chvíli jí nebylo zrovna příjemné, když se vedle ní hned Johan usadil s velkým úsměvem od ucha k uchu a Keiko si něco s rozzářeným výrazem na tváři začala špitat s Ai.
"Tak jak ti šlo hraní? Nedáme si po večeři duel?" zeptal se Johan s tím svým milým úsměvem a lehce ji šťouchnul loktem.
"N… no… asi… asi ano…" vykoktala ze sebe Hotaru. Keiko s Ai na tuhle odpověď opět srazily hlavy a začaly si vzrušeně něco špitat. V Hotaru zas všechno kleslo. Cítila se příšerně. Johan byl hrozně hodný, a byl i hezký, ale měla strach, měla velký strach se zamilovat. Kdyby jen už tenkrát tušila, že je pozdě, ušetřila by si hodně nepříjemností.
Jsou skutečně všichni muži takoví jako její otec? Na první pohled milí a hodní a pak zničehonic dovedou opustit ženu i s dítětem? Věnovala Johanovi nenápadný pohled, a když viděla, že se na ni s úsměvem dívá, protože on už dávno dojedl, rychle se zas podívala do svého talíře s jídlem.
Ještě ani nedojedla, když se ozval za nimi křik.
"Dej to sem! Dej to sem ty blbko! Ten garnát je můj!" rychle se podívala, aby věděla co se děje, ale bylo to jasné. Keiko sebrala Junovi garnát z talíře a dělala s tím různé opičárny, zatímco se jí Jun pokoušel chytit. Jindy by se nad tou scénou usmála, ale teď naopak ještě víc posmutněla.
"Ale no tak June, fází "blbky" jsme snad už prošli, ne? Teď jsem pro tebe tvá milovaná Keiko-chan," zněla reakce Keiko a jedním polknutím v ní garnát zmizel.
"Pokud děláš tohle, tak seš a budeš blbka pořád!" protestoval. "Seženeš mi novýho!"
"Nikdy! Neměl jsi to nechat bez dozoru, když je poblíž Judai s prázdným žaludkem anebo já v rozverné náladě."
"Že ti jednu vrazím, holka ne holka?!" křiknul na ni, všem bylo jasné, že jen tak prská, ale Hotaru…

"Maminko! Maminko, co se stalo?" volala maličká Hotaru, když maminka klečela na zemi a držela se za tvář, kde pulzovala veliká rudá skvrna. Nad ní stál táta, zhluboka dýchal, oči rozšířené vztekem a třásl se.
Její maminka zvedla hlavu a nenávistně se podívala na jejich tátu.
"Vypadni! Okamžitě vypadni za tou courou!" vyjekla najednou pod návalem vzteku a ignorovala přítomnost Hotaru. Popadla první kufr, co jí padl pod ruku a začala do toho cpát tatínkovy košile, když ji vzal surově za ruku a trhl s ní.
"Co to děláš, Kanako? Jak se opovažuješ takhle zacházet s mými věcmi?"
"Vypadni!! Okamžitě vypadni!" zaječela naposledy maminka a pak vzala Hotaru do náručí a utekla do jejího pokojíku, kde je zamknula. Hotaru vůbec nic nechápala a celá se třásla strachy. Co se tu stalo? Dodneška měla strach se na ten večer pořádně zeptat. Jak mohl její milý tatínek takhle maminku uhodit? Bouchání na dveře a výhrůžky za chvíli ustaly… Pak už ho nikdy neviděla.

Ucítila ruku na svém rameni a to jí vytrhlo ze vzpomínek. Lehce sebou trhla a posunula se o dobrých deset centimetrů. Byl to Johan a tvářil se starostlivě.
"Jsi v pořádku, Hotaru?"
"A… ano, ji… jistě…" šeptala tiše, a opatrně se rozhlížela po místnosti. Všichni byli zaujati dalším výstupem Keiko a Juna, tak na ni nedávali pozor. V nejbližší vhodné příležitosti vyběhla rychle ven. Teď už slzy nezadržela, protože ji vzpomínky pronásledovaly víc než kdy dřív. Dokud měla jen kamarádky, nic z toho se jí prostě nevybavovalo, až teď… až teď, když měla strach se víc kamarádit s tím milým klukem.
Jenže i když si myslela, že to byl geniální tah, a nikdo si jí nevšiml, nebylo to tak. Otočila se a za ní běžel právě Johan. Vyděsila se, ale protože byla slabší než on, za chvíli se zadýchala až moc a musela zastavit.
Johan byl až u ní, naprosto vážný. Zkoušela ještě couvat, ale to už cítila, že si ji k sobě přivinul a začal ji jemně hladit po vlasech.
"Co se stalo? Proč pláčeš?"
Neodtrhla se, ať chtěla sebevíc, její tělo jí prostě neposlouchalo. Pevně sevřela jeho oblečení a dala se do hlasitého pláče. Johan ztuhl, nebyl si jistý, co by teď měl dělat, ale raději nic neříkal, čekal, až dopláče. Byl si skoro jistý, že dokud nezačne mluvit sama, nic z ní nedostane. A i kdyby, tak nevěděl, co by jí měl říkat. Nechápal její podivné chování v posledních několika dnech. Nevěděl, kam zmizela ta stydlivá ale milá hráčka her, která měla ráda duely stejně jako on. Až moc se mu stranila.
Hotaru teď bylo jasné, že její kamarádky měly pravdu a tenhle kluk se o ní skutečně zajímá jako o dívku. V téhle situaci to bylo jednoznačné a proto na chvilinku zkousla svůj stud a sotva slyšitelně ze sebe dostala: "Budeš mě mít rád pořád?"
Tohle Johana zaskočilo. Pak se ale usmál a znovu ji pohladil, tentokrát ji od sebe trochu odtáhl a rukou ji jemně zvedl obličej za bradu a věnoval jí další ze série milých a trochu rozverných úsměvů.
"Jasně!"
Hotaru zrudla a na vteřinu se mu dívala do očí. Pak zas zabořila hlavu do jeho oblečení a pláč pomalu ustával.
Ještě chvilku tam stáli. Tak nějak si byla dívka jistá, že mu může věřit. Dostal se až pod její nedůvěřivou slupku a netrvalo mu to zrovna dlouho. Sama tomu nemohla uvěřit. Ještě chvíli vládlo rozpačité ticho, ale pak jí nabídl svoji ruku a ona se chytila.
"Půjdeme už zpátky, ne? Ještě nás čeká ten duel, cos mi slíbila," povzbudil ji Johan a mrkl na ni.
Hotaru zas zrudla jako růžička, ale usmála se a kývla hlavou. Možná i kdyby ji opustil, tak jí za to těch pár hezkých chvilek stojí. Ano, měla by se na to dívat takhle…
Když se vrátili zpátky, tak jejich parta byla vyvalená u zábradlí a Keiko na ně najednou ukázala prstem, že jdou ruku v ruce.
"Ah! Tak mi pánové a dámy dlužíte každý dvě karty dle mého výběru, co nejsou u vás v balíčku. Já to říkala, že je Hotaru v pořádku a že se vrátí ruku v ruce!" úsměv od ucha k uchu. Ostatní něco zamumlali, když se ozval hrozný křik.
"KEEEIKOOO!!!!"
Hotaru celá rudá a naštvaná, všichni ztuhli. To bylo poprvé a naposledy, co ji slyšeli takhle křičet.
 


Velký projekt?

18. června 2012 v 4:01 | KateChibi |  Něco o mě^^"" či ode mě?
Asi si někdo říkáte, proč je to tu tak prázdné, když tu kdysi přibývalo něco třeba i šestkrát do měsíce? No... chystají se změny, hodlám přejít na placené stránky, a pokusit se vydělat nějakou drobnou reklamou na nich, nebo tak... Už dva roky jsem střídavě nezaměstnaná a prostě se mi nedaří najít nic stálého, a začínám být celkem v depresi, tak sahám až po takových věcech... XD Budu to mít napůl s Misuzee, takže tam budou i její úžasné obrázky nejen moje povídky. :3 Tady to možná zruším a přesunu se tam. Ještě uvidíme... ale určitě to tu pak promažu, přestavte si, od roku 2007 jsem sem dala 197 článků... 8D Tenhle je 198. :3 Docela mě bolí myšlenka na to, že bych to tu zavřela, ale doba je zlá pro takový stydlivý lidi jako sem já, bez známejch na dobrejch místech a navíc s vypatlanou hlavou a naprosto neschopnou... XD atd... XD takže pokud by mi to něco maličko vydělalo, bude to super... 8D Proto sem už nechala být vaše přání na povídky, chci si zkusit maličko přivydělat i tak... XD (Může k tomu bejt i ilustrace!XD) Ale některejm kamarádum co si u mě něco požádali bych to mohla možná i splnit, no... je to dlouho... budou o to stát?XD

Co se tam chystá? :D Budu předělávat nějaké staré povídky, možná ta slíbená Nová pomocnice začne pokračovat a rozhodně se pustím zas do Rubínového deště. Dále chceme s Misuzee dělat něco jako doujinshi, nebo vlastní komiksy, já dodám příběh a rozvrhnu to do políček a ona nakreslí obrázky. ^^ Kdyby někdo chtěl její díla vidět, tak po straně pod menu je odkaz, ať víte, na co se těšit. :3 Moje povídky nyní asi budou mít i obrázky! ^^

Stránky teprve dělám, tak to potrvá... XD Nebudou nic moc... XD Ale snad se brzo uvidíme tam. ^^ (Omlouvám se, že sem vás hecovala do komentářů, když pak oznámim tohle... XD ale nebojte, vůbec nic až na design se nezmění pro vás, co jen čtete moje věci... XD)

Yay! :3 Vaše KateChibi. ^^

Saint Seiya - Hyoga x Shun - Měsíční noc

14. června 2012 v 22:11 | KateChibi |  Povídky beze jména a krátké povídky/fanfikce
Zaznamenala jsem zvýšený zájem o pokračování "Nové pomocnice". Potěšilo mě to, dokonce jsem o tom příběhu i chvilku přemýšlela, asi si ho znovu pročtu a uvidim, jestli zvládnu pokračovat. :3 A děkuju za komentáře, jsem ráda, že se někdo s nimi namáhal. ^^

Ale teď k tomu, co tu máte před sebou. Saint Seiyu asi nikdo z vás neviděl, tak to asi ani nebude číst, ale nevadí. Nemohla jsem odolat a musela jsem napsat něco fluffy angstovního k mýmu oblíbenýmu páru Hyoga x Shun. :3 Tak snad si to někdo přece jen přečte a to i když nezná postavy. 8D


Kam dál